Jack Nicholson kdysi řekl, že až zemře Marlon Brando, každý herec se v žebříčku posune o jedno místo vzhůru. O Petu Seegerovi by totéž asi mohl říct kterýkoli písničkář, i Bob Dylan.

Narodil se v květnu 1919, ve stejném roce jako Jiří Orten, Ivan Blatný či Edmund Hillary. K věcem, které na něm fascinují, patří samo sebou i fakt, že byl živoucí připomínkou časů dávno minulých; jeho písničkářská dráha trvala sedmdesát let. A zpíval doslova do posledního dechu.

Byl muzikant, zpěvák, sběratel písní; jeho hlavní aspirací ale nebylo tvořit umění, natožpak nějak spojovat hudbu s obchodem, v žádné hitparádě se nikdy neumístil nějak vysoko. Přesto mu k devadesátinám do vyprodané Madison Square Garden přišla před čtyřmi lety gratulovat americká muzikantská elita a po jeho skonu mezi prvními vydal osobní, nijak neformální vzpomínku americký prezident Obama.

Trefně v ní píše, že Pete Seeger toužil zpěvem písní měnit svět k lepšímu a hluboce věřil, že je to možné. Nebylo to pro něj zbožné přání, spekulativní představa, plán či projekt, nýbrž samozřejmost vycházející z osobní zkušenosti. Pocházel ze staré novoanglické rodiny prostoupené tradičními ctnostmi liberální Ameriky, starostí o svět kolem sebe a nutkáním pomáhat slabším.

Oba jeho rodiče se věnovali hudbě, Seegerův otec patří k zakladatelům oboru etnomuzikologie. Malý Pete s rodiči cestoval po zapadlých koutech Spojených států, na vlastní oči viděl zkrušující bídu i nepřekonatelnou hrdost nejchudších amerických komunit, i to, jak je společný zpěv písní samozřejmou a významnou posilující součástí jejich emancipačních snah.

Zpívání písní jako prostředek politického zápasu tak nebyla pro Seegera uvědomělá volba, k níž by se rozhodl v některé životní fázi, nýbrž kultura, do které vrostl, s níž se během svého dospívání ztotožnil, zamiloval si ji a nikdy už mu nepřišlo na mysl, že by ji mohl opustit.

Jednou budem dál

Společně s Woodiem Guthriem založili žánr politického písničkářství. Mluvíme o 40. letech, kdy základním tématem byla sociální spravedlnost. Na počátku své dráhy Seeger tak zpíval odborářské písně.

Od Guthrieho se naučil stopovat po státech a jezdit v dobytčácích, mezi dělníky sbíral nové písničky, a naopak předával ty, které už uměl. Před pár lety Amy Goodmanové v televizním programu Democracy Now! nadšeně vyprávěl, jak pro něj za to jednou někde v Seattlu odboráři mezi sebou vybrali celých pět dolarů.

Některé z jeho písní u nás zpopularizoval Spirituál Kvintet, ale málokdo z lidí, kteří si kolem ohňů či při jiných příležitostech prozpěvovali „Musíš za svou pravdou stát,“ asi tušil, že si zpívá starou odborářskou klasiku Which Side Are You On?

Tak jako měl Guthrie za druhé světové války napsané na kytaře „Tenhle stroj zabíjí fašisty“, podobně o svém zpívání uvažoval Seeger, ačkoli sám se častěji než na kytaru doprovázel na pětistrunné banjo. Viděl v sobě aktivistu, popularizátora, učitele: proto se vždycky snažil, aby lidé zpívali s ním.

Hudební časopis Rolling Stone jej ve svém nekrologu označil za praotce žánru World Music, poněvadž do svého repertoáru zařadil několik lidových či zlidovělých písní jiných kultur, které díky němu získaly celosvětovou proslulost, jako třeba kubánská Guantanamera.

Zpíval pěkně a spoustu krásných melodií, ale repertoár si tvořil hlavně podle toho, aby lidé mohli zpívat snadno s ním, a tak, aby obsah písní měl apelativní humanistický obsah. Takové vlastnosti měla i jeho vlastní tvorba.

Politické písně se dnes zpívají nejčastěji v různých mezních situacích. Když v Norsku psychopat postřílel desítky mladých sociálních demokratů a ve svém manifestu označil za jednu z věcí, které nenávidí, norskou verzi Seegerovy písně Rainbow Race (v norské verzi Děti duhy), zpívalo ji na vzpomínkovém shromáždění v Oslu plné náměstí.

A patří ke kouzelným paradoxům dějin, že hymna československé sametové revoluce Jednou budem dál je českou verzí původně odborářské písně We Shall Overcome, kterou, ještě před tím, než ji proslavilo americké hnutí za občanská práva černochů, zpopularizoval americký komunista Pete Seeger.

Zpíval jsem v doupatech tuláků a zpíval jsem pro Rockefellery

Do komunistického hnutí vplynul vcelku přirozeně jako mnozí jiní u nás i ve světě v reakci na krutou nespravedlnost plozenou divokým kapitalismem, světovou hospodářskou krizi a druhou světovou válku. Ještě na počátku války patřil k prostředí, které ji šmahem odmítalo.

Ačkoli vcelku brzy on, Guthrie i jejich další přátelé pochopili, že s pacifismem Hitlera nepřemohou, pro americké hurávlastnece se už stal zrádcem. Jejich volné hudební seskupení Almanac, k němuž patřil, se po štvavé kampani muselo rozpustit.

To nejhorší ale Seegera čekalo po válce. Ačkoli komunistickou stranu opustil sám počátkem 50. let, poněvadž konspirační způsoby práce a dogmatická politická mobilizace nebyly ničím pro něj, stal se předmětem vyšetřování nechvalně proslulého Výboru pro neamerickou činnost.

Třebaže věděl, že mu hrozí vězení, odmítl s jeho členy spolupracovat. Způsob, jimž s nimi hovoří, je podnes okouzlující manifestací kulturní a duchovní převahy i osobní statečnosti. S tupou autoritářskou mocí amerického establishmentu v jedné z jeho nejtemnějších chvilek se konfrontuje směsí slušnosti, statečnosti a humoru.

Na soustavné otázky, kdo ho na komunistické akce pozval a pro koho na nich hrál, Seeger vytrvale odpovídá, že je ochoten mluvit o svém životě a svých písních, avšak pokládá za neslušné klást jakémukoli Američanovi otázky týkající se jeho osobního přesvědčení.

„Zpíval jsem pro Američany všech politických přesvědčení a jsem hrdý na to, že jsem nikdy nikomu neodmítl zazpívat, bez ohledu na jeho vyznání, barvu kůže nebo životní situaci. Zpíval jsem v doupatech tuláků, zpíval jsem pro Rockefellery, a jsem hrdý, že jsem nikdy nikoho neodmítl. Jinou odpověď ze mě nedostanete.“

V jisté fázi si členy výboru dokonce dobírá, když jim nabízí, že jim zazpívá písně z jejich domovských měst, které se tam naučil od horníků. Ucedí, že se ho ptají jak Pilát Pontský, a když se ho dotazují, zda se účastnil akcí mírového hnutí, sdělí jim, že by ho zajímalo, jak smýšlejí o slovech starého černošského spirituálu: „Svůj meč a štít odložím u řeky.“ Seeger byl odsouzen na rok odnětí svobody za pohrdání Kongresem, což soud zvrátil až v roce 1962.

Seeger třikrát navštívil Sovětský svaz, chtěl vidět na vlastní oči tamější poměry. Výčitku, že si měl tehdy nechat ukázat gulagy, později uznal. Napsal i píseň, v níž explicitně odsoudil Stalina. Ne ale za to, že byl komunista, nýbrž za to, že tak krutě zklamal naděje.

Snu o lepším než kapitalistickém světě se Seeger nevzdal. Jako každý moudrý člověk se vyvíjel, postoje proměňoval na základě poznatků, zkušeností, a jejich konfrontace se skutečností.

V jednom z rozhovorů se vyznává z toho, jak zásadní vliv na něj mělo hnutí za občanská práva a mimořádná osobnost Martina Luthera Kinga. Pod jeho vlivem přijal za svou koncepci zlepšování společnosti radikálním občanským aktivismem s využitím přímých akcí občanské neposlušnosti.

Jako pětadvacetiletý komunista zpíval v Bílém domě první dámě Eleanor Rooseveltové. A jako ctihodný, bezmála devadesátiletý kmet zpíval Obamovi na inauguraci v duetu s Brucem Springsteenem erbovní song liberální Ameriky This Land Is Your Land.

Trval ovšem na tom, že ji zazpívá včetně dvou slok, které se ve školách neučí, v rádiích nehrají. Tož si na ně posviťme:

Jak jsem šel, viděl jsem ceduli,

a na ní nápis „soukromé vlastnictví“.

Ale z druhé strany na ní nestálo nic.

A ta byla správná pro mě a pro tebe.

Na náměstích měst, ve stínech kostelních věží,

před sociálkou jsem viděl naše lidi,

jak tam stojí hladoví. A musel jsem se ptát: Tohle, že má být ta země dobrá pro mě i pro tebe?

Obama se pohupoval do rytmu a HBO to vysílala v přímém přenosu.

Učitel generací muzikantů

Pete Seeger byl i mimořádný muzikant, a nebylo by fair mluvit o něm jen jako o aktivistovi s banjem. Jeho písně zpíval kde kdo, mnohé zlidověly. If I Had Hammer existuje v desítkách verzí, Where Have All the Flowers Gone se stala standardem tak rychle, že ji někteří krátce po vydání pokládali za tradicionál, s písní Turn, Turn, Turn — naposledy všeobecně připomenuté soundtrackem k Forrestu Gumpovi — Byrds vyhráli v USA hitparádu.

V padesátých letech byl Seeger na černém seznamu, nesměl veřejně vystupovat. Když v šedesátých letech antikomunistické šílenství v Americe poněkud povolilo, měl televizní pořad Pátrání po duze, v němž představoval lidovou a folkovou hudbu.

Na internetu se dá řada dílů dohledat, k nejznámějším patří vystoupení jiné legendy Johnnyho Cashe s jeho ženou June Carterovou. Zvlášť kouzelným fragmentem je také vystoupení bluesového dua Sonny Terry, Brownie McGhee, v jehož závěru Seeger radí divákům, kde si píseň mohou opatřit a jak se ji mohou naučit.

Jeho vliv, i díky jeho práci organizační, vydavatelské a popularizační, na americké folkové hnutí šedesátých let lze měřit jen s Guthriem a fenomenálním sběratelem Alanem Lomaxem. Seeger byl přímou inspirací mohutného folkového hnutí provázejícího tehdejší hnutí občanská.

Jeho ústřední postavou byl Bob Dylan. Připomíná se slavná legenda, podle níž se Seeger pokusil na folkovém festivalu v Newportu přeseknout kabely k nástrojům nejslavnějšího ze svých následovníků, když se zde poprvé představil s hlučným elektrickým bandem. Vzpomínce na to se Seeger smál až do konce života, ale historku současně uváděl na pravou míru.

Neměl nikdy nic proti elektrickým nástrojům, připomíná, že i v Newportu den před Dylanem vystoupil s elektrickou kytarou bluesman Howlin’ Wolf. Vadilo mu, že v Dylanově vystoupení nejsou slyšet slova. Když mu zvukaři řekli, že si „to tak kapela přeje,“ teprve tehdy se pekelně rozčílil a ještě ve svých devadesáti s pobaveným výrazem vzpomínal, jak, kdyby mohl, přesekl by tehdy Dylanovi kabely sekerou.

Ukazuje to pěkně, že pro Seegera byla sdělnost a zpěvnost písně posvátná, zradou v jeho očích nebyly elektrické nástroje, ale „bezohlednost“ k posluchačům, znemožňující jim rozumět slovům, natožpak přidat se ke zpěvu.

Obě legendy si ovšem nakonec porozuměly. Dylan mu přijel zahrát na koncert k devadesátinám Maggie’s Farm, číslo, které mu chtěl Pete Seeger utnout v Newportu, a on naopak pro Dylana nazpíval na jeho album pro Amnesty International Forever Young, dvaadevadesátiletý, čili tak právě v přiměřeném věku, aby o věčném mládí něco věděl.

Seeger nepřestal psát písně až do svého skonu, například po katastrofě ropné plošiny BP Deep Horizon napsal ekologický protestsong. Jeho diskografie čítá dvaapadesát studiových alb. Některou z jeho písní zpíval snad úplně každý, kdo se folkového hnutí v šedesátých letech účastnil. Mnohé z nich existují i v pěkných českých verzích, z nichž některé jsou pozapomenuté.

Dodnes se také zpívají jeho protestsongy proti válce ve Vietnamu, z nichž jeden, Waist Deep In Big Muddy, který v podstatě označoval prezidenta Johnsona za „velikého hlupáka“, byl tehdy ještě několik let zakázán. A Bring ‘em Home má natolik výborný text, že je použitelná u příležitosti každé další zpackané americké intervence.

Hodný člověk

Dorian Lynskey, autor knihy o historii protestních písních 33 revolucí za minutu, svůj nekrolog v Guardianu otevřel větou: Pete Seeger byl hodný člověk. Ve své jednoduchosti je to vzácně přesný postřeh.

Seeger byl jistě především bojovník, vlastně celý život kráčel od konfrontace ke konfrontaci. Byl souputníkem odborářů, hnutí za občanská práva černochů, bojoval proti válce ve Vietnamu, účastnil se kampaní proti výstavbě jaderných elektráren, stal se souputníkem ekologického hnutí a ještě po své devadesátce si přišel zazpívat s aktivisty hnutí Occupy.

Zastával se práv lidí všude po světě. V Barceloně zazpíval píseň, kterou se naučil od svých přátel z Brigády Abrahama Lincolna, dobrovolníků na straně španělské republiky za občanské války, a zpíval také poslední báseň Victora Jary, písničkáře, umučeného režimem Augusta Pinocheta, kterou Jara napsal krátce před smrtí, kdy už byl vězněn s tisíci dalších lidí na fotbalovém stadionu.

Při tom všem si počínal s laskavostí, skromností, zdvořilostí. Se svou ženou Toshi, umělkyní a ekologickou aktivistkou, s níž prožil v manželství bez dvou týdnů sedmdesát let, založili organizaci Clear Water, která vedla úspěšnou kampaň za vyčištění řeky Hudson, u níž si postavili svůj domek.

Půvabný obraz o jeho nevšedním charakteru podává i jeho účet na twitteru. Zřídil ho vloni a přispěl celkem stopadesátkrát. Vloni 20. prosince napsal: „Myslím, že humor nám připomíná naše vlastní rozpory a pobízí nás, abychom vytrvali. Když pro nic jiného, tak proto, abychom viděli, co přijde.“ 25. prosince popřál „šťastné vánoce.“ 27. ledna tu byl odkaz na YouTube, na díl pořadu Rainbow Quest s Terrym a McGheem. 28. ledna se objevila zpráva o tom, že zemřel.

Když jej před šesti lety pozvali organizátoři festivalu Music On Film, Film On Music do Prahy, omluvil se videem, v němž zazpíval Holka modrooká, pozdravil starého přátele a rozloučil se: „Než se rozloučíme, ještě vám chci ukázat, jak pořád dovedu štípat dříví.“

Při dotazu na své náboženské přesvědčení odpověděl: „Nejduchovněji se cítím v lese, anebo když se dívám na hvězdy. Cítím se součástí přírody. Říkával jsem, že jsem ateista. Dnes říkám, že to záleží na tom, jak definujete Boha. Podle mé definice ateistou nejsem. Protože si myslím, že Bůh je ve všem. Kdykoli otevřu oči, dívám se na Boha. Kdykoli něco poslouchám, poslouchám Boha.“

V posledních letech svého života si byl Pete Seeger ze všech muzikantů zřejmě osobně nejbližší s Brucem Springsteenem. Tak řečený „Boss“ mu natočil k poctě album We Shall Overcome: The Seeger sessions, spolu hráli pro Obamu a zorganizoval pro něj koncert k devadesátinám.

Mnoho lepších textů o Seegrovi, než je Springsteenův hold, který mu zde vzdal, si nepřečtete. Springsteen vzpomíná na jejich triumfální koncert při Obamově inauguraci: „Sám jsem vyrůstal ve městě, které žilo v hrůze z rasových nepokojů, což pro mě tu chvíli činilo skoro neuvěřitelnou, a Pete měl za sebou skoro o třicet let aktivismu víc. Byl ten den tak šťastnej. Musel jsem si říct: tak se ti to povedlo, Pete, vydržels dýl, než všichni ti bastardi... To bylo moc pěkné.“

Budeme-li jednou dál, nepochybně to bude i díky všemu, k čemu se nás snažil vést Pete Seeger, muž zosobňující snad vše, co je na Americe obdivuhodné. David Corn v časopise Mother Jones svůj nekrolog nazval: „A mimochodem, vyhráls.“ Neutěšenému stavu světa navzdory o většině věcí, o něž Pete Seeger usiloval, to lze opravdu říct. Kolik máme příběhů aktivistů s happy-endem?