Premiér Petr Fiala v nedělních Otázkách Václava Moravce zaujal i pobavil. Teze, že za dalších pět let budeme mít s jeho vládou příjmy jako v Německu, přinesla vtipy i věcnou kritiku.

Nejen slibovat, ale vědět jak a činit tak

Na jedné straně se vyrojily otázky, zda zmíněného cíle dosáhneme spíše několikaletou vysokou inflací anebo premiér vyhlíží hospodářský krach Německa. Na druhé straně padl logický požadavek začít zvyšovat minimální mzdu o sedm až osm tisíc korun každý rok, abychom se západním sousedům přiblížili alespoň v tomto ohledu.

Nechybělo ani konstatování, že rozdíly v příjmech mezi lidmi v Německu a České republice v posledních letech rostly namísto toho, aby se snižovaly. Když média poměřila premiérův výrok se skutečností, ukázalo se, že výchozí situace je „nadmíru výtečná“ a zhoršuje se.

Pracovat s tezí o růstu mezd je přitom v politice dobře možné a je to i na místě. Sociální demokraté ve volebním programu v roce 2017 psali: „Prostřednictvím strategické hospodářské politiky, podpory národního hospodářství, investiční politiky a zvyšování minimální mzdy chceme docílit tak rychlého růstu mezd, aby v roce 2022 byla průměrná mzda přinejmenším 40 tisíc korun.“

Nakonec to bylo 40 626 korun, o jedenáct tisíc korun víc než v roce 2017, kdy svůj program psali, a o třináct tisíc víc než v roce 2016, za který tehdy byla k disposici poslední data.

Pro tuto chvíli pomiňme, že Sociální demokracie po různých peripetiích hrála v letech 2018—2021 nakonec jen roli juniorního partnera ve vládě Andreje Babiše. Při psaní volebního programu byla strana zjevně vybavena představivostí i kompetencí. Bez pandemie koronaviru mohly příjmy pracujících v České republice vyrůst ještě výše. Že tehdy byli proti Jan Skopeček a Miroslav Kalousek stejně jako Andrej Babiš je jen dokreslením koloritu tehdejších i dnešních dní.

Když dnes Petr Fiala přichází s radikální tezí o růstu mezd, jsou právě představivost a kompetence těmi dovednostmi, ze kterých je namístě ho přezkoušet: Jak chce dosáhnout vyšších mezd a jakými zákony si chce pomáhat? Česká republika je totiž pořád stát, ve kterém se vládne zákony, kdežto vyjádření politiků se snaží působit svým vlivem.

Takto sociálně demokratický premiér Bohuslav Sobotka koncem roku 2016 vyzval nizozemského velvyslance, aby se jeho země zabývala nízkými mzdami v supermarketech Albert. I díky jeho tlaku vyjednaly pak odbory s vedením firmy růst mezd o osm a půl procenta.

Nástrojem změny ale pro Sobotku bylo soustavné a na ANO vybojovávané a vyjednávané zvyšování minimální mzdy. Vyšší růst minimální mzdy vyměnila Sociální demokracie v jednom roce s politickým hnutím ANO i za nominaci Věry Jourové do funkce evropské komisařky.

Zvýšit minimální mzdu a posílit kolektivní vyjednávání

Když po svém televizním vystoupení premiér Fiala na síti X žertoval s lídrem ANO Andrejem Babišem o výši mezd v jeho pekárnách United Bakeries, nevzpomněl si, že i jeho nástrojem je v první řadě určení výše minimální mzdy.

Pokud dnes firma Andreje Babiše skutečně nabízí svým zaměstnancům nástupní mzdu 21 480 korun, je to sice ostudné, podnik je ale zároveň bezpečně nad minimální mzdou 20 800 korun, jak ji pro příští rok stanovila Fialova vlastní vláda. Letošní minimální mzda je dokonce jen 18 900 korun. Kdybychom se měli rovnat dnešnímu Německu, museli bychom mít minimální mzdu přes 52 tisíc.

Leckdo by mohl říci, že se o své mzdy musejí zaměstnanci více prát. I tady má ale Petr Fiala coby šéf vládní většiny v ruce řadu možností. Mohl by třeba po německém vzoru prosadit, aby se vyjednávání o mzdách a pracovních podmínkách nevedlo v jednotlivých podnicích, ale na úrovni celých sektorů národního hospodářství — třeba v celé dopravě, velko- a maloobchodu, skladovacích službách nebo zemědělství. Rázem bychom viděli, jak úspěšné mohou odbory být při zlepšování podmínek milionů zaměstnanců.

Jistě by pak Petr Fiala mohl prosadit možnost větších daňových odpočtů na odborové příspěvky. Pro leckoho by jistě bylo lákavé platit si na lepší mzdy anebo bezplatnou právní pomoc touto přímou cestou.

Docela malým posunem by pak ze strany Fialovy vlády bylo zrušení všech platových tabulek, které jsou svou výší pod aktuální minimální mzdou. Že řada zaměstnanců státu má stanovený příjem pod minimální mzdou platnou v soukromém sektoru, je totiž v České republice letitou samozřejmostí.

Úvaha o zvyšování mezd a platů je každopádně správná. Podíl českých mezd na hrubém domácím produktu je o šest a půl procentního bodu nižší než v sousedním Německu. Bez špetky radikalismu by v České republice mohlo přes mzdy protékat o půl bilionu víc než dnes — o 7 600 korun na jednoho zaměstnance a měsíc.

Zda se Petr Fiala bude moci o zvyšování mezd na úroveň Německa po příštích volbách zasadit, uvidíme nejpozději po příštích sněmovních volbách. Že ke změně na čele vlády a ODS může dojít i dříve, čas od času zaznívá v různých neformálních debatách. Když i z okolí vládě věrného prezidenta Petra Pavla slyšíme, že státní rozpočet na příští rok je špatně sestavený, může jít o letmou přípravu na budoucí změny. Musí k nim totiž být i jiný důvod než jen pár mimoběžných premiérových vět v České televizi.