Kapitalismus dobyl svět tím, že téměř všemu, co mělo pro člověka hodnotu, přiřadil cenu, a tím to proměnil ve zboží. Mezi hodnotu a cenu vrazil ostrý klín — výjimkou nejsou ani peníze. Jejich směnná hodnota vždy odrážela ochotu lidí vzdát se za jistý obnos určité věci. Avšak v kapitalismu — poté, co křesťanství povolilo účtovat poplatek za půjčku — získaly i peníze svou tržní cenu, již vyjadřuje úroková sazba, tedy cena za poskytnutí určité částky peněz na určitou dobu.

V období po finančním krachu v roce 2008, a zejména během pandemie, se stalo něco zvláštního: peníze si uchovaly svou směnnou hodnotu — byť snižovanou inflací, ale jejich cena významně klesla a mnohdy se dostala až do záporných čísel.

Politici a centrální bankéři v Evropě a Spojených státech totiž bezděčně otrávili tuto „odcizenou schopnost lidského rodu“, jak Karl Marx poeticky nazval peníze. Jed, který po roce 2008 v Evropě a Spojených státech naordinovali většině zemí, obsahoval tvrdá úsporná opatření, jež měla financovat socialismus pro několik málo nejbohatších. Úsporná opatření snížila veřejné výdaje právě v době, kdy i soukromé výdaje strmě klesaly, což ještě víc urychlilo pokles obou druhů výdajů — tedy národního důchodu.

V kapitalismu jsou věřitelé — obvykle bohatí lidé s velkými úsporami — ochotni poskytnout velké půjčky jen velkým korporacím. A právě proto se cena peněz po roce 2008 prudce propadla: poptávka po nich se zadrhla. Velké podniky totiž tváří v tvář katastrofální dopadům sociálních škrtů na poptávku rušily investice, ačkoli by na ně snadno získaly potřebné peníze.

Podobně jako v případě zásob brambor, které už nikdo za danou cenu nechce koupit, klesá i cena peněz — úroková sazba — v momentě, kdy je poptávka po nich nižší než jejich množství, které je k dispozici k zapůjčení. Je tu však jeden zásadní rozdíl: zatímco rychlý pokles ceny brambor vyřeší problém s jejich nadprodukcí, v případě rychlého poklesu ceny peněz jsme svědky opačného trendu.

Místo aby se investoři zaradovali, že si mohou od nynějška půjčovat levněji, říkají si: „Centrální banka musí očekávat špatné vyhlídky, když nechává úrokové sazby klesnout tak hluboko. I kdyby nám nabízeli peníze zadarmo — bez úroku, raději teď nebudeme investovat.“

Investice se nevzpamatovaly, dokonce ani když centrální banky razantně snížily oficiální úrokovou sazbu — která pak dál klesala, až se dostala do záporných čísel. Nastala zvláštní situace.

Platit záporné ceny dává smysl za něco škodlivého, ale nikoli za něco, co zvyšuje užitek. Když chce továrna zlikvidovat toxický odpad, účtuje si za to zápornou cenu: její manažeři někomu zaplatí, aby je odpadu zbavil. Ale když centrální banky začnou s penězi zacházet jako výrobci autobaterií s kyselinou sírovou nebo jaderné elektrárny s radioaktivní odpadní vodou, naplno se obnaží korodující skelet financializovaného kapitalismu.

Inflace problém nevyřeší

Někteří analytici doufají, že prostřednictvím inflace se západní peníze „očistí“ a úrokové sazby zase vzrostou. Mýlí se. Inflace jed ze západního peněžního systému nevysaje. Po více než dekádě závislosti na otrávených penězích se před námi nerýsuje žádný zřejmý způsob detoxikace. Současná inflace přitom není stejné monstrum jako to, jemuž Západ čelil v sedmdesátých a na začátku osmdesátých let minulého století.

Tentokrát ohrožuje práci, kapitál a vlády způsobem, jakým to před padesáti lety nebylo možné. Tehdy byli pracující dostatečně organizovaní, takže si vymohli zvýšení mezd a vyhnuli se krizi životních nákladů. Stejně tak ani přežití států a soukromého sektoru nebylo závislé na volných penězích.

V současné době neexistuje optimální úroková sazba, jež by obnovila rovnováhu mezi peněžní poptávkou a nabídkou a současně by nerozpoutala obrovskou vlnu bankrotů v soukromém i veřejném sektoru. To je dlouhodobá cena placená za otrávené peníze.

Americká vláda čelí neřešitelnému dilematu, zda omezit domácí inflaci, nebo přivést americké firmy a spřátelené vlády k platební neschopnosti, která ohrozí stabilitu Spojených států samých.

V ještě horší situaci uvízla eurozóna. Po krachu evropských bank v roce 2008 totiž politici odmítli provést opatření, jež by nás dnes mohlo zachránit: vytvořit řádný základ federace — fiskální unii. Místo toho umožnili Evropské centrální bance, aby pro záchranu eura doslova „udělala cokoli“. A ta euro otrávila jen proto, aby ho udržela na čas nad vodou.

Obrovský podíl italského, španělského, francouzského a dokonce i řeckého dluhu, který v současnosti drží Evropská centrální banka, již není ospravedlnitelný jako prostředek k dosažení inflačního cíle. Vzdát se ho ovšem nemůže, aniž by zpochybnila existenci eura.

Úvahy nad neřešitelným rébusem, jemuž jsou Evropa a Spojené státy vystaveny, nás vedou k zamyšlení nad hlubší příčinou, jak se mohlo stát, že peníze byly otráveny — což není totéž jako jejich znehodnocení inflací. Pomozme si analogií s Einsteinovým vysvětlením povahy světla: jeho chování náležitě pochopíme jen tehdy, pokud připustíme, že se chová současně dvěma různými způsoby: jako částice a jako vlnění.

Peníze mají také takovou dvojí povahu. Jsou zbožím, které směňujeme za jiné zboží. Tím však nevysvětlíme, jak je možné, že mohou nabývat i zápornou cenu. Peníze se totiž chovají také jiným způsobem — podobně jako jazyk, neboť odrážejí naše vzájemné vztahy a technologie. Zrcadlí způsob, jakým přetváříme hmotu a utváříme svět kolem nás. Kvantifikují naši „odcizenou schopnost“ jednat kolektivně. Jakmile rozpoznáme tuto druhou vlastnost peněz, mnohem snáz pochopíme důvody současného ekonomického a politického marasmu.

Socialismus pro nejbohatší a škrty uvalené na většinu ostatních spoutaly dynamiku kapitalismu a uvrhly jej do stavu stagnace. V otrávených penězích mohli sice někteří plavat, ale o to méně jich bylo pro žádoucí investice, dobrá pracovní místa a koneckonců cokoli, co by mohlo vzkřísit kdysi dravého, nyní však otráveného ducha kapitalismu.

Důsledkem je, že dnes, kdy nás obchází strašidlo inflace, žádná monetární politika nemůže už peníze „očistit“, obnovit rovnováhu na peněžním trhu a dokázat nasměrovat investice tam, kde je lidstvo skutečně potřebuje.

Z anglického originálu How the West Poisoned Its Money publikovaného internetovým magazínem Project Syndicate přeložil OTAKAR BUREŠ.