Když skončil včerejší koncert v brněnské Staré pekárně, kterým hudební seskupení MDŽ (Beata Bocek, Lucie Redlová, Jitka Šuranská), zahájilo své miniturné, vydechl jsem: „Na tohle jsem čekal celý život.“ Moravské folkové obrození možná právě začalo.

Folková hudba má u nás v posledních deseti patnácti letech odlišné postavení nežli ve světě. Zatímco americké folkové obrození, o němž jsem zevrubně psal před několika lety pro Literární noviny, učinilo z žánru součást čím dál mohutnějšího proudu nezávislé hudby; je jednak reakcí na úpadek, který v posledních dekádách minulého století postihl podstatnou část komerční produkce, jednak těží z technologických proměn v šíření a sdílení hudby, získalo žánru znovu vliv a prestiž, u nás je situace jiná.

Zpřístupnění nezávislých a menšinových hudebních produkcí, včetně prakticky kompletních archívů, hudbu zásadně zdemokratizovalo a osvobodilo ze sevření komerčních produkcí, rozhlasových stanic, obchodu. Šíří se především sítěmi, nikoli marketingem. To mění vkus i očekávání.

Prožitek hudby se na druhou stranu vrací v něčem k počátkům: bez podpory koncertů se nová hudba na nosičích (stále ještě zpravidla cd) prodává jen minimálně. Pro muzikanty už není prvořadé nahrávat, přinejmenším stejně důležité je hrát. Živá hudba si zase bere zpět královskou korunu, která jí nakonec vždycky patřila, jenom to nějaký čas nebylo tak jasně vidět.

Zatímco již zmíněné americké folkové obrození těžilo se silného sepětí amerického folku s lidovou hudbou (už etymologie jako by tu šla na pomoc; angličtina folk a folklor nerozlišuje), bez ostychu těžilo z lidové tradice, z tradice silného písničkářského hnutí kulminující v šedesátých letech a snad především z daleko pružnějšího vymezení žánru, u nás kategorie „folk“, jako by zůstávala v jakémsi ne úplně lákavém pařeništi.

Silná scéna z konce 80. let se prakticky rozpadla, písničkáři vesměs ztratili sílu i orientaci, pozoruhodných nových projektů bylo jak šafránu (Teagrass, projekty Vladimíra Václavka, Zuzany Navarové, Karla Plíhala, Zuzany Lapčíkové a Emila Viklického a z vyloženě nových tváří snad jen TaraFuki, Katka Garcia, Dva). A části se tu navíc nikdy nespojovaly v jeden proud.

Vcelku jako by se zakonzervoval obrázek z Port, mudrlantského trampského muzicírování, ochotnického hraní čím dál plytších textů pro kamarády a písničkářů jako přinejmenším trochu ukřivděných konformních politických komentátorů anebo osob ochotných k prakticky jakýmkoli ústupkům radiožurnálovému vkusu.

A tak pravidelný návštěvník monumentální rudolstadtské přehlídky „folk and roots“ hudby mohl rok co rok sledovat a žasnout, jak živá je scéna v Polsku, v Berlíně, ba tiše závidět i Slovakům (není nakonec náhoda, že minulý pátek Pavel Klusák v Praze uspořádal koncert hudby charakterizovatelné jako nový folk dvěma slovenským muzikantkám.) Jenom tady, jako bychom byli čímsi zakletí: „furt nic“.

Proto tu projekt MDŽ působí jako zjevení.

I. Koncert

Koncert se konal jako křest cédéčka Jitky Šuranské Nězachoď slunečko, ale jeho podstatnější rys spočíval právě v tom, že se jednalo o vystoupení hudební formace MDŽ (Muzikantky, dámy, ženy). Nahrávka na CD je od včerejší události ve Staré pekárně podstatně odlišná, namísto partnerek z MDŽ na něm vystupují jiní hosté, dostane se na něj níže.

MDŽ je natolik šťastným spojením tří příbuzných a přitom tak odlišných živlů, že je až s podivem, že vzniklo spontánně, a nikoli jako promyšlená dramaturgie nějakého moravského Alberta Grossmana. Vystupují spolu od letošního března.

Jitka Šuranská, kolem které se včerejší večer točil, protože „křtila“, tu ale i jindy bude působit jako kotva, která projekt spojuje s živou tradicí moravské lidové hudby. Lucie Redlová, vystupuje tak, jako by se narodila na pódiu s kytarou v ruce, a projekt propojuje s aktuální českomoravskou folkovou scénou, což je podstatné jakkoli to v sobě kromě předností nese i své stíny. A Beata Bocek, kterou jsem — musím se ke své hanbě přiznat — do včerejšího večera neznal, to je přírodní síla, v níž se zrcadlí všechno to, čím nové světové folkové hnutí tak okouzluje.

Koncert se odvíjí tak, že nejprve každá z muzikantek, dam, žen, zahraje několik svých písní sama, případně s podporou jedné ze zbývajících společnic. Los rozhodl, že začínala Lucie Redlová několika písněmi ze svého loňského alba Křižovatka: suverénně hraje na kytaru, výborně zpívá, s publikem komunikuje jak bluesmani v New Orleans, ale trápí ji to, co prakticky kompletní zdejší folkovou scénu: potřebuje lepší texty.

Projekt MDŽ je po všech stránkách tak výjimečný, hudbou, hlasy, energií, že to člověka zbavuje chuti přivřít oko nad tímto jediným vážnějším nedostatkem. Prakticky všechny texty navíc pro Lucii Redlovou píše někdo jiný, měla by tedy stačit jen mnohem náročnější dramaturgie při výběru.

Ne každý skvělý folkový muzikant musí být i básník. Anglosasové si v takové situaci pomohou lidovou látkou, anebo písněmi předchůdců. Ostatně soudím, že českomoravskému folku ze všeho nejvíc chybí víc kvalitních coververzí. Včera mě napadlo, jak by třeba vypadalo, kdyby MDŽ zahrnulo do repertoáru jeden z vrcholů moravské folkové hudby, píseň Poslední přání, dvě z dam jsou ostatně z Valašska, ne?

Beata Bocek ale nikoli, ta je z Těšína a s malou žárlivostí uvažuji, že v jejím mimořádném projevu (jako by se najednou ve Staré pekárně zjevila rodná sestra Alely Diane, My Brightest Diamond nebo Tiny Ruins) nakonec nutně sehrává roli fakt, že čerpá přinejmenším tolik ze svého spojení s Polskem jako ze svého spojení s Moravou. Většinu písní ostatně zpívá v polštině, takže důkladnější přezkum textů tu leží za recenzentovými možnostmi.

Doprovází se na kytaru, akordeon a ukulele (mbiru ani koncovku, o níž hovoří v přebalu svého vloni vydaného cd Ja tutaj mieszkam, včera nevytáhla) a se svým hlasem pracuje tak, že místy připomene June Tabor; podobně jako ona je suverenní i při zpěvu a capella, takovém, že se tají dech. Její hlas, to je právě ta přírodní síla.

Není jednoduché najít cestu, jak moravskou lidovou píseň představit způsobem, jaký ještě nikdy nikdo dříve neslyšel. Jitka Šuranská toho dosáhla tak, že své housle propojila se zařízením pěkně česky nazývaným loop station. Nahrává smyčky, v pravý čas sešlápne tlačítko a tak si navrství na sebe motivy a ornamenty. O ně pak opře svůj průzračný hlas anebo další hrátky svých houslí. Co vzniká, je prostě okouzlující.

No a když pak nakonec zpívají všechny tři spolu, člověka se zmocní pocit, že se ocitl na vystoupení moravských Crosby, Stills and Nash v sukních. Jeden z několika česky zpívaných textů Beaty Bocek je modlitba Thomase Mora, jejíž zařazení do repertoáru MDŽ nelze než ocenit jako mimořádně šťastný nápad. Když jejich tři hlasy zpívají

„A dej mi taky humor, pane,

a milost, abych chápal vtip.

Ať mám radost ze života,

ať umím druhé potěšit.“

— to je extáze.

Myslím, že pokud spolu Muzikantky, dámy, ženy vydrží, mohou tu skoro všechno změnit.

Takže si nakonec raději neodpustím ještě jeden povzdech. Včera je v několika číslech doprovázel svého času nejrychlejší mandolinista ve střední Evropě Jiří Plocek. Jeho dřívější až obscénní rychlost je samo sebou zčásti ta tam, ale vklad do účinku vystoupení byl přesto vzácný, prohlubující a myslím, že když si jej dámy na pódiu hýčkaly, nebylo to jen ze zdvořilosti. Je věčná škoda, že sám už dnes nevystupuje jinak než takto svátečně.

Jeho přítomnost jako kmotra nahrávky Jitky Šuranské nemohla být symboličtější. Nejedná se jen o to, že spolu roky hrávali. Plockův projekt Teagrass zde na počátku 90. let působil jak z jiného světa. O Teagrassu platilo to, co J.J. Cale řekl o Grateful Dead: „Pohybují se na úrovni, o níž většina kapel ani neví, že vůbec existuje.“

Křtěné CD Jitka Šuranská a hosté je asi poprvé, kdy se moravský folk ocitá znova tam, kde už byl s Teagrassem. To jsem ale zjistil až doma, dřív jsem si ho poslechnout samo sebou nemohl.

II. Nězachoď slunečko

Znalci vědí dlouho, že Jitka Šuranská je skrytá perla moravské folkové hudby. Zpívá hlasem, který se nepopisuje jako uhrančivý, mnohem spíše bychom mohli říci, že je prostý, neokázalý; hlas, který byste chtěli slyšet při svatbě, na křtu, při pohřbu, v každé vzácné chvíli.

Jak již bylo řečeno, svou hru na housle má založenou na klasickém vzdělání, ale tuze je znát, že s Jiřím Plockem se vydala za dobrodružstvím objevování hudecké tradice a že spolu projeli world music festivaly, díky nimž přišla do styku i s odlišnými lidovými tradicemi hraní, včetně skandinávských fidlerů. V jejím projevu se taková hluboká obeznámenost odráží.

Jakkoli vidět Jitku Šuranskou, kterak ve vysokých botkách tančí nad svým loop station a kombinuje promyšlené motivy jako šachistka, je jedinečný zážitek, to, co z jejího cd dělá adepta na nahrávku roku (a dost možná i dekády), je ono nenápadné „a hosté“ v jeho názvu.

Zejména hudební i produkční přínos fenomenálního slovenského houslisty Stanislava Palúcha, jehož osobnost je ostatně další spojkou k Teagrassu, se projevuje v několika aranžích tak, že ze starých dobrých lidových písní tu a tam vzniká strhující jazzrocková smršť (kdyby třeba Radiožurnál neměl tak beznadějnou dramaturgii, z takové Polajky by mohl být hit roku).

Spolu s Palúchem v několika písních vystupuje jeho jazzfolkové trio Pacora, které spolu s ním tvoří cimbálista Marcel Comedant a kontrabasista Róbert Ragan, hostuje tu i další osobnost slovenské jazzové scény, hráč na dechové nástroje Marek Pastirík, kolega Jitky Šuranské ze Zlínské filharmonie, cellista Martin Bzirský, citerista Michal Müller, basák z kapely Buty Petr Vavřík a studiový hráč na bicí Marcel Gabriel. A v titulní písni i Jiří Plocek s mandolínou.

Všechny písně jsou prastaré, lidové, ale takhle ještě nikdy nezněly. Jitce Šuranské se podařila čarokrásná deska. Musím říct, že budu zvědav na verdikt Petra Dorůžky či Iana Andersona v fRoots, ale sám mám za to, že vydavatelství Indies Happy Trails vydalo — nejen kvůli řazení do žánru „world music“ — světové cd.

Koncert MDŽ (Beata Bocek, Lucie Redlová, Jitka Šuranská), 17. června 2013, Stará pekárna, Brno. Jitka Šuranská a hosté: Nězachoď slunečko. Indies Happy Trails, Brno 2013.