Profil čtenáře:
Oto Novotný

ON
Profese: null

... nemusíte mi citovat Marxova slova jako důkaz vyjadřující jeho negativní postoj k trhu (trh=kapitalismus), tento postoj dobře znám a připomněl jsem jej ve svém prvním komentáři. A dobře vím, odkud tento postoj (ne ten citát), který Marx celoživotně neopustil, hlavně pramení - z jeho Ekonomicko-filozofických rukopisů z roku 1844. Zde Marx nasadil pro emancipační program dělnické třídy z jha kapitalismu opravdu vysokou laťku, kdy dosažení lidské svobody spojil s překonáním stavu odcizení od produktů jeho práce, rodové podstaty, člověka člověku.

O více jak dekádu později Marx začíná, jak jsem už upozorňoval, zkoumat širší empirický terén předpokladů, jak k stavu překonání odcizení, tedy k překonání rozporu kapitálu a práce dějinně dospět. Když Marxe čteme, musíme obdivovat s jakým poctivým zaujetím se snaží s tímto obtížným terénem vypořádat, ale také z textu cítíme jistou pokoru, a dokonce určitou bezradnost. V Grundrissech se tak stav překonání odcizení nejeví jako něco, co je na dosah ruky (jak se to projevuje v EFR, Komunistickém manifestu, anebo v Engelsových předmluvách při jeho opakovaném vydávání).

Tenhle dojem jisté vědecké bezradnosti a pokory se vytrácí ze všech Engelsem pozitivisticky zarovnaných Marxových textů. Tady je Marx jasný, jeho myšlenky lze tesat do téměř neomylných definic a pouček. Z těchto textů čerpaly všechny ty dogmatické stalinistické interpretace Marxe, včetně interpretace, že trh je neslučitelný se socialismem. (Vaše vytržená citace o dynamice trhu ignorující bohatý kontext Marxova myšlení na mne tedy nedělá dojem.)

Objevení se Rukopisů z r. 1844 představovalo pro rozvoj marxismu, který se předtím utápěl v pozitivistických floskulích, velkou vzpruhu. Západním marxistům dával hlubší morální kód pro kritiku nejen kapitalismu, ale i "socialistické reality" v stalinských zemích; ty měly podle nich k překonání odcizení stále daleko a snad ještě dále než západní demokracie.

Tohle byl pro stalinistické marxisty problém, ale ještě z jiného důvodu. V dekádě od konce padesátých let se ze stalinistických ekonomů stávali reformátoři uznávající, že i za socialismu musí existovat něco jako trh, byť „socialistický“. V Česku je to patrné na myšlenkovém vývoji O. Šika. (Opakuji, pane Poláčku, jestliže tyto ekonomy na jedné straně vyzdvihujete a na druhé straně ideu a realitu socialistického trhu dogmaticky odsuzujte, tak si protiřečíte.) Jak víme, normalizátoři těmto ekonomům zakroutili krkem, ale i oni se upejpavě k trhu museli hlásit, což zakrývaly zábavnými dialektickými frázemi o „trhu-netrhu“ („je to ještě a už není trh“).

Jenže dogmatické (stalinistické) sdílení oné vysoké laťky, kterou nastavil pro překonání kapitalismu Marx, je velmi ošidné. Naráží na složitou realitu „přechodu“ od tržní (kapitalistické) k ne-tržní komunistické společnosti. Pokud má být idea překonání odcizení brána vážně, musí tento náraz ustát, jinak je to prázdná fráze uspokojující filozofické armchair krasoduchy. A aby jej ustála, musí se změnit v něco jako „regulativní ideu“ reformní, či chcete-li revoluční politické praxe; praxe, která má co do činění s komplexní skutečností, ve které naplnění této ideje představuje mnohem složitější úkol, než jak si jej představoval pozitivisticky čtený Marx.

Jinými slovy, trh a kapitalismus se jen tak nevzdává, a je třeba to respektovat; myslet si, že skočíme do „říše svobody“ pokud trh co nejdříve (nejlépe okamžitě) kompletně zrušíme a kompletně nahradíme (čím?), je nejen naivní, a hlavně politicky nezodpovědné. Všechny takové pokusy selhaly a vedly ještě k něčemu mnohem horšímu. Každá teorie, která chce být nástrojem reálné politické reformy či překoná(vá)ní kapitalismu dnes musí z jedné strany respektovat pozitivní síly trhu na jedné straně a eliminovat jeho negativní aspekty na straně druhé. Jinými slovy, musí trh regulovat ve veřejném zájmu, a vymýšlet za tímto účelem nejrůznější nástroje a strategie. V dogmatickém stalinistickém čtení oné Marxovy vysoké laťky se to může jevit jako „iluze“ nebo dokonce „zrada“. Takovému čtení ale nezbývá než prázdné mudrování, ohrnování nos nad každou politikou, protože je předem odsouzena k nezdaru. Protože se nepohybuje v praxi, ale v čistém myšlení, má problém odcizení poeticky „vyřešen“. Jen neví, a neví, že neví, jak jej „(vy)řešit“ prakticky.

Omlouvám se, správně je název Marxova rukopisu - Grundrisse...

„Tehdejší reformisté (snad s výjimkou ekonomů – ON!) si ještě vůbec nedokázali uvědomit a připustit, že celý marxistický konstrukt komunistické společnosti (respektive "socialismu") trpí zcela zásadními systémovými vadami a deficity, v jejichž důsledku tento model nikdy nemůže znamenat nějakou jednoduchou lineární cestu k nekapitalistické společnosti.“

„Autor tohoto článku přichází s heslem "trh s lidskou tváří". Sám Marx by mu ovšem - s patřičnou razancí - vysvětlil, že takovéto slovní spojení je naprostý nesmysl….. Marxova odpověď byla jasná a jednoznačná: tržní ekonomika svou vlastní dynamikou vždy nevyhnutelně směřuje ke kapitalismu. Vše ostatní je pouze iluze.“¨

Tady si pane Poláčku protiřečíte.

1. Právě reformátoří osmašedesátého (v čele se Šikem), si opravdu uvědomovali jednu ze „zásadních systémových vad“ tehdejšího systému, a to že jeho stalinističtí ideologové nedokázali uznat pozitivní přínosy trhu pro stádium socialistického vývoje. Samozřejmě, trhu regulovaného, kdy jeho inherentní motivace generovat zisk je usměrňována veřejnými zájmy pod přímým dohledem zaměstnanců. Mezi tehdejšími československými ekonomy vznikaly v tomto směru nejrůznější ekonomické tržní modely, které se chápali jako „ne-kapitalistické“. (Rozhovor s Hauserem zde na DR.)

2. Marxe můžeme skutečně chápat jako myslitele, který přemýšlel o nové komunistické společnosti, ve které trh už nebude existovat. Komunismus měla být v zásadě společnost post-ekonomická, ekonomicky saturovaná, v níž zmizela nutná práce a nadpráce, a tudíž tržní (kapitalistická) alokace zdrojů jako forma tvorby materiálního bohatství. Marx si také ale lámal hlavu (nejpatrněji v rukopisech Gründrisse) s empirickými předpoklady, jak k takovému dějinnému stádiu, od kterého začínají skutečné (!) lidské dějiny, dospět. To, co se mu často vyčítá – že se v úvahách o přechodu kapitalismu ke komunismu pohyboval čistě v abstraktních dialektických kategoriích a zcela nedomýšlel empirickou stránku – není zcela pravda, a při tomto čtení Marxe je zřejmé, že v tomto přechodu přikládal trhu stále důležitou roli.

Marxova utopie post-ekonomické ne-tržní společnosti (komunismus) přesahuje moji představivost, jak by taková společnost mohla empiricky existovat. Pokud někdo připomíná starověké pre-tržní „solidární“ pospolitosti, pěkně děkuji. Na druhé straně si dokážu dobře představit společnost se sociálně - tržní ekonomikou regulovanou ve veřejném zájmu a pod silnou kontrolou odborů a zaměstnanců. Již dnes je empiricky dokázáno, že takové společnosti dokáží být nejen spravedlivější, více demokratické, z hlediska kvality života na vyšší úrovní, ale i ekonomicky efektivnější. Tím spíše mi dává politický smysl, takový model společnosti na základě kritické analýzy neustále promýšlet a posouvat dopředu. A že má z abstraktního scholastického pohledu daleko k naplnění vize post-ekonomické komunistické společnosti, že jde stále o společnost pouze „kapitalistickou“ či pouze „socialistickou“, zkrátka společnost ne-dokonalou, stále generující vážné problémy, je pro takové přemýšlení bezpředmětné.

Byly doby, kdy se západní a východní křesťanství téměř sektářsky vymezovalo proti sobě; ekumenické hnutí to do značné míry zmírnilo. Ale hlavně se o to zasloužil onen západní trend dávající přednost demokracii před náboženstvím, metafyzikou (dokonce filozofií) a ideologií. Dnes se, bohužel, ruské pravoslaví silně zapojuje do šíření putinovské euroasijské imperiální ideologie vyhraňující se vůči Západu a tento trend dokonce považuje za jeho strukturální slabinu. Není jisté, zda v tomhle konfliktu nakonec "dekadentní" Západ nepodlehne; musí daleko přesvědčivěji ukázat, že nejde o slabinu, ale o jeho sílu. Zradou „západní orientace“ by bylo, kdybychom se chtěli bránit, jak říká Martin Profant, tím, že přistoupíme na tuto kulturní válku a propadneme iluzi, že ji můžeme vyhrát, když se staneme stejnými šovinisty.

"Takže říkám, že někdo respektuje teorii evoluci, mám tím na mysli to, že ji uznává za prokázanou vědeckou teorii, že ji nepopírá. Ne že v ni "věří", tak jako se věří v Boha."

Nemůžete si slovo "víra" spojovat jen s vírou v Boha. Ve vědě "věřit" znamená mít to za vědecky prokázané. (Věřím těm hypotézám, které jsou experimentálně prokázané.) Jsou různé víry vycházející z různých zkušeností, včetně náboženské.

To stejně platí o "smyslu". Už jsem to napsal výše. Vy si myslíte, že ateistickému evolucionistovi nedává evoluce smysl? Že jsou to pro něj jen holá potvrzená fakta? Že aby získala evoluce smysl, musí tam zavést "veličinu" Boha? Pokud to tak cítíte, prosím. Ale nevytvářejte dojem, že když to ateistický evolucionista takto necítí, že o něco podstatného přichází - o smysl evoluce. (V tomto směru se mi zdají poznámky paní Zemanové relevantní.)

Tohle nějak souvisí s naším přetrvávajícím zlozvykem polarizovat svět - na svět faktů a svět hodnot. Odtud se pak vedou "tolstojovské" útoky proti vědě, která nám údajně sice popisuje jak věci fakticky fungují, ale už nám není schopná říci, jak máme správně žít. Mnozí dokonce vědu haní, že může za holocaust. (Mimochodem tohle je jeden z argumentů Putinových euroasianistů proti upadlému Západu, a protože to tvrdí i "zápaďáci", považují to za jeho "slabost", kterou je třeba využít.) To by bylo další velké téma, které článek a diskuse pod ním implikuje.

Říkáte: "Slovo "design" se mi po pravdě řečeno jeví příliš banálně, ale pro věřícího člověka není žádných pochyb o tom, že Bůh má plán nejen s celým stvořením, ale i s každým člověkem jednotlivě. Nevěřící tomu samozřejmě nevěří, ale jak říkám - to nijak nesouvisí s evolucí."

Ale souvisí, protože mnoho věřících v Boha se na stranu evoluce přidalo, když osvícenští teologové moudře rozhodli, že nemá cenu s vědou vést kulturní válku a přidali se na její stranu. (Ostatně asi nemohli, když mezi vědci bylo a je tolik věřících.) Proč vědu nezarámovat teologicky a bojovat proti pověrám? Dnes ateističtí i teističtí vědci svorně opovrhují kreacionismem. Je tam ale ze strany těch druhých doložka - ono to nakonec přece jen "potvrzuje" ten Boží plán. Ti první to korektně ignorují, anebo trucovitě tvrdí, jako Dawkins, že to je stále ještě "blud". Připomíná mi to takovou "studenou" kulturní válku.

Snažím se pochopit oba "tábory", prezentované zde sporem mezi panem Kolaříkem a paní Zemanovou, i když se řadím do jejího tábora.

Když se dnes hodně spekuluje o důsledcích AI, jedni s varováním, jiní s nadějí mluví o "singularitě" a interpretují to jako situaci, kdy člověk vyrobí hardwear se softweary , které dokáží nahradit jeho mozek a jakmile se to stane, Bůh přestane být téma. Vzhledem k tomu, že si myslím, že se od takového stavu spíše vzdalujeme (čím více toho budeme vědět, tím více si budeme uvědomovat, že toho ještě více nevíme), tak se mi to nezdá. Ale je možné, že nějaký ten ultra-ultra-ultra výkonný softwear se stane vůči jeho lidskému inženýrovi z nějakých důvodů nepřátelský a vyhubí jej i s jeho "pravdami", "věrami" a "bludy". A bude vymalováno. Jak to ale opravdu dopadne, se mne s ohledem na můj věk naštěstí netýká.

Pokud se tak ale nestane, něco jako Bůh zde bude stále s námi, co mnohým dává smysl, co mnozí budou popírat, korektně ignorovat, anebo se nad tím (jako Dawkins) vztekat. A naše mozky a stále výkonnější softweary budou zasypávat staré a hloubit nové díry.