Poutník z planety Malého prince, tak se jmenoval text, který jsem zveřejnil v únoru roku 2009 v Literárních novinách po návštěvě vernisáže knihy Neslyšící děti Oldřicha Janoty. Byl to můj první osobní kontakt s nezařaditelným, radikálně osobitým a charismatickým písničkářem, představitelem české folkové alternativy par excellence.

Znal jsem jej sice z různých pódií už od 80. let, prolétl kolem mne v podobě uskupení Mozart K a Janota, Richter a Fidler, ale naše hudební světy se míjely. Až po našem rozhovoru pro Literárky jsem pochopil proč.

„Já jsem se hudbu naučil vnímat až skrze slovo. To je dobrá cesta pro hudební dyslektiky. Jde to dobře v poezii, textech písní. Co je melodie, rytmus, úsporná, rychlá práce s energií a skrytými, vibračními obsahy slov. Pak jsem najednou začal vnímat naopak význam slov skrze hudbu. Předřeč. Až tak daleko, že i u prózy se mi dneska zdá, jako by bez hudby kulhala na jednu nohu,“ řekl mi tehdy Janota.

Sám jsem to měl přesně opačně, pro mne byla hudba bytostnou startovní čárou a slovo jsem začal oceňovat až ve spojení s dobrou hudbou, nebo později dokonce i bez hudby. A tak jsem pro sebe objevil Janotovu literární tvorbu s její osobitou poetikou, která v roce 2008 vstoupila na veřejnost právě knihou Neslyšící děti (Malvern). Bohužel se o ní moc nemluví.

Přitom o autorovi vypovídá nejméně tolik, co jeho hudba. A také o světu kolem nás, protože Oldřich Janota byl bystrý, přemýšlivý a ve svých úsudcích zcela nezávislý autor.

Například, příznivec „zelených myšlenek“ se vyslovil v našem rozhovoru takto: „Sebelepší myšlenka se může stávat nástrojem zotročení, když zruší individuální odpovědnost. ‚Zelené ideje‘ přebírají dnes už i supermarkety nebo establishment. Oslovily vlastně i ty, kteří hovoří třeba o ekologickém terorismu. Zjistili, že se to vyplácí. Proč ne? Přebírají tak i část odpovědnosti. Přesto podstatou těchto myšlenek, které se teď formulují i do vládních zákonů, je láska. To je krok v uvědomění, který by mohl následovat nyní.“ Tohle je Janota v plném tahu své osobní spirituality.

Můj osobní vzpomínkový text nemá suplovat Janotovu hudební historii, jeho inspirativní přínos, který dosvědčují mnozí muzikanti a publicisté na sociálních sítích, ani plakat nad tím, že přes svou nespornou kulturní váhu nedošel jakéhokoli státního ocenění — myslím, že sám písničkář by se tomu bránil.

Stejně jako se bránil všemu, v čem spatřoval totalitní a korporátní tendence. Vyděloval se tak zcela principiálně z jednoznačného, technokratického vidění věcí, které hrozí i v demokratické společnosti.

Když jsem jej viděl naposledy, bylo to ve Valašském Meziříčí na festivalu Valašský špalíček v roce 2022. Uváděl jsem jej v M-klubu. Připadal mi velmi unavený a do sebe uzavřený. Mluvili jsme úsporně o aktuálních tématech, vnímal jsem jeho niternou orientaci do sebe. Koncert, na němž mu sekundovala jeho žena Romana a při němž jejich malá dcerka usnula na polštářku, byl soustředěnou meditací.

Své ohlédnutí za Oldřichem Janotou bych rád zakončil reportážní zkratkou jeho vystoupení na brněnské vernisáži Neslyšících dětí v roce 2009. V něm se mi vrací Oldřich jako živý:

Ve zšeřelém prostoru před zaplněnou podkrovní pyramidou stojí vlasatý, vousatý, trochu pomačkaný poutník s kytarou, oči obrácené k nebi jako dítě, které si usilovně vybavuje včerejší básničku. Ale on ne.

Dělí se s námi přes zaťaté zuby o něco, co nosí v hlavě a v srdci léta a možná stovky let, možná už od časů japonského básníka Bašó ze sedmnáctého století, jenž byl jeho učitelem. Přiznal se již dříve: „(Bašó) není uzavřený slovy a vlastním světem, ale dokáže jednoznačně, geniálně, pomocí skleničky, lžičky a talíře vybudovat vesmír na čtyřech řádcích. A neexistenci vesmíru navíc...“

Tóny obíhající po ráfku kola, jež by mohlo patřit pomalému vlaku drkotajícímu někde na Dálném východě, nás po několika minutách uvedou do stavu, v němž jedině se lze otevřít prostému sdělení: Kývá se březový háj / kolem se kývá / březový háj // Korále z jeřabin / když jsem ti dal / kolem se kýval / březový háj.

Kola tónů rotují dál, vlak naší obrazotvornosti se rozjíždí… Neznám mnoho zpívajících básníků, kteří dokážou totéž. Neznám mnoho hudebníků, kteří dokážou o své hudbě napsat: „Ruka ruce se hmatníku ztrácí. Květy mezi pražci jsou na omak modré jako koně potmě, kdy myslel jsem mírou mysli, že jsou prsty váhy křídel můry, a mírou hudby…“

Odpočívej v pokoji, hledači věčnosti v sobě.