Zkusme nejdříve popsat, v jaké žijeme zemi. Bude se pak lépe přemýšlet o tom, co je potřeba dělat v politice.

Česká republika, vzato v číslech, má výjimečně velkou koncentraci majetku v rukou výjimečně malého počtu lidí. Tornádo privatizace nechalo přežít jen nejsilnějším a ti si to zařídili tak, aby dál sílili.

Dále je v České republice nezvykle velká koncentrace zahraničních firem, což vede k odlivu zde vyprodukovaného zisku. Pro zahraniční firmy je Česká republika atraktivní, pracovní síla je levnější, pravidla jsou volnější a k tomu gumová, odbory slabé. Média z naprosté většiny patří domácí nejbohatší vrstvě a povětšinou píší o nedůležitých věcech.

Nejvýraznějším znakem České republiky ale je malý počet obyvatel a vnějšímu světu téměř nepřístupný komunikační jazyk. Když přičteme existenci pouze jednoho velkého a jednoho většího města, seskládá se nám obraz společnosti, která si už zvykla na propojení politiky a ekonomických zájmů. Jde nyní o to, formulovat zájmy veřejné a pokusit se použít volební právo, které nám zatím nebylo odebráno.

Abyste se v této zemi mohli k čemukoli dostat, musíte nevyčnívat a někoho znát. Český společenský kontext nahrává průměrnosti a přežívání. Škody na elitách se tu v různé intenzitě děly už od založení samostatného státu v roce 1918 a jsou nenahraditelné.

Bolševická proletarizace země se v podstatě vydařila; promítla se mimo jiné do dvou velkých exodů české elity po roce 1948 a po roce 1968. Zemi se nacistům a komunistům také podařilo zbavit náboženského rozměru. Talentovaní lidé ale odcházejí prakticky kontinuálně a dnes se tempo patrně znovu zrychluje. Pro talentované mladé lidi bez bohatých rodičů nejsou české země k žití.

Kulturní instituce, které nějakou vertikálu dříve obsluhovanou církvemi trochu nahrazují, jsou v současných kapitalistických poměrech ve vleklých krizích. Namísto obsahu se často pečuje o budovy či ukradené paláce. Někdo vyhraje konkurz na ředitele muzea, pak se ale stane stavebníkem, samozvaným polírem, začasté pozvaným do korupčního pokeru.

Ze služebního zákona se v souladu s obecnou kulturou v zemi podařilo udělat pevnou hráz na obranu průměrnosti. Kromě blbství v úřadech bujívá kombinace šikany a mikromanagementu, což jsou prostředky k udržení kázně tam, kde chybí smysl.

Zahraniční firmy tu aspoň platí slušné kapesné, přece jen jsme v Evropské unii, a tak se tu nechovají jako v Africe. Celkově v naší zemi existuje chudoba, bída ale spíše výjimečně.

K tomu se dá hrdě konstatovat, že země je krásná a členitá, povětří vlídné, vodstva zpravidla vydatná. Nejsou tu zemětřesení. Stavební substance po předcích se dost hojně dochovala a těší se péči.

Když jedete Českou republikou na kole nebo pomalu autem, naskýtá se obraz šťastné země. Stačilo lidi nechat na pokoji a vzniklo hodně dobrých věcí. Lid se v České republice stará o sebe a hodně si toho nechá líbit.

Politická mapa

Hnutí ANO je systematicky a dlouhodobě budovaná politická struktura, která v posledních volbách prokázala, že funguje ve všech částech institucionálního politického provozu, tedy i v Senátu. ANO je primárně firemní odnož, která stát používá jako svého druhu zdroj surovin. Něco jako kamenolom.

Zakladatel ANO sice stárne, hnutí ale vyrostlo do firmy, která už se dá se slušným ziskem prodat. Všichni, kdo tvrdili, že tu ANO dlouhodobě neuspěje, neměli pravdu. Štěstím České republiky je jen fakt, že tu populistické ANO zatím neuspělo dost. Ani jeho snahy vytvořit si béčkové týmy zatím nebyly úspěšné. Až ANO za pomoci vazalů seskládá nadpoloviční většinu, jeho tržní cena vzroste úměrně jeho schopnosti prosazovat svou.

Druhá na pásce, i když s velkou ztrátou, je zatím ODS. Momentálně rozlišujeme ODS s lidskou tváří premiéra Fialy a ODS s tváří obvyklou. ODS s lidskou tváří na sebe váže strany, které by se do parlamentu samy nedostaly. Na ODS momentálně dosti záleží, do jaké míry se překreslí budoucí politická mapa.

Piráti vznikli jako víceméně jednogenerační strana se sdílenou zkušeností počítačové éry. Středolevé i liberální politické spektrum bylo při jejich příchodu volné. A tak nám Piráti zde tvrdili, že jsou liberálové, a v Bruselu zamířili do zelené frakce. Protimluv.

Piráti se brzy stali sběrnou stranou. Pro mladé lidi, kteří tu nemají koho volit, pro skoro všechny, kdo si to od středu doleva chtějí představit lepší, než to je. Pro všechny, kdo to tu chtějí mít méně zkorumpované a neomalené.

Umění protestovat ale nemusí předznamenat umění vládnout. Piráti se projevili jako strana, která vládnout neumí. Mocenský krach Pirátů je faktem. Do budoucna se na ně navalila přání, která nelze splnit. Asi nejlepší vynález, se kterým přišli, je Pirátské fórum. Umožňuje efektivní a věcnou domluvu. Zabraňuje stranickému feudalismu. V tomto ohledu zvládli digitalizaci.

Starostové si jako malá strana vedou docela dobře. Jsou volitelní pro tenčící se střední vrstvu, která si protiví extrémy. Starostové o sobě měli představu, že jsou daleko větší, než se ukázalo. Ale i tak je to prospěšná strana. Do budoucna tu porostou, tu oslabí, záleží spíše na náladě ve společnosti než na jejich výkonu.

Daří se i SPD, navzdory konkurenci a navzdory poklidnému stavu společnosti, kde se lidé navzájem hlídají a silně vymezovat se vlastně není vůči čemu. České země jsou zralé na reformu, nikoli na revoluci.

Občanský blok

Poté, co sociální demokracii ovládla „hustá dvojka“ Maláčová-Zaorálek, se na politické mapě uvolnilo další místo pro nepopulistický a nenacionalistický subjekt seskládaný z různých zájmů kulturního charakteru. Od ochrany přírody a zvířat přes sexuální menšiny až po alternativní způsoby života.

Zelení mají potenciál strany, která na rozdíl od Pirátů má místo na reálné politické mapě. Na tu patří demokracie křesťanská a sociální, liberálové, a právě také zelení jako nejmladší ideologický proud evropské politiky.

Piráti jsou v širším evropském kontextu specifickým českým pokusem, který byl platný, jen dokud byl úspěšný. Pirátský neúspěch ale může na ose se Zelenými založit hnutí, kam se přidají všichni, kdo chtějí něco veřejného dělat. Hnutí propojené internetem, bez tradičního členství, propojené podle témat, na kterých se pracuje společně. Hromada sympatizantů s různými projevy života, největší politická seznamka.

Hrací prostor pro občanský blok

Pomyslný Občanský blok si ve stále ještě existující české demokracii vůbec nestojí špatně. Zatím tu nemají prostor například typy, které na sousedním Slovensku vykázali zvolenou poslankyni ze sněmovny kvůli samolepce na počítači. Připomeňme, že na ní nebyl hakenkrajc, bylo na ní, prý, srdíčko v duhových barvách.

V českých poměrech občanský blok může křičet kolem stavebních projektů, protože šejdíři jsou povětšinou stavebchtiví. Může veřejně jmenovat lidi, kteří jiné lidi vyhazují z práce, a pomáhat tak odborům, které jsou povětšinou slabé.

Občanský blok může seskládat zájmy velmi různých skupin obyvatelstva. Třeba dost velké skupiny, které chtějí mít co nejlevnější hypotéku nebo jim přijde divné, že je mezi lidmi tolik poloautomatických zbraní. Sázet jen na sociální témata je bezperspektivní, protože nejchudší lidé nevolí, anebo volí fašisty.

V politice je potřeba vytvořit zcela nové vazby mezi lidmi, které by byly schopné reflektovat a měnit to, co vzniká samo od sebe. Samy od sebe tady totiž vznikají jen věci na základě nejnižšího společného jmenovatele. Občanský blok pro začátek vystačí s tím, že bude po zemích českých chodit se zrcadlem.

Poměry smířené s vítězstvím ANO v příštích volbách jsou přece veskrze podivné. V Občanském bloku se mohou sejít všichni se všemi. Jako volební spoty lze použít variace na ty již existující. Počínaje „Zde jsem člověkem“. Nebo „Simply clever“. Pojďme si založit vlastní platformu, Občanský blok. A nahlásit Občanský blok jako politickou stranu. Obyvatelé českých zemí umí ocenit tvůrčí a vtipnou akci: Ano, bude líp!