Ministerstvo práce a sociálních věcí plánuje v souladu s vládním programem navýšit do čtyř let minimální mzdu z dnešních 8 500 korun na 11 200 korun. Takový tah vyvolává u pravicových politiků ty samé reakce, jaké jsme mohli slýchat již mnohokrát v minulosti. Česká republika se v předchozích letech chtěla stylizovat do role jakéhosi vlajkonoše evropských neoliberálů: mezi červencem 2006 a srpnem 2013 se u nás minimální mzda nominálně zvýšila o pouhou pětikorunu.

Minimální mzda je institucí, jejímž smyslem je pokrytí základních potřeb každého pracujícího a tím korigovat ziskuchtivé choutky zaměstnavatelů, jež by mohly vést k nemorálnímu snižování pracovních nákladů.

Politickým cílem zavádění minimální mzdy je v první řadě snížení chudoby (potažmo zamezení stále zaběhlejšího fenoménu „pracující chudoby“) a korekce materiální nerovnosti. Stanovení minimální mzdy však může rovněž přispívat k motivaci méně produktivních pracujících a koneckonců i k jejich ochraně před neakceptovatelnou mírou vykořisťování.

Zatímco ve většině evropských zemí rostla v předchozích sedmi letech minimální odměna za práci spolu s růstem produktivity práce a cen v ekonomice, v Čechách jakoby se zastavil čas. Ti, kteří v tomto hluchém období vyslechli rady liberálních ekonomů a nahlédli do učebnic ekonomie, jistě dnes musí nad návrhem ministryně Tominové kroutit hlavou.

Na stránkách učebnic totiž zajisté našli především „desatero doktora Mankiwa“, svaté písmo šiřitelů mainstreamové ekonomie, které pod praporem efektivity a racionality sebevědomě hlásá rozevírání sociálních nůžek a ekologickou katastrofu.