Budoucnost, ale nikoli vzdálená, stále ještě 21. století. Vypotácíte se z klubu o třetí ráno a mávnete na taxík. Jedno z vozidel — které se už nesmí jen tak courat po rušných ulicích — se vyloupne z nedaleko stojící řady, dojede k vám a zatroubí. Vy a vaši spřátelení flamendři vykoktáte cíl své cesty a na obrazovce potvrdíte adresu. A pak se s vámi vůz plavně vydá až domů a cestou budete závistivě zírat na těch pár jedinců, kteří ještě stále mohou řídit auta: záchranáře a silničáře.

To, co vás doveze domů, nebude ani tak automobil, ale spíše systém. Mohl by to být systém pasivní, který bude pouze organizovat provoz a jeho rychlost podle aktuálních objednávek od jednotlivých zákazníků. Ale pravděpodobněji to bude systém aktivní — protože to je v zájmu nás, voličů.

Bude dávat přednost vozidlům opouštějícím centrum města ve tři hodiny ranní; rozmístí vozy na předměstí, aby byly připraveny na ráno; a nebude motivovat k vlastnění dopravních prostředků — samořídící auta budou pouze plnit ty zakázky, které tramvaje, podzemka a automatizované autobusy nezvládnou.

Život po práci

To je budoucnost. Mezitím — v přítomnosti — máme Uber a jeho absurdní tvrzení, že je přece softwarová společnost, nikoli zaměstnavatel. Uber ale utrpěl porážku u soudu na základě žaloby podané odborovým svazem GMB, což libertariánské pravici pořádně hnulo žlučí. Řidiči ovšem měli plné právo dožadovat se zaměstnaneckých práv — stejně jako města čelící chaosu ohledně nájemného byla v právu, když utlumila Airbnb a jeho „kluby spolubydlení“.

Ale tyhle bitvy mezi regulacemi a obchodníky s pronájmy, kteří provedli únos ekonomiky sdílení a získali díky ní monopol, tak takové bitvy jsou z dlouhodobého hlediska vlastně nepodstatné. Snahy snížit platy zmíněných řidičů a osekat jejich zaměstnanecká práva na nulu jsou svých způsobem posledním vydechnutím ekonomického myšlení 20. století.