Představte si, že máte práci. A představte si, že se jí nezbavíte ani minutu denně. Ne proto, že byste hájili nejzápadnější či nejvýchodnější výběžek hranic proti zlovolnému nepříteli. Ne proto, že byste byli poslední hasič na okrese. Ba ani proto, že jste v PR týmu politické strany a volby jsou zrovna za týden.

Nezbavíte se jí, protože je to zvyk. Každý má počítač. Internet je všude. Úkolů je mnoho a lidí málo. A tak proč byste neměli úkoly od šéfa vyřizovat osm hodin v práci a tři pět hodin z domova? Je nějaký důvod, aby vám ředitelka nemohla volat tři hodiny po pracovní době, protože něco potřebuje? Ani když by to v drtivé většině případů počkalo do druhého dne? Mobilní telefon přeci stejně máte u sebe pořád.

Je to typ problémů, které přináší doba, kdy pomyslný stroj (počítač, počítačový program) je tak universální, že práci lze přemístit ze sídla firmy domů. Je to opačná proměna práce, než když se tkalci stěhovali z chalup do továren, protože v továrně byly stavy větší, rychlejší, výkonnější.

Tak jako tehdy začaly vznikat různé podoby budoucích odborů, protože došlo ke koncentraci dělníků, kteří tak snadno mohli začít spolupracovat a sebeorganizovat se. Tak dnes potřebujeme takové podoby ochrany zaměstnaneckých práv, které budou člověka chránit i v situaci, kdy na jedné straně hodně z práce v sídle firmy zůstává, ale svůj výkonný stav má každý i doma.

Flexibilizace práce, jak se této soudobé proměně říká, měla původně dát člověku větší možnosti plánovat si vedle práce čas s rodinou, přáteli, prostor pro koníčky nebo sport. Ve skutečnosti, protože zaměstnavatel je z definice silnější, vede k tomu, že člověk přichází o pracovní dobu. Že místo čtyřicetihodinového pracovního týdne pracuje sice na různých místech, ale za to každý den o několik hodin déle.