Ministerstvo práce a sociálních věcí plánuje v souladu s vládním programem navýšit do čtyř let minimální mzdu z dnešních 8 500 korun na 11 200 korun. Takový tah vyvolává u pravicových politiků ty samé reakce, jaké jsme mohli slýchat již mnohokrát v minulosti. Česká republika se v předchozích letech chtěla stylizovat do role jakéhosi vlajkonoše evropských neoliberálů: mezi červencem 2006 a srpnem 2013 se u nás minimální mzda nominálně zvýšila o pouhou pětikorunu.

Minimální mzda je institucí, jejímž smyslem je pokrytí základních potřeb každého pracujícího a tím korigovat ziskuchtivé choutky zaměstnavatelů, jež by mohly vést k nemorálnímu snižování pracovních nákladů.

Politickým cílem zavádění minimální mzdy je v první řadě snížení chudoby (potažmo zamezení stále zaběhlejšího fenoménu „pracující chudoby“) a korekce materiální nerovnosti. Stanovení minimální mzdy však může rovněž přispívat k motivaci méně produktivních pracujících a koneckonců i k jejich ochraně před neakceptovatelnou mírou vykořisťování.

Zatímco ve většině evropských zemí rostla v předchozích sedmi letech minimální odměna za práci spolu s růstem produktivity práce a cen v ekonomice, v Čechách jakoby se zastavil čas. Ti, kteří v tomto hluchém období vyslechli rady liberálních ekonomů a nahlédli do učebnic ekonomie, jistě dnes musí nad návrhem ministryně Tominové kroutit hlavou.

Na stránkách učebnic totiž zajisté našli především „desatero doktora Mankiwa“, svaté písmo šiřitelů mainstreamové ekonomie, které pod praporem efektivity a racionality sebevědomě hlásá rozevírání sociálních nůžek a ekologickou katastrofu.

Mainstreamová ekonomická teorie nám vysvětluje, že je od nás (rozuměj lidských bytostí) sice moc hezké, že se snažíme institucionálně zakotvit pomoc nízkopříjmovým pracovníkům, že však zapomínáme na jednu zásadní věc: jakýkoliv zásah do dokonale fungujících dokonalých trhů s dokonalou konkurencí nemůže skončit jinak než katastrofou — v tomto případě propouštěním.

Ekonomické učebnice již léta otloukají svým studentům o hlavu, že zaměstnavatelé balancují na hranici nulového ekonomického zisku a že pod nimi zeje propast v podobě bankrotu.

Je dokonce možné zajít v této pohádce ještě dál. Stát takovou politikou přeci nedovoluje lidem pracovat za mzdu, za kterou jsou ochotni pracovat. Čím jen si pracující zasloužili od státu takový teror?

Proč by chtěl stát takto nevybíravě zasahovat do hladce fungujícího trhu práce, kde se přátelsky střetávají svobodní, dokonale informovaní pracovníci a navzájem si konkurující zaměstnavatelé? Proč by chtěl stát bránit přirozenému systému, kde se obě strany zázraku produkce spojí v efektivní a společensky žádoucí rovnováze, kde se všichni drží za ruce a společně vyrábí štěstí?

Není třeba stále dokola popisovat fiktivnost příběhu o bezmocných zaměstnavatelích a zlém státu, který vytváří politiku proti chudým. Takový příběh stojí na umělých předpokladech, a v praxi neexistuje jediný důkaz, který by dokazoval jeho alespoň vzdálenou pravdivost.

Nejde tedy o problém technický, nýbrž politický. Stačí znovu zmínit sedmileté pravicové vakuum, během kterého stagnující pracovní náklady zvyšovaly konkurenceschopnost podniků. Řečeno lidsky: udržování mezd na nedůstojné úrovni zajišťovalo vlastníkům podniků finanční prostředky na nové golfové hole.

Důraz na slepou ideologii volných trhů v učebnicích ekonomie by byl komický, kdyby podobný dogmatický balast nebyl stále ještě dominantní ekonomickou ideologií. Doktrínu marx-leninistické ekonomie nahradila na našich ekonomických fakultách stejně tupá doktrína volnotržní: rudé klapky socialismu na očích byly nahrazeny moderními flexibilními klapkami neoliberalismu.

Obě teorie měly společný dogmatismus nezpochybnitelných předpokladů a touhu po kumulovaném růstu a pokroku. Jejich záměrem není a nikdy nebylo uvedení studentů do problematiky ekonomie jako vědy, ale daleko spíše rekrutovat nové demagogické agitátory toho svého fundamentalismu.

Ve světě ekonomického vzdělávání se přesto začínají objevovat i první pokusy o sebereflexi. Například profesor Robert H. Frank či současný guvernér Federálního rezervního systému Ben S. Bernanke nám na stránkách učebnice Ekonomie podsouvají až rouhačské poselství o minimální mzdě: podle nich bychom se namísto zásahů do křehké (ale o to dokonalejší) tržní rovnováhy měli snažit nalézt efektivnější způsob pomoci špatně placeným lidem.

Tím nám zároveň svazují ruce, neboť na dalších stránkách knihy uvádí základní pravdu: nic není efektivnější než volný trh. Přesto bychom měli oběma ekonomům poděkovat. Lidskost v přístupu k lidské práci je sice staromódní, ale ne mrtvá.

Věčný spor o prospěšnosti minimální mzdy zřejmě jen tak neskončí. Je však třeba upozornit na fakt, že se neoliberální strana diskutérů dopouští faulu, když si v argumentaci pomáhá zdánlivou objektivitou mainstreamové ekonomie. Bez bázně a hany dokazuje „zrůdnost“ sociální politiky na několika přímkách a polopřímkách a snaží se tak stvrdit dějinné vítězství faktické zombie neoliberálního kapitalismu.

Jaké ponaučení bychom tedy mohli najít v naší nedávné minulosti? Politika není ekonomie. Sebelepší ekonomická teorie zůstává teorií, tedy něčím bytostně kritizovatelným, zpochybnitelným, zlepšitelným a vyvratitelným. Všechno ostatní je prachobyčejná mocensky motivovaná přetvářka.