Myšlenka sdíleného využívání věcí zažívá v posledních letech konjunkturu. Je zčásti reakcí na to, že kořeny hospodářské a finanční krize mnozí spatřují v touze řady lidí vlastnit víc a víc. Tato touha vedla k nevídaným excesům a rozpoutala krizi, z jejíchž následků se vzpamatováváme ještě dnes.

Sdílení bývá také považováno za cestu, jak omezením konzumu zpochybnit stále převládající kult hospodářského růstu a dosáhnout snížení výroby, které je vzhledem k omezeným zdrojům nevyhnutelné. V neposlední řadě mnoho lidí vnímá sdílení a návrat k přímé výměně věcí a „služeb“ jako způsob, jímž je možné se do jisté míry vymanit z působnosti kapitalistického trhu a jeho negativních dopadů.

Komunitní a sousedské iniciativy jako například dílny, kde sousedé sdílí jak nástroje, tak potřebné know-how, nebo komunitní zahrady jsou jen několika příklady tohoto pestrého hnutí. Dále lze uvést britský projekt samolepek znázorňujících různé předměty, které může každý nalepit vedle svého zvonku podle toho, který předmět vlastní a může sousedům poskytnout k zapůjčení. Příkladů by se našla spousta.

I tyto projekty se vždy samozřejmě musí vypořádat s řadou principiálních otázek — kupříkladu jak zapojit ty, kteří nemají co nabídnout, protože sdílet a vyměňovat mohou jen ti, kteří mají, či zda prostředky ušetřené sdílením a výměnou využít ke konzumu, čímž by se konzum v důsledku existence sdílení mohl paradoxně zvýšit.

Pokud se však s těmito výzvami vyrovnají, pak se má za to, že mohou díky svému komunitnímu rozměru udělat lidi šťastnější než nákup a vlastnictví nových a nových předmětů a být přitom zárodkem potřebných systémových změn.

V digitální době sdílení a výměnu usnadňuje existence internetových aplikací a platforem, které mají potenciál udělat ze sdílení a výměny fenomén skutečně systémový. Není však sdílení jako sdílení.