Před pár týdny jsem na novinářské konferenci v belgickém městě Mechelen strávil večer se svými zbrusu novými přáteli z vídeňské centrály Mezinárodního tiskového institutu. Náhodný impuls v konverzaci vedl k tomu, že se jeden z nich rozpovídal o svém vztahu k Milanu Kunderovi.

S temperamentem, který je vlastní některým příslušníkům jižanských národů, popisoval, jak mu Kunderovo dílo pomohlo najít své vlastní místo v životě, jak ho inspirovalo k tomu, aby si i on sám začal hledat životní naplnění ve světě psaného slova. „Žádný jiný autor na mě neměl takový vliv,“ řekl.

O několik měsíců předtím mi při podobné příležitosti o svém vztahu ke Kunderovi začala vyprávět význačná francouzská novinářka; podnětem k tomu, tuším, byla zmínka o tom, že naše noviny sídlí v Brně. Líčila, jak si na jeho knihách uvědomila, že čte-li člověk jednu a tutéž s delším časovým odstupem, třebas dvaceti let, jako by četl dvě různá díla; popisovala, čeho si všímala v Knize smíchu a zapomnění jako studentka a jaké jiné věci ji fascinovaly, když ji nedávno vzala do ruky podruhé.

Jsou to dvě ilustrace toho, co v dnešních chorobně do sebe zahleděných českých zemích tak málo doceňujeme. Milan Kundera je vedle Miloše Formana jedinou postavou české poválečné kultury, jejíž dílo fascinovalo intelektuální veřejnost ve většině zemí světa; je také jediným českým spisovatelem, o jehož tvorbě dnes takto spontánně vznikají rozhovory mezi Evropany. Patří mezi hrstku českých spisovatelů světového formátu. A dnes je mezi nimi zřejmě tím nejčtenějším, dost možná čtenějším i než Kafka.

Když se 12. července objevila zpráva, že zemřel, nejvlivnější evropský deník The Guardian vydal na svém webu ještě tentýž den tři texty — zprávu, nekrolog a „život v citacích“. A v Evropském parlamentu se držela minuta ticha — na návrh francouzského poslance Bernarda Guetty.

Součást světové kultury

Kunderovi se v jeho knihách podařilo to, po čem touží snad každý umělec, ale dosáhnout toho dokáží jen nemnozí — dobrat se k čemusi prazákladnímu v lidské existenci, uměním vystihnout některé její stránky v tak silných obrazech, že strhují a inspirují přemýšlivé lidi ve všemožných kulturách a společnostech. To z jeho tvorby učinilo již za jeho života oceňovanou součást pokladnice světového umění. Je to výsada géniů.

V českých zemích mu univerzální sdělnost jeho mistrovství mnozí paradoxně přičítali k tíži. Už v éře samizdatu se vedla dílem bizarní debata, zda Kundera „nezjednodušuje“ československé reálie, aby byly snáze stravitelné pro zahraniční publikum. Jako by se na literaturu měly klást nároky odpovídající historickému dokumentu či politickému manifestu.

Podobně bývá někdy odmítán z „feministické“ perspektivy — prý ženy v jeho knihách jsou slabošské, prý se ženami ve svých povídkách a románech zachází „otřesně“. Jako by literární stylizace nutně znamenala autorské ztotožnění s danou perspektivou. Jako by jeho díly nedefilovala celá plejáda hluboce odpudivých postav mužů.

Zdá se, že dokázal jedinečně vystihnout některé stránky paradoxní povahy lidské existence, zranitelnost, křehkost člověka, jako třebas podivuhodný sklon lidí libovat si v kýči a vůbec ocitat se v situacích vyznačujících se až bolestnou trapností, často v těch nejintimnějších chvílích. Kundera své postavy pozoruje a popisuje s ohromující pronikavostí, s pobaveným vhledem se vpíjí do nejskrytějších zákoutí jejich duší, ve svém humoru však není cynický, ač často sahá k ironii; úzkostlivě se střeží sebemenšího stínu patosu.

O pramenech síly Kunderovy tvorby vznikly studie, jejichž svazky by již dost možná naplnily středně velikou knihovnu. Psali a budou o tom psát povolanější. Sylvie Richterová v závěru svého doslovu k českému vydání Knihy smíchu a zapomnění píše: „Z četby Valčíku na rozloučenou jsem si odnesla přesvědčení, že nad všemi nezodpovězenými otázkami se vznáší jedna velká, nevyslovená ‚Otázka Boha ve světě bez Boha‘. Stojí nad celým dílem Milana Kundery, je tajným znamením jednoty jeho díla. Je třeba dobře číst, aby ticho, které otázce náleží, nebylo prázdné.“

Je to zásadní postřeh a při Kunderově úzkostlivé péči o výpravu vlastních děl je zcela vyloučeno, že by se s ním sám neztotožňoval. Jak mu rozumět? Snad tak, že Kunderovo dílo k současnému člověku v tak komplexním, překotně se proměňujícím a hluboce rozporuplném světě hovoří univerzálním jazykem napojeným na emancipační tah dějin, s nímž se jako autor ztotožňuje. Ač tak bývá čten jen zřídka, Kundera je v tomto smyslu i výsostně politickým autorem.

Politický myslitel poslední veliké generace

Politické glosy tvoří digrese všech jeho románů. Stručných sedm odstavců páté kapitoly prvního dílu Knihy smíchu a zapomnění vám řekne o letech 1939 až 1969 v Československu víc než celé dnes u nás tak velebené svazky vesměs podprostřední úrovně. Ostatně polistopadová produkce mainstreamu české publicistiky o moderních českých dějinách prakticky dokonale naplňuje kunderovskou definici kýče: autoři se dojímají nad svým antikomunistickým dojímáním.