S Jaroslavem Šabatou jsem se seznámil, když mi bylo patnáct let. Myslím, že za Husákova režimu lidé mohli při určité souhře příznivých okolností (jako byl například Hlas Ameriky každý večer v devět za slabými dveřmi do dětského pokoje) politicky dospívat dříve nežli dnes.

V rámci neformální občanské iniciativy za záchranu údolí v brněnské ulici Veslařská jsem se na konci roku 1988 ocitl na polokonspirační schůzce připravující vznik Brněnského fóra. To byl Jaroslavem inspirovaný projekt, který se stal předobrazem svého mnohem proslulejšího následovníka — Fóra Občanského. Na schůzi jsem přednesl nějaké mému věku odpovídající pošetile realistické radikální návrhy, které se přirozeně neuskutečnily.

Jak se později ukázalo, Jaroslav si tu situaci zapamatoval; a já samozřejmě též. Dodnes si vybavuji, jak jsem tehdy pospíchal domů s očima navrch hlavy. Dalších, již oficiálních, Brněnských fór se Jaroslav osobně neúčastnil — pokládalo se to za příliš velký hazard v obavě, že kdyby byl jeden z hlavních protivníků Husákova režimu přítomen i osobně, úřady by podnik mohly zlikvidovat ještě jako poupě.

Po roce 1989 se naše cesty prvních deset let ubíraly odlišnými dráhami. Přitom jsme se v Brně potkávali poměrně často; kanceláře Hnutí Duha, v němž jsem působil, byly jen padesát metrů od jeho bytu. Vždy jsem ho uctivě pozdravil a on mi pěkně odpověděl, ale nikdy jsme se nedali důkladně do řeči.

To se změnilo v roce 1998. Pokoušeli jsme se v Hnutí Duha tehdy získat většinu v jednobarevné sociálnědemokratické vládě Miloše Zemana pro zastavení výstavby jaderné elektrárny Temelín, což se nám i díky Jaroslavovi bezmála podařilo. Při naší první schůzce tehdy řekl: „O jaderné energetice nevím takřka nic, ale pokud se nějaké občanské iniciativě daří proti tak ohromné síle peněz držet nějaké téma tak dlouho otevřené a získávat přitom čím dál větší podporu, je mi jasné, že pravda musí být na její straně.“

Byla to pro mne ilustrace fenomenálně hlubokého politického myšlení, o němž jsem si do té doby myslel, že zaniklo s Chartou 77. Šabata byl jediný, koho jsem poznal, kdo svobodné myšlení disentu pěstoval jako ucelený systém, který neustále doplňoval novými poznatky a konfrontoval jej se skutečností. Při jeho uplatňování neuhýbal, nedělal zbytečné kompromisy, viděl díky němu obvykle o dost dále nežli ostatní, ale přitom byl vždy laskavý a nedogmatický.

Roku 1998 jsme se s Jaroslavem stali navzdory rozdílu šestačtyřiceti let blízkými přáteli a každý měsíc až do jeho včerejšího skonu jsme spolu trávili mnoho hodin rozhovory o politice, o dějinách, o filosofii, o světě, o životě. Z těch chvil bych si rád pamatoval každou vteřinu.

Byl velmi praktický, rozuměl městu i venkovu, dobře vařil, skvěle tančil, o své blízké se pozorně zajímal a dokázal se o ně postarat, překrásný vztah měl se svou ženou Květou, se všemi svými sourozenci, s dětmi i vnoučaty. Uměl se jiskřivě, nakažlivě až rozpustile smát, ale nedokážu si představit, že by se někdy někomu vysmíval.

Ivan Lamper mi jednou vyprávěl, jak se kdysi ocitl s řadou lidí, mezi nimiž byl i Jaroslav, v místnosti, do níž se dobývala StB. Líčil, jaký se všech zmocnil očividný strach či nervozita, jen Šabata byl impozantně klidný. Jeho i na poměry disentu výjimečnou odvahu připomínají ostatně mnozí. Jaroslav sám o tom nikdy nemluvil.

Prakticky nikdy nemluvil ani o svém mnohaletém věznění; otázky na to téma odbýval slovy „sportovní výkon“. I v posledních dnech svého života se snažil ve všem vycházet vstříc obsluhujícímu personálu v nemocnici. Jaroslav byl neobyčejně skromný, slušný a pokorný člověk. Na své zásluhy či výkony jednoduše neupozorňoval, pokud to výklad věci nezbytně nevyžadoval.

Dost věcí o něm jsem si tak musel objevovat sám. Jeho mimořádnou úlohu v roce 1968 a zejména po příchodu sovětských vojsk jistě zhodnotí budoucí historici. Leccos se ví o Šabatově roli v organizaci velkolepého, ale bohužel obětovaného Vysočanského sjezdu. Známo je také jeho principiální vystoupení ve Španělském sále Pražského hradu, v němž 31. srpna 1968 jako jediný tváří v tvář Dubčekovu vedení KSČ rezolutně odmítl moskevskou kapitulaci.

Málo se ovšem rozumí celkovému kontextu a politické strategii, jíž byly tyto jeho akce vedeny. Nešlo jenom o gesta. Zásadní rozdíl, který byl mezi hnutím dubčekovců, a tím, oč usiloval se stovkami, ba tisíci svých kolegů Jaroslav Šabata, popisuje v poznámce pod čarou „pro budoucího historika“ ve své studii Zamlčená diagnóza Jan Tesař.

„Strategie, kterou nabízel [po příchodu sovětských vojsk] Jaroslav Šabata, nebyla strategie ústupu, ale (přinejmenším do srpna 1969) strategie nástupu protitotalitního hnutí. Tuto zdánlivou absurditu nemohu nechat bez vysvětlení, a tím méně ji mohu alibisticky odkázat k posouzení budoucímu historikovi. Naopak tuším, že by budoucí kolega tento problém nebyl schopen pochopit bez upozornění, které mu dlužím: vysvětlení je v úhlu, z něhož je historická situace nahlížena. Šabata se na ni dívá nikoli z pozice špiček pražského režimu, které začaly konflikt s Kremlem nevědouce co činí, a po srpnu 1968 zcela ztratily bojový kontakt s nepřítelem, prchají v hrůze zachraň se, kdo můžeš. Šabata nazírá situaci z historické perspektivy a z pozice lidového hnutí, které se teprve v srpnu 1968 vpravdě zrodilo, od listopadu 1968 se začíná emancipovat od ideové závislosti na dubčekovcích, na jaře 1969 nabývá na síle a v létě 1969 vrcholí! S ním se ztotožňuje, na jeho vůdcovství aspiruje, což se mu však nepodaří,” k čemuž Jan Tesař hořce poznamanává, že je to jedna z mála věcí, o něž dubčekovci po srpnu 1968 usilovali a které se jim skutečně povedly.

Husák zvítězil a v jednom z největších politických procesů na počátku normalizace Šabatu uvěznil, mimo jiné i se všemi jeho dětmi. Po více než pětiletém věznění se nezlomený a neotřesený Jaroslav Šabata okamžitě vrací k politické práci. Zapojil se do organizace Charty 77 a stal se jedním z jejích hlavních stratégů.

Rozhodnou měrou se podílel na formulaci Pražské výzvy z roku 1985, která poprvé vytyčila jako prakticky uskutečnitelný projekt znovusjednocení Německa, a byl rovněž hlavním autorem manifestu Demokracii pro všechny, kterým se v roce 1988 ustavilo Hnutí za občanskou svobodu jako otevřeně politická opozice. Legendární je rovněž jeho korespondence s předákem britského mírového hnutí profesorem E. P. Thompsonem, která Pražské výzvě předcházela, a vytvářela předpoklady pro vznik nesamozřejmé aliance mezi západním mírovým hnutím a východoevropským hnutím za lidská práva.

Všechny tyto texty podnes imponují pronikavým politickým myšlením a vizí, která ční nad neblahou přítomností jako ostře kontrastující promarněné možnosti jiného, kultivovanějšího vývoje naší země i Evropy.

Pro desítky bližších Šabatových přátel zůstane motiv osudově promarněné příležitosti hořce spjat s polistopadovým vývojem i v osobní rovině. Můžeme se jen dohadovat, v čem jiná by byla trajektorie Československa či posléze českých zemí, kdyby jeho mimořádný politický talent nebyl už v počátku nových poměrů neutralizován surovou antikomunistickou kampaní, na níž bohužel nedokázali Šabatovi pražští souputníci dost energicky reagovat.

Z tohoto ataku, který v různé míře postihl i řadu dalších, svými osudy mu podobných osobností, se Jaroslav Šabata důsledně vzato již nikdy zcela neotřepal. Ani v nejmenším nezatrpkl, dál působil ohromnou a inspirativní silou, ale vliv neměl takový, jaký by odpovídal jeho talentu i výkonům v čase Husákovy normalizace.

Stál na straně sil, jež marně čelily rozpadu Československa. Od počátku se konfrontoval s plytkým nacionálně neokonzervativním, jak říkával Šabata „ultrarestauračním“, pojetím politiky, zosobňovaným Václavem Klausem. Po nešťastné epizodě v Občanském hnutí, jemuž se už tehdy jevil příliš levicový a příliš otevřený k emancipačním snahám Slováků, bohužel ani sociální demokracie, v níž zakotvil, nedokázala jeho potenciál plně využít. Šabata se zde záhy ocitl v příkrém konfliktu s Milošem Zemanem, u nějž mezi prvními rozpoznal rysy, jejichž vinou se Zeman postupně proměňoval v bledý Klausův stín, jímž je dnes.

Poslední možností Šabatova návratu do vrcholné politiky byla prezidentská volba v roce 2003. Jakkoli tehdy mohl počítat s podporou předsedů obou koaličních partnerů ČSSD, Petra Mareše v Unii svobody i Cyrila Svobody v KDU-ČSL, a také s hlasy komunistů, projekt ztroskotal na nezpůsobilosti ČSSD odhodlat se k takovému návrhu. Dlužno dodat, že Šabata sám o nominaci nijak neusiloval a snahu skupiny svých přátel tehdy glosoval citací jednoho ze svých oblíbených filosofů: „Nejlepší možnosti jsou ty, které neuskutečníme.“ ČSSD tenkrát nakonec místo svého člena Šabaty navrhla jistě úctyhodného, ale nezvolitelného Jana Sokola a s výsledkem tehdejšího tápání se na Pražském hradě potýkáme dosud.

Je třeba podtrhnout, že Jaroslav Šabata po žádných funkcích nikdy nijak neprahl. Byl nejméně stejně pronikavým politickým filosofem, jak obratným dokázal být politikem. Opíral se o dokonalou znalost klasické německé filosofie, kterou jako dítě z bilingvní rodiny prostudoval v originále. Klíčovou kategorii svého myšlení, pojem „politično“, stavěl především na svém čtení Heideggera. O německém politicko-filosofickém myšlení si ostatně udržoval trvale přehled, pěstoval v Německu řadu osobních kontaktů a významně přispěl k formování příznivých česko-německých vztahů po roce 1989.

Proti náporu neokonzervativních, „ultrarestauračních“ proudů formuloval vizi neodemokratické politiky: aliance liberálů, sociálních demokratů a křesťanských demokratů, která znovu dokáže vynutit převahu lidu nad mocí kapitálu. Proto se pokoušel vyložit smysl Masaryka pro současnost, proto se v posledních měsících svého života orientoval na německý, „jiný neoliberalismus“, euckenovský ordoliberalimus, jenž se promítal i do myšlení nekonformní české politické a ekonomické elity konce 80. let. V jeho novém promyšlení a uplatnění viděl součást možného východiska ze stávající krize Evropy.

Jaroslavu Šabatovi šlo v politice o uskutečňování ideálů, a vždy se tudíž snažil v dané situaci nalézt nejslibnější cestu, kterou by se mohly ubírat emancipační pohyby společnosti. Stojí za připomenutí Šabatova odzbrojující reakce na výrok, že v politice nemají ideály či morálka místo, v němž se zrcadlí dnes tak rozšířená apolitická rezignace na veřejné dění; Šabata odpověděl: „Ne. Je to jinak. Politika je uskutečňování morálky v jámě lvové.“

Jeho stěžejním praktickým tématem posledních týdnů byla podpora prezidentské kandidatury Jiřího Dienstbiera. S touto motivací napsal svůj vůbec poslední text publikovaný v Deníku Referendum. A zcela posledním textem, na němž se autorsky podílel, je z jeho komentáře vycházející výzva Dienstbier For President.

Praktických témat, do nichž se Jaroslav Šabata během svého života obdobně příznivě vložil, jsou desítky, spíše stovky. Nespočetně je lidí, kteří na každou příležitost rozhovoru s ním budou vzpomínat jako na dar, díky němuž se jim otevíraly dříve utajené souvislosti či v rozličných situacích na první pohled nezřetelné možnosti. V tom byl unikátní, nenahraditelný. Vděčných žáků ale zanechává Jaroslav Šabata dost, abychom mohli říci: byl to velký život, který v nás bude pokračovat.