reklama

Profil čtenáře:
Oto Novotný

ON
Profese: null

„napřed Vám položit otázku, zda jste ochoten přijmout jako fakt tento moment atomizace v liberálně demokratické společnosti, či alespoň uznat že velmi mnozí tento náhled sdílejí, anebo zda to stále hodláte popírat.“ 

Uznávám obojí, jde o fakt (!) který nepopírám. Přesto mám k tomu, co z tohoto faktu obecně vyvozujte, minimálně tyto výhrady:

- v liberální demokracii existuje silná tendence k oné „atomizaci“, ale nikoli tendence, která by ovládala, jak Vy říkáte, všechny společenské vztahy; kdyby tomu tak bylo, tak bychom v liberální demokracii už dávno nežili, ale v nějaké hobbesovské „válce všech proti všem“; vedle tendence k „atomizaci“ existuje v liberální demokracii bezpočet projevů solidarity, které můžeme pojímat jako protikladnou tendenci;

- vy spojujete liberální demokracií pouze s tendenci „atomizace“; správně reflektujete tuto tendenci, ale hned z ní děláte jakýsi metafyzický substrát, který totálně určuje povahu celé liberální demokracie; dopouštíte se kroku, který je typický pro mnoho filozofů - z mnoha rozporných projevů empiricky reálné skutečnosti si vyberete jeden (podle svého morálního či estetického vkusu), abyste z nahlížené skutečnosti vytvořil její holistický obraz, který Vás přivádí k tomu Vašemu oblíbenému systému; takto se ale dopouštíte násilné epistemologické simplifikace; ano, abychom skutečnost mohli poznat, musíme ji simplifikovat, tedy redukovat, ale nesmí jít o karikaturu; (uznávám, že k ní patří naopak i nekritické vzývání liberální demokracie jako společnosti konsensu, svobody, rovnosti a solidarity);

- můžete - a také to (implicitně) děláte – argumentovat, že tenhle „holistický“ přístup je správný, umožňuje vám dostat se od popisu skutečnosti z jejích částí k celku; protože celek je reprezentativní a nikoli jeho část; tohle proti-postavení části a celku je ale metafyzické schizma, kterým řada filozofů realitu neodkrývá, ale spíše zakrývá; za kýčovité zakrývání považuji i řeči o "dialektickém vztahu části a celku";

- někdo by vás mohl podpořit s tím, že tahle orientace – nutnost přechodu od části k celku – je „vědeckým“ přístupem ke skutečnosti; ale není; protože ve vědě je onen celek, chápaný jako obecné, vždy hypotézou, jejíž „pravdivost“ se musí vždy vztáhnout k částem – na konkrétní empirické případy; a tady se po prvním nadšení, že jsme vystihli celek, nám, dříve či později klesne brada, protože se dozvídáme, že ono obecné se týká jen limitního okrsku empirické skutečnosti; věda se stává tím více vědou, když s tímhle dopředu počítá;

- takže znovu, kdybyste měl tedy svůj závěr o celku či obecnu liberální demokracie – že v něm jako „železný zákon“ působí „atomizace“ – podrobit poctivému empirickému testování - nemohl byste dojít k jinému než vědeckému závěru, že v těch a těch případech a možná ve většině případů tato tendence skutečně existuje, ale nic více; nemohl byste říci, že „atomizace“ fatálně dominuje, pohlcuje veškerou skutečnost;

- bohužel velká bída „platónské“ filozofie, je ona údajná schopnost filozofa zřít za empirickým světem „reálný“ svět idejí; onen celek, ono obecné holisticky překračující a dávající dohromady každou část s každou jinou je velká filozofická iluze; takový holistický obraz skutečnosti může poskytovat silnou morální útěchu či (souhlasím s Vámi) hlubokou estetickou zkušenost; proto mnozí filozofové rádi prodlévají u tohoto ideového zření „reálného“; a jakkoli se toto ideové zření odvolává na obecné, na celek, v protikladu k mnohem komplexnější a diferencovanější sociální zkušenosti zažívané mnohými jejími aktéry, se týká jen, o osobní zkušenosti filozofa; všimněme si, že dějiny filozofie netvoří žádnou kumulaci vědění, ani moudrosti, jakou můžeme vidět v dějinách věd, jenom kaleidoskop osobních etických či estetických postojů; filozofie, která chtěla být od svého vzniku vědou, se od vědy odvrátila (naštěstí pro vědu) a začala spíše simulovat (a často špatně) umění; otřesným příkladem je Heidegger; ten nakonec zavrhl nejen vědu, ale i filozofii, aniž by se stal Hölderlinem;

- toto platónské spočívání u zření skutečnosti skrze pravé ideje ukazuje bezzubost kritiky skutečnosti a snah o její překonání; levicový kritik kapitalismu stahující se do říše idejí nevidí jinou cestu než hledání substance kapitalismu („atomismus“) a substance jiné ne-kapitalistické společnosti (solidarita); onen požadavek odejít z kapitalismu je pak často založen na naprosto neuskutečnitelných cílech a prostředcích, anebo odkládá jakékoli praktické kroky na změnu čekáním na tu správnou spásnou ideu (teorii); praktické kroky pak vytlačuje slovní radikalismus; jak tohle dokáže, proboha, pomoci „dělnické třídě“, zvláště když je to podpořeno lingvistickým obratem, podle kterého struktura reality odráží strukturu našeho jazyka, tedy ve kterém je realita čistě lingvistickým konstruktem?, bezmezná hra se slovy nahrazuje skutečný empirický výzkum skutečnosti a praktickou politiku;

-ale ono překonání kapitalismu nemůže být žonglováním se slovy, ale musí začít jeho empirickou analýzou, na což upozorňoval Marx ve své kritice staro/mladohegelovců; tato analýza pak ukáže, že podmínky překonání kapitalismu jsou odhalitelné v něm samém a nikoli mimo něj; tedy v oněch tendencích, které v něm působí proti oné „tržní logice“; takže jestliže jiní o překonání snili, Marx se angažoval v „překonávání“ kapitalismu naprosto praktickými socialistickými kroky a programy;

- samozřejmě u platónských levicových radikálů vždy vyvolával takový přístup námitky - jde o pouhé dílčí sociální „reformy“ kapitalismu, ve kterých nejde o jeho překonání, ale spíše o jeho udržení; jde o scholastický spor; ty, kteří si přejí všechno nebo nic, mezi sociálními reformátory nenajdeme, je jich ale plno mezi armchair mysliteli opovrhujícími či ignorujícími každodenní politickou prací a oddávajícími se spekulativnímu vynalézání jiných světů; ano, jiný svět je vždy možný, ale jaký, to se ukazuje v praktické interakci s empirickým světem a nikoli v říši idejí;

- Vaše interpretaci Smithe - „pekař mi svůj chléb neprodává z altruismu, nýbrž z egoismu - s vyhlídkou na vlastní prospěch“, je spíše jeho dezinterpretací; správná je, myslím, tato: za rovných podmínek (!) prodávajících a kupujících na trhu není orientace na osobní zájem projev egoismu; když jsme si všichni na trhu rovní, nemusíme se starat o zájmy druhých, orientace na vlastní zájem vede spontánně k obecnému blahu; avšak Smith – liberál - připouští, že rovné podmínky na trhu, kde působí ona „neviditelná ruka“ jsou řídkým jevem, takže často v něm osobní zájem přerůstá v egostické chování; Smith proto navrhuje řadu veřejných regulací trhu ve snaze tržní nerovnosti odstranit anebo alespoň zmírnit.

- Oba, pane Poláčku, patříme k levici, jako většina diskutujících zde, ale ukazuje se , že i mezi námi jsou velké rozdíly v otázce, jak mohou být levicové hodnoty naplňovány. V tomto příspěvku jsem se snažil kriticky poukázat na epistemologické pozadí jistého typu levicového myšlení, které podle mne sdílíte. Myšlení, které mi - „starému sociálnímu demokratovi“ – jde proti srsti. Ani Vy ani já své rozdílné epistemologické zázemí nezměníme; když budeme zůstávat v této vysoce abstraktní úrovni diskuse, nemůžeme se „dohodnout“, což se potvrzuje celé dlouhé roky, co ji čas od času vedeme; ale věřím, že kdybychom sestoupili níže, většina rozdílů mezi námi zmizí.

Poláček: „Nyní se tedy Spojené státy stahují z aktivního provozování prodemokratické světové politiky. Stane se proto tento svět opravdu lepším?“

Dobrá otázka. Nestane. Za Jeffersonů, Lincolnů, Wilsonů, Rooseveltů, Kennedyů, Obamů a Bidenů jsou USA (i když nejsou zrovna vzorem demokracie) obrovskou světovou pojistkou demokratického vývoje (jakkoli rozporného a třeskutého). Ale pozor, za Trumpů mohou být také jeho největší hrozbou. Zaslepený anti-amerikanismus části levice dnes plodí v jejich řadách užitečné idioty putinovského režimu.

Netvrdil bych to, pokud bych ono „egoisticko-individualistické“, „atomistické“, „asociální“, “kapitalistické“, čistě „negativní“ pojetí svobody chápal stejně jako pan Poláček jako „americké“. Pan Poláček sice kritizuje lehkovážnost levice při odsuzování USA, ale zároveň sdílí onen plochý anti-amerikanismus, který je typický pro mnoho euro-kontinentálních intelektuálů, ať levicových či pravicových. Při dobré znalosti amerických intelektuálních dějin odrážejících „materiální dějiny“ byste pane Poláčku nikdy nemohl lehkovážně dávat rovnítko mezi americkým pojetím svobody a oním „egoisticko-individualistickým“. Jistě takové pojetí v USA vždy mělo silnou pozici, ostatně v Evropě rovněž a dokonce jeho ideové kořeny najdeme spíše v Evropě než v Severní Americe. Pan Profant tady v diskusi s Vámi připomněl, že i liberál Locke pojímal svobodu intersubjektivně, což dosvědčuje, že moderní liberální tradice nestartovala egoisticko-individualistickým pointováním svobody. A byl to Locke, který nejvíce inspiroval myšlení „otců zakladatelů“. Proto se dodnes v USA vedou tvrdé spory o jejich odkaz mezi levicí a pravicí.

"na jedné straně chce rozvíjet a podporovat pospolitost, solidaritu, ale na straně druhé jejím nejvlastnějším základem je sféra komerce, která je nevyhnutelně založena na privátních, navzájem si konkurujících zájmech."

Tahle Vaše věta ale říká, že to s onou "neoliberální" EU není asi tak jednoznačné. Spíše se v ní objevují dvě tendence (i více), neoliberální je jedna z nich.... Kdyby tato ale definitivně zvítězila, Unie by zřejmě nepřežila ani den navíc, což zjevně nejsou pro-unijní neoliberálové schopni dohlédnout.

Kromě toho, komerční vztahy nebo šířeji - tržní vztahy - nemusí "nutně" existovat v neoliberálním rámci. Kdyby tomu tak bylo, tak náš boj proti neoliberalismu by byl "nutně" bojem proti trhu, obchodu, a víme, kam tohle nakonec vede... Trh je možné regulovat v zájmu solidarity.

Konečně - Společenství uhlí a oceli nebyl neoliberální projekt..... Uhlí a ocel byly hlavními komoditami válečného průmyslu v "suverénních" národních státech a věřilo se, že když budou pod nadnárodní politickou kontrolou zemí, které spolu doposud vedly války, k těmto válkám už nedojde. Neoliberalismus je ideologií "osvobozování" tržní ekonomiky z politické kontroly, obecně proces de-politizace v éře pokročilé globalizace. (Trhy se uvolňují z národních regulačních rámců a zpětně se snaží vtiskovat svoji logiku národním státům.) Cílem je stará libertariánská představa - žádný "stát" nad ekonomikou nebo nanejvýš "minimální stát". Společenství a z něj vyrůstající idea EU byly pravým opakem.

"V českém prostředí panuje přesvědčení, že nedůvěru k evropské integraci do naší společnosti vnáší hlavně ruská propaganda a dezinformační weby. Ve skutečnosti však nedůvěru k Evropské unii vytvářejí hlavně naši domácí euroskeptici."

Ano, často si vystačíme sami. Putin ale nepotřebuje získat na svou stranu primárně pro-ruské euroskeptiky, kterých už je u nás a v EU beztak dost; stačí mu pouze rozmnožovat řady euroskeptiků (a třeba i anti-ruských). Euroskeptici každopádně dlouhodobě a systematicky oslabují důvěru v EU, podemílají evropský projekt. Tohle si Putin vyhodnocuje jako jeho základní slabinu a nejrůznějšími prostředky ji přiživuje; protože (ne neoprávněně) věří, že to nakonec povede k jeho selhání a otevře cestu ruské expanzi na západ.

Fiala a konzervativně-liberální pravice nejsou ani v nejmenším fašisté a svým euroskepticismem nechtějí EU zničit, jenom ji chtějí přetvořit, dokonce "reformovat", podle neoliberálních měřítek. To se jim do značné míry daří, ale zatím ne úplně. Neoliberalismus ale činí projekt EU jako demokratický (!) projekt neudržitelný. A to vytváří příhodné podmínky pro fašizaci společnosti; k údivu a pohoršení neoliberálů.

Souhlasím do značné míry. Část radikální levice je svými myšlenkovými paradigmaty v pasti, neschopná číst realitu. Celonárodní sekce DSA ale vpád ruských vojsk na Ukrajinu odsoudila a žádá jejich odchod.(https://www.dsausa.org/statements/on-russias-invasion-of-ukraine/.)