Před několika dny vyšla studie think tanku IDEA, která potvrzuje to, na co Sociální demokracie a mnozí odborníci upozorňují měsíce. Vládní tzv. konsolidační balíček nejhůře dopadne na nízkopříjmové zaměstnance, zatímco lidé s vysokými příjmy zůstanou změnami nedotčeni. Co více, právě nejbohatší domácnosti na daňových změnách v posledních třech letech vydělaly nejvíce. Další důkaz toho, že nás současná vláda nevede na slíbený Západ, ale činí z naší země spíše devadesátkový skanzen.

Pojďme si vše rozebrat postupně. První velkou daňovou změnou, která 15 % pracujících s nejnižšími příjmy nepřinesla zhola nic, bylo slavné zrušení superhrubé mzdy hlasy ANO, ODS a SPD. Tento krok, který stojí veřejné finance kolem 120 miliard ročně, naopak horní pětině zaměstnanců (tj. těm vysokopříjmovým) přináší měsíčně tisíce korun navíc.

A v nespravedlivé politice „řádného hospodáře“ SPOLU a koaličních partnerů můžeme pokračovat dále. V roce 2022 vládní většina ve Sněmovně a následně v Senátu schválila reformu paušální daně, jež rozšiřuje okruh živnostníků, kteří mohou jednotné daně využít. Vládní reforma tím mimo jiné navýšila limit příjmů z jednoho rovnou na dva miliony korun.

Nespravedlivost daného kroku perfektně shrnul sociolog Daniel Prokop: „Kombinace výdajových paušálů, které neodpovídají nákladům v profesích, platby odvodů jen z 50 procent zisku a možnost úniku do paušální daně zvýhodňují vysokopříjmové OSVČ s minimálními reálnými náklady (kancelářské profese v bohatých regionech) oproti vysokonákladovým OSVČ s menšími a středními příjmy (typicky manuální profese v chudších regionech).“

Živnostníci s vysokými příjmy a nízkými náklady tak nejen že odvádějí méně než jiné kategorie OSVČ, ale dokonce i mnohonásobně méně než zaměstnanci. Lepší podporu švarcsystému by pravicová vláda nevymyslela, ani kdyby se o to snažila. I když, co víme, možná právě o tohle jí jde.

Konsolidační balíček

Nyní se dostáváme ke konsolidačnímu balíčku. Analýza zmíněného think tanku IDEA zcela nekompromisně konstatuje, že jeho negativní dopady pocítí především ty skupiny obyvatel, které jsou vlivem energetické krize i kvůli vysoké inflaci nejvíce ohrožené chudobou už nyní. Zaměstnancům, kteří mají příjmy kolem 30 tisíc korun měsíčně a zároveň v minulosti využívali slevu na manžela či manželku s nízkými příjmy, vzroste odvodové zatížení o více než 5 %.

A nebyla by to snad ani naše pravice, kdyby neopomněla ochránit zájmy nejmajetnějších. Přestože Fialova vláda zavádí změny u mezních daňových sazeb, zaměstnanci s příjmem vyšším, než činí čtyřnásobek průměrné mzdy, mohou zcela nepřekvapivě zůstat v klidu. Jejich mezní odvodová povinnost bude totiž i nadále nižší než u zbytku zaměstnanců.

Vedle změn v přímých daních, které jako by vypadly z příručky o východoevropském neoliberalismu, si ovšem vláda na chudší domácnosti našla i další bič. Změny u sazeb DPH podraží léky, vodné a stočné, energie i kojeneckou vodu. A přestože u potravin se má daň snížit o tři procentní body, odborníci jejich výrazné zlevnění neočekávají. České domácnosti nehledě na jejich zhoršující se finanční situaci tak budou inflací a rekordními maržemi předražené zboží platit nadále. U některých položek si ve srovnání s Poláky, Slováky či dokonce Němci připlatí i desítky procent navíc. Otázka zní: Unesou to ještě?

Jak se českým domácnostem daří čelit drtivým nárazům inflace a energetické krize víme díky unikátnímu datovému projektu Život k nezaplacení od PAQ Research a Českého rozhlasu. A čísla jsou děsivá. Představíme-li si ale za každým z nich konkrétní životní příběh, je vládní politika nejen nepochopitelná, ale i morálně odpudivá.

Nedostatek fantazie

Zatímco premiér Fiala na festivalu Colours of Ostrava hovořil o tom, že jsme nejúspěšnější postkomunistická země a jen škarohlídi nedokáží vidět, jak vše funguje, více než 15 % lidí v jeho zemi dlelo pod úrovní příjmové chudoby. Ohrožené domácnosti dnes vynaloží skoro 70 % svých příjmů výhradně na bydlení a potraviny. Statisíce lidí každý den odcházejí do práce s vědomím, že jen ze své mzdy rodiny neuživí. Ministr Jurečka (KDU-ČSL), pokud zrovna nevede svatou válku proti zneužívání dávek, chudým pracujícím vzkazuje, ať si zažádají o příspěvek na bydlení.

Na jednu stranu nám tedy předseda lidovců hřmí, jak nám lidé zneužívají náš „štědrý“ systém podpory, na stranu druhou se diví, že o příspěvek na bydlení ve skutečnosti žádá z těch, kteří mají nárok, jen zlomek. Možná je pro ně vyřízení žádostí složité, zajisté je však nedůstojné.

Řešení tkví v něčem jiném - ve zvýšení minimální mzdy a spolu s tím i mezd zaručených. To ale pravice odmítá. Dostáváme se tak k zajímavému paradoxu. Pravice, k níž už lidovce bohužel řadit musíme, se dlouhodobě staví proti zvyšování minimální mzdy, zároveň však nelibě nese i jakoukoliv redistribuci. Z takové rovnice pak nepřekvapivě vychází pouze jeden možný výsledek: pracující chudoba.

Fialova vláda zkrátka umí brát prostředky těm, kteří se nemohou zaštítit kapitálem, lobbystickými vazbami a mocenskými klikami. Tím ale její schopnosti vést zemi končí. Chybí jí vize, kam konkrétními politikami zemi posunout v horizontu několika let či desetiletí. Nálady ve společnosti tomu pak zcela odpovídají. Realita dnešní České republiky je chmurná a pro mnoho lidí bezvýchodná. O to více potřebujeme politiky, kteří nežijí v bublině markeťáků, poradců a kývačů.

Potřebujeme politiky, kteří umí odpovědně řešit krize, a zejména dát lidem naději na to, že budoucí výzvy zvládneme. Do politiky se musí vrátit souboj hodnot, idejí a programů namísto egem nabubřelých výkřiků, neustálého vykrucování a pokusů oprášit neúspěšné neoliberální recepty minulosti.