Dohánění Západu selhalo. Najdeme v krizi nový příběh, který by nás spojoval?
Josef PatočkaK čemu se české střední třídy přikloní v situaci, kdy je jasné, že plán „dohnat Západ“ selhal? Přidá se česká střední třída na stranu oligarchie a autoritářství, nebo se přikloní k demokratizaci, podmíněné radikálním přerozdělováním?
Pokud bychom hledali myšlenku, která českou společnost v posledních desetiletích spojovala navzdory všem jejím rozmanitým rozporům, „dohánění Západu“ by mohlo být dobrým kandidátem. Představa, že model rozvoje nastoupený po roce 1989 má vést k přiblížení naší společnosti té západní, byla základem příběhu o „návratu do Evropy“ od sametové revoluce. Příliv ekonomického růstu měl „zvednout všechny lodě“, tedy prospět všem občanům, všeobecná prosperita měla stabilizovat demokratické poměry, a ekologická modernizace měla vyřešit krizi životního prostředí.
Dnes se tento sdílený horizont definitivně rozpadá. Konvergence se západními příjmy a standardy je v nedohlednu. Výsledný ekonomický model — založený na světově unikátní míře závislosti na sousedním Německu, koncentraci naprosté většiny vlastnictví v rukou zahraničního kapitálu i domácí oligarchie a rekordním odlivu zisků do zahraničí — společnost polarizuje a trhá na kusy, takže nejsme schopní shodnout se ani na diagnóze situace.
Nedohonitelný Západ
Velká část společnosti je oprávněně frustrovaná uspořádáním, v němž jsou čeští pracující nuceni pracovat pro západní korporace po jednu z nejdelších pracovních dob v celé unii, ale za mzdy násobně nižší než v jejich domovských zemích. Vymezuje se proti němu přitom v značné míře nacionalistickou mobilizací ve jménu ztracené politické suverenity. V osamění, ve kterém pracující zanechala koroze odborů, dělnických stran a dalších tradičních struktur třídního boje, očekávají pracující vysvobození často iluzorně od oligarchů a podnikatelů, kteří z naší ekonomické podřízenosti a nízkých mezd sami těží.
Jiná část navzdory nelichotivým statistickým ukazatelům brání symbolicky heslo „Patříme na Západ“. Ani jeho nositelům přitom není často jasné, zda tím mají na mysli občanské svobody, nebo svou vlastní privilegovanou pozici, kterou si v systému závislé ekonomiky „levné práce“ dokázali vydobýt, a to často i na úkor nižších vrstev.
Nezdá se rozhodně, že by většina obránců naší „západnosti“ stála o takové západní výdobytky, jako je progresivní zdanění a z něj financovaný rozsáhlý systém veřejných služeb. Právě takové přerozdělování, víc než cokoliv jiného, by přitom bylo nezbytné k usmíření „rozdělené společnosti”.
Převládající trend je ovšem opačný. Zbytky sociálního státu, rozhlodané třemi dekádami více či méně neoliberálních vlád, se ztenčují s každým dalším měsícem řádění ODS ve veřejných financích. Veřejné služby upadají a jejich dostupnost se zhoršuje. Kvalita života v regionech mimo velká města se propadá.
Sloupek●Radek Kubala
Energetická loupež v přímém přenosu. Křetínského rekordní zisky je nutné zdanit
Zatímco oligarchové a uhlobaroni znásobili od pandemie a ruské invaze do Ukrajiny své majetky, běžní lidé čelí horšícím se formám reálného nedostatku základních potřeb: mimo jiné bydlení, léků nebo dostupných zdravých potravin. Z narůstající společenské polarizace samozřejmě těží také ruský vládnoucí režim a další mocnosti, které chtějí slábnoucí západní hegemonii ohrozit ne ve jménu svobody a spravedlnosti, ale vlastních mocenských geopolitických zájmů.
Co přesně doháníme a proč vlastně, přitom přestalo být tak docela jasné. Také Západ už po desetiletí totiž čelí narůstajícím nerovnostem, zejícím propastem mezi zrychlujícími centry a upadajícími regiony, a nakonec i s tím spjatému úpadku demokracie.
„Zelená modernizace“, která měla učinit jeho model rozvoje ekologicky udržitelným, se ukazuje jako pohádka, která zakrývá ekologicky zhoubnou podstatu kapitalismu i závislost západního „imperiálního způsobu života“ na neokoloniálním vykořisťování většinového zbytku světa — do jisté míry včetně nás. I ty nejekologičtější technologie se v režimu, založeném na maximalizaci zisku, zavádějí způsobem, který problémy často jen posouvá v prostoru a čase, a dál prohlubuje nespravedlnost.
Přitažlivost příběhu o dohánění Západu směrem k jednosměrné budoucnosti nekonečného růstu přesto dále drží většinu společnosti ve své moci. Dobře je to vidět na tom, do jaké míry má ve svém zajetí i ty, kdo byli k neoliberálnímu hospodářskému modelu posledních třiceti let dlouhodobě kritičtí.
Například české odbory i velká část levice tak stále své požadavky rámují snahou o „přibližování se vyspělé EU“. České ekologické organizace s oblibou dodávají váhu svým požadavkům příběhy o „zelené modernizaci“ a napodobování západního modelu zeleného růstu... Navzdory tomu, že se jedná o koncepci postavenou na iluzích, plnou nedostatků a neodpovídající podmínkám integrace naší země do světové ekonomiky. Jako příklad v tomto směru může posloužit naše nevýhodná pozice v dodavatelských řetězcích automobilového průmyslu, která přenosu západních vzorů k nám brání.
Spojující iluze návratu do budoucnosti
Takřka nikdo nedovede k tomuto příběhu nabídnout uvěřitelnou alternativu, která by oslovila větší množství lidí a dala odpověď na množící se problémy. Tváří v tvář krachu vyprávění, které tvořilo legitimizační páteř českého liberalismu, tak převahu získává autoritářská nacionální pravice a příběh o „návratu do budoucnosti“ k regulovanému kapitalismu v národních hranicích.
Analýza●Vojtěch Petrů
„Mám silný vůz“. Přísaha se spojuje s Motoristy, Šlachta se může stát senátorem
Síla tohoto příběhu se zdá tkvět mimo jiné v tom, že se s ním v různých jeho podobách dokáží ztotožnit oba výše naznačené tábory, přestože jejich sdílený resentiment koření v odlišných zkušenostech. Sdílet jej mohou jak ti, kdo se hněvají, protože jim byl sen o Západě odepřen, tak ti, kdo mají pocit, že je zpochybňován právě tehdy, kdy se jim konečně splnil.
Vize „benzínového nacionalismu“ voní příjemně jak pracujícím na montážních linkách, tak manažerům za volanty SUV. Sdílený pocit ohrožení zakrývá, jak rozdílné jsou zájmy těch, kdo se bojí o živobytí — a kdo o status.
V sázce jsou tak dnes znovu všechny velké otázky, kvůli kterým jsme před třiceti lety cestu „zpátky do Evropy“ nastupovali: společenská spravedlnost a soudržnost, náš vztah k přírodě a krajině, i svoboda a demokracie.
Mýtus tržního hospodářství, realita kapitalismu
Ideologie dohánění Západu byla v devadesátých letech úzce propojena s představou, že nové ekonomické poměry nastolované privatizací majetku a deregulací cen lze nejsprávněji popsat jako „tržní hospodářství“. Trh se chápal jako přirozená struktura ekonomiky, založená na oboustranně výhodné směně mezi svobodnými jednotlivci.
Tento mýtus zamaskoval, že světovou ekonomiku, do níž se země začínala opět plně integrovat, nedefinují nejlépe trhy, nýbrž nerovnoměrné rozdělení finančních, technologických i znalostních výrobních kapacit — jinými slovy kapitálu; a organizace společností kolem jeho neomezené akumulace, která historicky tuto polarizující tendenci jen prohlubuje. Jeden z největších poválečných historiků kapitalismu Fernand Braudel proto provokativně popsal tento systém přímo jako „antitrh“.
Chtěl tak vyjádřit, že zatímco trhy existovaly dávno před kapitalismem a skutečně mohou fungovat jen jako decentralizovaný systém směny, v němž jsou aktéři motivováni snahou vyměnit jedno zboží za jiné, dynamiku kapitalismu v různých jejích podobách vždy definovala snaha si trhy přizpůsobit. A formovat je tak, aby sloužily nekonečné akumulaci kapitálu.
Právě tato dynamika nekonečné akumulace přitom definuje kapitalismus podle Immanuela Wallersteina a dalších autorů, kteří na Braudela navázali ve zkoumání historické reality kapitalismu jako takzvaného „světového systému“. Protože jsme se v devadesátých letech neoctli v mýtické říši tržního hospodářství, ale v historické realitě světového kapitalismu, je dobrým začátkem pátrání po smyslu naší nejnovější současnosti otázka, jak tuto realitu chápat — a jaká je v ní naše pozice.
Akumulace kapitálu měla historicky celou řadu podob: od obchodního kapitalismu, založeného na vytěžování kulturních rozdílů v oceňování zboží mezi různými lokalitami, přes finanční kapitalismus, založený na spekulacích a půjčkách na úrok, až po kapitalismus průmyslový, založený na výrobě zboží za účelem jeho prodeje a vykořisťování mzdových pracujících skrze rozdíl mezi cenou, za něž se jejich produkt prodává na trhu, a oceněním jejich pracovní síly. Reálná dynamika systému v procesu jeho historické expanze vždy různé aspekty těchto metod akumulace kombinovala a postupně kumulovala.
Od počátku byla také spojena se státním násilím. Spekulanti pozdního středověku potřebovali ochranu před jinými spekulanty, feudálové peníze na války proti jiným feudálům. Tato symbióza mezi kapitálem a státem, akumulací a expanzí, se v zásadě utužuje od aliance janovských bankéřů se španělským impériem v šestnáctém století až po dnešní vojensko-průmyslový komplex Spojených států a „kádrové kapitalisty“ Čínské lidové republiky.
Komentář●Lazorová, Volmutová
Made in Bangladesh. Když je práce v textilním průmyslu doslova bojem o život
Dnes v některých zákoutích internetu populární sen o „kapitalismu bez státu” je z tohoto hlediska dětinskou iluzí. Není divu, že vznikl v době, kdy expanze kapitalismu položila mezi lidi na různých pozicích v hierarchiích systému dříve netušené vzdálenosti, a majitel startupu z Prahy tak šičku, která v Bangladéši či Mexiku vyráběla jeho tenisky, nikdy nepotká.
V dobách, kdy od sebe třídy dělily v Evropě jen hranice městských čtvrtí, privilegovaní dobře věděli, proč se jejich panství neobejde bez policejního obušku. Jen státní násilí mohlo stabilizovat nerovnost mezi těmi, kdo mají a kdo nemají. Jen násilí mohlo během takzvaného „ohrazování občin“ vyhnat lidi z komunit, které se staraly o svou obživu prostřednictvím společného vlastnictví půdy a dalších přírodních zdrojů, a donutit je stát se námezdními pracujícími, jejichž obživa se stává závislou na kapitálu.
Jen násilí mohlo tento systém rozšířit skrze koloniální a imperiální politiku do celého světa. A nakonec jen násilí v celosvětovém měřítku mohlo upevnit geografické rozdíly mezi bohatými „jádry“ a chudými „periferiemi“ systému, v podstatě zrcadlící v prostoru hierarchické rozdíly mezi třídami.
Podobně jako střední třídy, tak i takzvané semi-periferie, tedy země na „středních pozicích“ globálních hierarchií, působí v historických dynamikách kapitalismu rozporně: zatímco v „dobrých“ obdobích stabilní expanze akceptovaly podřízené postavení výměnou za podíl na zisku na úkor těch pod sebou, v krizích se stávaly zdrojem antisystémových hnutí. Není divu, že poslední skutečně světová vlna protisystémových revolucí začala v Rusku, v prostoru, kde se nejarchaičtější feudální struktury potkávaly s překotným rozvojem nejmodernějšího průmyslu — a kde proto také vznikl pojem „nerovnoměrný vývoj“, který se pro tuto dynamiku v sociální geografii dodnes používá.
Periodické krize impérií, z nichž žádné nedokázalo historicky spoutat celou světovou ekonomiku pod politickou kontrolou jednoho suverénního centra, a konflikty mezi hegemonními mocnostmi a jejich vyzyvateli, vedly k fázím chaosu, otevírajícím dveře další expanzi pod vedením nového hegemona. Giovanni Arrighi, jiný ekonom a sociolog světo-systémové školy, periodizoval dějiny historického kapitalismu právě podle hegemonních mocností, jejichž dominance byla spojena se čtyřmi postupnými „cykly akumulace“: janovskou hegemonii následovaly postupně nizozemská, britská a nakonec americká, na jejímž sklonku dnes žijeme.
Od semi-periferního socialismu k periferii v neoliberálním kapitalismu
V tomto kontextu potřebujeme situovat i naše dějiny a současnost. Česká společnost zaujímá ve světové dělbě práce tradičně právě zhruba střední — „semi-periferní“ — příčky hodnotových řetězců. Není náhoda, že ideologie „dohánění“ je historicky pro takové společnosti typická. Často se jim zdá, že mají k vrcholu už jen kousek — v případě meziválečného Československa, nejindustrializovanější části někdejšího habsburského soustátí, to byla do jisté míry i pravda.
Historické práce Wallersteina, Arrighiho a dalších teoretiků „světo-systémové“ analýzy ostatně vznikly právě jako reakce proti vědecké verzi této ideologie — „modernizační teorii“ — která v poválečném období tvrdila, že každá země je strůjcem svého štěstí a může dosáhnout životního standardu „vyspělých“ zemí. Tento mýtus plní na národní úrovni podobnou úlohu, jako na osobní rovině pohádky o tom, že každý může investovat a zbohatnout. Tak jako střední třída sní o pasivním příjmu, sní semi-periferie o dohnání jádra.
Můžeme se tak utěšovat tím, že naše historická zkušenost posledních třiceti let — selhání projektu „dohánění“ — je historicky pravidlem, a ne výjimkou. Vyplývá z podstaty globální nerovnosti, že bohatství a moc jádra jsou založené na chudobě a bezmoci periferií.
Jádro je jádrem právě proto, že jím nemohou být všichni. Zdání „rozvoje“, technologických změn a ekonomického růstu, maskuje, že postavení v globální hierarchii se zpravidla nemění. Všichni běží, ale jejich vzájemné pozice zůstávají totožné. Výjimky — jako v současnosti relativní úspěch některých východoasijských států — jsou mimořádné, a často — jako v případě Číny — souvisí s krizí systému a historicky předznamenávají širší konflikt o pozici systémového hegemona.
Během dvacátého století se tak velká část semi-periferních i periferních zemí industrializovala. Elity často nově nezávislých států rozvoj průmyslu vysvětlovaly snahou zbavit se závislosti na někdejších kolonizátorech takzvaným „nahrazováním dovozu“.
Financování industrializace půjčkami na světových finančních trzích nakonec jen ale nahradilo jednu závislost jinou. „Jádru“ to umožnilo prostřednictvím přísných podmínek splácení dluhů v celém formálně postkoloniálním období znovu periferii ukázat, kde je její „místo“ v globální hierarchii.
Do tohoto kontextu je třeba postavit i zkušenost „reálného socialismu“. Protože se shodou historických okolností rozvinul v prostoru, v němž se během dvacátého století snažily malé národy, jako i ten náš, o politickou nezávislost, pojmenovávají jej některé autorky přímo jako socialismus „semi-periferní“. I když vznikl z revoluční snahy o vytvoření alternativy ke kapitalismu a až do svého konce se jí legitimizoval, reálně nejpozději s prvními pětiletkami rovněž svébytný program „dohánění“ přijal.
Navzdory odlišnostem oproti jiným semi-periferiím se ale většina socialistických států dostala a postupně dále propadala do strukturálně podobně nevýhodného postavení vůči kapitalistickému světo-systému, který je dál obklopoval, a jeho jádru. Stejně jako ony se v 70. letech dostaly do táhlé krize, která přispěla k zhroucení celého bloku.
Socialistické dohánění v režii pětiletých plánů u nás nahradilo neoliberální dohánění v režii přímých zahraničních investic a evropské integrace. Definitivní periferalizaci České republiky v devadesátých letech — završenou privatizací bank — je v tomto kontextu možné považovat za tím horší, že ji narozdíl od jiných socialistických států vysoký zahraniční dluh nevynucoval.
Socialistický i neoliberální projekt navzdory do antikomunistické rétoriky haleného zdůrazňování zásadního předělu ve skutečnosti spojuje kontinuita toho, co Arrighi pojmenoval jako politiku „rozvojových iluzí“. V té se navzdory neměnné pozici v globálních hierarchiích na semi-periferiích projekty dohánění, organizované dočasně hegemonními koalicemi vládnoucích a středních tříd, periodicky opakují. Jejich vznikání a zanikání tvoří typické politické cykly nadějí a zklamaných očekávání, které se u nás překrývají s revolučními převraty československých dějin dvacátého století.
Střední třída mezi demokracií a autoritářstvím
Charakteristická je v těchto cyklech podle Arrighiho již zmiňovaná rozporuplná pozice středních tříd. Ty mohou být během krizových období prostředím, z něhož se rodí revoluční ideologie, které mají mobilizovat pracující třídu ke změně režimu. V konsolidovaných poměrech však střední třída upřednostňuje pozice, umožňující zachovat si relativní privilegia, a stává se tak stabilizátorem nového rozvojového projektu, který ovšem dál udržuje závislé postavení na hegemonní mocnosti: disidenti, kteří se ještě včera zastávali dělníků, jim náhle z pozice ministrů vysvětlují, že jejich nezaměstnanost je daní za svobodu.
Rozporná pozice středních tříd přitom souvisí s podstatou ideologie dohánění a související kulturní hegemonií jádra. Střední třídy touží po životním standardu svých protějšků v zemích jádra. Nižší ekonomická úroveň jim jej nicméně umožňuje dosahovat často jen na úkor vrstev nižších — pracující většiny obyvatelstva — a dalších periferií, jejichž postavení v globální hierarchii je ještě horší. Závislý ekonomický vývoj tak semi-periferie mimořádně polarizuje: rozpory systému se v nich projevují výrazněji přímo v rámci jednoho politického celku.
Jako názorná ilustrace může sloužit časté překvapení návštěvníků zemí Latinské Ameriky nad modernitou jejich městských center: neuvědomují si, že bohatství jejich obyvatel je vykoupeno právě bídou mas na periferiích. Taková pozorování z poloviny dvacátého století nacházejí ponurou ozvěnu v naší vlastní realitě, v níž Letná a Chomutov od sebe leží zhruba hodinu jízdy, a přece jako by jejich obyvatelé často žili v docela jiných světech.
Zejména v krizových údobích ústí snaha zvládat takovéto rozpory v silová řešení. Jejich osnovateli přitom nejčastěji nebývají ti nejchudší, nýbrž právě střední třída.
Ta na semi-periferiích často historicky nejednala jako stabilizační prvek demokratických poměrů jako v zemích jádra, nýbrž právě naopak jako zdroj autoritářství. Zjednodušeně řečeno: smírné řešení by zvláště v situaci krize znamenalo akceptovat přerozdělování ve jménu společenské soudržnosti. Než ale muset platit vyšší daně a odpustit si nároky na západní spotřební zboží, zbaví se střední třída raději demokracie.
Také dnešní česká realita působí tak, že rozhodující sektor střední třídy je připraven raději přihlížet demontáži sociálního státu, dalšímu rozvírání společenských nůžek a rozpadu společenského smíru, než aby připustil progresivní zdanění příjmů či majetku. Nový rozvojový projekt, k němuž se její část mobilizuje, aby nahradil neoliberalismus, se přitom již rýsuje.
Je jím autoritářský „národní kapitalismus“ v maďarském střihu. Ten zejména v Babišově podání slibuje samozřejmě všechno všem: zachovat omezenou míru přerozdělování pracujícím, nízké daně střední třídě, i zisky zahraničním podnikům.
Přestože je s tímto projektem ochotná oportunisticky kolaborovat i část české nominální levice, na příkladu Maďarska vidíme, jak by nejspíš dopadl. Jak poukazuje maďarsko-rumunská socioložka Agnes Gagyiová, která tyto dynamiky analyzuje na příkladech svých domovských zemí, autoritářští nacionalisté sice mobilizují zklamané pracující proti neoliberálním elitám, reprezentují ale ve skutečnosti především frakci podnikatelských a oligarchických elit, která chce vyjednat s nadnárodním kapitálem lepší podmínky hlavně pro sebe. A to samozřejmě na úkor pracujících, jejichž práci chce kapitál — národní i nadnárodní — mít pokud možno co nejlevnější.
Autoritářské poměry ostatně nakonec přece jen umožňují pracující vykořisťovat často efektivněji než poměry liberální. K takovéto „pasivní revoluci“, jak kdysi pojmenoval italský fašismus Antonio Gramsci — radikální změně politického režimu, jejímž cílem je zachování stávajících společenských hierarchií — dnes směřují mocné tendence i v České republice.
V nepřítomnosti institucí, které by byly schopné organizovat demokratickou většinu, složenou z části střední a rozhodující většiny pracující třídy — jako toho byly historicky schopné odbory a další sociální hnutí — je politický prostor zablokovaný střetem zájmů znepřátelených frakcí elit. Z nich přitom demokratičtější, sociálně spravedlivější a ekologicky odolnější uspořádání nechce reálně ani jedna.
Terminální krize kapitalismu
Pro naši budoucnost bude ale nakonec klíčový i globální kontext celkové krize systému. Arrighi, který viděl její počátek v 70. letech a snažil se ji pochopit historickým srovnáním s předchozími cykly světového kapitalismu, ji vysvětluje jako logický důsledek předchozí expanze.
Hegemonní velmoc — Spojené státy — stála v poválečném období v čele ekonomického růstu taženého pásovou výrobou v rámci státem regulovaného kapitalismu - „fordismu“. Narůstající konkurence Evropy a Japonska i požadavky pracujících na vyšší mzdy a státní přerozdělování v 70. letech vedly ke krizi profitability, kterou systém rozřešil souborem opatření, jež známe jako „neoliberalismus“.
Ten má předobraz v podobných reakcích během předchozích cyklů, kdy po takovéto „signální“ krizi nahrazuje předchozí fázi materiální expanze fáze expanze finanční. Finanční kapitál, kterému se již nevyplácí investice do produktivních aktivit, se z reálné ekonomiky „stahuje“ do říše spekulací.
Výsledkem je nominální růst, který se již ale v jádru nepromítá do zaměstnanosti a zvyšování mezd, nýbrž do brutálního nárůstu sociálních nerovností. Je totiž vykoupený tlakem na snižování ceny práce — tedy mezd — a „odsouváním“ výroby za levnější prací tam, kde si ještě pracující nevydobyli politická práva a kolektivní moc nutnou k vyjednání vyšších mezd, nebo mají stále ještě neformální zdroje živobytí, nezávislé na kapitálu.
Zhroucení a deindustrializace východního bloku i otevření obrovského rezervoáru laciné práce z Číny umožnilo krizi profitability pozdržet, takže nastupuje znovu definitivně až dnes. Narůstající konkurence o nejvyšší příčky v hodnotových řetězcích, projevující se protekcionistickou politikou, technologickými embargy a sankcemi, se tak jako na konci předchozích cyklů promítá do zvyšujícího se geopolitického napětí a množících se konfliktů. Narůstá „systémový chaos“, který zatím vždy vyústil v rozsáhlé války: třicetiletou, napoleonské, světové.
Světová válka je dnes samozřejmě nemyslitelná, protože při plném použití existujících zbraní by znamenala konec lidského druhu a zřejmě i většiny vyspělejšího života. Bude to stačit k tomu, abychom se jí vyhnuli?
Stejně těžko myslitelná je dnes ovšem i reorganizace systému pod vedením nového hegemona k obnovené expanzi. V první řadě je tu ekologická krize: nejen oteplování a rozvrat klimatu, ale také vymírání a úbytek biodiverzity, s nímž se pojí rovněž narůstající pravděpodobnost stále častějšího přenosu patogenů ze zvířat na člověka a následných smrtících pandemií.
Ekologická krize přitom neznamená jen přímé ohrožení lidských životů a živobytí. Z hlediska kapitalismu a jeho logiky znamená již dnes další ohrožení profitability: příroda, po celých pět set let existence systému stále intenzivněji vytěžovaný zdroj zisků, se místo toho s každým rokem oteplování, degradace půdy a vymírání druhů, stává zdrojem nových nákladů. Nekončí jen „levná práce“, ale také „levná příroda“.
Snahy kapitálu a kapitalistických států vyhnout se nejhorším důsledkům klimatické krize takzvanou „ekologickou modernizací“ je přitom v tomto kontextu třeba také vnímat kriticky. Hlavní metodou jejího prosazování je — zejména v Evropě — dosud snižování rizik „zelených“ investic pro soukromý finanční kapitál. Zisky, dotované z veřejných peněz, tak do jisté míry pomáhají kompenzovat krizi profitability, jíž finanční kapitál trpí.
Neřízená zelená transformace v režii kapitálu ale ještě prohlubuje nerovnost a vytváří nové druhy ekologické nespravedlnosti a kolonialismu. Zatímco zelené technologie jsou na deregulovaných trzích stále přístupné především těm nejbohatším, náklady i ekologické dopady transformace — především narůstající ničivá těžba vzácných minerálů — zasahují znovu ty, kdo jsou již dnes oběťmi sociální a ekologické nerovnosti.
Bez mnohem výraznějšího omezení soukromého vlastnictví, které by bylo nutné pro urychlení útlumu špinavé infrastruktury a demokratickou koordinaci přechodu k čistým zdrojům v režii veřejného sektoru je vyloučeno, že by tento proces mohl vrátit lidstvo do ekologické rovnováhy včas. Natožpak spravedlivě.
V kombinaci s nadakumulací kapitálu, vyčerpáním levné práce a narůstající konkurencí na světových trzích tak je těžké chápat dnešní krizi kapitalismu jinak než jako krizi de facto terminální. Kapitalismus, jak jsme ho znali, se přestává vyplácet — a to zdaleka nejen pracující třídě, která se po celém světě potýká s narůstajícími náklady na život — ale dokonce i kapitalistům samým.
Mezi autoritářskou stabilizací a transformací
Budoucnost samozřejmě nelze předvídat kvůli limitům našeho poznání, nezměrné složitosti vztahů a zpětných vazeb, i nevypočitatelnosti lidského jednání. Nezbývá nám než mapovat současné trendy, promýšlet možné scénáře, a hledat tak provizorní navigaci pro naše jednání.
Wallerstein, který už v kontextu krize profitability předpokládal, že systém musí v globálním měřítku v horizontu nejpozději několika desetiletí narazit na své meze, v obecnosti naznačoval dvě základní vývojové tendence a schematické možnosti. Jednou z nich je tendence elit, kterým se systém přestává vyplácet, a ztrácejí tak i dosavadní možnost získávat společenský konsensus příslibem vzestupu, upevňovat své postavení v podstatě neofeudálními metodami kontroly a narůstajícím násilím.
Tuto vývojovou tendenci lze vysledovat v dnešním prohlubujícím se sklonu soukromého kapitálu investovat místo do produktivních aktivit do těžby renty — mimo jiné například skrze skupování investičních realit a korporátní pronajímání nájemního bydlení. Autoritářské tendence jsou zjevné ve vzestupu antidemokratické a etnonacionalistické politiky už i v zemích jádra, i v narůstajícím otevřeném násilí proti uprchlíkům, kteří prchají z těch zón periferie, kde pod tlakem ekonomické krize, geopolitického napětí i ekologických katastrof organizovaná společnost ve větší či menší míře kolabuje. Technofeudalismus v jádru, kolaps na periferiích: to je nerovnoměrný vývoj světového systému v 21. století.
Proti této variantě stavěl Wallerstein možnosti společenské transformace, která by stála naopak na radikální demokratizaci nejen politického rozhodování, ale především ekonomické moci a vlastnictví. Jen takové velké vyrovnání by mohlo přispět také k zmírnění vnitrostátních i mezinárodních napětí a konfliktů. Mírová spolupráce je přitom samozřejmě důležitým předpokladem také pro zvládnutí ekologické krize a obnovení naší symbiózy s ostatním životem na Zemi.
Zárodky takového vývoje lze dnes vidět v renesanci odborů a vlně stávek, v mnoha zemích největší od 70. let, v novém rozmachu družstevnictví a snah o obnovu místních ekonomik, ve snahách městských hnutí vrátit do veřejného vlastnictví a pod demokratickou kontrolu základní veřejné služby či v rolnických hnutích za přístup k půdě a potravinovou suverenitu. Vidět je to též v narůstající popularitě souvisejících politických návrhů, jako by byla garance pracovních míst a zkrácení pracovní doby, nepodmíněné základní služby, nebo rozšíření politické participace zaváděním občanských shromáždění.
Inspiracemi jsou v tomto ohledu ty regiony planety, jimž se v posledních desetiletích podařilo se alespoň do nějaké míry od extraktivních okruhů globálního kapitálu odpojit a ubránit si právo na vývoj výrazně odlišný od standardů samohybného „rozvoje“ kapitalismu. Právě taková místa — jako středoamerická Kostarika nebo indická Kérala — tak dnes mají k naplňování lidských potřeb v ekologických mezích nejblíže. Není náhodou, že podmínkou takovéhoto vývoje je v obou případech spolupráce sociálních hnutí, družstev a progresivního veřejného sektoru.
Techno-feudální autoritářská stabilizace, kolaps, demokratická transformace. To jsou tři verze budoucnosti, jejichž zárodky můžeme již dnes vidět kolem sebe.
Sám Wallerstein vždy zdůrazňoval, že historie není nikdy předem napsaná: tvoří ji přece jenom sami lidé, přestože za podmínek, které si nejen nevybírají, ale ani jim nikdy zcela nemohou rozumět. Příznivější výsledky jsou možné, jen když se budou lidé snažit pochopit, v jakých podmínkách žijí a aktivně se o jejich příznivou proměnu zasazovat.
Jako klíčovou viděl v tomto směru paradoxní úlohu střední třídy. Varoval před její neustále se vracející tendencí nechat se kooptovat ideologiemi vládnoucích elit a stát se dobrovolnými šiřiteli iluzí, které se snaží realitu třídních zájmů a konfliktů maskovat a legitimizovat systém navzdory jeho nespravedlnosti a neudržitelnosti. Zároveň věřil v její schopnost využít svých vzdělanostních privilegií a organizačních schopností k solidaritě s vykořisťovanými a projektům systémové změny.
Náš osud tak dnes zřejmě závisí právě na tom, kterým směrem se střední třídy vydají. Vymaní se včas ze zajetí ideologií, které je přesvědčují, že zájmy vládnoucích tříd jsou i jejich zájmy? Připustí si historickou realitu svého postavení a dokáží využít svých privilegií v zájmu obecného prospěchu? Podaří se jim navzdory mezím svého postavení navázat spojenectví s pracujícími, a získat kritické množství lidí pro způsob života a uspořádání společenských vztahů, které by nám v 21. století umožnily tu spolu dobře přežít?
Znovuvynalézání toho nejstaršího
I v České republice je znát, že mezi částí středních tříd kvasí protisystémový neklid. Je to zjevné v před pár lety nepředstavitelné popularitě diskusí o nových koncepcích rozvoje, jako je nerůst či ekonomie koblihy. Genetickou vadou těchto diskusí je jejich akademický jazyk, který jejich nositelům následně do velké míry brání formulovat své návrhy jako příběh, který by u nás rezonoval s širší společenskou základnou mimo vzdělané lidi s mezinárodním rozhledem.
Tato jazyková izolace jde ruku v ruce s tím, jak moc se u nás vyčerpaly metody politické práce, k nimž střední třídy sklouzávají, protože nejlépe odpovídají jejich vzdělání a habitu. Advokační strategie občanských organizací, založené na expertní argumentaci, mají marginální účinnost. Stranickou politiku ovládají konkurenční frakce oligarchie. I kdyby navíc nakrásně zítra vyhrála volby strana s tím nejradikálnějším programem, možnosti změny na národní úrovni jsou v Evropské unii malé.
Kde hledat model politické aktivity, který by umožnil oslovit řádově větší množství lidí z rozmanitých třídních, geografických a kulturních zázemí, spojit je kolem jejich sdílených zájmů, a najít mezi nimi společnou řeč? Jak by vypadaly projekty, které by lidem daly — na rozdíl od fasády liberálně-demokratických institucí a nacionalistického fangličkářství — skutečný vliv na vlastní životní podmínky?
Nápovědu by nám mohla dát jihoafrická moudrost z mnohageneračního boje proti apartheidu, o tom že pomyslné kopí se musí zvedat tam, kam je upustili ti, kdo jej nesli před námi. Možná, že jedna z věcí, které nás nejvíc brzdí, je právě naše tendence znovu vynalézat „kopí“ místo toho, abychom se rozhlédli, kolik nám toho kolem sebe předchozí generace zanechaly.
Rozpory a krize kapitalismu nejsou nové, nové nejsou ani pokusy se mu bránit a vymanit se z něj. Pomoci nám v naší dnešní nouzi tak mohou i ty nejstarší — a zdánlivě nejzastaralejší — tradice a instituce, které tu zbyly po našich předchůdcích, jako jsou odbory či družstva. Mladá levicová střední třída v iniciativách, jako je organizování nájemníků, obnovování odborových organizací, rozvíjení netržních modelů bydlení, zakládání potravinových spolků či propagace energetických družstev — často nevědomky — oživuje ty nejstarší tradice českého či československého demokratického socialismu.
Byla to ostatně jedna z nejsilnějších odborových a družstevních hnutí v celé Evropě, na nichž mimo jiné stála relativní prosperita a soudržnost první republiky. A byla to solidarita významné části jejích středních tříd s širokou většinou pracujících, co dávalo československému demokratickému socialismu v různých jeho podobách jeho ideologickou sílu v půlstoletí vymezeném léty 1918 a 1968.
Jako nejcennější bohatství naší země a základy odolnosti a soudržnosti pro nejistou budoucnost se také najednou ukazují být ještě nedávno opovrhované instituce ekonomické demokracie, kolektivní péče a společného blahobytu, která si tato hnutí u nás vybojovala: všeobecné zdravotnictví, veřejná doprava nebo zahrádkářské osady, paradoxně právě ty výdobytky, na něž dnes podnikatelské elity a jejich strany útočí. Právě na oživených tradicích a infrastrukturách zděděných z této minulosti bychom dnes mohli postavit model rozvoje, směřujícího znovu k sociální soudržnosti, ekologické odolnosti a plnohodnotné demokracii.
Zárodky nového příběhu pro 21. století jsou tak všude kolem nás, a i ty nejnovější jsou často novým návratem těch nejstarších podob lidské solidarity, sebeorganizace a vzájemné pomoci. Přestože zatím vypadají slabě, i ten nejmocnější strom vždycky nakonec vyrůstá z drobného semenáčku. Je na nás, co budeme svou péčí a pozorností zalévat.
Já bych spíš řekl, že se lidi moc množí. Řekl bych i kde hlavně, ale byl bych asi obviněn z rasismu a antisemitismu. Čím více lidí, tím pochopitelně více uhlíkových emisí, odpadu, méně nerostných surovin, zdražení některých životních nákladů atd.
Problémy obyčejných lidí dokáže řešit spíše Katka (KSČM) se Sárou (BSW), nežli marginální organizace z řad příslušníků prozápadní, často progresivistické, střední třídy, o nichž referuje autor.
Ovšem autorova analýza situace je kvalitní. I když bych např. neohraničil český demokratický socialismus lety 1918 - 1968 a na závěr osobně dal nějaký citát třeba z Lenina.
K otázce úlohy ruských a údělu českých elit bych upozornil na text Dostojevského: "Docela zvláštní slovíčko o Slovanech, které jsem už dávno chtěl vyslovit". Jde o výňatek z "Deník spisovatele" a zaznam v souvislosti s rusko-tureckou válkou r. 1877:
....Jestliže západní Slované nebudou pro vyšší cíl aby sloužily lidstvu, nýbrž budouli sloužit pouze svým "zájmům", pak zahynou tito národové bez vší pochyby, ztuhnou, zeslábnou a umrou. Vyššího cíle není, než toho který vytkne Rusko, sloužící Slovanům nezištně a nežádajíc od nich vděčnosti, podporujíc jejich mravní a politické sjednocení v jeden velký celek. Proto ani nemůže býti Rusku nic prospěšnějšího, aby jej mělo jasněji a jasněji na mysli a povznášelo se víc a více duchem při této neustálé a statečné práci ve prospěch nejen slovanského člověčenstva......
Takže, pane Krupičko, Kateřina Konečná a Sahra Wagenknechtová mají zajistit, aby se na tomto světě lidé "příliš nemnožili"?... Skutečně by mě zajímalo, jakým způsobem mají tohoto cíle dosáhnout.
Daleko spíše by se dalo soudit, že alespoň Sahra Wagenknechtová - díky svému nesporně atraktivnímu zevnějšku - by mohla mít předpoklady pro to počet nově narozených ještě signifikantně zvýšit. Nicméně je fakt, že v tomto ohledu nevykazuje žádnou odpovídající aktivitu.
Josef Patočka zde tedy předložil velice obsáhlou, a bezpochyby jako obvykle velmi kvalitní a solidně promyšlenou analýzu daného stavu, tedy současného kapitalismu. Jeho úvahy se dotýkají celé řady velmi zásadních témat, která by všechna stála za podrobnější projednání a prodiskutování, což by ale přesahovalo rámec možností zdejšího diskusního formátu. Omezme se zde tedy na ty nejzákladnější momenty.
Zrekapitulujme si tedy klíčové téze autora článku:
- kapitalismus je sociálně příkře nespravedlivý systém, především vůči periférii a "semiperifériím"
- kapitalismus směřuje nezadržitelně ke svému globálnímu kolapsu, především v důsledku neschopnosti čerpat (další) zisk
- proti těmto negativním a sebedestruktivním tendencím současného kapitalismu je nutno postavit jakousi "demokratizovanou ekonomiku", postavenou na principu vzájemné solidarity, bez diktátu zisku.
K prvnímu bodu je především nutno konstatovat, že J. Patočka zde operuje s ne zcela korektními údaji. Tvrdí že jmenovitě Česká republika stále více zaostává (ohledně možností tvorby národního bohatství) za "jádrem" kapitalismu. Ovšem - zrovna v minulých dnech byly zveřejněny údaje svědčící o naprostém opaku: ČR se - opět - o něco přiblížila k evropskému průměru. Čili směrem vzhůru. Ano, je pravda že platy v ČR jsou stále hluboko pod průměrem "jádrové" části Evropské unie; ale na straně druhé tato výše platů naprosto přesně odpovídá výkonnosti české ekonomiky. A je celkem vzato logické, že není možno zaměstnancům vyplácet vyšší platy, nežli na jaké domácí ekonomika dokáže vydělat.
Mimochodem, výše platů: jestliže J. Patočka tvrdí, že mzdy jsou obecně příliš nízké, pak kapitáni průmyslu naopak neustále naříkají nad tím, jak příliš vysoké mzdové náklady zatěžují české podniky! - Je to celkem logické: oni uvažují v kontextu světové ekonomiky, světové konkurence, kdy se samozřejmě vždy najde celá řada konkurentů s mnohem nižšími mzdovými náklady. Tento problém by bylo možno definitivně odstranit až za podmínek naprosto globalizované světové ekonomiky, tedy když by mzdy měly všude víceméně stejnou hladinu. Ale něco takového bude trvat zřejmě ještě celá staletí.
Ale budiž; toto není nijak rozhodující moment. Je naprosto nepochybné, že kapitalismus neustále produkuje příjmovou, a tedy i sociální nerovnost. O tom nemůže být sporu. Ovšem - druhá stránka věci (která je v levicově kritice kapitalismu zcela obecně přehlížena) je ta, že je to do značné míry právě tato sociální stratifikace, která je jedním z hlavních faktorů jedinečné výkonnosti ekonomiky kapitalismu!
Představme si naprostý opak: máme model ekonomiky, kde každý má víceméně stejný příjem, neexistují příkré sociální rozdíly. Otázka zní: kdo za daných okolností bude ještě usilovat o nějaké mimořádné - pracovní či podnikatelské - výkony, když mu z toho nebude kynout žádný mimořádný osobní efekt? Když nakonec bude mít stejně jako všichni ostatní?...
Ostatně, přesně takovýto ekonomický, respektive ekonomicko-sociální model jsme zde už zcela reálně měli: v časech "reálného socialismu". Ti mladší tuto dobu už nemají uloženo ve vlastní paměti, na základě vlastní zkušenosti; proto je třeba připomenout, že tato ekonomika založená na příjmové rovnosti byla ekonomikou těžce stagnující, naprosto zaostávající za vyspělým (tedy kapitalistickým) světem. A ostatně jedním z primárních cílů československých reformních ekonomů v době "Pražského jara" bylo právě osvobodit ekonomiku od této - veškerou osobní aktivitu svazující - mzdové nivelizace!
Na první tézi J. Patočky je tedy nutno dát odpověď: ano, kapitalismus vždy plodí a plodit bude příkré sociální rozdíly; ale na straně druhé - ať se nám to zamlouvá nebo ne - právě tento asociální kapitalismus je stále ještě tím s odstupem nejvýkonnějším ekonomickým modelem, který kdy lidské dějiny poznaly.
To znamená: spolu se zrušením tohoto kapitalismu, s jeho nahrazením nějakým typem rovnostářské ekonomiky by se nevyhnutelně propadly příjmy nejen těch superbohatých, ale stejně tak i středních tříd. Jinak řečeno, velmi citelně by poklesla životní úroveň naprosté většiny populace. A právě proto tato většinová populace takovouto změnu nikdy nepřipustí. Jenom a jedině ten nejníže stojící segment v příjmové hierarchii by z takto rovnostářské ekonomiky mohl profitovat; to se ale týká pouze 15, maximálně 20 procent populace. (Přičemž ovšem v této rovnostářské ekonomice by i tato skupina obyvatelstva trpěla všeobecnou nevýkonností tohoto typu ekonomiky: tedy nekvalitním zbožím, chronickou nedostatkovostí i produktů základní potřeby.)
--------------------------------
Pokročme teď k druhé tézi autora článku: nevyhnutelný zánik kapitalismu, v důsledku nemožnosti generovat zisk.
Ta čísla a grafy které zde byly v této souvislosti prezentovány napohled mohou ovšem působit velmi přesvědčivě a nevývratně; jenže bohužel až příliš nápadně připomínají svého času stejně tak "nevývratnou" Marxovu tézi o nevyhnutelném zániku kapitalismu. S tím samým argumentem: že kapitalismus prý jednou zajde na úbytě proto, že už nedokáže - v důsledku klesající míry vykořisťování - produkovat zisk.
Takto nám to bylo za minulého režimu jeho lektory a propagandisty neustále vtloukáno do hlavy; přičemž ovšem onen "skomírající" kapitalismus vesele prosperoval, zatímco socialistická ekonomika se potácela u dna. Přičemž: pikantní na celé záležitosti je, že ve skutečnosti Marx sám poznal, že tento předpoklad o trvale klesající míře zisku za podmínek kapitalismu není možno nijakým způsobem dokázat. Nelze ho sice ani vyvrátit; ale ani dokázat. Výsledek příslušných rovnic zcela závisí od toho, jaké my sami do nich vložíme vstupní veličiny. - Byl to až Engels, který při konečné redakci Marxových spisů (už po jeho smrti) Marxovy výpočty "upravil" tak aby to vypadalo, že Marx byl až do konce o nevývratnosti této téze o ekonomickém zániku kapitalismu pevně přesvědčen.
Buďme tedy i dnes raději velmi skeptičtí vůči všem "železným důkazům" o brzkém zániku kapitalismu. Tento kapitalismus - ať se nám to líbí či nikoli - stále ještě zůstává základním ekonomickým modelem na této planetě; a není na dohled žádný alternativní model který by mohl mít potenciál ho vystřídat, především co se jeho produkční výkonnosti týče.
Projednejme v této souvislosti ještě jeden argument, který s oblibou přichází od levicově orientované kritiky kapitalismu: že tento dokáže takto prosperovat jenom díky vykořisťování laciné pracovní síly zemí třetího světa.
Ovšem - kdyby tomu tak skutečně bylo, pak by bylo sotva vysvětlitelné jak se svého jedinečného rozmachu mohl dobrat například čínský kapitalismus (a před ním korejský, singapurský...) když ten přece ve svých počátcích neměl žádnou možnost takového vykořisťování, protože on sám byl tímto příjmovým dnem.
Není zapotřebí zde tuto záležitost rozebírat dopodrobna: holým faktem je, že kapitalismus je principiálně založen na schopnosti generovat (a realizovat) vyšší zisk, nežli kolik tvoří jeho produkční náklady. A i když bychom zůstali jenom u tradičního marxistického modelu, kdy tedy tento zisk údajně vzniká jenom a výhradně vykořisťováním živé pracovní síly námezdního pracovníka, pak i za těchto okolností kapitalismus svůj zisk vždy dokáže generovat, a to i pouze na základě vykořisťování své vlastní, domácí pracovní síly. Pokud může navíc profitovat ještě i z lacinější pracovní síly v jiných zemích, pak je to jenom "třešnička na dortu"; ale i bez této možnosti kapitalismus v žádném případě nepřestane být kapitalismem. A především - nestane se proto životaneschopným.
-----------------------------------------
Téze třetí: tento asociální, nespravedlivý, vykořisťovatelský a antiekologický kapitalismus je nutno "zdemokratizovat", to jest plně ho nahradit ekonomickým modelem zásadně jiného typu, založeným na vzájemné rovnosti, solidaritě, ekologické odpovědnosti. Zkrátka, na místo kapitalismu je nutno postavit produkční činnost založenou na autentické demokracii.
Takovéto cíle - přinejmenším v prostředí levicové komunity - samozřejmě znějí velmi přesvědčivě, velmi progresivně, velmi lákavě. Ovšem bohužel - hned vzápětí se nám tu otevírají hned dvě velké skupiny fundamentálních problémů.
První problém: demokracie. V táboře levicových kritiků kapitalismu stále přežívá jakési základní přesvědčení o tom, že se za odcizenými, formalistickými strukturami a instituty liberální demokracie (tedy politické formy kapitalismu) někde v zákoutí ukrývá jakýsi "nezkažený lid", který pouze čeká na první vhodnou příležitost, aby ze sebe shodil jho kapitalismu, a aby v hřejivém duchu všeobecné vzájemnosti a spolupráce začal budovat lepší, humánnější svět.
Bohužel - už výše bylo uvedeno, že tento "lid" bude vždy v prvé řadě hledět především na své ryze materiální zájmy. (Marx měl tedy se svým modelem dominance "materiální základny" vůči všem ostatním sektorům společenského tělesa naprostou pravdu.) A bylo už také konstatováno, že je to právě tento lid, který ve své naprosté většině (tedy: "demokraticky") nikdy nepřipustí nějaké citelné snížení své životní úrovně. A jakákoli sociálně orientovaná a ekologická produkce bude vždy dražší nežli produkce kapitalistická, která se s takovýmito ohledy nijak nemusí zatěžovat. - Ostatně, že na tento "demokratický lid" nijak není možno se spoléhat ani v čistě ekologické oblasti se zcela jednoznačně ukázalo na svého času divokých protestech "Žlutých vest" ve Francii.
Ještě jednou tedy: není nijak záhodno (respektive není nikterak realistické) spoléhat se na nějaký "ušlechtilý lid", který se jako mávnutím kouzelného proutku náhle začne chovat autenticky demokraticky, tedy sociálně solidárně, společensky a ekologicky odpovědně. Člověk - už ze své evoluční podmíněnosti - vždy bude v prvé řadě hledět na svůj vlastní osobní zájem; a se zájmy celku se ztotožní pouze tehdy, když tyto nebudou kolidovat s jeho zájmem individuálním.
------------------------------
V této souvislosti je pak nutno projednat i zmíněný druhý komplex problémů - totiž zda je vůbec ekonomicky možné nějakým způsobem oddělit kapitalistickou formu produkce od tržního způsobu ekonomiky. Tedy konkrétně: zda je možno zachovat tržní ekonomiku, ale místo kapitalismu ji provozovat na jiném, jmenovitě družstevnickém základě, jak to v současné době propagují mnozí na levici, a kterýžto model zřejmě preferuje - a v jeho reálnost věří - i Josef Patočka.
Dovolím si úvodem připomenout, že na toto téma - tedy vztah kapitalismu a trhu - jsem už před léty na stránkách DR vedl rozsáhlé, a nakonec i značně emocionální polemiky s komunisty Josefem Hellerem a Jiřím Dolejšem. Jejich stanoviskem bylo, že obojí - trh a kapitalismus - je možno navzájem separovat, takže je možno provozovat tržní ekonomiku i bez kapitalismu. Zatímco moje pozice byla, že právě toto - a to i podle samotného Marxe - zcela zásadně možné není; a že tržní ekonomika svým vlastním samovývojem vždy nevyhnutelně povede k instalaci kapitalismu.
Marx se ostatně k danému tématu svého času vyjádřil sám, se vší pregnantností: "Je to přání stejně tak zbožné jako hloupé (!!), aby se směnná hodnota dále nevyvíjela ke kapitálu, anebo práce produkující směnnou hodnotu k práci za mzdu."
Nebudeme zde hlouběji projednávat velmi složitou problematiku vztahu kapitalismu a trhu; zůstaňme u tohoto konstatování, že v každém případě podle Marxe v moderní ekonomice obojí nelze od sebe oddělit. (Proto také pro společenskou formaci komunismu důsledně požadoval naprosté zrušení tržní ekonomiky, její nahrazení společenskou produkcí vědomě plánovanou.) Argument že trh existoval už před nástupem kapitalismu neobstojí; tehdy ještě produkční technologie (Marxovou terminologií: produkční síly lidstva) ještě nebyly natolik vyspělé, aby přechod ke kapitalismu umožňovaly. Dnes už je ovšem situace zcela zásadně jiná; za podmínek moderní produkce dynamika tržní směny nevyhnutelně povede k instalaci kapitalismu. A na tomto nezadržitelném trendu nic nemůže změnit ani jakási všeobecná "produkční demokracie", ani družstevnické formy vlastnictví.
---------------------------------------
Závěrem je tedy možno říci toto: je vždy pozitivním počinem, když se z levicových pozic prezentuje zásadní kritika kapitalistického společenského, respektive společensko-ekonomického uspořádání. Je to vždy přinejmenším dokladem toho, že ne všichni jsou ochotni smířit se s trvalou existencí tohoto systému, který je plným právem kritizován jako ahumánní, asociální, ekologicky i společensky škodlivý.
Chronická vada této levicové kritiky ale spočívá v tom, že znovu a znovu sahá po velmi laciných argumentech (jmenovitě o údajně nevyhnutelném "konci kapitalismu"), a že se znovu a znovu utíká ke vzdušným zámkům dobrodušných představ o jakési "pravé demokracii", kde probuzený lid rázem odhodí všechny své partikulární, egoistické zájmy a začne se chovat sociálně altruisticky, občansky vyzrále a společensky odpovědně.
Bohužel - realita jak kapitalismu, tak ale i člověka respektive tohoto "lidu" je mnohem složitější, nežli jak se jeví v těchto zjednodušených levicových představách. Ne že by nebylo zapotřebí zcela zásadně transformovat celý svět respektive systém kapitalismu; ale - jediná možná cesta povede právě prostřednictvím systémové transformace (tedy se zachováním mnoha elementů stávajícího systému), nikoli prostřednictvím prostého nahrazení kapitalismu jakousi "demokratickou" formou společenské produkce.
Za jistou politickou monotónnost (na obou stranách "železné opony", v médiích čs. režimu i v RFE či VoA), nesly (v různé míře) odpovědnost faktory jako politický zájem zřizovatele i názory a podřídivost zaměstnanců.
Jev, že každý hude tu svou, by neměl překvapovat, lze jej pozorovat běžně, převažuje v politice, dokonce i zde v diskusích na DR.
Hlas Ameriky jsem začal běžně poslouchat v roce 1977. Chtěl jsem se dozvědět, proč v na pohodu sázející ČST ukazují fotografie nahého Vaculíka na záchodě, či proč v novinách píší o sázení větru a sklízení bouře. Musím říct, že mi v tu dobu nikterak nevadilo, když kritika Ameriky nebyla Amerikou považována za dobrý nápad. Ukazoval by ovšem její nepředpojatost a podstatu její schopnosti sebeobnovy. Znal jsem ovšem třeba Hellerovu Hlavu XXII a bylo mi jasné, že kritika je dílem plurality a různých zájmů subjektů, ne jejich sebekritiky (a la naše "padesátky"). Cizí stanice jsem proto bral, řečeno jménem jednoho nakladatelství jako "doplněk".
Vzpomněl jsem si právě na případ, kdy se z Hlasu Ameriky ozvalo, že prezident Carter si při lyžování zlomil ruku. Hlasatelku při tomto oznámení, jež asi do zpráv vůbec nepatřilo, přemohl nezadržitelný smích. Za dva dny stanice oznámila, že dotyčná pracovnice byla za svou neprofesionalitu (platově?) postižena. Jistě, profesionálně se opravdu nezachovala, nicméně myslím, že přispěla, nejen v mých očích (vlastně uších), nemálo k zlidštění stanice (k její plnější asociaci se svobodou).
Selektivní zobrazování skutečnosti, nereprezentativnost média, to je v čase rozděleného světa do značné míry nutnost. Nejvážnějším zkreslením západní skutečnosti pro mne nakonec byla neexistence reklamy v zahraničním rozhlasovém vysílání. Když jsem se totiž v roce 1985 v Jugoslávii poprvé díval na západní televizi, italskou RAI, neubránil jsem se pomyšlení "zlatá ČST".
Před chvílí jsem zrovna dočetl knížku Wladimira Kaminera Vši svobody (poprvé vyšla v Mnichově jako Militärmusik roku 2001). Napsal ji původem sovětský Žid, který již ve 23 letech, roku 1990 odešel do SRN. Je autobiografická, napsaná však ve stylu "povídej a přeháněj". Při jejím čtení jsem naplno pocítil, jak sebevětší objektivita, dokonce snad i varování jako na cigaretách, byly, tváří v tvář naší zdejší izolaci a deprivaci, docela bez šance, bezzubé. Z knížky ocituji pár řádků. "Míša nadával na Sovětský svaz a ukazoval všechna tělesná zranění, která mu sovětská vláda přivodila. Američanovi se zdála sovětská vláda senzační, v každém případě lepší než americký kapitalismus. Němec tvrdil, že ruské ženy jsou jedinečné. Míša prohlašoval, že i ženy stojí v Rusku za hovno." (Možná jsem překonal dva a půl roku trvající blok, týkající se původem ruského, i kultury).
O tématu by se toho dalo napsat spousta. Tolik, že jsem se toho tentokrát až dosud zdržel. Snad tedy zatím ještě tolik, že v případě pana Poláčka a sebe cítím dopad nejen rozdílu, abych tak řekl, v místě pobytu a zření, ale ještě spíš následkem jednoho fázového posunu. Náraz kapitalismu (i demokracie), i když nestejně prudký, jsme totiž nakonec zažili všichni. Oproti většině (jak v případě emigrantů, tak později i lidí v ČR) jsme my oba reagovali atypicky, příklonem doleva. Tento náš posun, k němuž došlo v rozpětí asi deseti let, je nejspíš hlavní příčinou rozdílu v pohledu, jenž máme na západní rozhlasová vysílání i na aktéry listopadového převratu. V důsledku pak dokonce i na ty, kteří si jej zprivatizovali .
A propos, zakrývání negativ mám za vysoce aktuální téma v případě nynějšího působení médií. Nenechme se mýlit, je tomu tak přesto, či právě proto, že negativitu, ale jen určitého druhu, používají za svůj hlavní prostředek udržení zájmu.
Omlouvám se, můj příspěvek z dnešních 19.18 sem nepatří, nýbrž tam, kam jsem jej posléze zkopíroval.
Pane Poláčku, vy jakoukoli snahu o nápravu kapitalismu negujete. Podle vás se nedá nic dělat. Tomu snad sám nevěříte. Jak je to doopravdy? Když se levici začne dařit, udělají pravice a kapitalisté mnohé, aby ji zlikvidovali. Neštítí se ničeho. Jako třeba v Chile 70. let nebo na Kubě za posledních 120 let americké kolonizace, vpádu, okupace a přísného embarga. Tedy víme, kdo se postará o to, aby "nic dělat nešlo".
Podstatná tak tolik není teoretická debata o např. jednotlivých ekonomických modelech, ale výsledky boje o moc. Z tohoto hlediska je nebetyčnou drzostí obviňovat levici z nějakého případného radikalismu. Zde jen zloděj křičí chyťte zloděje.
PS: Levice regulovat porodnost či silné migrační vlny z ní vyplývající umí. Pravice, která se zaklíná lidumilstvím, ale jde jí jen o levnou pracovní sílu a nebo je nucena nést následky své dvorní ideologie - liberalismu, nikoli. Nemluvě o válkách, které kapitalisté rozpoutávají, aby měli jejich zbrojovky zisky - poté pochopitelně následují další migrační vlny.
Pane Krupičko, kdybyste si alespoň pořádně přečetl o čem píšu. Ještě v posledním odstavci naprosto jasně sděluji, že kapitalismus je nutno transformovat. Tedy změnit, přebudovat, přestavět. To jediné proti čemu se stavím jsou laciné levičácké představy o tom, že kapitalismus je možno smést jedním jediným aktem, jakýmsi lidovým povstáním, a jeho nahrazením komunitním způsobem ekonomiky a společenského života vůbec.
Konkrétně Chile a Kuba: v Chile - v rozporu se stále převládajícím levičáckým narativem - Allende nebyl svržen proto že v tom měla své prsty i CIA, nýbrž prostě a jednoduše proto, že Allendovy levičácké reformy naprosto rozvrátily tamější ekonomiku. Jinak řečeno: Chile bylo na pokraji občanské války, které pak generál Pinochet víceméně předešel (a zamezil) svým vojenským pučem.
A co se Kuby týče - o kvalitě tamějšího "socialismu" znovu a znovu naprosto reálně svědčí "hlasování nohama" všeho všudy už několika milionů Kubánců, kteří raději riskovali nebezpečnou cestu přes moře, jenom aby se z tohoto "socialistického ráje" dostali do prohnilého kapitalismu.
Lžete pane Poláčku. Chile se na pokraji žádné občanské války nenacházelo. Allende byl relativně umírněný a snažil se hledat kompromisy. V Chile probíhal demokratický proces, který narušovala zejména pravice, armáda, Západ a USA. USA v Chile a vůbec v celé jižní a střední Americe brutálně intervenovaly, když jim šlo jen o zisk jejich firem. Přičemž USA nešlo o investice, ale spíše zotročení chudých obyvatel nejen střední a jižní Ameriky (že se USA snad přímo nepodílely na onom jednom puči je už úplně irelevantní, ony instalovaly své diktátory jindy a jinde) . Skončilo to krvavou Pinochetovou lázní. Tvrzení o ekonomických úspěších Pinochetovy diktatury jsou minimálně diskutabilní, pokud se rovnou nezakládají na pravdě. A že tím ospravedlňujete hrůzy jeho diktatury o vás hodně vypovídá. Viz např. tyto články na DR:
Co se týče Kuby (ovšem i Chile), tak nikdo nepopírá, že levičáci dělali chyby. Ovšem Kuba byla před nástupem Castra velmi chudou, celkově zaostalou zemí, de facto americkou kolonií. Castrova vláda se může pochlubit minimálně výrazným pokrokem v oblasti zdravotnictví či školství, pominu-li sociální zabezpečení nejslabších vrstev (to vás asi pane Poláčku ale nezajímá). Kubu je rovněž třeba vnímat v kontextu celkově zaostalého regionu Karibiku a střední Ameriky. Kubánská ekonomika se orientovala hlavně na tu americkou a USA proti ní od revoluce vedou nesmlouvavou ekonomickou válku. Podobně se USA chovali k Allendemu v Chile. Že nikomu nevadí americká cca stoletá okupace Kuby na Guantanámu, ale vřeští, když si Rusové zaberou území s převážně rusky mluvícím obyvatelstvem na Ukrajině, v tomto kontextu snad už nemůže překvapit.
Na příkladu Kuby a Chile je krásně vidět vztah levice a pravice. Jedná se o postkoloniální státy, které se prostřednictvím levicové ideologie snažily vymanit z vlivu amerického agresora, kterému v jejich případě šlo jen o exploataci, zisk za každou cenu. Jak už jsem napsal - kapitál, pravice a USA se pro zisk akcionářů svých korporací neštítily a neštítí ničeho.
bránit výdobytky sociálně demokratického rázu. Nerezignovat a neopovrhovat seč chatrnými možnostmi, která aktuální politická situace nabízí.
Bych k údělu etiky zdejšího politického postoje a tudíž i k opovrhování socdem dodal.
"Že nikomu nevadí americká cca stoletá okupace Kuby na Guantanámu, ale vřeští, když si Rusové zaberou území s převážně rusky mluvícím obyvatelstvem na Ukrajině, v tomto kontextu snad už nemůže překvapit."
Klobouk dolů, pane Krupičko. Zde se Vám podařilo vystihnout Váš politický postoj bravurně, vskutku v kostce. Srovnal jste dva zcela nesouměřitelné jevy a pomocí výrazů "vřeštět" (i "zabrat si") jste dal jasně najevo, že za ošklivou považujete (samozřejmě) "okupaci americkou". Jen nevím, zda se domníváte, že španělsky hovořící Kubu by mohli, bez důvodu kdekoli vřeštět, zabrat (opět) Španělé.
Porovnám Vámi do souvislosti postavené skutečnosti.
Guantánamo:
-počátek 1903 (tj. zcela jiná doba), v návaznosti na uvolnění Kuby z postavení španělské kolonie)
-asi 0,05% kubánského území
-smlouvou (byť dobového charakteru, nerovnou)
-válku roku 1898 vedly USA proti koloniální mocnosti Španělsku, Kubánci v boji pomohli USA.
-vzhledem k převratu na Kubě roku 1959, konfiskaci majetku USA, nevypořádání poměrů, trvá, trvá přes nesouhlas Kuby status ante
-status základny USA Guantánamo rozhodně není akutním problémem světového společenství
Východní Ukrajina:
-od roku 2014, větší pozornost věnována až horké fázi od roku 2022
nyní okupováno asi 20% území Ukrajiny (Rusko tvrdě bojuje o další zisky)
-flagrantní porušení smlouvy ze strany Ruska
-brutální válka, statisíce obětí, motivy podobné jako kdysi nacistického Německa
-aktuální těžký regres jedné z velmocí, Ruska
-v Evropě po 2. světové válce bezprecedentní krize, celosvětový problém č. 1
Omlouvám se, že můj příspěvek výše byl vlastně off topic.
Abych to napravil, uvedu, že název článku Josefa Patočky "Dohánění Západu selhalo. Najdeme v krizi nový příběh, který by nás spojoval? " podle mne nevystihuje dobře skutečnost. Za trefnější bych považoval titulek "Dohánění Západu je na nejlepší cestě být (zhruba) dokonáno. Co teď (dál)?
Pane Krupičko, osočit někoho veřejně ze lži by se měl odvážit pouze někdo, kdo toto své tvrzení může s neotřesitelnou jistotou prokázat; a i to jenom ve zcela nezbytných případech. Jinak tím ve skutečnosti degraduje pouze sám sebe, jakožto potenciálního účastníka smysluplné diskuse.
Vy se opíráte pouze o ideologicky zaujatý levičácký narativ, jehož tvrzení jsem už pod Vámi zde uvedenými články na DR svého času vyvrátil, domnívám se že dostatečně přesvědčivě. Že se Chile svého času nacházelo na pokraji občanské války, že proti Allendovým levičáckým reformám masově protestovaly nejen střední třídy ale i velká část chudších vrstev, to je objektivní dějinný fakt který ani svými hysterickými výlevy nemůžete nijak zastřít.
Co se pak situace na Kubě týče - je vidět že přítomnost americké základny na jejím území Vás pálí nesrovnatelně více, nežli politický útlak tamější diktatury nad kubánským obyvatelstvem. Stejně jako Vás zřejmě v sebemenším nepálí osud obyvatelstva v dalších latinskoamerických diktaturách vedených dřívějšími levičáckými revolucionáři: v Nikaragui, ve Venezuele... Vy vidíte jenom a pouze démona Spojených států, a před vším ostatním - jako klasický levičák - usilovně zavíráte oči. Oháníte se chudobou obyvatelstva Jižní Ameriky; ta bezpochyby existuje, ale ve skutečnosti znovu a znovu dokazujete že to není osud prostých lidí který by Vás skutečně osobně zajímal a dojímal, neboť Vy vidíte jenom tu lidskou bídu, ze které můžete vytřískat nějaký kapitál pro své ideologické levičáctví.
Mimochodem, právě tohle je základní důvod proč já sám - ačkoli celoživotně levicového přesvědčení - nechci s levičáky tohoto druhu mít nic společného. Jejich předstíraná "starost o chudé" je jenom kouřovou clonou, za kterou skrývají holý fakt, že ve skutečnosti se jim jedná jenom o jejich vlastní ideologii, o jejich vlastní dogmata. Znovu a znovu se ukazuje, že tito levičáci jsou kdykoli ochotni bez mrknutí oka obětovat i celé národy, když ty jim z nějakých důvodů nepasují do jejich ideologických klišé.
Pane Horáku, Vaše přeformulování výchozí otázky je v každém případě to, čemu se říká "dobře vrácený míč". :-)
Ano, i já jsem ve svém prvotním komentáři poukázal na to, že levice se svým fokusováním pozornosti na "periférii a semiperiférii" kapitalismu sama manévruje do ústraní, mimo samotného jádra problému. Tedy problému kapitalismu. Pokud si chce levice udržet (respektive znovu získat) ideovou iniciativu, musí analyzovat fungování kapitalismu především v jeho nejvyspělejším centru, a nikoli v jeho ještě ne zcela vyspělých regionech.
Vaše otázka tedy plně souzní s tématem, které jsem zde tak jako tak hodlal projednat. A které je popsáno už v nadpisu tohoto příspěvku.
Jedná se o fenomén, který jsem už také ve svém prvním komentáři k výchozímu textu J. Patočky zmínil. Současná levice se totiž stále ještě staví do pozice někoho, kdo je legitimován k tomu hovořit hlasem naprosté většiny lidu, jmenovitě lidu pracujícího. Tato levice se nijak nenechá iritovat holou skutečností, že i tento pracující lid znovu a znovu své hlasy dává daleko spíše pravici respektive stranám středovým, nežli této - radikální, antisystémové - levici.
Zcela základní problém je tento: tato levice stále ještě chce osvobodit celé lidstvo, deklaruje tedy univerzální cíl. Ale ve skutečnosti k tomuto cíli chce dospět cestami, které mají nikoli univerzální, nýbrž pouze partikulární charakter. Tato levice tedy chce reprezentovat, chce oslovit, chce získat celou společnost - ale přitom svým úhlem pohledu, svými řešeními nemůže nikdy oslovit více nežli pouze část společnosti, a to zjevně část značně minoritní.
Toto a právě toto je tedy naprosto zásadní dilema, ve kterém se nachází současná levice. Uchopme tedy a pokusme se zodpovědět otázku pana Horáka: "Jak teď dál?"
Vyjasněme si napřed, v čem spočívá onen zmíněný partikularismus levice. Totiž v tom, že tato levice s jakousi bohorovnou samozřejmostí předpokládá, že co pracující člověk, to vyznavač levicových hodnot a forem pospolitého žití. Konkrétně: stále přetrvávající velkou módou současné levice je princip družstevnictví. Když už selhal velký dějinný projekt komunismu respektive socialismu prostřednictvím celospolečenského vlastnictví produkčních prostředků, pak se nyní má téhož cíle dosáhnout v malém, tedy prostřednictvím vlastnictví družstevně-komunitního.
Proč tyto družstevní formy vlastnictví principiálně nemohou mít potenciál zvrátit, či alespoň podrýt systém kapitalismu, jsem rozebral už minule, nebudu to zde opakovat. Ale zde se jedná o něco jiného: tato levice si nedává sebemenší námahu s provedením důkazu, že většinová společnost by vůbec měla mít zájem na tom do těchto družstevních forem vstoupit, být v nich aktivně činná.
Přičemž ten naposled použitý obrat "aktivně činná" má rozhodující význam. Jestliže totiž tato družstva mají být něčím jiným, něčím více nežli pouhou organizační formou o sobě standardně komerčního subjektu (samozřejmě i v kapitalistické ekonomice existuje celá řada - víceméně formálních - družstev), jestliže tedy tato družstva by skutečně měla znamenat realizaci dávného snu levice o vzájemné pospolitosti, o plné samosprávě - pak tato samospráva by nevyhnutelně vyžadovala právě onu zmíněnou aktivní účast všech členů těchto družstev. Protože jinak - jak to nedávno velmi trefně nazval pan Horák - by veškerá hlasování v těchto družstev probíhala fakticky jako svého času hlasování v ROH. Tedy čistě formalisticky, kdy pasivní většina trpně odhlasuje všechno co jí předloží vedoucí kádry.
Jenže - a právě toto je kámen úrazu - tato aktivní účast na samosprávě, na řízení družstva je (jako každá řídící činnost) velice náročná. Je náročná jak na kompetenci (je nutno si osvojit celou řadu technicko-organizačních znalostí a vědomostí), je velmi náročná časově (kolik lidí má chuť vedle své pracovní činnosti ještě svůj volný čas věnovat otázkám samosprávy?...); a je velice náročná i čistě osobně, neboť konfliktní potenciál který kolem společného rozhodování nevyhnutelně vzniká je nutno nějakým způsobem osobně "ustát", ve vztahu k ostatním účastníkům. (Ve standardním komerčním podniku tento konfliktní potenciál na sebe berou placení manažeři.)
Zkrátka, všeho všudy: aby tato družstva skutečně mohla plnit svou společensko-emancipační funkci, vyžadovala a předpokládala by vysokou míru angažovanosti všech účastníků - a je vysoce sporné zda by většina běžné populace byla ochotna tuto (z jejich hlediska nadlimitní, nadbytečnou) aktivitu vyvíjet, tím spíše v jejich volném čase. A jestli se ve skutečnosti daleko spíše raději nespokojí se standardní formou řízení v komerčních podnicích, i za tu cenu že přitom budou "vykořisťováni".
Tolik tedy v samotném družstevnictví. V obecné rovině daný problém pak zní takto: jak získat většinovou populaci pro takovéto formy ekonomické a pracovní činnosti, ale i životního způsobu vůbec, když se většině této populace tyto (radikálně) levicové formy zdají být cizí, umělé, neodpovídající jejich vlastním představám o přirozeném způsobu života?
Ještě pregnantněji: s jakým oprávněním může tato levice postulovat budoucí ekonomické, společenské a životní formy pro celé obyvatelstvo, když je naprosto zřejmé, že poměr osob levicové a pravicové orientace je v populaci v zásadě konstantní, když tedy principiálně polovina této populace vyznává hodnoty nikoli levicové, nýbrž pravicové?
Nebudu teď daný problém rozebírat více do hloubky; jenom připomenu, že jsme na tu samou otázku nedávno narazili s panem Morbicerem v diskusi o rozvrstvení základních životních hodnot a principů v populaci. Kterážto diskuse pak skončila otázkou položenou panem Morbicerem: jakým způsobem získat individualisticky (tedy: pravicově) orientovanou část populace pro to, aby dokázala akceptovat i pospolité (tedy levicové) principy společného života?
Krátce řečeno: jestli se současná levice vůbec chce pohnout z místa, pak by bylo na čase aby si konečně dokázala přiznat, že lidská populace bude i do budoucna rozdělena na její levicovou, ale i pravicovou část. A že jestliže jsou cílem humánně univerzalistické hodnoty, pak k jejich uskutečnění není možno dostat se cestou pouze levicových, tedy partikularistických strategií. Buďto se pro tuto společnou cestu k univerzalisticky humánním hodnotám podaří získat i pravicově orientovanou část populace (a tedy vzdát něco z "posvátného" levicového kánonu), anebo se levice bude věčně utápět ve svém snění o konečném vítězství levice, na věčné časy.
co vy víte co mě pálí či nepálí a jaký je můj vztah k USA. Fabulujte a uhýbáte. Já jen doplňuji vaše polopravdy a tvrzení že, Allende uvrhl Chile do chaosu a Pinochet situaci stabilizoval, je typický pravicový a prostě lživý narativ, zde už je to třeba pojmenovat bez ubrousku. Často jen popisuji skutečnosti, respektive historii, na kterou jsou sami Američané hrdí. To jen vy máte potřebu (snad pro spokojenost zdejší koloniální správy?) lakovat to na růžovo. Ano, Američané jsou hrdým národem, kolem mnoha amerických domů vlají národní vlajky, mají cca 700 vojenských základen po celém světě, kde vojensky či ekonomicky ovládli, co mohli. Pokud se někdo myslí, že vždy po dobrém a pro blaho celé civilizace, tak ha ha ha.
okupace jako okupace, pokud se vyjádřím přesně. Princip je stejný, nic jiného jsem v podstatě říct nechtěl.
Pokud chcete čekat s větší legitimizací okupace Kuby na okamžik, kdy Kubánci zaútočí na Guantanámo (a pak se pokusí zaútočit třeba na Floridu jako Ukrajinci na Kursk) tak se asi nedočkáte, jelikož Kubánci se zřejmě nehodlají na rozdíl od Ukrajinců vrhat do nějakých dobrodružství, které by mohly špatně dopadnout a ve kterých by zůstali relativně osamoceni. Těžko by totiž mohli počítat např. s podporou USA či EU, když je USA vlastně okupují a EU stojí většinou při USA, že. Ha ha ha.
Ještě snad doplním, co jste neuvedl. Pokud vím, tak USA platí za okupaci poměrně velkého území pouhé 4000 dolarů, které Kubánci pochopitelně ani nemohou příjmat. Na Guantanámu si pak Američané postavili takový malý koncentráček, kde mnoho let drží a mučí lidi bez jakýchkoli soudních rozhodnutí.
Pokud Vám ale pane Horáku přijde v pořádku, že USA drží cca 64 let na cizím území proti jeho vůli cca 6-7000 příslušníků námořní pěchoty, tak budiž, máte právo na svůj názor.
Nedělejte ze sebe neviňátko, pane Krupičko. Chtěl jste říct víc. A také (na sebe) řekl. Znovu.
Podívejte se někdy na fotbal, jemuž dává již dlouho před válkou přednost nejen Evropa, ale skoro celý svět. Dá se vystačit jen s obranou vlastní poloviny hřiště?
Jak to tak čtu, tak mi nezbývá než ještě jednou poděkovat mladému panu Patočkovi za jeho neúprosnou kritiku zejména západních imperialistů, kteří brutálně vykořisťují periferie, včetně naší milované země. Pro Západ jsme jen dojnou krávou, kterou bez slitování pošle i na porážku. A co teprve ta těžce zkoušená Kuba. Jako bych četl Ilonku Švihlíkovou. Inu, sám bych to lépe nenapsal. Všichni s tím tady jistě souhlasí, že.
Pane Krupičko, Vaše označení statečného boje ukrajinského lidu za svou svobodu proti agresi barbarské imperiální velmoci za "nějaké dobrodružství" je projevem naprostého cynismu; a jenom tím sám dotvrzujete mé konstatování, že Vám na osudu trpících a znevolněných ve skutečnosti vůbec nezáleží, nýbrž že si naprosto selektivně vybíráte jenom ty, kteří se Vám ideologicky hodí pro Váš fundamentalistický džihád proti kapitalistickým Spojeným státům.
V podstatě k tomu není co dalšího dodat.
Ještě malý dodatek k tomu, co bylo řečeno o cílech současné levice, především o její přetrvávající snaze prezentovat se jako legitimní a samozřejmý představitel veškeré pracující populace, ačkoli tento obraz zcela evidentně neodpovídá realitě, a u každých dalších voleb je možno se zcela názorně přesvědčit, že tábor přívrženců pravice je (přinejmenším) stejně tak silný jako tábor levice.
To co bylo minule analyzováno z různých souvislostí, to celé je možno vyjádřit velmi zkráceně i takto:
Dokud se levice nedokáže pohnout směrem k pravicové orientované části společnosti, potud se většinová (středová) společnost nepohne směrem k levici.
Zajímavá a naprosto typická je ta bolševická záliba ve zdrobnělinkách křestních jmen. Všiml jsem si toho už dávno za minulého režimu. To byl samý Pepíček, Jeníček, nebo aspoň Honza (Zeman) či Franta.
Takže Konečná je u Krupičky samozřejmě "Katka", přestože do dívenky má skutečně daleko. A dokonce i tlustá ječivá semetrika Švihlíková je u něj "Ilonka".
To je samozřejmě pro komunisty mezi sebou, kromě obligátního soudružského tykání.
Dokonce i soudružka, která přihlížela popravě Milady Horákové, nazývala svého soudruha, který tam byl taktéž, "Pepíčkem".
"Pepíček mi říkal, abych se nedívala."
To je samozřejmě pro komunisty mezi sebou, kromě obligátního soudružského tykání.
Dokonce i soudružka, která přihlížela popravě Milady Horákové, nazývala svého soudruha, který tam byl taktéž, "Pepíčkem".
"Pepíček mi říkal, abych se nedívala."
Pane Poláčku, záleží na úhlu pohledu. Pochopitelně, že Rusko Ukrajinu napadlo a mnozí Ukrajinci svou vlast statečně brání (to obrovské množství rusky/ukrajinsky mluvících muží, které potkávám v Praze na sídlišti nikoli). Nicméně pokud je/bude výsledkem této války zpustošená Ukrajina a ztracené území s velkou částí rusky mluvícího obyvatelstva (zde se musím možná opravit, nemám k dispozici údaje o převládajícím jazyku z roku 2022 na dnes okupovaných údajích a uvedl jsem, že většina obyvatelstva tam mluví rusky), tak se podle mě skutečně jedná či se bude jednat o dobrodružství, kterého tato těžce zkoušená země mohla být ušetřena. Nemluvě o tom, jak těžce tento konflikt dopadá na mnoho států EU a to jak co se týče přerušení obchodní výměny s Ruskem, tak dopadů migrační krize či nákladů na zbrojení přenesených na obyvatelstvo.
Pro jistotu dodávám, že Kateřinu Konečnou ani Ilonu Švihlíkovou osobně neznám a většinou se familierně nechovám.
A bude se opakovat - celá ta válka se jeví jako obchodní transkace korporací USA (zejména zbrojních a fosilních) a firem jako třeba Rheinmetall a Ukrajina ji podle všeho vzhedem k celkové nedostatečné pomoci Západu a lidské, materiální a morální (byť asi někdy vynucené) převaze Ruska nemohla vyhrát, respektive právě zabránit svému zpustošení a ztráty území na východě.
A samozřejmě tu nebudeme řešit, že např. i od bombami s nápisem Made in USA zemřeli v posledních měsících v Palestině tisíce žen a dětí (a počet nepřímých obětí tam jde snad i do stovek tisíc) nebo to, že USA se někdy během hlasování v OSN ocitají v izolaci, ale budeme řešit to, že se zase jednou Krupička rozčílil a proti gerojům z Ukrajiny cosi "špatného" řekl. A už vůbec nebudeme řešit pravou podstatu komentáře mladého Patočky výše, protože v něm kritizuje Západ a Německo a dva ze zdejší hrstky diskutujících jsou právě z Německa.
Nicméně názory nejen zdejších diskutujících, ale i většiny českých médií, jsou zajímavé, protože signalizují, o čem se nesmí mluvit (a snad na to ani pomyslet) a jak vlastně svět definovat. Tak např. kritika ukrajinské vlády a vlády USA, která skutečně zahraniční politiku Ukrajiny řídí, může být, ať je oprávněná či není, vykládána jako "zlovolný výsměch hrdinné obraně Ukrajiny před zákeřnou ruskou agresí". Kritika Izraele, jež provádí genocidu Palestinců je téměř vždy antisemitismem ( i když může být i terorismem), kritika USA, které všemožně Izrael podporují pochopitelně rovněž, i když ta může být také projevem nenávisti k USA, která je k pozorování zejména u levičáckých rusofilů, že pane Poláčku. Kritika vysoké porodnosti v některých afrických státech, jejichž obyvatelé migrují do EU je rasismem (ne-li rovnou fašismem), Kritika bohatých států EU, zejména Německa, které exploatují chudší státy EU je pak závistivým ultranacionalismem. Investice v Číně jsou vyhraženy spíše bohatším státům Západu, těm chudším se může stát, že budou při spolupráci s Čínou obviněni z podpory politiky "porušování lidských práv". Zkrátka chudší Češi (Kubánci, Bulhaři atd), a zvláště ti levicově zaměření, jsou většinou zavistiví, líní fašouni bez opravdové realizovatelné vize, kdežto obyvatelé Západu jsou hlavně ctnostní liberálové, který se o svůj úspěch zasloužili téměř výhradně pilnu prací a tříbením demokracie. Jak prosté. Prostě pracuj pro svého rentiéra, často ze Západu a drž hubu ty blbej Čecháčku. A nesnaž se změnit svět k lepšímu, pan Poláček ze zdejší diskuze ti už mnohokrát vysvětlil, že to nemá žádný smysl.
Docela mne fascinujete, když někdo zároveň napíše, že o něčem nic neví (jako Vy o jazykové mapě Ukrajiny) a přesto vynáší apodiktické soudy o tom, jak by Ukrajina udělala lépe, kdyby se nebránila.
Poučné, taková duchovní fauna.
Krupičkově vzteku plně rozumím. Takhle si rusáčtí náckové to "dobytí Kyjeva za 3 dny" nepředstavovali.
Budiž, možná má pravdu pan Profant a já jsem trouba, který si hraje na jasnovidce, s tím, že Ukrajina v konfliktu ještě zaznamená výrazné úspěchy a dosavadní neúspěchy jí budou kompenzovány (pokud je to vůbec ještě možné). Pak tvrdím, že nebylo v našem národním zájmu se tak výrazně, zdali vůbec, na stranu Ukrajiny postavit (pomíjím-li elementární humanitární ohledy či solidaritu s napadeným, které ovšem v mezinárodní politice nehrají zásadní roli). Stejně jako bylo či je v národním zájmu USA např. okupovat Guantanámo či zaútočit na Irák, případně vyhlásit proti němu sankce, které způsobily smrt velkého množství iráckých dětí atd. Výčet hříchů zahraniční politiky USA, ale i jiných mocných států, by byl dlouhý (ano, i Rusko hřešilo, to nikdo nepopírá).
Pane Krupičko, nemám nijak v úmyslu pokračovat donekonečna v polemikách tohoto druhu. Vyjádřím se proto k jedinému momentu. Tvrdíte, že prý ukrajinská vláda je ve zdejším prostředí "nekritizovatelná".
Nemohu soudit jak u ostatních; ale já sám ukrajinskou vládu (respektive vůbec politické vedení) podrobuji dlouhodobě kritice, jak pro její stále velice problematický, namnoze velmi vstřícný vztah vůči korupčnímu jednání, tak i pro její evidentní selhání v některých konkrétních případech vedení války. Ovšem tím jediným kdo se proti této kritice ukrajinského vedení výslovně postavil byla paní Zemanová.
Není tomu tedy tak že "nekritizovatelná" byla Ukrajina, že by stejně tak nekritizovatelné byly Spojené státy, nebo vůbec svět Západu. (Snad i Vy sám jste mohl zaregistrovat že jsem to opět právě já který společenské a politické uspořádání západního světa znovu a znovu podrobuje zásadní kritice.)
To jediné o co se jedná je i při vší kritičnosti dokázat zachovat soudnost, smysl pro proporce a pro realitu. A to je právě to, co Vy ve svém ideologicky-emocionálním zaujetí velmi často nedovedete. Zkrátka, ve své urputné snaze uštědřit úder světu kapitalismu a Spojeným státům znovu a znovu střílíte daleko za cíl; a pak se nemůžete divit že se pak Vy sám stanete objektem kritiky.
jestli dnes některý Ukrajinec mluví rusky, není tím řečeno, že není upřímný ukrajinský vlastenec a že nebrání svou zem před ruskou invazí. Mnoho původně ruskojazyčných obyvatel Ukrajiny po únoru 22 přechází spontánně na ukrajinštinu, ale pravděpodobně ne všichni. Vojáci v zákopech ruštinu používají úplně běžně.
Opravdu di někdo myslel, že s Klausem, Zemanem a Babišem budem dohánět Západ?
Ta ztracená léta se samozřejmě musí projevit.