Před pár týdny jsem na novinářské konferenci v belgickém městě Mechelen strávil večer se svými zbrusu novými přáteli z vídeňské centrály Mezinárodního tiskového institutu. Náhodný impuls v konverzaci vedl k tomu, že se jeden z nich rozpovídal o svém vztahu k Milanu Kunderovi.

S temperamentem, který je vlastní některým příslušníkům jižanských národů, popisoval, jak mu Kunderovo dílo pomohlo najít své vlastní místo v životě, jak ho inspirovalo k tomu, aby si i on sám začal hledat životní naplnění ve světě psaného slova. „Žádný jiný autor na mě neměl takový vliv,“ řekl.

O několik měsíců předtím mi při podobné příležitosti o svém vztahu ke Kunderovi začala vyprávět význačná francouzská novinářka; podnětem k tomu, tuším, byla zmínka o tom, že naše noviny sídlí v Brně. Líčila, jak si na jeho knihách uvědomila, že čte-li člověk jednu a tutéž s delším časovým odstupem, třebas dvaceti let, jako by četl dvě různá díla; popisovala, čeho si všímala v Knize smíchu a zapomnění jako studentka a jaké jiné věci ji fascinovaly, když ji nedávno vzala do ruky podruhé.

Jsou to dvě ilustrace toho, co v dnešních chorobně do sebe zahleděných českých zemích tak málo doceňujeme. Milan Kundera je vedle Miloše Formana jedinou postavou české poválečné kultury, jejíž dílo fascinovalo intelektuální veřejnost ve většině zemí světa; je také jediným českým spisovatelem, o jehož tvorbě dnes takto spontánně vznikají rozhovory mezi Evropany. Patří mezi hrstku českých spisovatelů světového formátu. A dnes je mezi nimi zřejmě tím nejčtenějším, dost možná čtenějším i než Kafka.

Když se 12. července objevila zpráva, že zemřel, nejvlivnější evropský deník The Guardian vydal na svém webu ještě tentýž den tři texty — zprávu, nekrolog a „život v citacích“. A v Evropském parlamentu se držela minuta ticha — na návrh francouzského poslance Bernarda Guetty.

Součást světové kultury

Kunderovi se v jeho knihách podařilo to, po čem touží snad každý umělec, ale dosáhnout toho dokáží jen nemnozí — dobrat se k čemusi prazákladnímu v lidské existenci, uměním vystihnout některé její stránky v tak silných obrazech, že strhují a inspirují přemýšlivé lidi ve všemožných kulturách a společnostech. To z jeho tvorby učinilo již za jeho života oceňovanou součást pokladnice světového umění. Je to výsada géniů.

V českých zemích mu univerzální sdělnost jeho mistrovství mnozí paradoxně přičítali k tíži. Už v éře samizdatu se vedla dílem bizarní debata, zda Kundera „nezjednodušuje“ československé reálie, aby byly snáze stravitelné pro zahraniční publikum. Jako by se na literaturu měly klást nároky odpovídající historickému dokumentu či politickému manifestu.

Podobně bývá někdy odmítán z „feministické“ perspektivy — prý ženy v jeho knihách jsou slabošské, prý se ženami ve svých povídkách a románech zachází „otřesně“. Jako by literární stylizace nutně znamenala autorské ztotožnění s danou perspektivou. Jako by jeho díly nedefilovala celá plejáda hluboce odpudivých postav mužů.

Zdá se, že dokázal jedinečně vystihnout některé stránky paradoxní povahy lidské existence, zranitelnost, křehkost člověka, jako třebas podivuhodný sklon lidí libovat si v kýči a vůbec ocitat se v situacích vyznačujících se až bolestnou trapností, často v těch nejintimnějších chvílích. Kundera své postavy pozoruje a popisuje s ohromující pronikavostí, s pobaveným vhledem se vpíjí do nejskrytějších zákoutí jejich duší, ve svém humoru však není cynický, ač často sahá k ironii; úzkostlivě se střeží sebemenšího stínu patosu.

O pramenech síly Kunderovy tvorby vznikly studie, jejichž svazky by již dost možná naplnily středně velikou knihovnu. Psali a budou o tom psát povolanější. Sylvie Richterová v závěru svého doslovu k českému vydání Knihy smíchu a zapomnění píše: „Z četby Valčíku na rozloučenou jsem si odnesla přesvědčení, že nad všemi nezodpovězenými otázkami se vznáší jedna velká, nevyslovená ‚Otázka Boha ve světě bez Boha‘. Stojí nad celým dílem Milana Kundery, je tajným znamením jednoty jeho díla. Je třeba dobře číst, aby ticho, které otázce náleží, nebylo prázdné.“

Je to zásadní postřeh a při Kunderově úzkostlivé péči o výpravu vlastních děl je zcela vyloučeno, že by se s ním sám neztotožňoval. Jak mu rozumět? Snad tak, že Kunderovo dílo k současnému člověku v tak komplexním, překotně se proměňujícím a hluboce rozporuplném světě hovoří univerzálním jazykem napojeným na emancipační tah dějin, s nímž se jako autor ztotožňuje. Ač tak bývá čten jen zřídka, Kundera je v tomto smyslu i výsostně politickým autorem.

Politický myslitel poslední veliké generace

Politické glosy tvoří digrese všech jeho románů. Stručných sedm odstavců páté kapitoly prvního dílu Knihy smíchu a zapomnění vám řekne o letech 1939 až 1969 v Československu víc než celé dnes u nás tak velebené svazky vesměs podprostřední úrovně. Ostatně polistopadová produkce mainstreamu české publicistiky o moderních českých dějinách prakticky dokonale naplňuje kunderovskou definici kýče: autoři se dojímají nad svým antikomunistickým dojímáním.

Ještě zřetelněji se Kunderovo politické myšlení promítá do esejů, byť i jejich základní soustředění samozřejmě leží ve světě umění. O něm přemýšlel a psal s podmanivou silou. Je pravděpodobné, že o Leoši Janáčkovi nikdo nikdy nenapsal nic poutavějšího. Mimochodem jeho věcná a něžná obrana postavy Jenůfy v Její pastorkyni před surovou dobovou kritikou poodhaluje, jak citlivou duši k údělu žen Kundera ve skutečnosti měl.

Text je součástí souboru Zrazené testamenty, který ve Francii vyšel v roce 1993 jako „esej o devíti částech“, ale v češtině — na rozdíl od jiných jazyků — bohužel nikdy takto jako jednolitý celek. Jen šest z původních částí je rozeseto do čtyř ze sedmi drobných svazků esejů vydaných v nakladatelství Atlantis; Kunderův vztah k vydávání jeho děl v češtině po roce 1989 jednou zaměstná jako velké téma i obor psychoanalýzy.

Zrazené testamenty jsou přitom zřejmě vrcholným Kunderovým esejistickým dílem — alespoň pokud lze soudit z mezinárodních ohlasů a publikovaných českých fragmentů. Obsahují strhující pasáže o hudbě, spřádání důmyslných paralel mezi hudbou a literaturou — například své vyznání Janáčkovi Kundera elegantně proplétá s bravurní analýzou Hemingwayovy povídky Kopce jako bílí sloni. Své argumenty někdy podporuje vlastními notovými zápisy. Za anglický překlad knihy v roce 1996 dostal cenu americké Společnosti hudebních skladatelů. Proč tedy kniha jako takto ucelený soubor nikdy nevyšla česky?

Klíčem k pochopení Kunderovy zdrženlivosti může být pasáž z nikdy nepřeložené osmé části Zrazených testamentů Cesty v mlze. Vepsal ji v roce 2010 do dopisu, který adresoval senátorovi Jiřímu Dienstbierovi staršímu, jenž tehdy v Senátu s přáteli uspořádal konferenci Evropan Milan Kundera.

„Netuše nic ani o smyslu Historie ani o objektivním smyslu svých činů, člověk kráčí svým životem jako mlhou. Řekl jsem mlhou, nikoli tmou. Ve tmě jsme slepí, daní napospas, bez jakékoli svobody. V mlze máme svobodu, ale je to svoboda člověka, jenž kráčí mlhou: vidí nějakých čtyřicet metrů před sebe, rozeznává tváře těch, jež potkává, je s to je vnímat a reagovat na ně. Nicméně, člověk je ten, kdo kráčí mlhou.

Jenomže když se dívá nazpátek, aby soudil lidi minulosti, žádnou mlhu na jejich cestě kupodivu nevidí. Vidí lidi, kteří jdou, pohoršuje se nad jejich omyly, ale mlha jako by kolem nich nebyla. A přece všichni, Heidegger, Majakovský, Aragon, Ezra Pound, Gorký, Gottfried Benn, Saint-John Perse, Giono, ti všichni šli mlhou a my se můžeme jen ptát: Kdo byl víc postižen slepotou? Majakovský, který psal svou poemu o Leninovi a netušil kam leninismus povede? Anebo my, kteří ho soudíme z odstupu devadesátiletí a nevidíme mlhu, která ho obklopovala?

Oslepení patří k odvěkému lidskému údělu. Nevidět mlhu na cestě Majakovského znamená zapomenout, co je to člověk, zapomenout, kdo jsme my sami.“

Milan Kundera měl zkrátka hluboké pochopení pro životní dráhy těch, kteří část svého života strávili v komunistickém hnutí — a pokud tak činili s ryzí motivací, neměl jim to k tíži. Ostatně sám byl jedním z nich a velmi dobře chápal, proč komunistické hnutí nelze šmahem odmítnout. Na touze dosáhnout sociálně spravedlivého světa není nic odsouzeníhodného; však proto ještě vloni papež František mohl říct, že vidí-li Evangelium čistě v sociologickém smyslu, „pak je komunistou“.

Kundera samozřejmě znal do nejjemnějších detailů životní dráhy příslušníků své generace a nijak si je neidealizoval — ostatně to zrcadlí jeho první velký román Žert, který patří spolu s Vaculíkovou Sekyrou, Škvoreckého Zbabělci a Smuteční slavností Evy Kantůrkové k vrcholům literární exploze směřující k Pražskému jaru. V krásné vzpomínce na Josefa a Zdenu Škvorecké Kundera svou generaci výstižně označuje za „poslední velikou“.

Věděl, čeho během šedesátých let v kultuře, ale též v občanské a sociální emancipaci, česká společnost dosáhla. A věděl, že to bylo především dílem po obnově demokracie prahnoucích československých komunistů, k nimž patřil. A jistě věděl i to, že jsme se k tehdejšímu výkonu pak už nikdy jako společnost ani zdaleka nepřiblížili.

Nikdo mu ale nemůže mít za zlé, že nehodlal mařit čas debatami o tom s českými politickými „filosofy“, kteří se tu bůhví odkud v posledních třiceti letech vyrojili a s archimédovskou jiskrou v oku burácejí, že komunismus je totéž co fašismus, „protože gulagy“, podobajíce se v tom nejvíce obecnímu bláznovi, který umanutě všechny kolem sebe oblažuje „objevem“, že kombajn je totéž co motocykl, jelikož oba stroje mají spalovací motor.

Každé vydání jeho českého textu provázel ne snad nutně větší, ale především „jiný“, druh pozornosti než v jakékoli jiné evropské či světové zemi. Tam byl zkrátka brán čistě jako ten, kým byl — jako jeden z největších žijících spisovatelů v jedné řadě s Atwoodovou, Rushdiem, Rothem, Ecem, Pamukem. A tak se tam také četl.

Ne, že by všechny reakce na jeho dílo ve světě byly vždy jen nadšené. Zpravidla ale bývaly věcné. Proč by však měl českým vydáním Cest v mlze dávat záminku zdejšímu antikomunistickému agitpropu k přičinlivému hledání paralel mezi sebou a Majakovským? Aby tu antikomunistčtí komsomolci pak mohli triumfálně oznamovat svůj „objev“, že Kundera vlastně hájí komunismus, a tím pádem vlastně také fašismus?

Ostatně jeho dopis Dienstbierovi a spol. z roku 2010 končí slovy: „Jaká je to radost diskutovat, aniž bychom chtěli jeden druhému dokazovat, že je vůl. Děkuji vám za ten výjimečný okamžik a všechny vás zdravím.“

Kundera přitom ještě v exilu bral svou úlohu veřejného intelektuála včetně její politické stránky. Cítil povinnost využít svého věhlasu k podpoře lidí doma. I ve Francii stále byl v nejlepším slova smyslu českým vlastencem.

V dopise Dientbierovi a spol. připomíná své texty, které v exilu psal na obranu československého disentu. Vzpomíná: „Věra, má žena, se mi něžně vysmívala: ‚To jsem netušila, že se z tebe ve Francii stane osvětář.‘“ Kundera by nikdy nedovolil jejich vydání, ale je nepochybně subversivním úkolem pro budoucího historika všechny jeho tehdejší novinové texty shromáždit, zajistit jejich dobrý překlad a vydat je aspoň jako samizdat.

Obecně se z tohoto období nejčastěji připomíná legendární esej z počátku osmdesátých let Tragédie střední Evropy aneb unesená část Západu, který zásadně napomohl proměně vnímání středoevropských zemí tehdejšího východních bloku. Česky vyšel v exilových Listech pod titulem Únos Západu v dobovém překladu z anglické verze vydané v New York Review of Books v dubnu 1984. Kunderova vášnivá obrana práva Čechů, Poláků a Maďarů být bráni jako součást Západu je zvlášť fascinující při pohledu na dnešní politické bloudění všech tak řečených visegrádských zemí, jež jako by mezi sebou soupeřily, které z nich připadne pochybný titul „nejnemocnějšího muže Evropy“.

Evropan, s českým údělem

Součástí eseje Únos Západu je sedmnáct poznámek pod čarou. V poslední z nich se zřejmou hrdostí Kundera píše: „Týdeník Literární Listy měl v roce 1968 náklad 300 tisíc výtisků (Čechů je kolem deseti milionů) a vydával ho Svaz československých spisovatelů. Tento časopis po léta klestil cestu k Pražskému jaru a byl později jedním z jeho mluvčích… Nevím ani o jednom evropském časopisu v našem století, který by hrál tak významnou historickou roli, a hrál ji tak dobře.“

Právě na stránkách Literárních novin vyšel zřejmě nejproslulejší Kunderův nebeletristický text — o Vánocích roku 1968 esej Český úděl, který se stal základem pro dodnes legendární polemiku s Václavem Havlem o smysl československého obrodného pokusu. Je příznačné, že dnes, pětapadesát let po Pražském jaru, oba tolik interpretované texty jsou k dispozici na internetu jen v podobě připomínající samizdatové vydání na webu Masarykovy univerzity. Jinak se k nim bylo možné po roce 1989 dostat už jen v čísle Literárních novin 1/2008, v němž jsem je tehdy spolu se všemi dalšími příspěvky do dobové polemiky znovu po čtyřiceti letech vydal.

V obecném povědomí se traduje — a plytce antikomunistickému výkladu moderních českých dějin odpovídá —, že Havel měl v debatě jasně navrch. Zdá se to být jasné: Kundera tvrdil, že předsrpnová reformní politika, která směřovala k syntéze socialismu s demokracií, nebyla invazí vojsk poražena, jen je třeba trvat na svém. Havel to označil za pošetilé iluze a obvinil Kunderu ze samoúčelného „radikalismu“ a „exhibicionismu“. Zdá se, že další vývoj dal jasně za pravdu Havlovi a není tady dál co řešit.

Ve skutečnosti nás nové čtení textů před patnácti lety přivedlo k závěru, že jako mnohem jasnozřivější a pro dnešek inspirativnější byla tehdejší Kunderova pozice, zejména v podobě, v níž ji formuloval do své následné odpovědi Havlovi. Za pozornost stojí, že ostatně sám Havel se s Kunderovou tehdejší argumentací ve svém vrcholném politickým eseji Moc bezmocných o deset let později implicitně sblížil.

V samé podstatě polemiky totiž stojí otázka, zda západní demokracie a jejich směřování představují kýženou postačující alternativu k sovětskému systému, anebo jsou jen laskavější variantou z různých důvodů bezperspektivního civilizačního směřování. Pokud akceptujeme druhou variantu, jako Kundera v roce 1968 nebo Havel v Moci bezmocných o deset let později, československý pokus roku 1968 — Kundera o něm mluví jako o „československé možnosti“ — se najednou vyjeví jako velkolepé kulturně-politické dílo, a zásadní pramen inspirace nejen pro nás, ale i pro celý svět.

V podobném smyslu ostatně mluvil Masaryk o úkolu učinit z české otázky „otázku světovou“. A podobně ve svém eseji interpretujícím smysl roku 1968 píše Jan Patočka už o dva měsíce dříve, ale zcela ve shodě s Kunderou: „Realita nás sice poučila, že jsme přecenili své možnosti, síly a světovou situaci. Ale odehrálo se přece jen něco důležitého: objevila se idea, která je zároveň výkladem celé naší existence od počátku našeho moderního bytí, příspěvkem k snaze celého našeho dnešního lidstva a indexem možné budoucnosti. Tímto přihlášením se k velké ideji dnešní doby učinil český národ rozhodný krok kupředu vzhledem k dosavadnímu historickému stavu; držet se této ideje, držet tuto ideu i za těžkých okolností, znamená zachraňovat a prohlubovat svou duchovní existenci, a taková je úloha doby, která nás čeká.“

Sám Kundera se k tématu veřejně, pokud je známo, vyjádřil právě už jen v dopise pořadatelům pražské Dienstbierovy konference. „To střetnutí s Havlem bylo pro mne významné tím, že bylo poslední polemikou mého života.“

Právě díky novému vydání — a vůči Kunderovi mnohem vstřícnější interpretaci — textů polemiky jsme se před patnácti lety jedinkrát v Paříži osobně setkali. Schůzku nám zprostředkoval náš společný přítel A. J. Liehm, který sám byl novým vydáním textů a následnou debatou o nich v Literárních novinách (v každém čísle celého ročníku vycházel jeden navazující text) nadšen.

Kundera řekl něco ve smyslu: „Je dobře, že jste to vydal a na nic jste se mě neptal. Protože kdybyste se mě zeptal, nikdy bych to nepovolil. Ale když už to vyšlo, měl jsem radost.“ Díky těm několika společně stráveným hodinám v půvabném pařížském bistru vím, jak neobyčejně milým uměl být společníkem, jak kouzelně se k sobě chovali s jeho ženou Věrou, jak pronikavě přemýšlel o dění v tehdejší Evropě a jak starostlivě dbal o své přátele v českých zemích. V jádru být vlastencem nikdy nepřestal.

Plně jsem přitom pochopil, proč se do českých zemí nejenže nikdy po roce 1989 nevrátil, ale v podstatě se ani neúčastnil zdejšího intelektuálního provozu. Snad nejblíže k nějakému druhu návratu byl právě kolem onoho roku 2008.

Jenomže pak přišla obludná obálka Respektu provázející zcela pochybně zkonstruovanou kauzu o údajném udavačství, za níž si týdeník, tehdy ještě vcelku braný za výkladní skříň českého novinářství, vysloužil otevřený dopis, v němž jej peskují Kunderovi přátelé — světoví spisovatelé včetně čtyř držitelů Nobelovy ceny.

John M Coetzee, Jean Daniel, Carlos Fuentes, Gabriel García Márquez, Nadine Gordimerová, Juan Goytisolo, Pierre Mertens, Orhan Pamuk, Philip Roth, Salman Rushdie a Jorge Semprún v dopise píší: „Bereme na vědomí, že Kundera obvinění na svou adresu kategoricky odmítl, a že svědecká výpověď předního pražského vědce jej očišťuje od jakékoli možné viny. Příliš často tisk šíří nactiutrhačné pomluvy, aniž by dbal o zveřejnění důkazů, které jim protiřečí.“ Respekt se Kunderovi nikdy neomluvil. Jak se s takovou hanbou jeho redakce srovnává?

A pak je tu už jen jako kolorit nekonečné pokleslosti českého polistopadového intelektuálního bloudění ona hrůzostrašná, podivuhodně tlustá kniha, jejíž autor si musel donést štafle, aby mohl Milanu Kunderovi otloukat kotníky. Nejde o to, že vyšla, máme svobodu tisku. Ale sám fakt, že se o ní ledaskde i ve vážné společnosti debatovalo, jako by mohla posloužit ještě nějak jinak než jako součást diagnózy svého autora, jen výmluvně stvrzoval, proč byla Kunderova volba držet se od současného českého kulturního maglajzu stranou oprávněná a rozumná. Prostě nechtěl plýtvat silami.

Byl to veliký Evropan a vyhledával společnost, která byla připravena nechat se inspirovat a kterou se mohl inspirovat on sám. Nacházel ji všude ve světě, nejen ve své milované Francii, ale i v jiných místech Evropy a světa. Nebylo jeho vinou, že česká společnost krátký nadějný nádech po roce 1989 nezužitkovala a po roce 1992 neochvějně zamířila vyloženě špatným směrem, kterého se umanutě drží posud.

Shoduje se to ovšem s jeho palčivě melancholickým viděním neblahého směřování Evropy i světa jako celku, jehož stěžejní příznak i příčinu spatřoval ve snižující se vážnosti kultury a v zužujícím se prostoru pro ni. Právě kultura v jeho očích bývala osou evropské totožnosti, ale v naší éře už jen vyklízí pole: „Představa evropské identity se vzdaluje do minulosti. Evropan: ten, jemuž se stýská po Evropě.“