Ještě v roce 2008 byly příjmy Evropanů v souhrnu o deset procent vyšší než příjmy Američanů, avšak už v roce 2022 vydělávali Američané o šestadvacet procent více než Evropané. Jak potvrzuje deník Wall Street Journal, Evropané chudnou — v souhrnu i jednotlivě. Zarážející zvrat v relativních příjmech Evropanů způsobila bezprecedentní politika škrtů, kterou vlády přijaly po globální finanční krizi v roce 2008.

Škrty dopadají tíživě nejen na zranitelné osoby, které potřebují státní podporu, ale brzdí také investice. V jakékoli ekonomice celkové výdaje odpovídají celkovým příjmům. Evropské vlády tím, že značně snížily veřejné výdaje v době, kdy klesaly i soukromé výdaje, jen urychlily pokles celkových příjmů.

Lze se snad divit, že evropské podniky odmítly investovat do výrobních kapacit v okamžiku, kdy spotřebitelé najednou neměli peníze na nákup jejich zboží? Právě tímto způsobem zamezila úsporná opatření po roce 2008 na celém kontinentě novým investicím a přivodila dlouhodobý hospodářský pokles Evropy.

Všechna úsporná opatření zasahují na prvním místě — a zvlášť tvrdě — jednu oblast fiskálních výdajů: veřejné investice. Ve srovnání s jinými vládními výdaji, jako jsou důchody a platy ve veřejném sektoru, jsou totiž nejsnazším cílem rozpočtových škrtů. Nebyl to tedy jen dopad na agregátní poptávku a soukromé investice, ale hlavně dlouhodobý tlumící účinek úsporných opatření na veřejné investice, který Evropu trvale poškodil.

O více než dekádu později má eurozóna v poměru k celkovému příjmu nižší úroveň veřejných investic než kterákoli jiná vyspělá ekonomika nebo hospodářský blok. Z hlediska míry celkových investic je — pokud pomineme Irsko, jehož HDP tvoří příjmy nadnárodních společností a Irové je nikdy neuvidí — evropská hospodářská velmoc Německo na posledním místě v Evropě.

Kromě luxusního zboží — na špici s firmami jako LVMH, Hermès, Porsche a Ferrari — a fotbalu se Evropa stává v mnoha odvětvích ekonomicky nevýznamným trpaslíkem. Nezachrání ji ani mohutný německý automobilový průmysl, který si sice udržel svou produkci, ale jeho přidaná hodnota dlouhodobě klesá.

Napříč Evropou dosahují investice do vývoje a výroby zelených technologií naprosto žalostné úrovně. Evropa zaostává ve výrobě baterií, v zavádění umělé inteligence i všech digitálních technologií — tedy v oblastech, jež jsou hnací silou globálního hospodářského růstu. Ještě v roce 1990 se v Evropě vyrábělo 44 procent světové produkce polovodičů, nyní již pouze devět procent, zatímco v USA je to dvanáct procent. Velké technologické firmy jsou téměř výhradně americké a čínské. Z dvaceti největších technologických koncernů na světě jsou evropské pouze dva: ASML a SAP.

Na několik let byla politika škrtů v Evropě přerušena v důsledku pandemie. Pozastavení fiskálních pravidel Evropské unie přimělo vlády, které nechtěly firmy nechat padnout, zase utrácet. Vyhlášení Fondu na podporu oživení Evropy neváhali mnozí prohlásit za „hamiltonovský okamžik“ pro Evropu (tedy moment, kdy spojení jednotlivých veřejných dluhů vytváří podmínky ke vzniku federace, pozn. DR). O nic takového však samozřejmě nešlo — jak jsem ostatně již tehdy varoval.

Pandemie znamenala jen další globální krizi, která Evropu oproti Americe ještě více znevýhodnila. Evropský stimulační balíček byl nejen menší než americký, ale na každé vynaložené euro měl také menší dopad, protože na rozdíl od Spojených států, kde byla větší část veřejných peněz poskytnuta přímo občanům, evropské vlády zvýhodňovaly firmy. A vzhledem k tomu, že firmy v časech krize utrácejí s výjimkou vlastních akcií peníze podstatně méně než občané, byl evropský stimul ještě slabší, než naznačují oznámená čísla.

Jednou budou ekonomičtí historici pohlížet na finanční krach v roce 2008, krizi veřejného dluhu po roce 2009 a pandemii jako na řetězec příležitostí, které evropské elity promarnily, a místo toho se rozhodly bezhlavě škrtat, jakmile jim to okolnosti jen trochu dovolily. Většina komentátorů vysvětluje škrty iracionálním strachem z inflace, například kolektivní vzpomínkou Němců na Výmarskou republiku, makroekonomickou negramotností a jinými faktory. Já jsem oproti tomu už dříve tvrdil, že důvodem je především přetrvávající třídní nepřátelství vůči evropským pracujícím.

Ať už je ale důvod jakýkoli, faktem zůstává, že se Evropa chystá opakovat stejnou chybu v nejhorší možný okamžik. Náš průmysl a infrastruktura po letech nedostatečných investic skomírají, zatímco USA zažívají investiční boom způsobený politickou strategií prezidenta Joea Bidena poskytující obrovské dotace firmám (včetně evropských), které v Americe investují — a to převážně do zelených technologií.

Evropská unie se zatím chová tak, jako by jiný postup, než návrat k fiskálním pravidlům znovu oživujícím úsporná opatření, jež jsou hlavním důvodem relativního chudnutí Evropy, ani neexistoval.

Evropu čekají krušné časy. Přestože bezpochyby zahájí kroky k vytvoření vlastního investičního fondu, kterým bude chtít vyvažovat novou americkou průmyslovou politiku, výsledek bude nevalný a přinejmenším stejně rozporuplný jako v případě Fondu na podporu oživení ekonomiky.

Současně s tím, jak bude evropská ekonomika dále upadat a čistý vývoz z Evropy do Ameriky a Číny klesat (také kvůli politice „snižování rizika“, kterou USA vnucují EU), dostanou se do sedla evropští protekcionisté, kteří obrátí svůj hněv daleko spíš proti Číně než Americe. Vedle nových nákladů spojených s přechodem od levného plynu od Gazpromu k drahému zkapalněnému zemnímu plynu dopravovanému z Mexického zálivu brzy vzrostou také náklady na špičkové solární panely, které mohou za nízké ceny dodávat pouze Číňané, a s nimi i veškeré náklady spojené s přechodem na zelenou energii.

Vlivní evropští publicisté se v první řadě stále obávají inflace. Je to vzhledem k tomu, že evropské koncerny využily své tržní síly, aby si během krize životních nákladů zvýšily zisky, pochopitelné. Skutečným nebezpečím skrytým v základech evropské ekonomiky je ale nová recese, již už můžeme vysledovat z údajů o peněžní zásobě a celkových investicích.

Není třeba být prorokem, abychom dokázali předjímat, co čeká Evropu s návratem politiky úsporných opatření. Život v Evropě bude stále nákladnější, protože reálné mzdy budou klesat a kvalita pracovních míst se bude zhoršovat. Evropu jako myšlenku i jako politický subjekt tak nemine sešup, který většina pracujících Evropanů prožívá již více než deset let.

Z anglického originálu Austerity Ruined Europe, and Now It’s Back publikovaného internetovým magazínem Project Syndicate přeložil OTAKAR BUREŠ. Text v DR vychází v rámci spolupráce s Friedrich-Ebert-Stiftung Praha.