Ztracený ve světě…

Vladimír Merta

Na zesnulého písničkáře Oldřicha Janotu vzpomíná jeho přítel a generační druh: „Pozvedl českou píseň do nadoblačných výšin meditace, kterou se snažil až do posledních chvil na tomto světě nejen hlásat, ale i žít.“

„Vidím před sebou postavu, nedostižnou, a přece tak nablízku každému, kdo chce a umí naslouchat: přivřené oči, zahleděné kamsi do nedostupných dálek. Umíněná kytara, tak těžko napodobitelná každému, kdo by se jí chtěl podobat. Sevřené rty, drtící mezi zuby poselství…“ Foto Ben Skála, WmC

Odkud začít? Koho dojímají mé pocity? Čtu skromné oznámení a nechce se mi věřit. Ještě před pár měsíci odehrál v Kaštanu koncert s výkvětem české jazzové scény. Doprovázeli s citem a skromností vyzrálou hudbu nenápadně vznešeného mentora generace, souputníka v těžkých dobách a unikavého duchovního klauna, který kouzlem své osobnosti naplnil poloprázdný sál.

Mám uvěřit, že někdy pozdě k ránu někdo opustil své blízké? V klidném náručí domova, zbaven bolestí je nenávratně odsunul na nás, kteří tu zbyli? Jak rád bych ho ještě uviděl, klidného a vyrovnaného, po malých dávkách přikládajícího polínka do vyhasínajícího ohně, který ho živil, ale pomalu stravoval.

Vidím před sebou postavu, nedostižnou, a přece tak nablízku každému, kdo chce a umí naslouchat: přivřené oči, zahleděné kamsi do nedostupných dálek. Umíněná kytara, tak těžko napodobitelná každému, kdo by se jí chtěl podobat. Sevřené rty, drtící mezi zuby poselství, těžce vydobyté na samé podstatě lásky a nenávisti. Neodsuzoval ostatní, kteří si přičichli k okamžiku světské slávy, prostě nad námi ostatními čněl jako nehybný anděl, socha vytesaná z kamene pochyb.

Plakal spolu s mnoha, kteří se té noci narodili. Maloval své vize, aniž kdy slevil ze své jedinečné ironie, s níž obhlížel trpkou skutečnost. Ale nebyl nikdy sám. Žlutě si dovedl omotat kolem svých neklidných prstů gambisty Irenu a Vojtu Havlových, volnomyšlenkáře Fiedlera, zkoušel meze minimalismu, parodoval ledabylé poškrabování cizích desek, rapování a smyčkování. Jako můj milovaný guru Třešňák nesnesitelně dráždil publikum folkových Lipnic, riskoval předem dané odmítnutí, aby se spořádaně vrátil na druhý břeh ke své věrné Romance, která pokorně zdvojovala jeho zaumný zpěv.

Osobnost písničkáře poznáš už po pár úderech do strun. Poslouchali jsme stejné desky, učili se jako povolaní branci za pochodu, zanechávali za sebou nedodělky s jízlivým vzkazem posluchačům „dodělejte si to za nás sami“. Poprvé jsme snad spolu vystoupili na koncertu v zapadlém studentském klubu, který přes den sloužil jako kolejní mensa. Pozorně poslouchal mé začátky, dokázal se několika slovy vyhranit vůči kolegům, aniž by je urazil nebo zesměšnil.

×