Zkusme nejdříve popsat, v jaké žijeme zemi. Bude se pak lépe přemýšlet o tom, co je potřeba dělat v politice.

Česká republika, vzato v číslech, má výjimečně velkou koncentraci majetku v rukou výjimečně malého počtu lidí. Tornádo privatizace nechalo přežít jen nejsilnějším a ti si to zařídili tak, aby dál sílili.

Dále je v České republice nezvykle velká koncentrace zahraničních firem, což vede k odlivu zde vyprodukovaného zisku. Pro zahraniční firmy je Česká republika atraktivní, pracovní síla je levnější, pravidla jsou volnější a k tomu gumová, odbory slabé. Média z naprosté většiny patří domácí nejbohatší vrstvě a povětšinou píší o nedůležitých věcech.

Nejvýraznějším znakem České republiky ale je malý počet obyvatel a vnějšímu světu téměř nepřístupný komunikační jazyk. Když přičteme existenci pouze jednoho velkého a jednoho většího města, seskládá se nám obraz společnosti, která si už zvykla na propojení politiky a ekonomických zájmů. Jde nyní o to, formulovat zájmy veřejné a pokusit se použít volební právo, které nám zatím nebylo odebráno.

Abyste se v této zemi mohli k čemukoli dostat, musíte nevyčnívat a někoho znát. Český společenský kontext nahrává průměrnosti a přežívání. Škody na elitách se tu v různé intenzitě děly už od založení samostatného státu v roce 1918 a jsou nenahraditelné.

Bolševická proletarizace země se v podstatě vydařila; promítla se mimo jiné do dvou velkých exodů české elity po roce 1948 a po roce 1968. Zemi se nacistům a komunistům také podařilo zbavit náboženského rozměru. Talentovaní lidé ale odcházejí prakticky kontinuálně a dnes se tempo patrně znovu zrychluje. Pro talentované mladé lidi bez bohatých rodičů nejsou české země k žití.

Kulturní instituce, které nějakou vertikálu dříve obsluhovanou církvemi trochu nahrazují, jsou v současných kapitalistických poměrech ve vleklých krizích. Namísto obsahu se často pečuje o budovy či ukradené paláce. Někdo vyhraje konkurz na ředitele muzea, pak se ale stane stavebníkem, samozvaným polírem, začasté pozvaným do korupčního pokeru.

Ze služebního zákona se v souladu s obecnou kulturou v zemi podařilo udělat pevnou hráz na obranu průměrnosti. Kromě blbství v úřadech bujívá kombinace šikany a mikromanagementu, což jsou prostředky k udržení kázně tam, kde chybí smysl.