Západ otrávil své vlastní peníze

Janis Varufakis

Důsledkem světové finanční krize roku 2008 se radikálně proměnil celý peněžní systém. Peněz je nadbytek, ale zároveň chybí na investice prospěšné pro celou společnost. Při zachování současného modelu kapitalismu tento paradox nemá řešení.

Politici a centrální bankéři otrávili peněžní systém Západu. Chce-li Evropa najít skutečný protijed, nesmí se bát vykročit ze stávajícího politického a ekonomického marasmu. John William Waterhouse, Kouzelnice

Kapitalismus dobyl svět tím, že téměř všemu, co mělo pro člověka hodnotu, přiřadil cenu, a tím to proměnil ve zboží. Mezi hodnotu a cenu vrazil ostrý klín — výjimkou nejsou ani peníze. Jejich směnná hodnota vždy odrážela ochotu lidí vzdát se za jistý obnos určité věci. Avšak v kapitalismu — poté, co křesťanství povolilo účtovat poplatek za půjčku — získaly i peníze svou tržní cenu, již vyjadřuje úroková sazba, tedy cena za poskytnutí určité částky peněz na určitou dobu.

V období po finančním krachu v roce 2008, a zejména během pandemie, se stalo něco zvláštního: peníze si uchovaly svou směnnou hodnotu — byť snižovanou inflací, ale jejich cena významně klesla a mnohdy se dostala až do záporných čísel.

Politici a centrální bankéři v Evropě a Spojených státech totiž bezděčně otrávili tuto „odcizenou schopnost lidského rodu“, jak Karl Marx poeticky nazval peníze. Jed, který po roce 2008 v Evropě a Spojených státech naordinovali většině zemí, obsahoval tvrdá úsporná opatření, jež měla financovat socialismus pro několik málo nejbohatších. Úsporná opatření snížila veřejné výdaje právě v době, kdy i soukromé výdaje strmě klesaly, což ještě víc urychlilo pokles obou druhů výdajů — tedy národního důchodu.

V kapitalismu jsou věřitelé — obvykle bohatí lidé s velkými úsporami — ochotni poskytnout velké půjčky jen velkým korporacím. A právě proto se cena peněz po roce 2008 prudce propadla: poptávka po nich se zadrhla. Velké podniky totiž tváří v tvář katastrofální dopadům sociálních škrtů na poptávku rušily investice, ačkoli by na ně snadno získaly potřebné peníze.

Podobně jako v případě zásob brambor, které už nikdo za danou cenu nechce koupit, klesá i cena peněz — úroková sazba — v momentě, kdy je poptávka po nich nižší než jejich množství, které je k dispozici k zapůjčení. Je tu však jeden zásadní rozdíl: zatímco rychlý pokles ceny brambor vyřeší problém s jejich nadprodukcí, v případě rychlého poklesu ceny peněz jsme svědky opačného trendu.

×
Diskuse
JP
October 13, 2022 v 12.58

I pokud odhlédneme od toho, že Varufakis zcela mylně vykládá Einsteina, on sám nenabízí - jakožto alternativu k tržní ekonomice - žádnou variantu jak "nasměrovat investice tam, kde je lidstvo skutečně potřebuje".

Varufakis má samozřejmě pravdu že volnotržní/kapitalistiká ekonomika se vyznačuje chronickou tendencí ke vzniku ekonomických/finančních disproporcí i krizí; nicméně tento ekonomický model stále zůstává ten nejefektivněji fungujícím ze všech srovnatelných. A můžeme si už teď troufnout předpověď, že - v rozporu s Varufakisovým tvrzením - časem bude rovnováha na finančním trhu opět obnovena. Natolik "toxické" současné evropské finance zase nejsou, aby měly vést k nějaké hluboké systémové krizi.