Lítat může jen ten, kdo se toho odváží

Jiří Silný

V Luisi Sepúlvedovi (4. října 1949 - 16. dubna 2020) odešel obhájce přírody, spravedlnosti a svobody. Chilský spisovatel, který "vyprávěl příběhy o možnosti lidskosti v nelidských poměrech", se nevzdal v Pinochetových mučírnách ani v exilu.

Jeho literatura byla víc, než jeho vlastní hlas: byla často také hlasem těch mnoha lidí, kteří žádný hlas nemají. Foto: Paolo Benegiamo, flickr

Luis Sepúlveda Calfucura se narodil 4. října 1949 v chilském Ovalle a zemřel letos 16. dubna v věku sedmdesáti let ve španělském Oviedu. Proslavil se jako jeden z nejvýznamnějších chilských spisovatelů. Napsal více než dvacet novel a románů, povídky, eseje, články, scénáře. Několik jeho knih bylo zfilmováno. Jeho knihy byly přeloženy do více než padesáti jazyků. Česky vyšlo šest jeho knih. Za ženu a celoživotní lásku měl významnou básnířku Carmen Yáňezovou (1952) a spolu s ní byl na konci února kvůli podezření na infekci Covid-19 hospitalizován. Yáňezovou brzy propustili, ale Sepúlveda zůstal v nemocnici připojen na ventilační přístroj a v umělém spánku. Nakonec po šesti týdnech nemoci podlehl, i když poslední test byl negativní.

Unikátní výběr informací ze světa, které v češtině nenajdete nikde jinde. Podpořte Deník Referendum!
×

Sepúlveda pocházel z komunistické rodiny. Jeho otec měl malou restauraci a matka, z národa Mapučů, byla zdravotní sestra. Sám už ve třinácti letech vstoupil do řad Komunistické mládeže Chile. Později studoval na univerzitě divadlo a angažoval se ve studentském hnutí. V roce 1967 přestoupil do Socialistické strany, kterou vedl Salvador Allende. Právě Allendeho politika a jeho osobnost ho přesvědčily, že místo proletářské diktatury stojí za to dát se cestou demokratického socialismu. V roce 1970 byl Sepúlveda vyznamenán tím, že se stal příslušníkem Allendovy osobní bezpečnostní gardy, Grupo de Amigos Personales. V Allendeho vládě měl jako úředník na ministerstvu kultury na starost literaturu a také vyjednávání s chilskými firmami.

11. září 1973 byla demokraticky zvolená vláda prezidenta Allendeho svržena vojenským pučem, který vedl generál Augsto Pinochet a který podporovaly Spojené státy. Allende si při útoku pučistů na prezidenský palác, když viděl, že obrana je marná, vzal život. Sepúlveda byl, jako mnozí další, zatčen a odsouzen nejprve ke dvěma a půl roku vězení. Díky intervenci ze strany Amnesty International bylo jeho vězení změněno na domácí. Z toho ale utekl a rok žil v ilegalitě ve Valparaisu, kde založil divadelní skupinu, která se podílela na odporu proti Pinochetově diktatuře. Po druhém zatčení byl odsouzen na doživotí, to bylo později změněno na osmadvacet let a po dalším mezinárodním tlaku byl rozsudek změněn na osm let vězení. Byl vězněn ve vězení Tucapel de Temuco, zatímco jeho žena Carmen byla internována v neblaze proslulé mučírně Villa Grimaldi. Přežila a na začátku osmdesátých let se jí podařilo emigrovat do Švédska, kde získala azyl. Ani Louis Sepúlveda neušel „standardnímu mučení“, jak později říkal. Mínil tím trhání nehtů.

Po propuštění v roce 1977 musel Sepúlveda Chile opustit a po putování přes několik jihoamerických zemí skončil v Ekvádoru. Sedm měsíců žil v Amazonii jako člen mise UNESCO zkoumající dopady kolonizace na Indiány Šuary. Později pobyt posloužil jako inspirace jeho nejslavnější knihy i filmu "Stařec, který četl milostné romány" (Un viejo que leía novelas de amor). Na začátku roku 1979 se připojil k Mezinárodní brigádě Simóna Bolívara a účastnil se jako bojovník sandinistické revoluce v Nikaragui. Po vítězství v létě téhož roku odcestoval do Hamburku a v Německu získal azyl. Pracoval tu nějaký čas jako řidič kamionů mezi Hamburkem a Istanbulem, pak jako novinář. Stal se také aktivistou Greenpeace při akcích na ochranu velryb ve vodách u Patagonie. Tato zkušenost vedla k napsání knihy El mundo del fin del mundo ("Svět na konci světa"). Při pobytu v Paříži v osmdesátých letech se po téměř dvaceti letech znovu setkal se svou první ženou Carmen a podruhé se s ní oženil. Společně se pak usadili v Asturii „kvůli proletářské a vzpurné tradici“. Mají pět dětí.

Jeho dramatický životní příběh nepochybně nabízí mnoho látky pro literární zpracování, ale on sám říkal: „Nehledal jsem v literatuře nikdy vykoupení nebo psychoanalytické uzdravení. Na to, abych vlezl do téhle pasti příliš respektuji literaturu. Vím, že moje literatura, všechno, co píšu, je víc než můj vlastní hlas, je často také hlasem těch mnoha lidí, kteří žádný hlas nemají.“ 

Použil své vypravěčské nadání a své životní zkušenosti, aby své čtenáře získal na stranu slabých a ohrožených. Stal se advokátem přírody, původních obyvatel, poražených bojovníků za spravedlnost a svobodu. Sepúlvedovy knihy jsou politické, ale to jim nic neubírá na poetičnosti, kráse jazyka a síle příběhů. Jeho dílo je navíc ve vzácném souladu s jeho životem — obojí je neseno stejnými hodnotami. Nicole Wittová z jeho literární agentury mluví o „bezpodmínečné loajalitě k tomu, co pro něj bylo důležité: přátelství a respekt vůči lidem, zvířatům a matce přírodě“.

Latinská Amerika byla od prvních dobyvačných výprav projekční plochou evropských snů a zároveň dějištěm děsivých selhání evropské civilizace. Prvním Evropanům se jevila se jako ráj na zemi, fascinovala přírodním a nerostným bohatstvím, vyspělostí některých svých kultur nebo zas mírumilovností jiných. Kolonizátoři zde stavěli města podle půdorysu nebeského Jeruzaléma, ale původním obyvatelům a africkým otrokům, které sem zavlekli, udělali ze života peklo. Přicházeli sem nejbezohlednější kořistníci, ale přicházeli i ti, kdo toužili uskutečnit utopie — od jezuitských redukcí po anarchistické vystěhovalce.

Pořád je to kontinent obrovského přírodního i kulturního bohatství a obrovských rozdílů v jeho rozdělování. Pořád je to místo velkých nadějí a zápasů o budoucnost. Ani v Chile to neskončilo. Pořád pokračuje boj proti dědictví kolonialismu i Pinochetovy diktatury.

Luis „Lucho“ Sepulvéda ztělesňuje svým původem i volbou dvojí dědictví. Odkaz hrdého národa Mapučů a všech indigenos, i s jejich hlubokým spojením s Matkou Zemí, Pachamamou, a tradici emancipačních zápasů Simóna Bolívara, nebo Augusta Sandina. Je chápavým svědkem velkého lidského zápolení, moci života, síly lásky. Jeho knihy vyprávějí příběhy o možnosti lidskosti v nelidských poměrech. Proto bývají prodchnuty nostalgií a drsným humorem těch, kdo jsou zvyklí prohrávat, ale přesto se nevzdávají. Tenhle postoj skvěle vyjádřil v knize "Stín někdejšího času" (La sombra de lo que fuimos). Ale v nejčistší podobě jeho humanismus září v knížce pro děti "O rackovi a kočce, která ho naučila létat" (Historia de una gaviota y del gato que le enseno a volar). Ten příběh je variací na izajášovskou vizi univerzálního smíru: kocour Zorbas a jeho přátelé zachrání osiřelé racčí vajíčko. Ptáče nesežerou, ale vypiplají a naučí ho létat. Zorbas ví, že "Lítat může jen ten, kdo se toho odváží."

                  Diskuse