Jedním z motivů vzniku Pirátství jako politického projektu bylo očividné zastarávání autorských práv tváří v tvář nástupu Internetu a zrychlujícímu se pokroku na poli technologií bez nosičů. Copyrightové směrnice neplnily funkci ochrany umělců a jejich příjmů, ba naopak se jen snažily zakonzervovat příjmovou pozici velkých vydavatelských domů a korporací. Zároveň bránily svobodnému šíření informací všeho druhu — a tedy i skutečnému rozvoji kreativity.

Volné šíření autorských děl podporuje šíření inspirace a rozšiřuje možnosti konzumovat umění. Aby mohl takový model fungovat, musí být ovšem současně schopen uživit ty umělce a umělkyně, kteří v něj vkládají pořád to hlavní — svou kreativní práci a uměleckou invenci.

Pirátství nenavrhovalo přesnou podobu koncového modelu. Pirátská vize autorství na svobodném Internetu počítala především s ochranou práv autorů, zrušením monopolů kolektivních správců a snahou nebrodit se zbytečně proti proudy řeky — tedy proti budoucnosti, kterou Internet přináší, ať si tvůrci, prodejci i konzumenti přejí cokoli.

Přizpůsobení začaly časem nabízet například streamovací platformy typu Netflix. Jejich duši tíží zase jiný hřích — monopolizace a neudržitelnost ekonomického modelu. Z hlediska autorských práv ale přeci jen aspoň vykročily správným směrem. Umožňují totiž skvělým filmařským talentům po světě vyrábět kvalitní obsah s rozpočtem, na který jinak nemohli dosáhnout. Za poměrně malý poplatek pak má každý uživatel přístup k veškerému uměleckému obsahu, který takto vzniká.

Znamená to, že už nikdo na světě nepoužívá torrenty? Samozřejmě, že ne. Ale tvůrci mají platformy — YouTube, Spotify, ale i Shutterstock — kam mohou svou tvorbu nahrát, dostat ji teoreticky zdarma k masám lidí a vydělat na tom. A uživatelé si mohou pohodlně na pár službách za malý poplatek vychutnat všechno umění, které zrovna chtějí konzumovat.

První nástup digitálních technologií, zdá se, tvůrci přežili a dokázali ho přetvořit ve svůj prospěch. Je tedy panika kolem nastupující nadvlády umělé inteligence v kreativní oblasti bouří ve sklenici vody nebo milníkem, na který budeme muset najít řešení? Anebo přinese přímo konec umění, jak ho dosud známe?

Strašák umělé inteligence?

„Není to vyhledávač, není to kalkulačka, není to knihovna, není to vědomostní databáze, není to překladač, není to terapeut, není to umělec…, ale umí se tak tvářit,“ píše o volně dostupných aplikacích umělé inteligence ve svém newsletteru vědecký redaktor Seznamu Pavel Kasík.

UI generátory jako Stable Diffusion, Midjourney a DALL-E explodovaly na scéně letos a v řádu měsíců se staly masově využívanými k vytváření nejrůznějších obrázků — od digitálních uměleckých děl až po návrhy postav. Jen Stable Diffusion má více než deset milionů uživatelů denně. Tyto produkty umělé inteligence jsou postaveny na sbírkách obrázků známých jako „datové sady“. Z nich se vytváří podrobná mapa obsahu datové sady, takzvaný model, hledáním spojení mezi obrázky a mezi obrázky a slovy. Obrázky a text jsou v sadě dat propojeny, takže se model naučí spojovat slova s obrázky. Poté může vytvořit nový obrázek na základě slov, která zadáte.

Jak mají ale k programům typu DALL-E přistoupit kreativní skupiny? Umělci si stěžují na to, že jsou prakticky vykořisťováni umělou inteligencí, která data od nich schroustá a následně klidně monetizuje v podobě „nových“ děl. Ta přinášejí doposud nevídaný prvek nejistoty ohledně toho, co to znamená „nové“ či „originální“ dílo, pokud do něj nebyla vložena žádná vlastní kreativa.

Řeší se také otázka etičnosti a potenciální legálnosti chování tvůrců těchto programů. Soubor dat pro Stable Diffusion, který se jmenuje LAION 5b, byl vytvořen sesbíráním téměř šesti miliard snímků z Internetu — data scraping. Z právního hlediska byl ale LAION schopen „prohrabat“ prakticky celý Internet jen proto, že se označuje za neziskovou organizaci zabývající se akademickým výzkumem.

Ačkoli byl alespoň částečně financován Stability AI, společností, která vytvořila Stable Diffusion, je to technicky samostatný subjekt. Stability AI pak využila svou neziskovou výzkumnou větev k vytvoření UI generátoru nejprve prostřednictvím Stable Diffusion, a poté ho komerčně zpoplatnila v novém modelu zvaném DreamStudio.

Na základě toho byla vytvořena stránka haveibeentrained.com („Trénoval jsem?“), kde si mohou tvůrci ověřit, zda Stable Diffusion použila i jejich díla. V datových sadách LAIONu ale byly také nalezeny fotografie extrémního násilí, lékařské záznamy či záznamy reálných znásilnění. Je možné, že jejich umělou inteligenci „trénovala“ i vaše fotografie.

Existuje řešení?

Na kritiku z řad tvůrců přirozeně zareagovala řada zastánců těchto generátorů. Výhody používání jsou zřejmé i běžnému uživateli — zábava a šíření kreativity, ale i zjednodušení jednodušších grafických úkonů, nádech inspirace, pokud potřebujete nápad pro několikáté univerzální logo pro stereotypní finanční skupinu Karel&Karel, nebo chcete trochu pomoci se scénářem pro své další YouTube video.

Kritici přirovnávají stížnosti umělců k rozbíječům strojů v 19. století — ty, co brzdí pokrok kvůli obavě ze ztráty vlastní práce.

Osobně bych nepoužívala toto přirovnání. Umělci jsou na rozcestí, to ano. Ale toto rozcestí je podobné tomu, když do běžných domácností poprvé vtrhl Internet a někteří se domnívali, že nastane konec tvorby filmů a hudby.

Pokud bude vůle, bude i cesta. Je samozřejmě možné, že pokud se firmy budou chovat jako Stable Diffusion, vůle bude muset být podpořena legislativně, stejně jako s tím počítala revize autorského zákona.

Optimisté ale mohou věřit tomu, že i v tomto případě si trh najde cestu — například tak, že přirozeně vykrystalizují ty společnosti, které zaplatí poplatek tvůrcům, kteří nahrají svá díla do jejich datových setů, a budou respektovat rozhodnutí — a díla — těch, kteří se rozhodnout tak neučinit.

Na podobném principu již funguje například Shutterstock. Jiní umělci zase přijmou roli opravářů designu tvořeného umělou inteligencí — a využijí výhod, které jim „stroje” přinesou, místo toho, aby je rozbíjeli.

Co bude dál s uměním?

Umělá inteligence tedy v teorii ohrožuje určitý druh kreativní práce. Věřím však, že existují alternativy financování, které umělcům tuto práci ve výsledku nevezmou.

Má ale skutečně UI šanci ohrozit kreativní komunitu jako takovou? Vývoj „Internetu věcí“ je možná nejdynamičtějším fenoménem, jemuž kdy lidstvo čelilo. A vliv nové technologie pochopíme obvykle až po čase.

Přesto mám zatím dojem, že umělá inteligence nedokáže umění jako takové zlikvidovat. Jednak proto, že prostě není dostatečně kvalitní — a nejsou dosud ani indicie, že by se ke stejné míře kvality, jakou generuje lidské umění, mohla kdy vyrovnat.

A také proto, že kreativita a design pracují s principem „nového“ — a toto nové vychází z člověka a mezilidských interakcí. Umělá inteligence kopíruje lidské vklady a vyplivne hybrid. Jako průmyslový stroj, který na pásu přidělá hlavičku k panence. Hlavička i tělo už musely existovat. A hlavně musela existovat vize panenky — to, co se stane spojením hlavy a těla.

Skutečné umění či design pracují na vstupu s čistou lidskou kreativitou, která je nekonečná, a kontextem, který spolu stále sdílí především lidé ve společnosti. Umělá inteligence má s tímto rozměrem obrovské problémy, a dokud se nestane skutečnou v puritánském pojetí UI, tyto problémy nezmizí — ani kdyby měla všechna data na světě.

Nápad totiž bude mít vždycky duši. Co myslíte?