Blízkost smrti provázela Manolise Glezose téměř po celý život. Opakovaně byl odsouzen k trestu smrti a jen jeho mimořádná mezinárodní proslulost jej nakonec od popravy ochránila. Ve vězení strávil mnoho let.

Zažil mučení, útrapy vězeňských izolací, smrt svých četných nejbližších druhů. Tázán kdysi, kde bere sílu k tak odvážnému celoživotnímu zápasu za svobodu, provázenému tolika osobními oběťmi, a odkud se bere jeho nezlomná vášeň, odvětil: „Ztratil jsem sto osmnáct svých druhů. Byli popraveni za občanské války. V té době jsme si před každou bitvou říkali, čeho chceme dosáhnout, mluvili jsme o našich snech a cílech, protože jsme věděli, že nepřežijeme všichni. Chtěli jsme, aby ti, co přežijí, dovedli některé z těch snů do konce. Já jsem je přežil všechny.“

Ve svých čtrnácti letech, krátce poté, co se jeho rodina přestěhovala z rodného ostrova Naxos do Athén, zakládal protifašistické hnutí, jehož smělým, ale neuskutečnitelným cílem bylo svržení autoritářského profašistického Režimu 4. srpna. Události se valily směrem k národní tragédii a mladý Manolis nezůstával stranou hnutí, které jim čelilo.

Noc, která z něj učinila legendárního hrdinu, přišla velmi brzy, ze 30. na 31. května 1941 sotva devatenáctiletý Manolis společně se svým přítelem Apostolosem Santasem proniknul přes stráže až na prostranství před Parthenonem na athénské Akropoli a společně odstranili ze stožáru německou vlajku s hákovým křížem vlající jako symbol okupace nad Athénami. Vlajkový stožár potupně zlomili. Dokonale tak zhanobili okupační moc. Němci je nikdy nevypátrali.

Manolis Glezos a Apostolos Santas se stali symbolem zápasu Řeků za svobodu, proti německé okupační moci. Jejich čin ukázal, že odpor je třeba stavět na viditelných symbolech, které dodávají odhodlání a sílu. Zpráva o tomto odvážném činu se roznesla po celé Evropě, podněcovala mnohé odvážné idealisty k podobným činům odporu vůči okupantům. Charles de Gaulle později Manolise Glezose označil za prvního partyzána druhé světové války.

Ve čtyřech různých obdobích od časného mládí až po poslední dekádu života byl Manolis Glezos zásadní postavou zlomových dějinných událostí. Byly to druhá světová válka, následná řecká občanská válka, poté diktatura plukovníků a nakonec hnutí proti diktátu kapitálu, jehož vůdčí silou bylo široké koaliční hnutí Syriza. Ve všech těchto obdobích obstál, ač je dělilo více než sedmdesát let.

Za války byl dvakrát vězněn a mučen, identitu hrdinů vlajky z Akropole však nevyzradil ani on sám, ani žádný z jeho druhů. Konec druhé světové války neznamenal pro Řecko mír, nýbrž dlouholetou občanskou válku. V té době byl významným představitelem komunistické strany a šéfredaktorem stranického deníku, ale také bojovníkem na straně levicových sil.

Poté byl v roce 1948 uvězněn a odsouzen k trestu smrti, jehož vykonání zabránila jen rozsáhlá mezinárodní kampaň. V roce 1951 byl jako doživotně odsouzený vězeň zvolen poslancem řeckého parlamentu. Mandát mu byl zrušen, hladovkou však dosáhl alespoň propuštění svých sedmi kolegů zvolených stejně jako on. Propuštěn byl po velkém mezinárodním tlaku v roce 1954.

O čtyři roky později byl znovu uvězněn, tentokrát na pět let. V roce 1959 vydal Sovětský svaz poštovní známku s textem vyzývajícím k jeho propuštění. V roce 1961 byl opět z vězení zvolen poslancem, mandát mu byl však anulován stejně jako o deset let dříve. Když se v dubnu 1967 převratem ujala moci v Řecku vojenská junta, byl Manolis Glezos zase uvězněn, na svobodu se dostal až po čtyřech letech. Glezos byl vždy, ať už pod jakýmkoliv tlakem, důsledně principiální a nezlomný.

Po propuštění z vězení na základě amnestie následoval nucený exil. Po více než čtyřech letech se do Řecka vrátil už jako poslanec za Panhelénské socialistické hnutí (PASOK). V roce 1984 byl zvolen poslancem Evropského parlamentu, ale po šesti měsících se vzdal mandátu a vrátil se do své rodné obce na ostrov Naxos, kde se stal starostou.

Snažil se uskutečňovat různé principy přímé demokracie, věnoval se geologii a hospodaření s vodou, psal odborné knihy, ale také poezii a prózu. Během svého života napsal a vydal šestnáct knih, nejrozsáhlejší z nich byla dvoudílná historická práce o řeckém odboji za druhé světové války.

Za knihu Fenomén odcizení v jazyce získal čestný doktorát. Další čestné doktoráty významných řeckých veřejných škol získal za svůj přínos v oboru geologie a ekologie a také za svůj celoživotní zápas o demokracii. Vzděláním byl ekonom.

Od roku 2000 postupně budoval malou levicově ekologickou politickou stranu, která se později stala součástí koaličního uskupení levicových sil Syriza. V roce 2010 byl na demonstraci proti finančních škrtům nařízeným Mezinárodním měnovým fondem napaden policií, která bezprostředně vůči němu použila slzný plyn, aby mu znemožnila mluvit.

O dva roky později byl zvolen poslancem. V roce 2014 se stal historicky nejstarším zvoleným poslancem Evropského parlamentu, bylo mu 91 let. V souladu se svým původním slibem se však po jednom roce vzdal mandátu.

Manolis Glezos se po převážnou část svého života hlásil ke komunistickým ideálům. K nim v jeho žitém idealismu patřila také důsledně prosazovaná vláda lidu, tedy demokracie, s příklonem k prvkům demokracie přímé. To však nikdy neznamenalo, že by pohrdal zastupitelskou demokracií.

Celkem osmkrát se během svého života stal poslancem a parlamentní procedury byly prostředím, v němž znatelnou část života prosazoval své ideály v ohnivých polemikách se svými politickými soupeři, jakož i často se svými politickými spojenci. Jeho činnost v mírových dobách byla součástí úsilí o prosazení konceptu všeobecných lidských práv. Byl věrohodným, oblíbeným a odvážným zastáncem voličů, jejichž vůli zastupoval. Byl jedním z těch hrdinů, bez nichž by svoboda zůstávala jen abstraktním pojmem.

Ve jménu hledání historické pravdy odmítejme posledními desetiletími vštěpovaný předsudek, že být komunistou nedělitelně znamená být také zastáncem totalitních režimů, pronásledování nevinných a odpůrcem svobody, demokracie a práva. V roce 2008 řecký parlament přijal usnesení, v němž vyjádřil uznání a vděčnost řeckého lidu Manolisu Glezosovi a Apostolu Santasovi za jejich hrdinský čin z května 1941.

Novodobý český myšlenkový kontext na komunisty pohlíží schematicky. Chápeme, že je v nejednom ohledu oprávněné, protože české zkušenosti s čtyřicetiletým mocenským monopolem komunistické strany byly tíživé. Není to ale důvod, pro který bychom si měli navykat na tolik rozšířené zjednodušování dějin a posuzování osobností podle vnějších hledisek, beze snahy o vhled do jejich vnitřního pnutí, do jejich potýkání se s dějinnými souvislostmi. Do jejich životů v rozporných časech přelomových zvratů, v nichž si chladnou hlavu mnohdy zachovávali především ti, kteří měli chladné srdce.

Nesmíme nechat ochudit naše historické povědomí o možnost hlubšího porozumění motivům, hodnotám a podílu takových osobností na různých významných civilizačních a emancipačních proudech dvacátého století, třebaže se leckdy vůči mocenskému komunistickému fundamentu dočasně či trvaleji nechtěli, nedokázali, či objektivně ani nemohli postavit. Pro současné české ideologizující antikomunisty ani výrazné autentické osobnosti z komunistického, ba vlastně často i jen z levicového nekomunistického prostředí nebývají často ničím víc, než historickými nepřáteli, jejichž veřejný význam, životní cestu a osobní osud je třeba zlehčovat a umenšovat.

Někdejší nesamozřejmá dilemata, jakož i osudové příběhy proplétající se životy odcházejících a nezřídka i neprávem zapomínaných osobností jsou součástí naší evropské, stejně jako světové historické zkušenosti. Jejímu poctivému a pravdivému zhodnocení tváří v tvář nadcházejícím obtížným výzvám našeho času beztak neutečeme. Kdybychom předpojatý pohled na dějiny posledních osmdesáti let přijali za svůj, zůstaly by po nás polodějiny, z níž by vyplývala jen pokřivená a neúplná historická zkušenost.

Život Manolise Glezose se všem myslitelným zjednodušujícím schématům vzpíral. Ideálem bylo pro něj osvobození moderního člověka z nekončícího labyrintu válek, útlaku, sociální i ostatní společenské nerovnosti. Už za svého mládí se stal pevnou součástí tisícileté řecké tradice heroického zápasu za svobodu.

Sveřepost, s jakou usiloval o to, aby svět byl lepším místem k životu, nerozlišovala mezi velkými a malými cíly, mezi spektakulárním hrdinstvím a drobnou, málo viditelnou prací. Nad jeho smrtí můžeme říci, že se stal velkou osobností řeckých i evropských dějin. V den jeho pohřbu, který se 1. dubna kvůli epidemii koronaviru uskutečnil jen v úzkém rodinném kruhu, byla rozhodnutím řecké vlády na jeho počest vztyčena státní vlajka na athénské Akropoli.

A teď nás začne pronásledovat, aby nám připomínal, že jsme zavázáni udělat to, co jsme přijali za svůj životní úkol.