V pátek 31. července se brněnská veřejnost přišla do obřadní síně brněnského krematoria rozloučit s Jaromírem Nečasem (21.2.1922 — 25.7.2015), rozhlasovým redaktorem a generačním druhem básníků Jana Skácela a Oldřicha Mikuláška. Poslední rozloučení s Jaromírem Nečasem v nabité obřadní síni bylo vyplněno z valné části hudbou, jejíž dramaturgie, zahrnující jak moravské lidové písně, tak nahrávku bulharských sborů či skladbu Bohuslava Martinů, vycházela částečně z přání zesnulého — byl „redaktorem“ doslova do posledního vydechnutí — a nejlépe symbolizovala osobnost zesnulého.

Jaromír Nečas prožil svůj život veden doslova a do písmene hudbou. A nerozlišoval přitom, zda-li se pohybuje na půdě rozhlasu, jenž mu byl nejvlastnějším terénem či kdekoli jinde: na festivalu, na koncertě či doma v obývacím pokoji.

„Vším jsem byl rád — šiřitelem písní nejraději!“ — To jsou Nečasova slova v závěru jednoho z jeho životních vyznání. Kolem hudby kroužil už jako gymnazista a později student konzervatoře, ale písni doslova propadl ve Slováckém krúžku, kam jej jednoho dne roku 1940 vtáhlo osudové setkání: „Jda z koncertu v sále Stadionu, vidím: ostruněnou krabici ležící na čtyřech židlích podtuplovaných ještě čtyřmi pivními půllitry — a za tímto beznohým monstrem cimbálu velekněz Jaromír Běhunek. Byl jsem ve Slováckém krúžku a bylo rozhodnuto: stanu se cimbalistou a věrozvěstem slovácké lidové písně. A tak začaly moje cesty za folklorem a za písní vůbec.“

Vedoucí krúžkařské muziky Jaromír Běhunek se později stal jedním z pilířů nově vzniknuvšího Brněnského rozhlasového orchestru lidových nástrojů (BROLN), s nímž v roce 1952 sdílel Jaromír Nečas den svého rozhlasového zrození. To však nebylo spjato jen s folklorem, jemuž v krúžku propadl.

Sám o tom vypovídá takto: „Ačkoliv jsem byl orientován k lidové písni, přijat jsem byl v rozhlase — a na dlouhou dobu — do redakce zábavné hudby. Docela mi to vyhovovalo. Mám rád široké obzory — nejsem fundamentalista. Lehce jsem si srovnal výraz osobitých reprezentantů tradice s novátorstvím tehdy nastupující bítové generace. To je pohled redaktora. Doma a mezi svými nejbližšími byl jsem přitom v experimentujícím BROLNu a v kontrastu ke spontánnímu muzicírování hrubovrbeckého Majstra Joženy Kubíka nebo k „bohouským“ cikánským muzikantům z Hrochoti. Ke kořenům lidové písně jsem pronikal prostřednictvím Janáčkova Ústavu pro lidovou píseň a výzkumnými cestami na Hlučínsko, Valašskokloboucko, Kopanice, Podluží… S generačními druhy — kyjovským Jurou Petrů, strážnickým Slávkem Volavým, uherskohradišťským Jaroslavem Staňkem, břeclavským Jožkou Kobzíkem — účastnil jsem se renesance tradičního muzikantství, jímž doba 60. let hořela.“

Připomeňme jen zběžně, že redaktor, který se jeví velké části veřejnosti především jako folklorista, objevil pro svět například sourozence Ulrychovy, které pozval k natočení jejich prvních nahrávek, a v šedesátých letech byl taktéž rozhlasovým dramaturgem excelentního jazzového Orchestru Gustava Broma.

Plody jedné kulturní epochy

V Nečasově hutně a výstižně psaných životopisných poznámkách se zrcadlí celá jedna kulturní epocha, jejíž rozmach po druhé světové válce až konce šedesátých let určil do značné míry koleje, v nichž se na Moravě pohybujeme dodnes. Dnešní stovky folklorních souborů v moravských regionech, stejně jako dřívější novátorské výboje BROLNu, pozdější Hradišťanu či dnešní inspirativní zážehy lidových písní v dalších hudebních žánrech — od rockové hudby přes jazz po vážnou hudbu a různé další alternativní směry — jsou toho dokladem.