Před pár dny se ukázalo, že uhelná elektrárna Chvaletice měla finální čistý zisk za rok 2022 miliardu korun. Důvodem byl samozřejmě růst cen elektřiny v minulém roce a také to, že jen velmi málo lidí mělo přístup k lokální čisté elektřině z obnovitelných zdrojů, a většina tak musela posílat peníze obchodníkům nakupujícím elektřinu třeba právě z Chvaletic.

Vysoké účty loni zasáhly i rodiny v energetické chudobě, ve které už na začátku roku 2021 (tedy v době nízkých cen elektřiny) žilo celkem deset procent dětí, které v naší zemi vyrůstají. Růst dalších cen, například potravin, toto číslo bohužel nejspíš jen zvýšil.

Smutnou skutečností je, že uhelná elektrárna Chvaletice — která je jednou z několika firem miliardáře Pavla Tykače — neplní emisní limity pro oxidy dusíku a toxickou rtuť a není ani ochotná do jejich splnění investovat, přestože výjimky na vyšší vypouštění dávno přestaly platit.

Přitom podle dřívějších vyjádření provozovatele by na snížení emisí na zákonem požadovanou úroveň stačilo necelých sto milionů korun. Sto milionů z jedné miliardy čistého zisku nestojí Pavlu Tykačovi za to, aby zásadně snížil úniky látky, která mimo jiného poškozuje vývoj nervové soustavy a mozku u dětí.

Zodpovědnost státu

Je ovšem nutné férově dodat, že jak za přetrvávající závislosti domácností na fosilních palivech a centrální energetice, tak za nedodržování emisních limitů nese zodpovědnost především stát. Rozvoj obnovitelných zdrojů se zde téměř deset let nehnul a státní podpora zateplování domů se týkala jen lidí, kteří si mohli dovolit investici dofinancovat ze svého.

Obojí se zásadněji mění až v posledních měsících a není to jen díky současné vládě, ale předně kvůli krizové situaci. Tolerance k nedodržování limitů na ochranu zdraví však i tak přetrvává. Krajský úřad Pardubického kraje ani jedenáct měsíců po soudním zneplatnění nezákonné emisní výjimky nerozhodl o zpřísnění emisních limitů pro Chvaletice, i když je to jediná možná cesta s ohledem na zákony i rovný přístup ke všem znečišťovatelům, z nichž většina emisní limity splnila nebo má menší a kratší výjimku v mezích zákona.

Uhelná lobby a speciálně firma Sev.en Energy (vlastnící právě Chvaletice, ale i elektrárnu Počerady či hnědouhelné velkolomy Vršany a Československé armády) zároveň dělá vše pro to, aby se energetika nemodernizovala. Navrhuje a prosazuje proto i tyto nezákonné výjimky. Vše ve jménu svých zisků a na úkor zbytku společnosti.

Nevýhodně

Ukazuje to i jiný případ z posledních dnů. Jedním z opatření pro konsolidaci veřejných rozpočtů má být dle vládního návrhu i zvýšení těžebního poplatku (či oficiálně sazby úhrady z vydobytého nerostu) z uhlí z přibližně tří procent tržní ceny na šest procent. Tato na první pohled drobná změna, má silnou politickou historii.

Těžební poplatek u hnědého uhlí je dlouhodobě velmi nízký. Do roku 2016 byl 1,5 procenta tržní ceny a pak vzrostl na tři procenta. Nezapomínejme, že uhlí je majetek státu a těžební poplatek je cena, jakou platí firmy za jeho komerční využívání. To je dlouhodobě velmi nevyvážené, a stát tak profituje daleko méně než uhelné firmy.

Jen majitelé Vršanské uhelné a Severní energetické (obě ze skupiny Sev.en) si v letech 2009-2018 přišli na 22 miliard korun na dividendách, zatímco státu poslali necelou miliardu. Celý systém jsem popsal v Deníku Referendum již dříve — celkové dělení výnosů z vytěženého uhlí mezi české hnědouhelné firmy (včetně Severočeských dolů vlastněných většinově státní společností ČEZ) vychází 11 procent pro stát za těžební poplatky a 89 procent pro těžaře v dividendách.

Pokud by poplatek činil 10 procent, stát by dostal 38 procent. Stále by tak šlo o výborný byznys a stát by zároveň nebyl tolik obírán o svůj majetek.

Zátěž pro odběratele

Současná vláda tedy navrhuje rozdělení, které je pro podnikatele vysoce výhodné. A reakce firem? Zdražíme lidem! Využívají přitom argumentaci, jež je z velké části nepodložená. Cena elektřiny totiž vzniká na burze, a zvýšení nákladů několika elektráren na evropském trhu s cenou nejspíš nepohne. Jen sníží zisky. A to je to, o co tady jde.

Znovu a znovu se ukazuje, že s uhelnou lobby není rozumná domluva. Stát by měl reagovat tím, že zvýší poplatek ne na šest, ale rovnou na zmíněných deset procent. Ale hlavně by měl znásobit úsilí o to, aby pomohl lidem, obcím a firmám snížit spotřebu energií a zajistit si vlastní elektřinu a teplo z obnovitelných zdrojů. Proto je potřeba konečně pohnout s novelou energetického zákona (známou jako Lex OZE II) a umožnit sdílení čisté elektřiny bez zbytečných omezení, které by jinak opět nahrávaly udržení závislosti na fosilních dodavatelích energie.

A potřeba je také dokončit slibně rozjeté změny směřující ke zpřístupňování investic do zateplování domů a instalace solárních panelů i nízkopříjmovým domácnostem. Uhelné firmy totiž drží domácnosti jako rukojmí. A rukojmí je potřeba zachraňovat.