Individuální svobodu může zachránit už jen revoluce
Janis VarufakisJádrem liberalismu je přesvědčení o nepopiratelné hodnotě svobody jednotlivce. V době, kdy nás technofeudální kapitalismus připravuje o svobodu jednání i v našem volném čase, ji může zachránit jen radikální demokratizace vlastnictví.
Můj otec byl typický liberál, což je kouzelná ironie, protože se celý život považoval za marxistu. Aby uživil svou rodinu, prodával svoji pracovní sílu majiteli železárny v Elefsíně. V polední pauze se blaženě procházel po tamním archeologickém nalezišti a kochal se pohledem na starověké stély svědčící o vyspělosti starověkých technologií — mnohem vyspělejších, než se donedávna soudilo.
Když si vpodvečer po návratu domů otec trochu odpočinul, věnoval se kromě rodiny také psaní odborných článků a knih. Jeho zaměstnání bylo zcela oddělené od jeho osobního života. Byl to výraz doby, kdy si dokonce i levicově smýšlející lidé jako my mysleli, že když už nic jiného, poskytl nám kapitalismus sice omezenou, ale přece jen určitou možnost rozhodovat o vlastním životě.
Bez ohledu na to, jak tvrdě jsme dřeli, měli jsme jistotu, že čas po pracovní době patří jen nám a je jen na nás, k čemu ho využijeme. Při rozhodování o svém volném čase jsme byli autonomní a svobodní.
Dobře jsme věděli, že skutečnou svobodu mají jen bohatí a chudí mohou o svoji svobodu snadno přijít, proto jsme za nejhorší otroctví považovali mít rád své vlastní okovy. Omezené suverenity, kterou jsme měli, jsme si přesto vážili.
Permanentní dramaturgie vlastního života
Dnešní mladí lidé byli připraveni i o tento výdobytek. Sotva se postaví na nohy, už se ocitají ve světě, kde mají sami sebe vnímat jako značku, jejíž hodnota se odvíjí od toho, nakolik se jeví autentická — a to i ve vztahu k potenciálním zaměstnavatelům: „Práci dostanu, teprve až objevím své pravé já,“ řekl mi jeden absolvent vysoké školy. V současné online společnosti není marketing identity jen možností, jednoduše se mu nelze vyhnout. Permanentní „dramaturgie“ vlastního života je dnes jednou z nejdůležitějších činností mladých lidí.
Než na sociální sítě „postnou“ obrázek, nahrají video, „ohvězdičkují“ film, nasdílejí fotku nebo tweet, musí si rozmyslet, koho jejich „volba“ potěší a koho naštve. Neustále musí vyhodnocovat, které z jejich potenciálních „pravých já“ by mohlo působit nejatraktivněji — musí neustále porovnávat vlastní mínění s představou o tom, jaký může být průměrný názor na síti.
Bez přestání čelí dilematu, zda právě tento moment zachytit a sdílet. Dokonce i ve chvílích, kdy zrovna nemají možnost sdílet prožitky, představují si, jaké by to bylo, kdyby ji měli. Jakákoli osobní volba, i když není zrovna zaznamenána v online světě, se tak stává součástí pečlivé konstrukce vlastní identity.
Nemusíte být levičák, abyste postřehli, že právo na trochu volného času, času, kdy nejsme zrovna na prodej, téměř přestalo existovat. Ironií je, že liberálního jedince nedokázali zničit fašistické hnědé košile ani stalinští komisaři, ale jeho metlou se stala nová forma kapitalismu, kterou nazývám technofeudalismus.
Ten nabádá mladé lidi, aby se chovali co nejliberálněji: byli sami sebou. Ze všech proměn lidského chování, které takzvaný cloudový kapitál iniciuje a následně zpeněžuje, je tlak na autenticitu bezpochyby jeho největším úspěchem.
Vlastnický individualismus měl na duševní zdraví neblahý vliv vždy, ale až cloudový kapitalismus, založený na zpeněžování obrovského množství osobních dat sdílených na internetu, vytváří techno-feudální společnost, v níž se tento problém ještě řádově násobí. Celý systém shromažďování a zpeněžování osobních dat boří bariéry, které ve volném čase poskytovaly liberálnímu jedinci útočiště před trhem práce.
Cloudový kapitalismus tříští jednotlivce na fragmenty dat, jejich identitu skládá z jednotlivých kliknutí a pomocí algoritmů jí pak manipuluje způsobem, jaký si žádná lidská mysl nedokáže představit. V konečném důsledku nejsou lidé ani tak vlastníky svých profilů v sociálních sítích na internetu jako spíše ovládaní potřebou sebeprezentace v nich — anebo přesněji řečeno, neschopností ovládat nutkání předvádět se na nich. Neustálým atakováním naší pozornosti datový kapitalismus oslabil naši schopnost soustředit se.
Nepozbyli jsme svobodné vůle, ale naši pozornost si přivlastnila nová mocenská elita. A protože algoritmy zabudované v cloudovém kapitálu podporují patriarchát, nenávistné stereotypy a stávající mocenské struktury, nejvíce trpí nejzranitelnější: mladé ženy, duševně nemocní, lidé na okraji společnosti a chudí.
Vzkříšení liberálního jedince
Fašismus byl založen na poznání, jak snadno lidé mohou podléhat stereotypům, vykreslujícím skupiny jiných lidí jako zlo — a jak snadno lze na základě toho vybičovat emoce, jako jsou pocity vyvolenosti, strachu, závisti či nenávisti. V současné sociální realitě nám algoritmy sociálních sítí přímo před oči přivádějí ony obávané a odmítané „jiné“.
A protože násilí na internetu se jeví jako nenápadné a nekrvavé, tím snáze se na odmítané představitele „jinakosti“ reaguje posměchem a ponižováním. Bigotnosti si v techno-feudální době mnozí emocionálně kompenzují vlastní frustrace a úzkosti, jež vznikají v důsledku ustavičného stresu z konstrukce vlastní identity a čím dál roztěkanější pozornosti věnované ustavičnému přívalu nicotných podnětů.
Popsané hrubnutí veřejné sféry nezastaví ani moderace příspěvků, ani regulace nenávistných projevů, protože je podstatou kapitalismu založeného na obchodování s digitálními daty lidí uloženými na „cloudech“ — cloudového kapitalismu. Algoritmy jsou optimalizovány tak, aby přinášely co nejvyšší rentu, která majitelům velkých digitálně-mediálních platforem plyne nejspolehlivěji právě z využívání nenávisti a nespokojenosti.
Regulační orgány nemohou regulovat algoritmy řízené umělou inteligencí, kterým nerozumí ani jejich autoři. Má-li tedy svoboda přežít, musí být cloudový kapitál zespolečenštěn.
Můj otec věřil, že soustředěně se zabývat něčím trvale hodnotným a krásným, jako to dělal on mezi památkami starověkého Řecka, je jedinou obranou proti démonům, kteří pronásledují naše duše. Sám jsem se o to po svém také snažil.
Nikam se však nedostaneme, pokud budeme tváří v tvář hrozbám techno-feudalismu jednat sami, izolovaně, jako liberální jedinci. Odpojit se od internetu, vypnout telefony a používat hotovost místo platebních karet nic neřeší. Jedině budeme-li jednat společně, můžeme cloudový kapitál zcivilizovat, přinutit ho, aby společnosti skutečně sloužil — a vrátit svobodu té části naší mysli, kterou ovládl.
Právě v tom spočívá největší rozpor: pouze celkové přenastavení vlastnických práv prostředků výroby, distribuce, spolupráce a komunikace na internetu může zachránit základní liberální myšlenku svobody jako individuální suverenity. Vzkříšení liberálního jedince tedy vyžaduje to, co liberálové tak nenávidí: novou revoluci.
Z anglického originálu The Strange Death of the Liberal Individual publikovaného internetovým magazínem Project Syndicate přeložil OTAKAR BUREŠ.
Varufakis jako vždy zajímavý, jeho snaha uchopit problémy současnosti a nasvítit je z levicového úhlu je úctyhodná, mnoho tak schopných na levici nezbylo...
Nicméně je zde ještě palčivější problém a napíšu ho jednou větou:
Děti jsou z toho nemocné.
A rozumějte - nemluvíme o příznacích, o ztrátě orientace, o neschopnosti chápat sám sebe, rozumět druhým a světu okolo... Mluvíme o fyziologických důsledcích, ze kterých ty příznaky plynou. Protože dětem neustále civícím do monitorů (dnes cca 7-9 hodin denně!!!), se nezformuje mozek zdravým způsobem. Místo toho mají řekněme "řídký" mozek, mozek, kterému chybí obrovské množství neurálních spojů. A není to jen nějaký kec, je to vědecky dokázáno.
A taky je známo, co z toho vzejde. Budou to opravdoví blbové, pitomci neschopní rozumět světu, sobě, ani druhým, idioti, co neumí číst, psát, ani počítat. Bude to generace imbecilů, kteří se ujmou vlády nad světem ve chvíli, kdy bude v plné globální klimatické změně a oni to nezvládnou. U mužské části populace to bude řešit násilí...
!!! Děti jsou z toho nemocné !!!
Letní cyklystický výlet dětské party na koupání k blízké vodní nádrži, večer, kdy mu rodič čte z knížky ...... to vše je milionkrát hodnotnější než jakýkoliv digitální blaf.
Děti jsou z toho nemocné,
a my musíme něco udělat.
(((ale obávám se, že jako v případě klim. krize neuděláme nic podstatného...)))
Jeden z velice mála písemných výtvorů J. Varufakise, který není projevem levičácké ideologie, nýbrž je z něj cítit opravdové zamyšlení se nad konkrétním problémem současného lidstva.
Ovšem - jeho návrh řešení je příliš přímočarý, nežli aby mohl přinášet nějakou skutečnou perspektivu. Zespolečenštit internet? - Jak pak by bylo něco takového možno provést?...
Varufakis žádá revoluční změnu majetkových poměrů. Kdo by pak tedy měl být "vlastníkem internetu"? Snad stát? Z naší vlastní národní historie si snad ještě dobře pamatujeme, k čemu to vede když se vlastníkem stane stát. Internet žije z nespoutané aktivity jeho účastníků - zatímco stát je byrokratický moloch, statický, nekreativní a neefektivní.
A jaký by měl být vztah takto "zespolečenštěného" internetu k tržní ekonomice? Byla by tu přípustná volná komerční aktivita? - Pak by se prakticky naprosto nic nezměnilo na dosavadním stavu. Anebo by všechny komerční aktivity na internetu měl kontrolovat, či dokonce sám řídit stát? - Pak bychom tu měli kontrolu nad účastníky internetu ještě násobně totálnější, nežli jaká je v současnosti.
Zkrátka: Varufakis sice oprávněně kritizuje současný stav, ale jako řešení nenabízí nic jiného nežli stará levicové klišé o "zespolečenštění".
Pravé řešení je nutno hledat někde naprosto jinde: a to sice v zásadní proměně (metanoie) celého společenského vědomí, normativních automatismů kterými se řídí aktivity, myšlení rozhodující většiny populace. Změny (či úpravy) vlastnických forem pak mohou být pouze dalším krokem, který by mohl podpořit, upevnit onen krok první.
Na jednu stranu je tedy pozitivním počinem, že Varufakis tento problém vůbec tematizuje (a i takovýto počin je součástí - doufejme - oné změny společenského vědomí), ale jeho starolevičácké koncepty s revoluční změnou vlastnických poměrů jdou do prázdna.
Co se pak onoho článku v LN týče, ten už v samotném počátku obsahuje jeden naprosto fatální protimluv: "Během posledních dvaceti let jsme se dostali do situace, v níž jsme nebyli během předchozích 200 tisíc let. A to, že poprvé v našem životě začínáme předávat své informace, schopnosti či pocity přes umělá média."
Skutečně? Skutečně je tomu tak poprvé v historii? A co knihy? Noviny, časopisy? Nejsou tohle snad všechno také "umělá média"? Už ve svém dětství jsem často "ležel v knihách"; že bych z toho dnes měl "prázdný mozek"?... Vyloučit se to samozřejmě nedá.
Nijak touto poznámkou nechci zlehčovat oprávněnost kritiky na excesivním užívání internetových médií současnou mladou generací; to bezpochyby dosáhlo mnohdy už vysloveně patologických forem. Ovšem - i tady nejsou hlavním problémem média samotná, nýbrž celkové nastavení společnosti, jejích životních hodnot.
Naše současná společnost je v prvé řadě konzumistická, tedy zaměřená a fixovaná na rychlý, povrchní požitek z toho či onoho zboží. A přesně takový vztah pak panuje k obsahům internetu. Jeho účastníci v něm nehledají hodnotné obsahy (které v něm bezpochyby k nalezení jsou), nýbrž především rychlou, lacinou, povrchní zábavu, a stejně tak lacinou a povrchní vlastní sebeprezentaci, často spojenou s vyloženým exhibicionismem.
Tato povrchnost, tento exhibicionismus tedy vyplývají ze samotné podstaty kapitalisticko-konzumní společnosti a její mentality; nová média k tomuto trendu pouze poskytují příhodný prostor.
Je to, když se to tak vezme, velmi přehledné. Máme tady dvě základní a nejdůležitější ingredience vedoucí k pádům civilizací:
1/ klimatická změna
2/ obyvatelstvo, které přestalo rozumět vlastnímu společenskému uspořádání
V případě naší průmyslové civilizace je tady menší problém, že jsme tak mocní, nesrovnatelně s čímkoliv předchozím, že náš pád možná smete všechno.
A tohle je zpráva pro budoucí inteligentní bytosti, které ovšem nevzešly z opic, ale ze strojů...
Knihy vyžadují duchovní spolupráci, bych tak řekl pane Poláčku. Když jsem kdysi četl, jak se Vinnetou plíží k ohni podlých zlatokopů, proti větru, aby ho neucítily jejich koně, ve stínu keřů .... můj mozek pracoval na plno.
Nebo si vemte Annu Kareninu - prvních třicet stránek románu je - vizuálně vzato - o tom, jak přijíždí v kočáru na bruslák. Tak by to vypadalo ve filmu. Ale co všechno do těch třiceti stránek Tolstoj nacpal!!!
To že děti jedou na obrazovkách a obrázcích, je ve svéím dopadu úplně jiné, než slova a knihy.
Když sedím v metru, dívám se skoro nestoudně, tedy, jak by to dříve nešlo, po lidech, protože oni se dívají do okýnek svých mobilních ovladačů. Jsou tím ovšem trochu fádní a nudní, proto ve filmech, až na řídké tematizace a parodie, lidi takhle trapně nepodávají. Jde přece jen pořád o "hrdiny". Když jsem před časem spatřil, jak v MHD matka s dcerou obě pletou, vyšel jsem na perón poněkud zasněně...
Přes svůj odpor k různým moderním formám zblbnutí ovšem musím poněkud mírnit obavy z následků. Lidé vůbec, natož pak děti jsou tvorové nadmíru adaptabilní. Pomysleme jen, jak nesmírně se vzdálila strava různých národů (Inuiti, Japonci, Indové, nebo sběrači a pastevci) a zdatnost ani jedněch přitom neutrpěla.
Nepředpokládám, že dnešní na mobilu a pecku visící drobotina a posléze omladina zaostane za úrovní třeba některých mých spolužáků (zdravím...) ze žižkovské základky, kteří měli před jejím (někdy opožděným) absolvováním přečtenu dohromady jednu či dvě knížky. Myslím ovšem na úroveň duševní. Doufám dokonce, že po odehrání hafa násilných her, jim nepůjde tak snadno od pusy staré "chceš do huby, vole?". Jedním
z důvodů toho se však může stát i absence patřičných fyzických předpokladů. Neboť to je těžké vymyslet, aby pecko a mobil dodaly mladému člověku bezva kondici. (Nejinak tomu bude se vztahovou inteligencí).
Co se týče zespolečenštění internetu, je na ně asi pozdě. Nicméně, když člověk zná Wiki, byť občas potřebuje nějaký příspěvek, občas si řekne, že bez komerce toho jistě mohlo být, s trochou štěstí a přičinění, poněkud víc. Přes neuvěřitelnou vlezlost reklamy na síti, musel-li bych si vybrat, osobně bych hlasoval pro to, aby bez intoxikace fungoval hlavně reálný fyzický svět, ten virtuální až po něm.
Zánik civilizací - shodou okolností mi zrovna dnes hlavou opět projela otázka, proč vlastně svého času padl Řím.
Má dnešní - víceméně zcela spontánní - odpověď byla: protože jeho obyvatelstvo se s ním přestalo identifikovat. "Jsem Říman" už nebylo prioritním zdrojem hrdosti a vlastní sebeidentifikace, nýbrž daleko spíše příslušnost k tomu či onomu mocenskému klanu, k tomu či onomu vojenskému uskupení. Zkrátka: občanské ctnosti ustoupily do pozadí, na jejich místo nastoupily ryze partikulární zájmy, které ve svém důsledku roztrhaly Řím.
Jak je tomu s dnešním vztahem jedince ke státu, ke společnosti? Na jedné straně kupodivu nikterak špatně; ostrý ideový/ideologický střet mezi pravicí a radikální (komunistickou) levicí je už víceméně minulostí, nějaký revoluční převrat není na pořadu dne.
Ovšem na straně druhé - kolik lidí se dnes ještě skutečně identifikuje se svým státem? A kolik z nich naopak preferuje jenom své vlastní osobní, partikulární zájmy? Těžko soudit.
Knihy a internet: pane Morbicere, já jsem především konstatoval nelogičnost onoho argumentu o "umělých médiích". Kde se v onom článku tvrdí, že prý se jedná o zcela novodobou záležitost.
Problémem tedy nebude asi jenom samotná přítomnost "umělých médií" - nýbrž kvalita jejich obsahů, jakož i kvalita, osobní nastavení těch, kteří je užívají.
Je nutno si uvědomit: ti co dnes excesivně hltají (respektive sami produkují) plytké internetové obsahy, to nejsou ti kteří dříve četli se zaujetím hodnotnou literaturu; nýbrž to jsou ti kteří dříve vysedávali po hospodách, respektive - v mladších létech - se se svou partou potloukali bezcílně ulicemi.
Co se pak knihy a obrazového sdělení týče: i kvalitní film dokáže na krátkém prostoru vyjádřit až neuvěřitelně mnoho. Ani tady se tedy nedá říci, že by vizuální umění jako takové nutně zaostávalo za literaturou.
Máte pravdu, sousloví "umělá media" je projev blbství, nikoliv ale stav, který se autor tím blbstvím pokouší pojmenovat.
To, co se za těch přibližně dvě stě let (plus mínus sto :-) občanské veřejnosti rozvinulo a dnes začíná být děsivě ohrožené, jsou:
a) redigované texty a diskuse, dlouhodobá sedimentace veřejných postojů v dlouhodechých rozpravách, zpřítomňujících minulé fáze diskuse;
b) vytváření relativně homogenního, masivního středního pásma postojů a očekávaných znalostí jak faktů, tak literatury
-- v šedesátých letech byl oblíbenou součástí kreslených vtipů roh hojnosti; asi ani tehdy většina čtenářů Dikobrazu nevěděla, že ta nepříliš oděná ženská postava lepých tvarů, která něco sype z rohu (že kozího jsme asi také nepoznali) je Tyché, ale rozuměli jsme všichni symbolice; raději se nezkoušejte na interpretaci toho motivu ptát dnešních maturantů;
c) vytváření relativně prostupných, ale přitom vzájemně diskrétních sfér
-- chodil jsem do hospod, často a rád, chodil jsem na koncerty, často a rád, chodil jsme na diskuse Filosofické jednoty; všude jsem potkával spoustu lidí, které jsem znal z těch ostatních sfér, ale chovali jsme a komunikovali jsme jinak; ostatně dodnes se dodržuje rituál odborných konferencí, kdy se totéž téma probírá v jednom režimu v přednáškovém sále a v jiném u piva (oboje potřebné a přínosné a navzájem nezastupitelné).
K tomu náleží nátlak konformity, kterou popisuje Varufakis -- musíš komunikovat na sítích a musíš komunikovat určitým způsobem. Protože si těm vyhledává a prověřuje tvůj potenciální zaměstnavatel, tvůj partner a případně jeho rodiče, protože kontakt s těmi, se kterými chodíš rád do hospody se odehrává přes skupiny a událostí na sítích atd.
Skutečnost, že jsme vyrostli v jiné době a vytvořili si rigidní komunikační návyky ( a mimo to už obvykle nesháníme kariérovou práci a ani partnerky na celý život .-) znamená jen, že jsme trochu mimo tento nátlak a proto mu vzdorujeme; nikoliv, že ten nátlak není zdrcující.
Cloudový kapitalismus usiluje o totalitní ovládnutí spotřebitelského soukromí, -- to ostatně patří k buržoazní ekonomice, jen je to úspěšnější než předchozí pokusy, -- nemyslím ale, že by dokázal víc než nějaký "děravý totalitarismus" a že by dokázal (aniž by riskoval růst získávaných dat) potlačit členitost internetu. Přesto je to problém jak Brno.