Nedávné evropské, krajské a senátní volby ukázaly reálné rozložení politických sil zhruba rok před sněmovními volbami. Snažit se odhadnout přesněji, jak se bude naše politická scéna do těchto sněmovních voleb vyvíjet a jak tyto volby dopadnou, je zatím předčasné. S přihlédnutím k dosavadním trendům lze však předložit několik více méně pravděpodobných scénářů.

Scénář č. 1: Pokračování středopravicové vlády

Výsledky krajských voleb prokázaly dlouhodobý trend poklesu voličské přízně vládní středopravicové koalice SPOLU. Její strany si sice udržují významné pozice v některých krajích, ale v celonárodních průzkumech jedna z nich (TOP 09) balancuje na pětiprocentní hranici vstupu do Sněmovny a druhá (KDU-ČSL) se ocitá hluboko pod ní. Vyšší naději na jejich udržení v příští Sněmovně jim tak dává jen pokračování společné volební koalice s ODS. Ta má na ní rovněž zájem, neboť je si vědoma, že bez těchto stran vládu nesestaví.

Sestavit vládu na dosavadním koaličním půdorysu však předpokládá, že se v nějakém relevantním zastoupení do sněmovny znovu dostane STAN. Ten zatím neoslabuje a ze stran vládní koalice působí nejenergičtěji. Ve volebním klání se však bude muset jasněji vymezovat jako nezávislý subjekt a nikoli jako budoucí „přívěsek“ ODS.

Piráti ze současné vládní koalice odešli a jejich setrvání jako samostatného subjektu v příští Sněmovně je při dlouhodobém poklesu jejich preferencí nejisté. Vedení Pirátů spekuluje, zda se v opozici vůči včerejším partnerům ve vládě výrazněji nevyhranit; a to tak, že se vrátí ke svým rebelantským kořenům, anebo se přemění na standardní stranu s jasným politickým ukotvením.

Obě varianty se vylučují. První variantu lze úspěšně realizovat v opozici, ale ne ve vládě, hlavně koaliční, kde, jak jsme viděli, je třeba uplatňovat pragmatismus, uměřenost a disciplínu. Navíc, návrat k rebelantským kořenům bude po letech účasti Pirátů v pravicové vládě těžko uvěřitelný.

Druhou variantu lze uplatnit jen když se poněkud širokorozchodní Piráti ideově vyhraní. To v sobě ale nese riziko odchodu části členů i voličů, kterým to nebude vyhovovat. Vychýlí-li se Piráti doprava, budou lovit v elektorátu svých bývalých koaličních partnerů, kde je ovšem dost těsno. Půjdou-li doleva, resp. levicově-liberálním směrem, budou muset operovat v politickém prostoru, ve kterém mnoho voličů není a nejspíše přemýšlet o širší koalici progresivně levicových sil, které si budou muset své voliče postupně vychovávat (viz Scénář č. 4).

Pokud by pokračovala vláda SPOLU se STANem, socioekonomicky by se země dále ubírala neoliberálním, v kulturních tématech umírněně konzervativním, v geopolitice umírněně proevropským směrem.

Avšak pokud do voleb nedojde k pozitivnímu obratu ve voličské podpoře koalice SPOLU (potažmo jejich jednotlivých subjektů), jeví se pokračování dosavadní středopravicové vlády jako velmi málo pravděpodobné. Zatím to vypadá, že koalice SPOLU se STAN na sněmovní většinu nedosáhne a Piráti, pokud do Sněmovny vůbec projdou, do této koalice opakovaně nevstoupí. Nová strana, jejíž vznik signalizuje Miroslav Kalousek, ničemu nepomůže, neboť bude operovat v pravé části politického spektra a potenciál Spolu a STAN jenom rozmělňovat.

Scénář č. 2: Vláda hnutí ANO a ODS

Snižující se šance, že po příštích sněmovních volbách bude pokračovat současná vláda, vede v některých kruzích ODS k úvahám zajistit si účast v příští vládě jinou cestou. A to nabídkou zatím jistému vítězi voleb - hnutí ANO - že mu pomůže sestavit vládu.

Pokud by se ODS vydala touto cestou, musela by ve svém dosavadním směřování učinit doslova revoluční obrat. Ten si lze ale sotva představit bez výměny dosavadního Fialova vedení. K tomu ale těžko dojde v dostatečném předstihu před volbami.

Předseda Fiala založil projekt nové ODS a potažmo SPOLU na strategii „Anti-Babiš“ a zároveň na odtržení ODS od její příliš kontroverzní klausovské minulosti. Podařilo se mu takto vyvést ODS z krize a dostat jí do vlády. Jakkoli se dnes tento projekt vyčerpává, rozhodující slovo o něm padne až po sněmovních volbách. Strategie „Anti-Babiš“ v režii SPOLU tak bude uplatněna i pro nadcházející sněmovní volby.

A to i tehdy, pokud by Babiš takticky ustoupil a za volebního lídra hnutí ANO a kandidáta na příštího premiéra místo sebe dosadil někoho jiného. Neboť je zjevné, že by to byl stále on, kdo by toto hnutí jako politickou divizi svého Agrofertu z pozadí řídil.

Jiná situace může nastat po sněmovních volbách, kdy SPOLU se STAN na vládní většinu nedosáhne. Za této situace se mohou ve SPOLU, a především v ODS, objevit různá pnutí. Pokud bude Fiala z vedení odstraněn a ke slovu se dostane stará Klausova klaka (Blažek, Kuba a další), tlak na vstup do vlády s Babišem vzroste.

Jelikož nelze očekávat, že by do spojení s ANO šly i STAN či TOP 09, případné chybějící hlasy pro většinovou podporu takové vlády by mohli dodat Motoristé s Filipem Turkem — Turek je pravičák a obdivovatel Klausovy ODS. Samozřejmě, to předpokládá, že se Motoristé do Sněmovny dostanou, a že si se svým předvolebním koaličním partnerem Přísahou vyjasní své dosavadní postoje k ODS, resp. k hnutí ANO.

Vstup lídra Přísahy a nového senátora Roberta Šlachty do senátního klubu hnutí ANO už naznačuje, s kým toto uskupení hodlá spolupracovat. Podporu vládě hnutí ANO a ODS by nakonec mohli dát i někteří poslanci SPD, mezi kterými je řada zhrzených bývalých členů ODS.

Vstup ODS do vlády s Babišem by však mohl být pro tuto stranu osudný; podobně jako byl osudný pro Hamáčkovu ČSSD, která po třech letech vlády s hnutím ANO ze Sněmovny vypadla. Z čistě programového hlediska však budoucí koaliční vládě hnutí ANO a ODS nic zásadního nebrání. Obě strany inklinují k neoliberální orientaci v sociálně-ekonomických otázkách, ke konzervativismu v kulturních otázkách a k euroskepticismu ve vztahu k Bruselu.

Tato koalice by se nejspíše neposunula na ultranacionální a ultrakonzervativní pozice a k podobě vlády, jaké jsme svědky na Ficově Slovensku a v Orbánově Maďarsku. Pouze by nadále prohlubovala ekonomicko-sociální problémy, na které zadělala již dnešní vláda, a takto provokovala voličskou poptávku po stranách volajících po krajně-pravicovém řešení.

Pokud by ODS šla do sněmovních voleb se Scénářem č. 1 a těsně po volbách přešla na Scénář č. 2, šlo by jistě o blamáž, podobnou uzavření opoziční smlouvy ČSSD a ODS v roce 1998. Na to by se ale její strůjci (stejně jako tehdy) nemuseli ohlížet. Touha podílet se na vládě za každou cenu by byla ukojena. Naplnění Scénáře č. 2 je tak o něco pravděpodobnější než Scénáře č. 1.

Scénář č. 3 — Vláda hnutí ANO s antisystémovou konzervativně-nacionální pravicí či levicí

Tento scénář počítá s vládou hnutí ANO podpořenou konzervativně-nacionálními uskupeními na levici i pravici. Tato uskupení na sebe vážou rovněž necelý milión hlasů, které v minulých volbách propadly a jsou ve vyhraněné opozici vůči současné vládě a některé dokonce vůči liberálně-demokratickému systému jako takovému. Z tohoto pohledu jde o uskupení antisystémová.

Tato uskupení se zřejmě rozdělí do dvou koaličních bloků. Rajchlovo uskupení PRO a Trikolora si mohly ještě donedávna dělat naději, že se dostanou do Sněmovny v předvolební koalici s SPD. Zdá se však, že po krajských volbách SPD získalo větší sebevědomí kandidovat do sněmovních voleb samostatně. To se ale může do voleb ještě změnit vzhledem k výrazným oscilacím volebního potenciálu této strany.

Pokud se ale PRO a Trikolora nespojí s nějakým silnějším politickým subjektem, jejich šance na vstup do příští Sněmovny budou výrazně oslabeny. Kromě toho voliči PRO a Trikolory mají v této části politického spektra na výběr.

Vedle této koaliční aliance se zřejmě vytvoří „levicová“ koalice konzervativně-nacionálních sil pod vedením Kateřiny Konečné za komunisty a Jany Maláčové za sociální demokraty. Ti svůj vzor vidí v konzervativně levicové Alianci Sáry Wagenknechtové úspěšně bodující na východě Německa. Přidat se mohou další subjekty, jak už ukázala v krajských volbách koalice Stačilo! — např. národní socialisté, Paroubkovi suverenisté (ČSSD) a další; nicméně její jádro budou tvořit kandidáti SOCDEM a KSČM.

Dva zmíněné konzervativně-nacionální volební bloky mají relativně slušnou šanci dostat se do Sněmovny a poskytnout vládě Hnutí ANO dostatečnou podporu, a to buď přímou účastí nebo v nějakém opozičně smluvním formátu. Scénář č. 3 má tak znemožnit uskutečnění Scénáře č. 1 a č. 2.

Uskutečnění tohoto scénáře zahrnuje všechny strany pravicové a levicové orientace, které více méně spojuje konzervativní a nacionalistický („vlastenecký“) program — skepse až odpor k evropské integraci, zpochybňování členství v NATO, neochota podporovat Ukrajinu v boji proti ruskému agresorovi, odmítání „zelené dohody“ a solidárního evropského řešení migrace, nevraživost k občanskému nevládnímu sektoru a k obhajobě práv menšin. Především na těchto tématech budou tato uskupení tak jako doposud získávat voliče.

Scénář č. 3 má ze současného pohledu ve srovnání se dvěma výše uvedenými scénáři největší pravděpodobnost naplnění. Konzervativně-nacionální vlna v České republice a odpor k pravicové vládě budou do voleb sílit a podpora současných vládních stran v nejlepším stagnovat. Již dnes by hnutí ANO mohlo sestavit většinovou vládu s SPD. Na to se ale nemůže rok před volbami spoléhat. Hlavně mu však půjde o to pokusit se získat pro svou vládu ústavní většinu.

Pokud se vláda hnutí ANO opře o podporu konzervativně-nacionálních stran zleva či zprava, vývoj v České republice se začne ubírat podobným směrem jako v Maďarsku a na Slovensku, tedy k iliberální demokracii. Ačkoli tomuto vývoji bude stát v cestě Senát a prezident, otázkou je, jak dlouho; v příštích senátních a prezidentských volbách se může politická situace v České republice na stranu konzervativně-nacionálních sil definitivně překlopit.

Na naplnění tohoto scénáře má největší zájem stále agilní Miloš Zeman, jemuž dává šanci se na české politické scéně opět výrazně zviditelnit. Babišovi by vyhovoval mnohem více než Scénář č. 2 (koalice s ODS). Optimističtější političtí komentátoři tvrdí, že hnutí ANO ani Babiš osobně si obrat České republiky orbánovským směrem nepřejí. Na to lze však namítnout, že ve volební kampani jistě nepohrdne konzervativně-nacionální a populistickou rétorikou a podpoří-li jeho vládu politické síly, které o takové směřování otevřeně usilují, dostane se do jejich vleku a stane se jeho lídrem.

Scénář č. 4: Levicově-progresivní alternativa

Otázkou je, zda se proti převažujícímu pravicovému konzervativně-nacionálnímu trendu v České republice postaví nějaká progresivní alternativa sdružující demokratické strany levého středu a radikálnější levice.

Na vzniku tohoto nového volebního subjektu by se mohli dohodnout levicoví Piráti, Zelení, Budoucnost, Volt, Levice, popřípadě i progresivní sociální demokraté, kteří jsou nespokojeni s nastoupeným kurzem své strany pod vedením Jany Maláčové. V tomto případě by mohlo jít skutečně o analogii francouzské Nové lidové fronty, po které nová předsedkyně SOCDEM sice volá, avšak jejíž vytvoření zásadně komplikuje, když do ní chce přizvat komunisty Kateřiny Konečné úzce kooperující s konzervativně nacionalistickou scénou.

Jak už bylo řečeno, potenciál pro levicově progresivní strany je v České republice zatím malý, mezi voliči převažuje spíše pravicová a konzervativní orientace. Nelze tedy zřejmě spoléhat na jejich silné sněmovní zastoupení již v příštím volebním období.

Politika však není jen o poptávce, ale i o nabídce. Trpělivé dlouhodobé prosazování progresivně levicového programu ve sněmovní opozici proti neoliberální a konzervativní vládě v příštím volebním období může vést k vytvoření dostatečně silného voličského potenciálu na jeho podporu a začít významně ovlivňovat obecný politický trend.

Důležité je, aby levicově progresivní síly realisticky zhodnotily své dosavadní možnosti a začaly zezdola na občanském základě vytvářet akční jednotu. Relativně velký potenciál pro takový projekt se skrývá v nejrůznějších politicky angažovaných nevládních organizacích.

To, co by je v nejobecnější rovině programově spojovalo, by byla obrana demokracie prohlubováním jejího sociálního a participačního charakteru, pevné ukotvení České republiky v západních aliancích — EU a NATO, podpora mezinárodního práva zaručujícího nedotknutelnost hranic a územní celistvost každého státu, zásadní navýšení investic na podporu vědy a vzdělání, podpora sociálně ohleduplné zelené tranzice ekonomiky a rozvoje moderních technologií, evropsky a globálně solidární přístup k migraci.

Obrana demokracie tak dnes v České republice závisí primárně na progresivní levici, a proto je třeba pro vytvoření její akční jednoty napnout všechny občanské síly. Pravý střed, jakkoli se vyhraňuje proti konzervativně nacionální silám, pro jejich vítězství v roce 2025 svojí asociální politikou jenom kypří půdu.

Nedávno vzniklá iniciativa Progresivní Česko by mohla být prvním testem této levicové alternativy. Zatím však jde jen o velmi abstraktní ideu vyvolávající spoustu otázek, které budou muset být teprve zodpovězeny. Má však šanci na úspěch, pokud do svého čela nasadí hodnotově ukotvené, odborně způsobilé a pracovité osobnosti a začne využívat zkušenosti evropské progresivní a radikální levice (v Evropské unii tvořící frakce sociálních demokratů, Levice a Zelených).

Úspěch progresivní levice je však podmíněn tím, že propojí zájmy středních a nižších vrstev; jinými slovy, že nepůjde jen o uskupení moralistů lamentujících nad současnými poměry, ale politiků odhodlaných tyto poměry radikálně měnit.

Poslední předvolební rok bude v České republice obdobím výrazného přeskupování politických sil a vytváření politických aliancí s cílem dosažení co největších volebních zisků. Proti alianci pravého středu se šikuje aliance konzervativně nacionální sil. Ani jedna z těchto aliancí však nepřipravuje pro Českou republiku nic dobrého. Podaří se progresivním levicovým silám přinést naději, že se Česká republika přece jen nevydá cestou Orbánova Maďarska?