Když jsem se nedávno dozvěděla, že Mirek Štětina odplul po Styxu, s velkým smutkem jsem si uvědomila, jak rychle uplynul čas od chvíle, kdy jsem ho viděla v roce 1967 poprvé.

Jako by se to odehrálo včera: byli jsme tenkrát šťastná rodinka s mým mužem Otakarem a nedávno narozeným synkem Michalem na návštěvě u Otakarových rodičů v Brně, když zazvonil zvonek a vstoupil sympatický atleticky stavěný blonďatý mladík.

Můj manžel byl již v té době mezi vodáky poměrně známý svými dobrodružnými divokými prvosjezdy domácích jarních rozvodněných řek, které mu nahrazovaly sjezdy řek alpských, na které nemohl, a Mirek usoudil, že to bude správný partner pro jejich budoucí sjezdy světových veletoků. Mirkovi sebevědomí rozhodně nechybělo, i když žádné zkušenosti s divokou vodou tenkrát ještě neměl.

Jeho rodiče pracovali v diplomatických službách, a tak se s nimi dostal kromě jiného i do Číny, kde viděl obrovské himálajské řeky stékající z tibetského plata, které mu jako puberťákovi učarovaly.

S Otakarem si kupodivu navzdory věkovému rozdílu téměř deseti let okamžitě padli do noty, a tak se utvořila dvojice, která se jako žádná jiná zasloužila o rozvoj tehdy nového sportu, dnes známého jako rafting. Svět se tenkrát s přicházejícím pražským jarem otvíral i pro Čechoslováky, a tak si kluci jako rozcvičku drze naplánovali sjezd horního toku sibiřského veletoku Ob, známého mezi vodáky jako Katuň.

To se jim skutečně v létě 1968 podařilo. Nejprve vylezli na nejvyšší horu Altaje Běluchu, z jejíhož ledovce Katuň pramení. Pak od tohoto pramene na nafukovacích kajacích a nafukovacím armádním člunu sjeli několik set kilometrů této grandiózní řeky, na jejíchž peřejích se mohli několikrát snadno utopit.

Netrvalo dlouho a vymysleli spolu nový typ plavidla, později slavného pod jménem Matylda, které geniálně kombinovalo výhody voru, jímž voda protéká, a nafukovacího plavidla s obrovským výtlakem, takže bylo téměř nepotopitelné. A neprodleně naplánovali výpravu v souladu s jejich novým heslem „velká hora, velká voda, věda“. Otakar byl totiž kromě horolezce a vodáka i biologem, který všude, kde jen mohl, sbíral miniaturní korýše, aby věda nepřišla zkrátka.

Po veletocích

Když nastaly neblahé události srpna 1968, měli oba muži naplánovanou první československou výpravu do Karákóramu. Cílem bylo uskutečnit prvosjezd Indu. Výběr hory se odehrál během památného večírku v našem olomouckém paneláku, kdy v již velmi povznesené náladě oba pohlédli na školní glóbus na Otakarově psacím stole, na kterém i přes malé měřítko bylo patrné, jak si veletok Indu, pramenící v Tibetu, proráží cestu mezi himálajským masivem Nanga Parbat a protějším pohořím Haramoš, které náleží ke Karákóramu.

Tak v podstatě bez mapy a jakýchkoliv informací vznikla výprava jménem Indus-Harámoš, kterou se nakonec zázrakem podařilo zrealizovat navzdory počínající normalizaci v rámci TJ Slavia a pod záštitou Palackého univerzity v Olomouci, kde jsme oba s Otakarem pracovali. K mému velikému štěstí jsem se do výpravy, kterou vedl Otakar, dostala tenkrát i já, i když jsem musela přijmout potupnou roli expediční kuchařky. K mým povinnostem patřilo i dlouho do noci umývat ostatním ve studené vodě nádobí.

Na výpravu do Pákistánu jsme odjeli od armády darovanou repasovanou nákladní V3Skou, která se poprvé zadřela na Bumbálce a pak cestou ještě několikrát. Naše asi deset tisíc kilometrů dlouhá trasa trvala měsíc a vedla z Olomouce přes Sovětský svaz, Írán a Afghánistán. Do hor jsme dorazili jako první cizinci rozestavěnou karákórumskou „dálnicí“. Toto úchvatné čtyřměsíční dobrodružství bylo pro všech osm účastníků výpravy neskutečným iniciačním zážitkem, i když nám pákistánská vláda sjezd Indu zakázala.

Poprvé jsem si tak „sáhla“ na vysoké hory, o nichž v souvislosti s ženami panovaly tenkrát nesmyslné pověry a předsudky ve stylu: „vařečka a plíny namísto cepínu“. Když jsem spolu s mým mužem Otakarem, Mirkem Štětinou a dalšími členy naší výpravy i já vylezla na 6700 metrů vysoký Mani Peak, uvěřila jsem skálopevně, že bych mohla vylézt i výš. To se mi nakonec ještě několikrát v nejvyšších horách světa splnilo.

Kromě horolezeckých aspirací neopouštěly Mirka a Otakara ani ty nejvyšší vodácké: nejprve vyzkoušeli Matyldu na několika sibiřských veletocích. Sami si při tom nikdy neřekli jinak než „hombre“. Úžasně si rozuměli na bázi jakési vnitřní duševní spřízněnosti a sdíleli svérázný, recesistický, a hlavně naprosto nenapodobitelný typ humoru, který jim vydržel po celý život.

Bezpochyby největším úspěchem Matyldy byl legendární prvosjezd Indu v roce 1975 od jeho soutoku s řekou Gilgit až po město Pátán. Šlo o sjezd, který byl tehdy vodáckou obdobou výstupu na Mount Everest a Mirek ho uskutečnil spolu s Jiřím Koudelou, Františkem Slámou a Wolfgangem Wenzelem. Později o tom napsal fascinující knihu S Matyldou na Indu, která se stala biblí celé generace vodáků a rozvíjejícího se raftingu v naší zemi. Četla jsem ji mnohokrát a vždy ve mně posílila víru, že i malý David může přemoct mnohem silnějšího a většího Goliáše.

Nezměnila to ani krutá tragédie v roce 1977, kdy Mirek s Otakarem uskutečnili výpravu GANGA 77 s cílem na Matyldě uskutečnit prvosjezd horního toku Gangy od místa, kde vzniká soutokem svých zdrojnic Alaknandy a Bhagírátí v Garhválském Himálaji. U vesnice Chamoli tam tenkrát tragicky zahynuli Jiří Koudela a Václav Jindrák. Mirek, Otakar a František Sláma dovezli do republiky jen popel prvního z nich, Vaškovo tělo Ganga nikdy nevydala.

O týden později prvosjezd horního toku Gangy uskutečnila americká výprava na raftech americké konstrukce, jejíž členové byli slavní horolezci, kteří jako první na světě uskutečnili v šedesátých letech minulého století traverz nejvyšší hory světa od jejího západního hřebene po jižní sedlo. Novinářům po svém vodáckém úspěchu sdělili, že by se na Gangu — na rozdíl od Everestu — nikdy nevrátili.

Novinářem v postsovětském prostoru

Po sametové revoluci se cesty Mirka a Otakara částečně rozdělily, i když v popředí zájmů každého z nich zůstaly světové veletoky, u každého ovšem trochu jinak. Zatímco Otakar se postupně stával přední postavou československé ekologie, Mirek po pádu sovětského režimu uskutečnil s malým náklaďákem expedici na několik řek východní Sibiře včetně zlatonosné Kolymy, odkud naší veřejnosti přinášel autentická svědectví o zrůdné zločinnosti početných sovětských Gulagů, jejichž pozůstatky se tam nacházely.

Novinářské činnosti se věnoval stále intenzivněji a počátkem devadesátých let dokonce nějakou dobu působil v redakci Lidových novin. Zde v roce 1992 se Šimonem Pánkem založili naši nejvýznamnější humanitární organizaci Člověk v tísni, jejíž zaměstnanci v jejím raném období s nasazením života vozili do obleženého Sarajeva léky a potraviny.

Následně Mirek s Petrou Procházkovou založili tiskovou agenturu Epicentrum a stali se odvážnými válečnými novináři v dramatických kulisách rozpadajícího se postsovětského Ruska. Obzvláště zasvěcené a neobyčejně naturalisticky působivé byly jejich filmové reportáže z čečenské války, při kterých oba opakovaně riskovali životy. Legendárním se také stal jejich odvážný ilegální přechod do Gruzie, kde chtěli udělat rozhovor s gruzínským prezidentem.

To, a samozřejmě nejen to, se samozřejmě pramálo líbilo ruským úřadům. V poměrech, které postupně konvergovaly k Putinovu politickému vítězství si tak oba v Rusku vysloužili status nežádoucích osob, a tudíž zákaz vstupu do země. Zrušen jim byl až po intervenci Karla Schwarzenberga v době, kdy byl českým ministrem zahraničí.

Mirek s Petrou působili i v mnoha jiných nebezpečných lokalitách, jako byl Afghánistán po ukončení sovětské okupace za nastupující moci Tálibánu či v Hongkongu v době, kdy jej Velká Británie předávala Čínské lidové republice.

Za svoji novinářskou činnost obdržel Mirek v roce 1997 Peroutkovu cenu a v roce 2000 státní vyznamenání z rukou prezidenta Václava Havla.

Novinářská činnost Mirka nakonec zákonitě přivedla do politiky. V roce 2004 byl jako nestraník za Stranu zelených zvolen do Senátu ČR, kde působil do roku 2014, kdy byl na pět let zvolen do Evropského parlamentu za TOP 09.

Svůj celoživotní zasvěcený vhled do logiky vývoje sovětských i postsovětských poměrů Mirek dokázal výrazně zúročit ve svém politickém směřování. Kromě jiného usiloval po celou dobu svého politického angažmá o zákaz komunistické strany a varoval před imperialistickou rozpínavostí Ruska. Událostí na kyjevském Majdanu se účastnil osobně a ruská anexe Krymu v roce 2014 a další vývoj mezinárodní situace mu bohužel daly plně za pravdu.

V roce 2015 v Bruselu se Mirek s Otakarem sešli naposledy. Bylo to na půdě Evropského parlamentu, kde nám Mirek umožnil představit fotografickou prezentaci humanitárního projektu Czech Hospital, který se od roku 2007 nachází v Karákóramu a zachránil stovky lidských životů. Je to jen co by kamenem dohodil od hory Haramoš, tam, kde to všechno pro Mirka i pro nás začalo.

Hombre Mirek Štětina zůstane v našich myslích i srdcích navždy.