Tichý hudební Kolumbus
Jiří PlocekVe věku pětašedesáti let zemřel 2. června po těžké nemoci basista Petr Surý, jeden z dlouholetých pilířů — nejen — brněnské hudební scény. Na všestranného hudebníka a inspirativní osobnost vzpomíná jeho přítel a spoluhráč.
Tohle ohlédnutí bych mohl pojmenovat také Jeden z neviditelných dělníků hudby. Samozřejmě, kdo vnímá muziku ve všech rozměrech, tak Petra Surého a jeho neokázalý, a přitom jedinečný způsob hraní nemohl přehlédnout, ať už to bylo v jakékoli kapele, třeba v Javorech sourozenců Ulrychových či ve Druhé trávě Roberta Křesťana.
Ale často se necháváme unést projevem hlavních protagonistů, aniž nám dochází, že by nemusel být tak působivý, kdyby nestál na pevném a současně intenzivně pulsujícím podloží, jehož jedním důležitým pilířem je nástroj zvaný basa. Petr byl vyhledávaným basistou právě pro tyto kvality — a pak pro další nenahraditelnou vlastnost: miloval hudbu.
Tahle věta zní divně, že? Ale z vlastní zkušenosti vám můžu říct, že to není u muzikantů vždycky pravidlem. Poznal jsem totiž skvělé muzikanty a skvělé zvukaře, u nichž jsem si nebyl jist, jestli se jim hudba, kterou dělají, vlastně líbí. Jestli ji milují. A jestli pro ně nakonec není důležitější jejich ego, sebeprezentace, sebeprosazení, finanční odezva a leccos dalšího.
Najít dobrého muzikanta a současně parťáka, který s vámi sdílí bezvýhradnou lásku k hudbě, něco, co stojí nade všemi dalšími existenciálními aspekty života, není vůbec jednoduché. Já a mnozí další jsme měli štěstí v tom, že jsme potkali Petra Surého.