Jan Osička: Z energetické krize skrze obnovitelné zdroje a lepší státní správu

Lucie Čejková, Daniel Kotecký

S Janem Osičkou, odborníkem na obchodování s energetickými komoditami a obnovitelné zdroje energie, jsme hovořili o příčinách energetické krize a vhodných opatřeních, jak se s ní vypořádat.

„Je smutné, že zatímco analytická oddělení energetických firem čítají desítky skvěle placených zaměstnanců, tým Ministerstva průmyslu a obchodu zodpovědný za energetiku v rámci českého předsednictví v Evropské unii se pomalu vejde do jedné kanceláře,“ říká Jan Osička z Masarykovy univerzity. Foto Peter Tkáč

Evropská komise představila v polovině září soubor opatření, která směřují ke společnému řešení současné energetické krize. Součástí návrhu bylo například zdanění příjmů výrobců energií z jiných než plynových zdrojů přesahující sto osmdesát eur za megawatthodinu.

Vedle toho Komise navrhla daň z nadměrných zisků plynárenských ropných korporací a povinné snížení spotřeby elektřiny. Česká vláda už dříve oznámila svůj úmysl zastropovat ceny energií na národní úrovni, k čemuž dal minulý týden svolení Senát.

Cena elektřiny se přitom na sklonku srpna přiblížila hranici tisíc eur za megawatthodinu, v současnosti se pohybuje kolem pěti set eur. Před rokem se přitom cena za stejné množství elektřiny pohybovala kolem stovky.

O růstu cen energií, jejich výkyvech a o možných variantách řešení jsme vedli rozhovor s Janem Osičkou, analytikem energetické politiky z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity.

Jan Osička

Jan Osička je docentem politologie při Katedře mezinárodních vztahů a evropských studií Masarykovy univerzity. Specializuje se na obchodování s energetickými komoditami a obnovitelné zdroje energie. Kromě výzkumu přednáší v rámci programu Mezinárodní vztahy a energetická bezpečnost.

V posledních týdnech Česká republika a Evropská unie promýšlejí návrhy, jak stlačit ceny energií. Co by podle vás měla splňovat vhodná odpověď?

Je to složitá otázka. Všechny aktuální návrhy jsou poměrně abstraktní. Detaily ještě v tuto chvíli nejsou dohodnuté.

Nejdůležitějším faktorem současné krize je, že jde o krizi nedostatku. Vysoké ceny jsou tím pádem vlastně normální a v nějaké podobě i potřebné. Kdybychom je neměli, nebudeme schopni se s nedostatkem vyrovnat — a to ze dvou důvodů. Vysoké ceny jednak motivují výrobce, aby stavěli další výrobny a pomohli na straně nabídky. A zadruhé, vysoké ceny motivují spotřebitele, aby spotřebovávali méně.

Grafika zobrazuje tvorbu cen podle nejdražšího zdroje, který je potřeba k naplnění poptávky. Zároveň ukazuje, kde vznikají zisky z levnějších zdrojů. Grafika Fakta o klimatu

Ideální řešení má podle mého názoru tři prvky. Zaprvé nevstupuje do cenotvorby a nezasahuje příliš do trhu. Ponechává tak vysoké ceny a vysílá výrobcům i spotřebitelům správné signály. Zadruhé bere zisky adresně tam, kde být nemusí. A zatřetí rozděluje peníze tam, kde být musí.

Co nám brání v přijetí takového řešení?

To, že ani výrobci, ani spotřebitelé nejsou homogenní skupiny a že nemáme čas. Energetické firmy mají velmi různorodé obchodní modely a určit, co přesně je, nebo není nadměrný zisk není snadné. Někteří výrobci mají například dlouhodobě prakticky nulové zisky a na trhu se dokáží udržet jen díky víceméně pravidelně se objevujícím cenovým špičkám. Pro fungování elektroenergetického systému jsou přitom velmi důležití a dlouhodobě by nebylo rozumné jim současné zisky dramaticky danit.

Dále je samozřejmě problém na straně spotřeby. V našem aktuálním, ještě nezveřejněném, výzkumu energetické chudoby jsme si ověřili, jak problematické je měření příjmů domácností. Existuje velké množství způsobů vydělávání peněz a zdaleka ne všechny jsou evidovány způsobem, který by jednoduše umožnil určit příjmovou hladinu té které domácnosti. Navíc bojujeme s roztříštěností dat: něco mají k dispozici finanční úřady, něco správa sociálního zabezpečení, nějaká data chybí úplně. Zaspali jsme s digitalizací státní správy a máme chronicky přetížené úřady.

Což nás přivádí k třetímu podstatnému problému, a tím je čas. Lidem chodí nové zálohy právě teď. Nemůžeme dlouze studovat obchodní modely energetických firem nebo přesívat dostupná data o domácnostech.

Z toho vyplývá, že jsme v situaci, kdy už nehledáme nejlepší řešení, ale rozhoduje se někde mezi pátým nebo šestým nejlepším řešením. Každé z nich je nějakou variací stropování cen — aby si mohli lidé energie nadále dovolit — a nějaké formy rozšíření sociálních dávek, abychom pomohli těm, kdo nebudou schopní ufinancovat ani ty zastropované ceny.

Která z těchto variant je podle vás lepší?

Obojí má svá pozitiva a obojí jde udělat různými způsoby. Aktuálně se bude nejvíc bojovat s tím, jak to udělat rychle, s co nejnižšími celkovými náklady a zároveň s minimem dlouhodobých nežádoucích důsledků. Každé takové opatření totiž vytváří pobídky, které v dlouhodobém horizontu přinášejí větší a větší náklady.

Vezměme například cenový strop — v českém kontextu aktuálně opatření, kdy cokoliv nad šest korun za kilowatthodinu hradí stát. Co to ale říká dodavateli? Říká mu to, že není potřeba se trápit s inovacemi a konkurenceschopností, protože když mu vyrostou náklady z řekněme osmi korun na deset, spotřebitel to nepozná (a nepřejde ke konkurenci) a stát to zaplatí. Firmy se pak místo inovací v energetice budou soustředit na inovace v účetnictví, aby dokázaly ospravedlnit jakékoliv náklady.

To se samozřejmě v čase zhoršuje — provozy zaostávají a jejich náklady skutečně rostou, takže rušit cenové stropy už prakticky není možné. Koncové ceny by totiž najednou musely tyto náklady reflektovat a spotřebitelé by si je jednoduše nemohli dovolit.

Příkladů takového vývoje je celá řada — typicky například dlouhodobě stropované ceny plynu pro domácnosti a malé podniky na Ukrajině, kde před válkou v roce 2014 související dotace představovaly asi sedm procent HDP. Ukrajina se dlouhodobě pokoušela o reformy, ale žádné řešení, v jehož důsledku by dramaticky nezchudla podstatná část populace, prostě neexistovalo. Až ruská invaze a úplné odstřižení od dodávek plynu vytvořily dostatečný tlak na změnu.

Zdanění nadměrných zisků zase omezuje investice výrobců do nových výrobních kapacit. My ovšem — s ohledem na nedostatek — potřebujeme pravý opak. Potřebujeme, aby měli co nejvíce volného kapitálu, který kvůli vysokým cenám investují do nové výroby.

Pokud bych to tedy měl shrnout, podstatné je, aby hrubá plošná opatření, která teď přijímáme, neplatila příliš dlouho. Někdy zjara by bylo dobré je revidovat a mezitím usilovně pracovat na reformě trhu a vytváření podmínek pro kvalitnější státní správu.

Daří se koordinovat společný postup v rámci Evropské unie, nebo zatím energetickou krizi řeší spíše jednotlivé členské státy samostatně?

V současnosti jsou vlády tlačeny k tomu, aby tvořily národní řešení. Na unijní úrovni se o opatřeních bude rozhodovat během několika týdnů. Pak se o tom bude diskutovat a bude krystalizovat konkrétní podoba společného postupu. Tolik času ale většina států nemá. Komise proto signalizuje alespoň obrysy toho, kde by se státy měly pohybovat.

Pak nicméně existuje mnohem obecnější rovina — jak se tato situace promítne do rozdělení kompetencí členských států a Komise. Zajímavým příkladem je třeba takzvaná windfall tax, tedy daň z neočekávatelných zisků. Komise již signalizovala, že by neměla být národní. Pokud by se zavedla, byl by její součástí i přerozdělovací mechanismus mezi státy, což může být pro spoustu z nich zajímavé. Bude je to tedy motivovat, aby v tom Komisi podpořily.

Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová představila 14. září během svého projevu o stavu Unie soubor opatření, která směřují ke společnému řešení současné energetické krize. Foto Dati Bendo, EK

Zavedení takové daně na úrovni Evropské unie by však byl naprosto přelomový precedens. Daně obecně, tím spíš daně v energetice, byly vždy oblastí, do které si státy nechtěly nechat zasahovat. Pokud ale Komise tuto novou kompetenci dostane, už ji samozřejmě nepustí.

A kdyby se koordinované řešení nepodařilo? Co hrozí?

Není to tak, že by doteď žádá koordinace neprobíhala. Prvky solidarity, plány o sdílení zdrojů ze zásobníků — to všechno už se stalo na jaře. A proběhlo to překvapivě civilním a konstruktivním způsobem.

Zatím jsme se samozřejmě nedostali do momentu, kdy by došlo na lámání chleba, tedy že by nebyl plyn a nebyl by dostupný ani v zásobnících. Nikdo také nedělal ostrá prohlášení částečně proto, že trhy už jsou tak jako tak do velké míry propojené.

Spolupráce navíc dává smysl, protože kdo by těžil z uzavření burzy v jedné komoditě, ten by velmi prodělal ze zavření burzy v jiné. Typickým příkladem je Česká republika. Prodáváme velké množství elektřiny. Pokud bychom se však vyvázali z burzy s elektřinou, je otázka, do jaké míry by politické instituce v Evropě souhlasily s tím, že bychom zůstali na burze s plynem, odkud zase kupujeme.

Selhání koordinace by vedlo k celkově horšímu výsledku — zvolená opatření by byla dražší a ekonomické škody vyšší. Nicméně, i pokud se vše podaří dobře, stále tu s námi nějakou dobu zůstane nedostatek energií a velmi vysoké ceny. To bude samozřejmě živná půda pro antisystémové strany, které dokáží složitosti trhu a prvky solidarity velmi dobře překlápět do společenské nespokojenosti, hněvu a nedůvěry v politické instituce. Sázky jsou tedy hrozně vysoko. Zdá se mi ale, že to už si všichni uvědomují.

Od některých konzervativních komentátorů či třeba polského premiéra slýcháme, že Evropa dělá chybu, když se chce v blízké době vzdávat své fosilní infrastruktury. Jiné státy naopak současnou situaci považují za příležitost posunout se v transformaci své energetiky. Změnila krize něco na vnímání toho, zda má smysl nadále, třeba skrze dotační politiku, podporovat rozšiřování fosilní infrastruktury?

Převažující přesvědčení je, že fosilní paliva jsou součástí problému, ne jeho řešením. Je tu ale zase krátkodobý, střednědobý a dlouhodobý rozměr této situace.

Ten krátkodobý se zase vyřeší fosilními palivy, nejde to jinak. Evropa doveze velké množství plynu a dalších paliv a přeplatí přitom jiné státy. Ty pak přejdou na biomasu a hlavně na uhlí. Uhlí se tedy spálí buď tady v Evropě, nebo se spálí třeba v Bangladéši.

Otázka je, nakolik dává smysl investovat do otvírání úplně nových plynových nebo uhelných kapacit. Nevíme, jak dlouho se krize potáhne. Ale jsem si jistý, že se to nepřetaví do dlouhodobých, velkých investic do čistě fosilních paliv, alespoň tedy ne v Evropě.

Klimatické politiky totiž nikam nezmizely, emisní povolenky taky ne a jakmile ceny zase klesnou, uhlí nebude rentabilní. Zároveň teď všichni vidí, jak levně dnes vyrábějí obnovitelné zdroje a jak užitečná je nezávislost na dodávkách zvenčí. Všichni ti, kteří v této oblasti rozhodují, přemýšlejí v penězích a peníze ukazují na obnovitelné zdroje. To je dlouhodobá — a ideálně už střednědobá — budoucnost.

To, co říkají zmíněné konzervativní hlasy, tedy podle vás nemá žádné faktické opodstatnění?

Z vedení Polska toto do značné míry zaznívá proto, že to říkat musí. Z velké části je to zpráva pro domácí publikum, které na to stále ještě slyší. Během dalších let se to však výrazně změní. Polsko je v rozvoji obnovitelných zdrojů nesmírně agresivní, asi nejvíc ze zemí východní Evropy. A celkem se jim daří budovat novou značku projektu polské nezávislosti, nyní postavené například na větrnících.

Polsko je dnes na cestě k proměně svého tradičního pojetí uhlí jako zdroje národní hrdosti. Ano, Polsko vyrostlo na uhlí, ale tuhle etapu může úspěšně završit a po ní se „znovu zrodit“ do obnovitelné budoucnosti. Jsem přesvědčený, že vliv uhelné nostalgie na politiku časem ustane — o to víc, že v posledních letech vláda lidem nedokázala vysvětlit fakt, že Polsko už nedokáže být soběstačné v těžbě uhlí a musí ho dovážet mimo jiné z Ruska.

Ještě z jiného úhlu: podstatnou roli v rozvoji energetického mixu hrají banky. U každé nové elektrárny vyhodnocují rizika a ta si potom promítají do cen úvěru, který výrobci poskytují na její stavbu. U uhlí je nyní politické a ekonomické riziko příliš velké, úvěry na novou infrastrukturu tak budou drahé. U plynu je to o něco lepší, obzvláště pokud výrobce počítá s možností konverze na vodíkovou technologii.

Byli bychom v tuto chvíli na krizi lépe připravení, kdybychom už teď měli větší kapacitu obnovitelných zdrojů?

Určitě bychom na tom nebyli hůř. A řada z nás by na tom byla líp.

Kvůli současnému nastavení cenotvorby bychom neměli nižší ceny na trhu s energiemi. Ale kdybychom měli alespoň minimálně rozumná pravidla pro komunitní energetiku a pro decentralizované střešní instalace, řada lidí by nemusela tolik spotřebovávat ze sítě, tudíž by ani nemuseli platit tak vysoké částky v tržních cenách.

To by se ovšem netýkalo těch nejvíce zranitelných domácností, které nemají finance ani obydlí na to instalovat vlastní zdroje. Na druhou stranu, kdybychom měli v České republice více výroby z obnovitelných zdrojů, měli bychom dnes k dispozici také více peněz v rámci nadměrných zisků.

Je třeba stále dokola zdůrazňovat, že v tomto jsme strašně pozadu. Měli jsme s tím počítat, měli jsme v tomto ohledu být mnohem agresivnější a firmy do pořizování obnovitelných zdrojů energie více tlačit. Stejně tak jsme selhali v energetických úsporách. Nemyslím tím ovšem, že jsme měli předvídat válku. Ale každý, kdo sledoval vývoj na trhu, věděl, že po roce 2020 nastane změna.

Co tomu nasvědčovalo?

Zatímco obnovitelné zdroje se rychle šířily od roku 2010, ostatní elektrárny dožívaly přirozeným tempem a navíc se stavěla nová kapacita v plynu, což vedlo k nadbytku — a to i přes odstávky jaderných elektráren. Cena elektřiny tedy v poslední dekádě byla velmi nízká.

Vědělo se však, že někdy po roce 2020 už obnovitelných zdrojů bude opravdu hodně a zároveň dožije relativně velké množství konvenčních elektráren. V důsledku toho mělo přijít zvýšení průměrné cenové hladiny a také určité rozkolísání cen, což je pro výrobu z obnovitelných zdrojů typické.

My jsme se ale na tuto předvídatelnou situaci vůbec nepřipravili a čekali jsme, že to vyřeší sám trh. Což se teď skutečně děje — ale způsobem, který jsme nechtěli.

Odpovědí — na první pohled možná paradoxní — je nicméně více obnovitelných zdrojů. Kdybychom dnes měli v rámci regionálního energetického mixu více energie z obnovitelných zdrojů, měli bychom mnohem delší časové úseky, během nichž budeme vytvářet přebytky a během nichž nebudou plynové elektrárny potřeba.

V takových hodinách by cena klesla, což by stlačilo zprůměrovanou dlouhodobou cenu a na domácnosti by krize tolik nedopadala. Zároveň bychom měli velké cenové výkyvy. Ty by vytvořily pobídky pro provozovatele baterií, jiných způsobů uskladňování energie nebo různých forem inteligentního řízení poptávky v čase. To vše jsou komerčně dostupná opatření, jen pro jejich rozšíření chybí legislativa.

A tím se oklikou dostáváme opět ke státní správě — je smutné, že zatímco analytická oddělení energetických firem čítají desítky skvěle placených zaměstnanců, tým Ministerstva průmyslu a obchodu zodpovědný za energetiku v rámci českého předsednictví v Evropské unii se pomalu vejde do jedné kanceláře.

LUCIE ČEJKOVÁ, DANIEL KOTECKÝ

advertisment
advertisment