Já považuji Alexandra Dubčeka za velmi pozoruhodnou a mimořádně kladnou postavu našich dějin. Důvodů pro takové hodnocení nacházím dostatek. Tím posledním je nezodpovězená otázka jeho tragické smrti. Z toho, co jsme tu po listopadu 1989 prožili a kam jsme se za tu dobu dostali, je myslím patrné, že Dubček by k takovému vývoji, který musel vzhledem ke svým politickým zkušenostem předvídat, nikdy nedal souhlas.

Nedávno vyšla ve Vyšehradu velmi zajímavá kniha od historika Michala Macháčka s názvem Gustáv Husák. I když asi nelze Gustáva Husáka na rozdíl od Alexandra Dubčeka označit za kladnou postavu našich dějin, oba mají kromě toho, že jsou pozoruhodnými postavami těchto dějin, nemálo společného.

Pro leckoho bude nepochybně takové zjištění velkým paradoxem a pro jiné hrubým omylem až pohoršením. Já jsem však zažil politické působení obou těchto mužů ve věku, v němž bývá člověk nejvnímavější, jakož i celý polistopadový vývoj, což mne vede k pohledu na tyto muže, který nepochybně nesouzní s polistopadovým viděním těchto dvou politiků. Myslím, že Alexandru Dubčekovi náleží velká úcta a čest. Gustáv Husák by se pak měl od nás dočkat spravedlivého hodnocení.

Jiří Vyleťal

Nedá mi při příležitosti výročí nepřipomenout zřejmě nejoriginálnější filmové zpracování fenoménu Dupček. Jeho osobě byl totiž věnován i jeden díl kultovního amerického seriálu béčkové úrovně o agentovi super-kutilovi MacGyver. Konkrétně jde o epizodu For Love or Money natočenou v roce 1987. Dupček je v ní vypodobněn jako Lech Walesa, přičemž se spolu s MacGyverem nakonec úspěšně prostřílí přes hranici na Západ. Jde o tak originální pojetí, že si jej u nás netroufla odvysílat ani Nova v 90. letech, která jinak celý seriál dávala.

Ve epizodě si zahrálo několik herců-exulantů, ovšem nejen z Československa, takže od jakože Čechů zaznívá jak čistá, tak např. poukrajinštělá nebo pomaďarštělá čeština. Hrála zde mimojiné i Karla Chadimová, manželka Jana Třísky, u nás před tím známá třeba z Markéty Lazarové, z Místenky bez návratu nebo z Pěti z milionu. Vzhledem k tomu, že oba utekli právě před postdupčekovskou normalizací, docela by mě zajímalo, jak na tento klenot vzpomíná.

K shlédnutí případně zde: https://www.dailymotion.com/video/x7z31zl

to byla tedy opravdu věc. Všichni máme ty fotky z letišť po příletu papalášů a jejich vítání stále před očima.

Na jednu stranu by se dalo říci, že soudruzi byli velmi osvícení, a se svojí homosexualitou se nijak netajili.

Na druhou stranu, mnozí z nás, kteří byli v té době "ve věku, v němž bývá člověk nejvnímavější", z toho máme dodnes šrámy na duši.

jako první se mi vždycky vybaví datum 21.8.1969 (slovy: devatenáctset šedesát devět).

Nemám dost smyslu pro Vaší křesťanskou lásku k bližnímu, která toho bližního redukuje jen situaci tragického selhání.

To mnou nehne. Dubčekovu adoraci odmítám.

že pro otření se o křesťanství je možno rétoricky použít i pendrekový zákon podepsaný celoživotním komunistickým aparátčíkem?

Proč ne, že. Je to stejně dobrý důvod, jako kterýkoliv jiný.

Najednou nebude řeč o Dubčekovi, ale o mně, a bude se rozebírat moje křesťanství. Hezká "diskusní" figura.

Hodně pokleslá, pokud se ptáte na můj názor.

Chápu, porušil jsem tabu, kolem kterého se ve "slušných" levicových kruzích chodí po špičkách.

Víte, až to tady budete rozebírat horem dolem, prostě až to bude zcela samozřejmou součástí jakékoliv diskuse o Dubčekovi, až nebude zapotřebí, abych to připomínal já jako jediný, pak bych se také držel zpátky, a vůbec bych se do toho nevměšoval.

To vůbec nesouvisí s tím, jestli já jsem dobrý nebo špatný křesťan. Klidně uznám, že jsem špatný křesťan, když vám to udělá dobře, ale jenom prozradím takové tajemství, že my křesťané se jenom nepoplácáváme po rameni ani sami sebe, ani jiné lidi.

S tím, že M. Profant "nemá smysl", jak to trefně vyjádřil, a zmínka o tomto elementárním a významném faktu z Dubčekovy kariéry je pro něj červeným hadrem, to ovšem souvisí hodně.

Autor článku Dubčeka "neadoruje", jak si asi myslíte. Vy jste poukázal na onen "tragický" moment "selhání" v jeho životě (symbolicky - 21.8.1969) způsobem, jako by vám splýval s celou Dubčekovou osobností. Na to se kriticky ozval pan Profant, rovněž bez úmyslu Dubčeka adorovat. S Dubčekem a dobou vrcholících "šedesátek" se ve mne jako u bezpočtu mých spoluobčanů znovu zrodila zkušenost, že politiku je třeba brát vážně, i v tom tragickém smyslu. Na následující dvacetileté normalizaci byl nejstrašnější ten režimní tlak tuto zkušenost vymazat z paměti a jakoukoli její obnovu už v zárodku soustavně ničit.

Máte pravdu, článek Dubčeka neadoruje, a došlo tady asi v tomto směru k nedorozumění.

Článek samotný se mi celkem líbí, ostatně jako naprostá většina Šíchových článků.

Výrazný posun k adoraci ovšem je zřetelný hned v prvním diskusním příspěvku, a o ten mi vlastně šlo. Dubček je zde pasován na ikonu a soudce polistopadového vývoje, ke kterému by určitě "nikdy nedal souhlas".

Něco takového jsem nechtěl nechat jenom tak stát, zvláště když nikdo jiný se proti tomu neozval.

Neredukuji Dubčeka jenom na jeho morální selhání v r. 1969 - i když ohradil bych se i proti relatizivující formulaci, která by naznačovala, že toto selhání se mu tak nějak "přihodilo". Dubček stál bohužel na počátku normalizace, a nic nenasvědčovalo tomu, že by to bylo něco, co by mu bylo tak proti jeho přesvědčení a proti jeho morálnímu kompasu, že by nebyl ochoten se k tomu propůjčit, a třeba i dlouhodobě, když by to muselo být. Vytrval ve všech funkcích, které mu byly postupně nabídnuty, žádnou neodmítl, až do hořkého konce, kdy se ho Husák na Brežněvův pokyn definitivně zbavil. Je to možná trochu škoda - kolika iluzí bychom byli asi ušetřeni, kdyby Brežněv byl takový sadista, že by Dubčeka nechal ve funkci. Podle mého názoru ale k těm iluzím není žádný důvod tak jako tak. Jenom by to bývalo bylo ještě jasnější a zřejmější.

Teď mě ale napadlo - zreflektoval to Dubček nějak později? Času na přemýšlení měl v následujících 20 letech dost. To nevím, možná to víte lépe. Jestli vydal někde v nějakém samizdatu nebo někde v nějakém exilovém času nějakou sebekritickou reflexi tohoto "tragického setkání". Nebo 20 let mlčel, a pak si jenom tak přišel v listopadu 1989 jakoby nic na Letnou, jakoby se nechumelilo, a myslel si snad dokonce, že bude prezidentem? A v listopadových dnech r. 1989 ani později už samozřejmě na tuhle reflexi "nebyl čas", že. Ledaže by mi opravdu něco uniklo.

Máte pravdu, článek Dubčeka neadoruje, a došlo tady asi v tomto směru k nedorozumění.

Článek samotný se mi celkem líbí, ostatně jako naprostá většina Šíchových článků.

Výrazný posun k adoraci ovšem je zřetelný hned v prvním diskusním příspěvku, a o ten mi vlastně šlo. Dubček je zde pasován na ikonu a soudce polistopadového vývoje, ke kterému by určitě "nikdy nedal souhlas".

Něco takového jsem nechtěl nechat jenom tak stát, zvláště když nikdo jiný se proti tomu neozval.

Neredukuji Dubčeka jenom na jeho morální selhání v r. 1969 - i když ohradil bych se i proti relatizivující formulaci, která by naznačovala, že toto selhání se mu tak nějak "přihodilo". Dubček stál bohužel na počátku normalizace, a nic nenasvědčovalo tomu, že by to bylo něco, co by mu bylo tak proti jeho přesvědčení a proti jeho morálnímu kompasu, že by nebyl ochoten se k tomu propůjčit, a třeba i dlouhodobě, když by to muselo být. Vytrval ve všech funkcích, které mu byly postupně nabídnuty, žádnou neodmítl, až do hořkého konce, kdy se ho Husák na Brežněvův pokyn definitivně zbavil. Je to možná trochu škoda - kolika iluzí bychom byli asi ušetřeni, kdyby Brežněv byl takový sadista, že by Dubčeka nechal ve funkci. Podle mého názoru ale k těm iluzím není žádný důvod tak jako tak. Jenom by to bývalo bylo ještě jasnější a zřejmější.

Teď mě ale napadlo - zreflektoval to Dubček nějak později? Času na přemýšlení měl v následujících 20 letech dost. To nevím, možná to víte lépe. Jestli vydal někde v nějakém samizdatu nebo někde v nějakém exilovém času nějakou sebekritickou reflexi tohoto "tragického setkání". Nebo 20 let mlčel, a pak si jenom tak přišel v listopadu 1989 jakoby nic na Letnou, jakoby se nechumelilo, a myslel si snad dokonce, že bude prezidentem? A v listopadových dnech r. 1989 ani později už samozřejmě na tuhle reflexi "nebyl čas", že. Ledaže by mi opravdu něco uniklo.

Eh, nikoliv "tragického setkání", ale "tragického selhání", samozřejmě.

Ta póza ukřivděné nevinnosti Vám jde.

Nicméně oba víme, jsem se neotíral křesťanství, ale konkrétní projev jednoho jediného člověka, který se soustavně deklaruje jako křesťan. A který přitom zapomíná na to, že přikázání milovat bližního svého se týká lásky k bytostem, které jsou konečné, nedokonalé a hříšné. A že pronášet nad nimi suverénní soudy je hybris bohorovnosti.

A vzhledem k tomu, že jsem zcela jasně psal o selhání, sotva mám potřebu pendrekový zákon nějak tabuizovat. Oproti Janu Šíchovi si nemyslím, že by se význam Pražského jara mėl vpisovat do schématu "první fáze Gorbačova" a jakkoli si si uvědomuji, jak strašně těžké bylo pro těch pár bolševiků Dubčekovi generace, kteří to vūbec zvlædli, překročit stín vlastní biografie a patlat se s druhými místo rychlých ideologicky futrovaných soudů, nevidím v tom historický význam událostí konce šedesátých let u nás. Ale pravěže nenávidím ono bolševické souzení lidí podle jednoduchého dehumanizujícího ideologického cíle, odpuzuje mne, když se totéž uplatňuje vůči bolševikům samotným.

"Jestli vydal někde v nějakém samizdatu nebo někde v nějakém exilovém času nějakou sebekritickou reflexi tohoto "tragického selhání"." řekl bych ale, že spíše ne.

Nevím, nejsem nějaký znalec Dubčekova životopisu, ale nedávno v nějaké diskusi historiků jsem zaznamenal, že toho svého podpisu pod "pendrekovým zákonem" v osobních rozhovorech hluboce litoval. A tomu bych věřil.

Dubček byl známý tím, že se se dvacet let prakticky veřejně nevystupoval, ani v samizdatu. Dva nebo tři rozhovory, nikdy ve vztahu k tomu, co se dělo po březnu 1969. Zůstal komunistou a proti Straně, ani té ovládané Husákem, by nemluvil.

Z listopadu a dalších dvou let ho většina z nás pamatuje. Aktivně se zúčastnil, tedy "dál k tomu svůj souhlas".

Role, kterou hrál v boji za zachování Československa byla velmi úctyhodná, zvlášť když si vzpomenu na Zalu a jemu podobné stvoření, která jeho smrtelná nehoda vynesla na Slovensku do čela tamější socdem.

Ten skok do vody zvládl perfektně.

Přemýšlím, o čem jiném by se dalo říct, že to zvládl perfektně, ale to by vyžadovalo vědět, co vlastně chtěl dokázat. Možná kdyby bylo jeho cílem získat popularitu, dalo by se to položit vedle toho skoku. Ten k tomu ostatně mocně přispěl.

Zdá se vám to neuctivé?

U mne je to dáno vzpomínkou na tragické pocity po zmarnění nadějí z jara a léta 68, od kterých si Dubčeka nedokážu odčarovat.

Výborně. Starý "dobrý" Profant, jak jsme ho znali vždycky. Arogantní, zlý, se snahou zasáhnout a urazit co nejvíce, jak to jde. A stačilo zase tak málo, aby se zase projevil.

Takže ještě jednou, a doufám, že naposledy: Nechte už moje křesťanství na pokoji, a neotírejte se o něj. Nic vám do něj není, a nemíním s vámi o něm diskutovat. A nic na tom nemění ani to, že se jím netajím.

Řeč skutečně není o mně, i když se snažíte jak můžete. Řeč je skutečně o tom vašem celoživotním komunistickém aparátčíkovi, který na závěr své kariéry podepsal zákonné opatření, na jehož základě byli biti lidé. Neboť komunismus je bití, to je známá věc.

Že pro vás tato jednoduchá pravda je červeným hadrem, po kterém okamžitě začnete vyvádět a urážet, už jsem si zvyknul. Ale po pravdě řečeno, stále na vás v této ponorce narážet chce hodně pevné nervy.

No jestli je to tak, tak bych to samozřejmě uvítal, a bylo by to pro mě příjemné překvapení.

Divím se, že to není trochu všeobecněji známá věc. Na to, jak významná věc to je, je to podle mě skutečně s podivem.

Napadlo mě, že vlastně také znám jednoho historika, odborníka přesně na tohle. Ten to bude určitě vědět. Zeptám se ho, a dám když tak ještě vědět.

Jinak to, co napsala paní Zemanová, je přesně to, co jsem chtěl vyjádřit já. Jenom jsem to napsal trochu jinak, a stručněji. Paní Zemanová napsala, že si to od něj nedokáže odčarovat, já jsem napsal, že to je to první, co se mi při jeho jméně vybaví.

Dál už ten výstup, co následoval, radši nekomentuji, každý si udělá úsudek sám.

Šipka do vody se mi samozřejmě vybaví taky. Ale až jako druhá. Co s tím nadělám? Inu, jsem špatný křesťan.

"Výborně. Starý "dobrý" Profant, jak jsme ho znali vždycky. Arogantní, zlý, se snahou zasáhnout a urazit co nejvíce, jak to jde. A stačilo zase tak málo, aby se zase projevil."

I s panem Kolaříkem se dá samozřejmě v něčem souhlasit :-)

Ovšem pánové nezapomínejte, že máte stejné třídní zájmy :-) Vykořisťování nejnižších tříd, třídní boj proti chudým a jejich (rádoby) rafinované zesměšňování, vytváření falešné iluze bolševického radikalismu při hodnocení "slušných" demokratických socialistů atd. Doporučuji se tedy usmířit :-)

Rušit vás při tom ale nemíním, myslím, že si v této diskuzi, kterou jste svých chování roky likvidovali, vystačíte sami, maximálně se svými názorovými souputníky, kterým pravá podstata slušné demokratické diskuze uniká stejně jako vám.

oprava: svých chování - svým chováním (už kvůli tomuto přiblblému diskuznímu systému, kde po sobě nemůže člověk nic opravit, je dobré tu nebýt)

Adiós.