Současná bankovní krize se liší od té, kterou jsme zažili v letech 2007—2008. Je ještě horší.

Tehdy jsme mohli ukázat na viníky a spatřovat příčiny postupného bankovního kolapsu v hromadných podvodech, predátorských půjčkách, tajných dohodách mezi ratingovými agenturami a v podezřelých obchodech s finančními deriváty.

Pochybným transakcím nic nestálo v cestě a podvodníci měli volnou ruku. To vše díky tomu, že politici, které si vychoval Wall Street, demontovali veškerý regulační systém. Jedním z nich byl i americký ministr financí Robert Rubin. Příčina nynějších bankovních krachů ale spočívá jinde.

Úřady věděly, že banky nevydrží

Silicon Valley Bank na sebe vzala extrémní úrokové riziko a zároveň obsluhovala převážně nepojištěné vkladatele, což byl — mírně řečeno — neuvážený obchodní model. S bankou Credit Suisse se táhl stín temné minulosti, kdy byla spojená se zločinci, podvodníky a zkorumpovanými politiky.

Na rozdíl od roku 2008 tentokrát nebyli umlčeni whistlebloweři, kteří by před hrozícím krachem chtěli včas varovat. Banky víceméně dodržovaly zpřísněné předpisy, stanovené po poslední krizi, a jejich majetek byl relativně důvěryhodný.

Žádný americký ani evropský regulační úřad dnes nemůže věrohodně tvrdit, že ho současná krize zaskočila. Regulační úřady a centrální banky totiž věděly v podstatě všechno. Měly plný přístup k obchodním modelům bank. Prakticky v přímém přenosu mohly sledovat, že jejich obchodní modely nemohou kombinaci výrazného zvyšování dlouhodobých úrokových sazeb a náhlého výběru vkladů přežít. Přesto nepodnikly vůbec nic.

Nepředpokládaly snad hromadný úprk velkých — tedy nepojištěných vkladatelů? Možná. Ale skutečný důvod, proč centrální banky v konfrontaci s křehkými obchodními modely bank nic neudělaly, je ještě znepokojivější. Tyto obchodní modely totiž zohledňovaly způsob, jímž centrální banky reagovaly na finanční krach v roce 2008 — a politici to věděli.

Za zájmy věřitelů a bank na úkor společnosti

Po roce 2008 byla v Evropě a USA zavedena jednak úsporná opatření, tvrdě zasahující většinu společnosti, jednak politika státního socialismu pro bankéře. Z toho vyplynuly dva podstatné důsledky, které zformovaly současnou podobu financializovaného kapitalismu.

Prvním bylo, že Západ otrávil své peníze. Přesněji řečeno, v důsledku politických rozhodnutí po roce 2008 již neexistuje žádná nominální úroková sazba, která by byla schopna obnovit rovnováhu mezi poptávkou po penězích a jejich nabídkou, a zároveň by dokázala zabránit vlně bankovních krachů.

Panovala shoda, že jednotná úroková sazba nemůže zajistit cenovou a finanční stabilitu současně. Západní bankéři se spoléhali, že v případě inflace centrální banky zvýší úrokové sazby, a banky tak zachrání. Měli pravdu: jsme toho právě svědky.

Tváří v tvář nelehké volbě mezi omezením inflace a záchranou bank vyzývají uznávaní komentátoři, aby centrální banky prováděly obojí: pokračovaly ve zvyšování úrokových sazeb a zároveň i v politice socialismu pro bankéře. Při zachování statu quo lze totiž jen tak zabránit tomu, aby banky padaly jako domečky z karet.

Jedině tato strategie — a zároveň velkorysá záchrana krachujícího bankovního sektoru — vyhovuje současně jak věřitelům, tak i představitelům bank. Je to rovněž zaručený způsob, jak většinu lidí kvůli vysokým cenám a nezaměstnanosti odsoudit ke zbytečnému strádání a přitom znovu připravovat půdu pro další bankovní kolaps.

Jistě není novinkou, že fungování bank je už ze své podstaty rizikové a bankovní sektor není schopen dodržovat zákony trhu. Dosud jsme však neměli žádnou alternativu: banky byly jedinou možností, jak zprostředkovat peníze lidem — ať již prostřednictvím poboček nebo bankomatů. Celá společnost se stala rukojmím sítě soukromých bank, které si monopolizovaly platby, úspory a úvěry. Mezitím nám však technologie nabídla vynikající alternativu.

Účet v centrální bance jako demokratická alternativa

Představme si, že by centrální banka poskytla každému občanu zdarma digitální peněženku — v podstatě bezplatný bankovní účet s úrokem odpovídajícím denní sazbě centrální banky. Vzhledem k tomu, že současný bankovní sektor funguje jako asociální kartel, mohla by centrální banka pomocí cloudové technologie zajistit bezplatné digitální transakce a ukládání úspor pro každého. Z čistého výnosu by pak financovala základní veřejné statky.

Jakmile bychom byli osvobozeni od nutnosti ukládat své peníze v soukromé bance a platit za transakce v jejím systému, mohli bychom si svobodně zvolit, zda a kdy využijeme služeb soukromé finanční instituce, jež nabízí zprostředkování rizik mezi střadateli a dlužníky. Ovšem i v těchto případech by byly peníze nadále bezpečně uloženy v účetní knize centrální banky.

Přívrženci kryptoměn mě jistě obviní, že prosazuji centrální banku Velkého bratra, která sleduje a kontroluje každou naši transakci. Nechme stranou jejich pokrytectví — jde totiž o stejnou sebranku, která požadovala okamžitou záchranu bankéřů ze Silicon Valley právě centrální bankou. Uvědomme si ale, že ministerstvo financí a další státní orgány beztak mají již nyní přístup ke každé naší transakci.

Ochrana soukromí by mohla být naopak zajištěna lépe, pokud by se transakce soustředily v účetní knize centrální banky. Na ni by dohlížela nějaká „komise pro měnový dohled“, složená z náhodně vybraných občanů a odborníků nejrůznějších profesí.

Bankovní sektor, tak jak ho známe, není možné zachránit. To je špatná zpráva. Dobrá zpráva je, že už se nemusíme spoléhat na žádnou soukromou síť bank, která dosud jen usilovala o rentu a destabilizovala společnost. Nastal čas, abychom vyhodili do povětří celý nenapravitelný bankovní sektor, který přináší výhody vlastníkům a akcionářům na úkor většiny společnosti.

Uhlobaroni už pochopili, že jim společnost nebude trvale poskytovat dotace na ničení planety. Je načase, aby podobnou lekci dostali i bankéři.

Z anglického originálu Let the Banks Burn publikovaného internetovým magazínem Project Syndicate přeložil OTAKAR BUREŠ.