Letos udělila Královská švédská akademie věd Nobelovu cenu za ekonomii trojici Daron Acemoglu, Simon Johnson a James Robinson. Knihy a články této trojice ekonomů o příčinách ekonomického růstu byly průlomové, proto se jejich ocenění očekávalo, jen nebylo jasné, kdy přijde.

Už před jejich výzkumy se sice vědělo, že ekonomický růst velmi záleží na politických podmínkách a pravidlech hry — například díky pracím Douglasse Northa, který Nobelovu cenu získal v roce 1993 — ale Acemoglu, Johnson a Robinson dokázali tyhle myšlenky jako jedni z prvních podložit originální a důvěryhodnou analýzou dat. Díky tomu se jejich práce stala klasikou.

Dopady automatizace a umělé inteligence na trh práce

Nobelovské ocenění je dobrou příležitostí upozornit na aktuální výzkum Darona Acemoglua a jeho týmu, protože z hlediska politického rozhodování je ještě významnější než práce, za něž byl spolu se Simonem Johnsonem a Jamesem Robinsonem v pondělí oceněn.

Daron Acemoglu společně s Pascalem Restrepem v sérii článků ukazují, že automatizace obecně vede k úbytku pracovních sil a že bychom se neměli slepě spoléhat, že další rozmach automatizace a umělé inteligence přinese i nová pracovní místa, která nahradí ta, jež zaniknou s automatizací.

Automatizace může totiž mít tři různé důsledky:

• efekt přemístění — automatizace nahradí úkol, který dříve vykonával člověk
• efekt produktivity — vyšší produktivita vede k větší kupní síle v ekonomice a vytváří pracovní místa v jiných odvětvích
• efekt znovuzavedení — nová technologie přeskupí výrobní proces tak, že vzniknou nové úkoly vykonávané lidmi.

O celkovém dopadu rozhoduje právě efekt znovuzavedení a jeho rozsah není předem nijak zaručen.

Sám Acemoglu není optimistou. Zdůrazňuje, že někdy od konce sedmdesátých let nové technologie pracovní místa spíše ubírají než vytvářejí — a tento trend se zrychluje. Přispívá k tomu celá řada faktorů, například i motivace tvůrců umělé inteligence, kterým nejde o vytváření nových produktů, jež by mohly vytvořit nové pracovní příležitosti, ale o nahrazování lidské práce.

Další důvody spočívají v nastavení současných daňových systémů, které zvýhodňují investice do strojů a automatizace — a naopak silně daní práci, a tím investice do lidí znevýhodňují. To ve svém důsledku vede k nahrazování lidí i v těch zaměstnáních, kde jsou lidé produktivnější, což mimo jiné oslabuje efekt produktivity, který vede ke vzniku nových pracovních míst. Celý proces navíc ženou vpřed korporace, které jsou v mnoha ohledech silnější než státy a chovají se silně pragmaticky a sobecky.

Jak z toho ven? Acemoglu ve všech svých článcích zdůrazňuje, že nezpochybňuje pozitiva technologického pokroku, rozhodně proto nenavrhuje „rozbíjení strojů“ ani přehnanou regulaci. Věří v přínosy technologického pokroku, včetně umělé inteligence. Přehnanou automatizaci ale považuje za škodlivou.

Cestu vidí v první řadě v úpravách současných daňových systémů, v odstranění pobídek k nahrazování pracovních sil o tolik vyššími daněmi na práci než na kapitál. Vytvářel by naopak pobídky pro technologie, která vytvoří nové pracovní příležitosti.

Acemogluovy úvahy se zatím zdají dost abstraktní, protože legislativní kroky, které by šly tímto směrem, zatím neexistují. O to je jeho současný výzkum důležitější — řešení dopadů umělé inteligence a automatizace na pracovní trh je čím dál naléhavějším ekonomickým i politickým úkolem.