Lustrace v čase: Havel, Šabata, Dienstbier a Dubček proti ODS

Vratislav Dostál

Lustrační zákon bývá dnes svými obhájci vydáván za jednu z vymožeností listopadové revoluce. Jednoduchý historický přehled ukazuje, že je to jinak, k jeho hlavním odpůrcům patřil Václav Havel. A dodnes platí i vinou části poslanců ČSSD.

Tak jako již několikrát po roce 1989 se v posledních dnech ocitly v ohnisku veřejné pozornosti lustrace. Komunistická strana Čech a Moravy navrhla jejich zrušení, lidovci kontrovali tím, že pokud se tak stane, opustí koalici.

Poslanci návrh zamítli hned v prvním čtení. Zákon, který byl schválen v roce 1991, tak platí i nadále. Těžko k aktuální debatě něco dodávat, obzvláště poté, co se aspoň rámcově obeznámíme s její genezí. Téma lustrací provázel politický střet od momentu, kdy si je pravice instrumentálně osvojila jako součást své agendy, se kterou spojuje svou identitu. Již od začátku 90. let byl přitom zákon podroben zásadní kritice.

Lustrace kritizoval například Alexandr Dubček, Jaroslav Šabata či Jiří Dienstbier. Vedení Občanského hnutí, jehož byl Dienstbier předsedou, označilo lustrační zákony za normu, která je v rozporu s Ústavní listinou základních práv a svobod i mezinárodními pakty o lidských právech, neboť „vychází z presumpce viny, z principu kolektivní viny a nepřipouští právo na obhajobu“.

„Zákon, který měl ochránit demokratické instituce před vlivem nositelů násilí v minulosti, se změnil v nástroj pronásledování mnoha nevinných lidí. Uznáním registru svazků jako průkazního materiálu byla StB dána možnost po letech znovu ovlivnit dnešní osudy lidí,“ tvrdilo Občanské hnutí.

Alexandr Dubček se k zákonu vyjádřil takto: „Podle mého názoru i podle míněni kompetentních představitelů právní vědy, přijetí tohoto zákona není v souladu s věrností právním principům. Jsem pro očistu veřejného života, ale náprava nemůže být v rozporu s právem. Nápravou jedné se nemůže vytvořit druhá křivda.“

Podle Dubčeka sametová revoluce lustracemi opustila svou ideu, která ji zrodila. „Nové, křehké, rodící se demokracii jsou zasazovány tvrdé rány,“ poznamenal v roce 1991 Dubček. Podle Jaroslava Šabaty nebyl zákon ničím jiným než pokusem smazat podíl levicového odboje proti komunismu.

Šabata tvrdil, že lustrační zákon, stejně jako zákon o protiprávnosti komunistického režimu z roku 1993, patří mezi snahy pravice „diskreditovat každou opozici, každou demokratickou alternativu k pravicovým pokusům obnovit klasický kapitalismus, což však nebylo cílem disidentského hnutí“.

Se zněním lustračního zákona nesouhlasil ani Václav Havel, avšak podepsal jej. Zároveň navrhl několik úprav (prezident měl tehdy zákonodárnou iniciativu, neměl ale právo veta). Havel tehdy vyzval poslance, aby spolu s federální vládou připravili novelu lustračního zákona. V dopise adresovaném zákonodárcům svůj postoj detailně zdůvodnil.

„Zmíněný zákon je ve své dnešní podobě dost problematický, protože je založen na principu kolektivní viny či kolektivní odpovědnosti,“ uvedl prezident v roce 1991. „Nelze proto vyloučit, že ústavní soud ČSFR, až začne působit, nebo příslušné mezinárodní instituce mohou dospět k názoru, že tento zákon je v rozporu s různými mezinárodními normami, které Československo přijalo, případně s Listinou základních práv a svobod, která je součástí naší platné ústavy," dodal Havel.

Přesto zákon ještě v roce 1991 považoval za potřebný, avšak v jiné podobě. Později byl k lustracím o poznání kritičtější. Lustrační zákony měly původně platit pět let, jejich účinnost byla ale prodloužena, a to dvakrát: v říjnu 1995 o čtyři roky, na sklonku roku 2000 bylo omezení jejich platnosti zrušeno úplně. Václav Havel prodloužení lustračního zákona odmítl v obou případech podepsat.

„Nejprve něco z prehistorie: mám v živé paměti dobu, kdy probíhaly takzvané divoké lustrace a kdy jsem velmi hlasitě volal po nějaké právní úpravě celé této věci. Navrhl jsem tehdy určitý způsob, jak to udělat. Federální vláda se od mého návrhu odchýlila (podle mého mínění k horšímu) a od její předlohy se pak ještě odchýlilo Federální shromáždění při jejím přijímání (bohužel opět k horšímu),“ připomněl Havel v roce 1995.

Zdůraznil, že se mu přijatá podoba zákona, obecně nazývaného lustračním, hrubě nelíbila již v čase jeho přijetí. „Jelikož jsem tehdy měl, na rozdíl od dnešního stavu, právo zákonodárné iniciativy, rozhodl jsem se pro účelnější cestu, než jakou by bylo jakési manifestační nepodepsání: v den, kdy jsem lustrační zákon podepsal, jsem předal předsedovi FS zmíněný dopis, který měl povahu návrhu zásad jeho novelizace. Federální shromáždění, ač to byla jeho zákonná povinnost, se touto mou iniciativou neobíralo,“ povzdechl si prezident.

Zdůraznil také, že byl vždy pro to znemožnit bývalým utlačovatelům, udavačům a vůbec lidem, kteří v totalitních poměrech prokazatelně politicky škodili či morálně selhali, aby zastávali významnější pozice v rodících se demokratických poměrech.

Havel ovšem dodával: „Vždycky jsem tento zákon, bez ohledu na jeho podobu, chápal jako akt veskrze revoluční, mimořádný, dočasný, omezený na určitou přechodnou dobu, totiž na dobu, než budou přijaty nové zákony, které budou už natrvalo a způsobem obvyklým v demokratických právních systémech upravovat předpoklady pro výkon různých funkcí (ve státní správě, ale zdaleka ne jenom v ní). Tak to zřejmě chápali i naši tehdejší zákonodárci, což lze odvodit z toho, že platnost zákona byla omezena na pět let,“ napsal.

Své odmítnutí podepsat prodloužení zákona v roce 1995 zdůvodnil pak mimo jiné takto: „Pakliže celých patnáct měsíců před koncem jeho platnosti pospícháme tuto platnost prodloužit, a to dokonce až do roku 2000, sdělujeme tím našim občanům i světové veřejnosti jednu zásadní a pro mne totálně nepřijatelnou novinku: že totiž nejen do patnácti měsíců, ale po daleko delší dobu nebudeme schopni upravit výběr lidí do státní správy, policejních funkcí, bezpečnostních služeb, podniků obchodujících se zbraněmi atd. přijetím příslušných, nerevolučních zákonů, v nichž bude zcela přesně a nezpochybnitelně definováno, co se rozumí občanskou bezúhonností či spolehlivostí.“

Prodlužování platnosti právní normy, o jejímž revolučně výjimečném charakteru nikdo nepochybuje, Havlovi připadalo jako výraz nedůvěry v naši vlastní schopnost tvořit normální právní pořádek. „Stručně řečeno: přijatá novela lustračního zákona podle mého názoru neprospívá našemu státu,“ uzavřel Havel zdůvodnění svého veta, které zveřejnil v Mladé fronta Dnes 7. října roku 1995. Tehdejší koalice jej ale pohodlně přehlasovala.

Podruhé byla účinnost lustračního zákona prodloužena v roce 2000. Zopakujme: proti lustracím vystupovaly jak v roce 1991, tak v roce 1995, kromě prezidenta také levicové a levostředové subjekty české politiky (KSČM, LB, OH, ČSSD). V obou případech byly ale v menšině.

Avšak v roce 2000 veto Václava Havla přehlasovala jiná konstelace: u moci byla jednobarevná vláda ČSSD, a to díky opoziční smlouvě, konflikt české politiky se na čas proměnil: pravolevá osa přestala být dominantní, vládl kartel dvou nejsilnějších stran, které se před volbami v roce 1998 ústy Miloše Zemana a Václava Klause navzájem označovaly za úhlavní politické nepřátelé.

Druhé prodloužení lustrací, tentokrát prakticky na neurčito, pak prošlo po Havlově vetu 28. listopadu 2000. Pro zákon, který vymezuje podmínky pro obsazení státní správy, byly tehdy nepřekvapivě jednotné kluby ODS, US a KDU-ČSL a nezařazená Marie Machatá (původně US, později Česká strana národně sociální). Připojilo se k nim také patnáct poslanců sociální demokracie, dalších osm členů ČSSD se hlasování zdrželo. Proti hlasovalo osmačtyřicet poslanců ČSSD a kromě Miloslava Ransdorfa kompletní klub KSČM.

Podstatné je toto: Bez alespoň jednoho hlasu ČSSD by zákon neprošel, pro bylo přesně 115 poslanců, přitom pro přehlasování veta prezidenta bylo potřeba nejméně hlasů 101. Ty ale US, ODS a KDU-ČSL plus Machatá při hlasování neměly, bylo jich přesně sto

Fakt, že lustrační zákon platí dodnes, lze označit krom jiného za jedno z dědictví opoziční smlouvy. Za sociální demokraty pro prodloužení platnosti lustračního osvědčení v roce 2000 hlasovali mimo jiné Hana Orgoníková, Martin Starec, Zdeněk Škromach či Milan Urban. Proti hlasovali mimo jiné Petra Buzková, Pavel Dostál, Bohuslav Sobotka, Vladimír Špidla, Lubomír Zaorálek či Miloš Zeman.

    Diskuse (0 příspěvků)