S Jaroslavem Šabatou jsem se seznámil, když mi bylo patnáct let. Myslím, že za Husákova režimu lidé mohli při určité souhře příznivých okolností (jako byl například Hlas Ameriky každý večer v devět za slabými dveřmi do dětského pokoje) politicky dospívat dříve nežli dnes.

V rámci neformální občanské iniciativy za záchranu údolí v brněnské ulici Veslařská jsem se na konci roku 1988 ocitl na polokonspirační schůzce připravující vznik Brněnského fóra. To byl Jaroslavem inspirovaný projekt, který se stal předobrazem svého mnohem proslulejšího následovníka — Fóra Občanského. Na schůzi jsem přednesl nějaké mému věku odpovídající pošetile realistické radikální návrhy, které se přirozeně neuskutečnily.

Jak se později ukázalo, Jaroslav si tu situaci zapamatoval; a já samozřejmě též. Dodnes si vybavuji, jak jsem tehdy pospíchal domů s očima navrch hlavy. Dalších, již oficiálních, Brněnských fór se Jaroslav osobně neúčastnil — pokládalo se to za příliš velký hazard v obavě, že kdyby byl jeden z hlavních protivníků Husákova režimu přítomen i osobně, úřady by podnik mohly zlikvidovat ještě jako poupě.

Po roce 1989 se naše cesty prvních deset let ubíraly odlišnými dráhami. Přitom jsme se v Brně potkávali poměrně často; kanceláře Hnutí Duha, v němž jsem působil, byly jen padesát metrů od jeho bytu. Vždy jsem ho uctivě pozdravil a on mi pěkně odpověděl, ale nikdy jsme se nedali důkladně do řeči.

To se změnilo v roce 1998. Pokoušeli jsme se v Hnutí Duha tehdy získat většinu v jednobarevné sociálnědemokratické vládě Miloše Zemana pro zastavení výstavby jaderné elektrárny Temelín, což se nám i díky Jaroslavovi bezmála podařilo. Při naší první schůzce tehdy řekl: „O jaderné energetice nevím takřka nic, ale pokud se nějaké občanské iniciativě daří proti tak ohromné síle peněz držet nějaké téma tak dlouho otevřené a získávat přitom čím dál větší podporu, je mi jasné, že pravda musí být na její straně.“

Byla to pro mne ilustrace fenomenálně hlubokého politického myšlení, o němž jsem si do té doby myslel, že zaniklo s Chartou 77. Šabata byl jediný, koho jsem poznal, kdo svobodné myšlení disentu pěstoval jako ucelený systém, který neustále doplňoval novými poznatky a konfrontoval jej se skutečností. Při jeho uplatňování neuhýbal, nedělal zbytečné kompromisy, viděl díky němu obvykle o dost dále nežli ostatní, ale přitom byl vždy laskavý a nedogmatický.

Roku 1998 jsme se s Jaroslavem stali navzdory rozdílu šestačtyřiceti let blízkými přáteli a každý měsíc až do jeho včerejšího skonu jsme spolu trávili mnoho hodin rozhovory o politice, o dějinách, o filosofii, o světě, o životě. Z těch chvil bych si rád pamatoval každou vteřinu.

Byl velmi praktický, rozuměl městu i venkovu, dobře vařil, skvěle tančil, o své blízké se pozorně zajímal a dokázal se o ně postarat, překrásný vztah měl se svou ženou Květou, se všemi svými sourozenci, s dětmi i vnoučaty. Uměl se jiskřivě, nakažlivě až rozpustile smát, ale nedokážu si představit, že by se někdy někomu vysmíval.