Ramena větrných elektráren, na která hledím ze svého okna, dnes sekají vzduch zvlášť dynamicky. Bouře z včerejšího večera je sice ta tam, ale silný vítr ještě trvá a do elektrické sítě posílá kilowatthodinu za kilowatthodinou, aniž by to cokoli stálo — neboli řečeno jazykem ekonomů za nulové mezní náklady.

Ale lidé, kteří v současné strašlivé krizi životních nákladů horko těžko schrastí prostředky na základní živobytí, za elektřinu z větrníků za mými okny platí stejnou cenu, jako by pocházela z nejdražšího zkapalněného plynu, který se do Řecka dováží z Texasu. Tato absurdita, jež panuje nejenom v Řecku a v Evropě, musí skončit.

Popsaná absurdita stávající situace pramení z bludu, že státy mohou nasimulovat konkurenční, a tudíž efektivní, prostředí volného trhu s elektřinou. Protože do všech budov, v nichž máme své domovy či podniky, vedou pouze jedny dráty, nechat vše jen na trhu by zákonitě vedlo ke vzniku dokonalého monopolu — a to je výsledek, který si nikdo nepřeje.

Vlády si ale nechaly nabulíkovat, že mohou nasimulovat volnotržní prostředí, nahrazující přirozené monopoly veřejných služeb, jež produkovaly a distribuovaly elektřinu dříve. Jenomže v realitě to samozřejmě možné není.

Energetický sektor Evropské unie je dobrým příkladem škod, které tržní fundamentalismus napáchal v daném odvětví po celém světě. Evropská unie zavázala členské země k oddělení distribučních sítí od elektráren a pobídla je k jejich privatizaci s cílem vytvořit nové korporace, jež mezi sebou měly soupeřit o to, kdo dodá elektřinu další nově vzniklé společnosti vlastnící rozvodnou síť.

Ta zase měla pronajímat svou rozvodnou kapacitu dalším společnostem, jež mezi sebou naopak měly soupeřit o to, kdo bude schopen výhodněji zásobovat domácnosti a podniky. Soutěž mezi producenty měla minimalizovat výrobní náklady, zatímco konkurence mezi prodejci měla zase znamenat, že finální zákazník bude profitovat z nízkých cen a vysoké kvality služeb.

Nuže, nic z toho samo sebou nemohlo fungovat ani v teorii, natožpak v praxi.

Nasimulovaný trh byl od počátku zatížen dvěma protichůdnými nároky: jednak měl zajistit, že objem elektřiny v distribuční síti nikdy nepoklesne pod stanovené minimum, jednak měl nasměrovat investice do obnovitelných zdrojů. Řešení vymyšlené tržními fundamentalisty bylo dvojí: jednak vytvořit nový trh s emisními povolenkami, které zatěžovaly cenou emise skleníkových plynů, a jednak zavést stanovování ceny podle mezních nákladů, což znamená, že cena každé obchodované kilowatthodiny má odpovídat ceně té nejdražší prodané.

Smyslem trhu s obchodními povolenkami bylo motivovat producenty elektřiny k přechodu k méně znečišťujícím palivům. Na rozdíl od pevně stanovené uhlíkové daně se měla cena emisních povolenek určovat tržně. V teorii to mělo fungovat tak, že čím více by se průmysl spoléhal na otřesná paliva jako hnědé uhlí, tím větší poptávka po emisních povolenkách by vznikla. To mělo šroubovat jejich cenu nahoru a sloužit jako pobídka k přechodu na fosilní plyn a finálně na obnovitelné zdroje.

Stanovení ceny podle mezních nákladů mělo fungovat jako pojistka proti tomu, aby producenti s nižšími náklady nevytěsnili z trhu společnosti, které produkují energii z dražších zdrojů. Ceny přitom měly garantovat nízkonákladovým producentům dostatečné zisky, aby mohli investovat do levnějších méně znečišťujících energetických zdrojů.

Ukažme si, jak to regulátoři mysleli, na příkladu srovnání vodní a hnědouhelné elektrárny. Fixní náklady vybudování vodní elektrárny s přehradou jsou obrovské, ale mezní pak nulové: jakmile voda roztočí turbínu, produkce kilowatthodin už nestojí nic. Naproti tomu hnědouhelnou elektrárnu je mnohem levnější postavit, ale mezní náklady jsou vyšší, neboť se do každé kilowatthodiny promítá cena spáleného hnědého uhlí.

Tím, že Evropská unie svázala cenu každé kilowatthodiny vyprodukované ve vodní elektrárně s cenou kilowatthodiny vyprodukované hnědým uhlím, chtěla odměnit společnost vlastnící vodní elektrárnu tučným ziskem s nadějí, že bude dál investovat do obnovitelných zdrojů. Naopak hnědouhelná elektrárna měla mít zisky prakticky nulové, jelikož prodejní cena elektřiny měla jen tak tak pokrýt náklady, jež se navíc měly stále zvyšovat v důsledku rostoucí ceny emisních povolenek.

Jenomže realita pro to měla mnohem méně pochopení než teorie. Už poté co pandemie otřásla s globálními dodavatelskými řetězci, ceny fosilního plynu vzrostly. Když pak Rusko napadlo Ukrajinu, ještě se ztrojnásobily. Náhle tak nejšpinavější palivo — hnědé uhlí — přestalo být tím nejdražším, což podnítilo investice do fosilních paliv a infrastruktury pro zkapalněný plyn.

Stanovování cen podle mezních nákladů naproti tomu umožnilo energetickým korporacím shrábnout tučné zisky k pohoršení zákazníků, kteří si uvědomují, že platí podstatně víc, než činí průměrná cena elektřiny. Není vůbec překvapením, že veřejnost, jež z větrníků rotujících nad našimi hlavami a zošklivujících krajinu nepociťuje žádný ekonomický užitek, se proti nim začala stavět.

Nárůst ceny fosilního plynu odhalil všudypřítomné chyby, které se nutně musely vyskytnout, když se pokoušíte nasimulovat trh v prostředí přirozeného monopolu. Viděli jsme snad už všechno. Jak snadno se mohou producenti dohodnout na zfixlování mezní ceny. Jak jejich obscénní zisky, zejména z obnovitelných zdrojů, obrátily veřejnost proti přechodu na zelenou energetiku. Jak režim simulovaného trhu znemožnil opatření, jimiž by bylo možné snížit cenu energie pro chudší země. Jak se obchod s elektřinou pro finální zákazníky stal kasinem, v němž společnosti spekulativně sázející na budoucí ceny energií shrabují tučné zisky, když se jim daří, a domáhají se záchrany státem, když jim teče do bot…

Takže je na čase nalít si čistého vína a blud simulovaného trhu s elektřinou prostě opustit. Namísto toho potřebujeme veřejný energetický sektor, v němž cena elektřiny bude stanovována z průměrných nákladů na její výrobu s připočteným malým profitem. Je nutné zavést standardní uhlíkovou daň, jejíž výnos bude použit na kompenzace pro sociálně slabší občany.

Potřebujeme obrovský projekt investic do zelené energetiky budoucnosti typu projekt Manhattan — jako jsou investice do zeleného vodíku a obřích plovoucích větrných farem. A konečně potřebujeme vznik komunitně vlastněných lokálních energetických sítí založených na obnovitelných zdrojích, solárních, větrných a podobně. Taková reforma změní komunity v reálné vlastníky, provozovatele a beneficienty zdrojů energie, jež potřebují.

Z anglického originálu Time to Blow Up Electricity Markets publikovaného internetovým magazínem Project Syndicate přeložil JAKUB PATOČKA.‌‌