reklama

Profil čtenáře:
Oto Novotný

ON
Profese: null

Souhlasím do značné míry. Část radikální levice je svými myšlenkovými paradigmaty v pasti, neschopná číst realitu. Celonárodní sekce DSA ale vpád ruských vojsk na Ukrajinu odsoudila a žádá jejich odchod.(https://www.dsausa.org/statements/on-russias-invasion-of-ukraine/.)

"Sociální demokraté vycházejí z určitých principů a ty se nenacházejí v nějakém „středu“; jinak by nešlo o principy. Ty jsou odvozeny ze sociálních praktik, o kterých si, my, sociální demokraté, myslíme, že by měly být „univerzální“ normou....."

Omlouvám se.

„To víte, to jsme my sociální demokrati, pořád hledáme střed…“

Sociální demokraté vycházejí z určitých principů a ty se nenacházejí v nějakém „středu“; jinak by nešlo o principy. Ty jsou odvozeny nikoli ze sociálních praktik, o kterých si, my, sociální demokraté, myslíme, že by měly být „univerzální“ normou. V praktické politice, v nichž jsou tyto principy konfrontování s jinými, se pak jejich prosazování ukazuje jako „umění možného“, což ale není zaujetí pozice „středu“.

„Musím přiznat, že jsou mi halasná přihlašování se k západní orientaci, příslušnosti, civilizaci a tak podobně z duše protivné a nepřipojuji se k nim. Přesto se ale cítím spíš prozápadní než provýchodní.“

Nevím, co myslíte „halasným přihlašováním se k západní orientaci….“ Ale jako sociální demokrat víte, že sociální demokracie vyrostla v západní kulturně-politické tradici, kriticky ji promýšlí, prakticky uskutečňuje a významově obohacuje. Sotva z ní může vyskočit. Je tedy asi přirozené, že se jako sociální demokrat cítíte spíše prozápadní než pro-východní.

V kontextu Vašeho článku, ale onen „pro-východní“ postoj znamená pro-putinovsko-ruský postoj a otázkou je, zda tento postoj má nějakou oporu v „západní orientaci“. Aniž bych chtěl zjednodušovat, myslím si, že se v něm zračí jakási přetrvávající neochota velké části Ruska přihlásit se jednoznačněji k Západu a cítit se jeho integrální součástí. Rusko je velká země kulturně se nekryjící se západní tradicí. Z druhé strany Putinův režim vykazuje určité konzervativní prvky, které jsou součástí západní tradice. Není divu, že tento režim může být mnohým obyvatelům Západu přinejmenším tolerovatelný nebo dokonce sympatický (dnešní pravicově konzervativní populismus). Každopádně by neměl být sympatický sociálnímu demokratovi, zvláště pokud tento režim ze zcela pochybných důvodů vojensky intervenuje do sousední nezávislé země, aby ji násilně podřídil svým zájmům. Myslím, že jej nelze posuzovat ze "středu".

„Jen se obávám, že sankce nefungují tak, že oslabí nebo svrhnou daný režim, proti kterému jsou namířeny (třeba Írán, Kuba). Rusko může být jiný případ, ale nemyslím si to.“

Sankce proti Putinovovu Rusku nemohou být účinné, pokud o nich budou výlučně rozhodovat trhy. Dnešní trhy jsou globálními trhy, do kterých jsou v té či oné míře integrovávány ekonomiky všech zemí, a hlavně těch velkých, ke kterým patří Rusko. Dynamika trhů postihuje všechny jejich účastníky a sankce, kterými je chceme ovlivnit v neprospěch někoho, nutně v nějaké míře postihují i nás. Pokud na tohle nebudeme chtít přistoupit, volíme tzv. „sankce“, které mají často minimální účinnost. Zdá se, že o tohle nyní v otázce účinnosti sankcí proti Rusku jde. Nemůže při jejich volbě rozhodovat POUZE tržní perspektiva. Je to politická (!) otázka. A to rovněž není stanovisko "středu".

"Jestli vydal někde v nějakém samizdatu nebo někde v nějakém exilovém času nějakou sebekritickou reflexi tohoto "tragického selhání"." řekl bych ale, že spíše ne.

Nevím, nejsem nějaký znalec Dubčekova životopisu, ale nedávno v nějaké diskusi historiků jsem zaznamenal, že toho svého podpisu pod "pendrekovým zákonem" v osobních rozhovorech hluboce litoval. A tomu bych věřil.

Autor článku Dubčeka "neadoruje", jak si asi myslíte. Vy jste poukázal na onen "tragický" moment "selhání" v jeho životě (symbolicky - 21.8.1969) způsobem, jako by vám splýval s celou Dubčekovou osobností. Na to se kriticky ozval pan Profant, rovněž bez úmyslu Dubčeka adorovat. S Dubčekem a dobou vrcholících "šedesátek" se ve mne jako u bezpočtu mých spoluobčanů znovu zrodila zkušenost, že politiku je třeba brát vážně, i v tom tragickém smyslu. Na následující dvacetileté normalizaci byl nejstrašnější ten režimní tlak tuto zkušenost vymazat z paměti a jakoukoli její obnovu už v zárodku soustavně ničit.