Nová zpráva energetického think thanku Ember přináší čerstvá data o výrobě a spotřebě elektřiny v evropských zemích. Základní zjištění jsou tři: zaprvé ve srovnání se stejným obdobím loňského roku se výroba elektřiny z fosilních paliv v letošním prvním pololetí propadla o sedmnáct procent. Zadruhé spotřeba elektřiny napříč evropskými státy o pět procent klesla. A především Evropa zažívá rapidní nárůst ve výrobě solární elektřiny, který doprovází mírný růst elektřiny generované z větru.

Renesance uhlí nenastala

Produkce elektřiny z fosilních zdrojů se podle analytiků Emberu v první polovině letošního roku „propadla“ o nečekaných sedmnáct procent a je tak na stejné úrovni, jako v roce 2000. Nejvýraznější meziroční útlum fosilních zdrojů — o více než třicet procent — zaznamenalo pět evropských států: Bulharsko, Estonsko, Finsko, Portugalsko a Rakousko.

Několik států navíc přes léto produkovalo elektřinu takřka výhradně bez fosilních zdrojů, jež byly ještě před nedávnem nosným pilířem jejich energetických systémů. Za celý červen Nizozemí používalo elektřinu z uhlí jen pět dní, obdobný útlum hlásí Řecko.

Právě odklon od uhlí je nejvýraznější. Zatímco u plynu činí pokles třináct procent, u uhlí je to třiadvacet procent a analytici Emberu hovoří o dlouhodobém úpadku uhlí jako energetického zdroje. Ačkoli v energetickém sektoru panovalo očekávání velké uhelné renesance v topné sezóně zimních měsíců, nic takového se nestalo.

Fosilní zdroje jsou totiž ve velkém nahrazovány zdroji obnovitelnými. Jen za rok 2022 se podařilo zapojit solární zdroje o výkonu 33 GW.

Německo udává tón transformace

Jen za prvních šest měsíců se v Německu připojilo dalších 6,5 GW nových solárních zdrojů, což je takřka třikrát tolik, kolik podle dat ministerstva průmyslu a obchodu činí celkový instalovaný výkon solárních elektráren v České republice. Rekordní růst solárních instalací ale hlásí i Polsko, Španělsko nebo Itálie.

Větrné zdroje zaznamenaly mírný nárůst o 4,8 procenta, což je sice více než v minulém roce, ale podle analytiků Emberu lze očekávat, že se sektor větrné energetiky bude potýkat s problémy. Jejímu rozmachu brání především stoupající náklady a legislativní bariéry, s nimiž se rozvoj větrné energie nadále v různých evropských státech střetává.

Právě větrné elektrárny jsou přitom zásadní pro udržení dodávky elektřiny do sítě. Zatímco solární zdroje mohou pokrýt významnou část spotřeby v letních měsících, tak větrné elektrárny generují nejvíce energie v zimě.

Případné zaostávání v sektoru větrné energetiky by tak znamenalo celkové zpomalení přechodu na čistou energii. Tento fakt vzala na vědomí například i polská vláda a ohlásila změnu legislativy, která doposud blokovala nové projekty větrných elektráren. Jak upozorňuje Ember, své ambice ve výstavbě větrné energie zvyšuje většina evropských států.

Potřeba modernizace evropské energetické sítě

V květnu tak obnovitelné zdroje vygenerovaly v unijních státech více elektřiny než zdroje fosilní a produkovaly tak kolem třiceti procent elektřiny. Za prvních šest měsíců sedmnáct členských států generovalo rekordní množství čisté elektřiny, přičemž Portugalsko vygenerovalo ze svých obnovitelných zdrojů za duben a květen polovinu své spotřeby a nizozemské solární a větrné elektrárny dokonce v červnu po více než sto hodin vyráběly více elektřiny, než kolik tvoří spotřeba celého Nizozemska.

Úspěchy v instalaci nových zdrojů s sebou však nesou problémy spojené s kapacitou sítě a její stabilitou. Podle analytiků Emberu je tak nutné zvyšovat propojení jednotlivých evropských zemí a investovat nejen do vlastních elektráren, ale i do modernizace energetické sítě, přenosové soustavy a do ukládání elektřiny.

Podmínkou úspěšné dekarbonizace je vysoce propojená evropská síť, která umožní přenášet a uskladnit přebytky energie z jednotlivých regionů, a naopak je přesouvat tam, kde budou potřeba. Italské sluneční elektrárny tak mají v létě pohánět polské, české, německé továrny, a naopak v zimě má vítr ze Severního moře dodávat energii domácnostem na jihu Evropy.

Podle analytiků Emberu můžeme v blízké budoucnosti očekávat další snižování spotřeby fosilních paliv, a to jak kvůli instalaci dalších solárních a větrných zdrojů, tak i kvůli opětovnému spuštění velké části francouzské flotily atomových elektráren. Právě francouzské jaderné zdroje čelily v minulých měsících řadě odstávek z důvodu nutných oprav a modernizace, zasáhly je rovněž i sucha.

Pokles hladiny řek v suchém období přináší chladícím systémům jaderných elektráren řadu překážek. Úbytek vody v řekách znamená i méně vody na chlazení a zároveň znemožňuje horkou vodu z chladících systémů vypouštět do řek, jelikož by v řekách s nízkým stavem hladiny ohrozila život.

Vysychání Evropy přináší samozřejmě problémy i sektoru vodních elektráren; příznivé počasí sice přispělo k mírnému nárůstu energie generované vodními turbínami, ale z důvodů očekávaných dopadů klimatických změn, odtávání evropských ledovců a úbytku vody není vodní energie tak perspektivní jako jiné obnovitelné zdroje.

Zaostávání českých zemí

Ze studie společnosti Ember plyne, že Česká republika za zbytkem Evropské unie zaostává. Ačkoliv české fosilní elektrárny vygenerovaly nejméně energie od roku 2000, tak nelze sledovat významnější nárůst ve výstavbě obnovitelných zdrojů.

Data Emberu dokládají, že výroba energie ze slunce a větru v České republice posledních osm let víceméně stagnuje, což zemi staví do ostrého kontrastu s ostatními členskými státy, jež ve stejném období zažívaly její rozvoj. Potenciál jak solární, tak i větrné energie je přitom v českých zemích zásadní a žádné scénáře dekarbonizace se bez masivního rozvoje produkce energie z větru a slunce neobejdou.

I přes zjevné zaostávání především v sektoru větrné energetiky se z iniciativy ministerstva životního prostředí začíná připravovat vytyčení takzvaných go-to zón, ve kterých panují příhodné podmínky pro výstavbu větrných elektráren. V nich by se měl usnadnit povolovací proces.

V tomto roce má pod taktovkou české vlády rovněž vzniknout hned několik strategických dokumentů, mezi nimi i nová státní energetická koncepce. Z veřejně dostupných zdrojů však vyplývá, že vláda bohužel počítá především s rozvojem jaderných zdrojů.

Podle východisek k novele Státní energetické koncepce, které zveřejnilo ministerstvo průmyslu a obchodu by mělo jít o výstavbu několika reaktorů v Dukovanech a Temelíně do roku 2046 a poté i budování malých modulárních reaktorů ve 30. letech. Je to plán, který budí na mnoha místech rozpaky a je terčem ostré kritiky jako technologicky zpátečnický, ekonomicky nereálný a z hlediska energetiky bez potřebných ambicí.

Jitka Martínková, zástupkyně Klimatické koalice k dosavadní tvorbě koncepce podotýká: „Je škoda, že v oblasti obnovitelných zdrojů zůstávají české ambice ve srovnání s Evropou spíše při zemi a — jak naznačuje i zadání modelových scénářů — část české vlády se i dnes upíná místo toho především k myšlence výstavby nových jaderných reaktorů.“

Nebude to stačit

To ale vůbec nemusí stačit. Ze závěrů šesté hodnotící zprávy Mezivládního panelu pro změnu klimatu vyplývá, že dekarbonizace se musí odehrát co nejrychleji a nejlépe do roku 2030 zásadním způsobem snížit emise skleníkových plynů. Orientace na jádro, i kdyby se je podařilo postavit v plánovaném termínu, s nímž nelze na základě zkušeností z celého světa vůbec počítat, by přinesla dekarbonizaci až ve chvíli, kdy budeme čelit nevratnému klimatickému rozvratu.

Podle dat Mezivládního panelu pro změnu klimatu jsou nejefektivnější právě taková opatření, která počítají s energií ze slunce, větru a s rychlým odchodem od fosilních paliv. Ani stávající evropské investice do opatření na dekarbonizaci a zmírňování dopadů klimatické krize nejsou podle Mezivládního panelu pro změnu klimatu postačující. Evropa by měla na úsilí o zamezení klimatickému rozvratu podle IPCC vydávat nejméně dvojnásobek prostředků.