Od 1.srpna došlo ke zvýšení minimální mzdy z 8000 Kč na 8500 Kč / měsíc, resp. ze 48,10 Kč na 50, 60 Kč za hodinu. Jak poznamenali už mnozí jiní komentátoři, tato úprava se dotkne jen minimálního množství občanů, což však neznamená, že nemá svůj význam. Komu tedy zvýšení minimální mzdy prospěje, komu nikoliv a koho dokonce možná poškodí? A existuje ke zvyšování minimální mzdy nějaká alternativa?

Koncept minimální mzdy a jeho kritika

Minimální mzda, resp. její výše je ve většině evropských zemí klasickým jablkem sváru mezi pravicí a levicí. Levice většinou hájí vyšší úroveň minimální mzdy, zatímco pravice úroveň nižší či přímo odmítá minimální mzdu jako takovou. Není tedy náhoda, že minimální mzdu zvyšuje vláda, která se sama označuje za levicovou, jakkoliv je toto tvrzení často zpochybňováno. Naopak za předchozích pravicových vlád minimální mzda dlouho stagnovala a zůstala tak jednou z nejnižších v rámci EU.

Klasický pravicový argument proti konceptu minimální mzdy zní, že je hlavní příčinou nezaměstnanosti, neboť je-li firma nucena nabídnout zaměstnanci vyšší mzdu, než by mu sama dala na neregulovaném pracovním trhu, raději takového člověka vůbec nezaměstná, a ten pak skončí na úřadu práce. Pokud by byl efekt minimální mzdy na trh práce takto jednostranný, pak by firmy k 1.srpnu propustily všechny zaměstnance, kterým vyplácely minimální mzdu. V praxi však dochází k tomu, že zaměstnanci, pracující za minimální měsíční mzdu, dostali od 1.srpna přidáno. Znamená to tedy, že zvýšení minimální mzdy je jednoznačně pozitivní a pomáhá těm nejhůře placeným zaměstnancům?

Nižší než minimální mzda

Ne tak docela. Za prvé proto, že ani zmíněný pravicový argument o vlivu minimální mzdy na nezaměstnanost nelze tak docela odbýt. Zvýšení minimální mzdy — zvláště v případě, že by bylo výraznější — může mít na míru nezaměstnanosti skutečně určitý (negativní) vliv. Záleží pochopitelně na mnoha dalších faktorech, koncept minimální mzdy je zkrátka nutné chápat v širokém kontextu ekonomiky, trhu práce a státní politiky zaměstnanosti, kam spadá i flexibilita pracovního trhu, výše daní a tzv. vedlejších nákladů práce, podpora v nezaměstnanosti apod.

Druhý rozměr problému spočívá v tom, že zvýšení minimální mzdy se dotkne jen minimálního počtu lidí, přesně řečeno těch, jejichž hodinová mzda se pohybovala mezi 48,10 Kč a 50,60 Kč. Vzhledem k tomu, že i v ČR v posledních letech přibylo lidí, kteří pracují na jiné formy úvazků (či smluv) než je standardní plný úvazek s osmihodinovou pracovní dobou, znamená to, že zde existovala a existuje nezanedbatelná skupina těch, kteří vydělávají méně než zmíněných 8500 Kč za měsíc. Patří sem především lidé, pracující na zkrácené pracovní úvazky na špatně placených pozicích, část zaměstnanců na dohodě o provedení práce a na dohodě o pracovní činnosti a část osob samostatně výdělečně činných, pro které žádná minimální mzda neplatí. Část z těchto skupin obyvatel může být zvýšením minimální mzdy dokonce poškozena a to v případě, že mají povinnost si sami doplácet sociální a zdravotní pojištění do výše, která odpovídá minimální mzdě, resp. jim je příslušná částka strhávána z už tak nízké — nižší než minimální — mzdy. Po 1.8. budou tito lidé tedy „doplácet“ více. Z nízké mzdy jim zůstane ještě o trochu méně.

Samotná flexibilita pracovního trhu, tedy například právě možnost pracovat na zkrácené pracovní úvazky, resp. možnost firem zkrátit v době ekonomické krize úvazky namísto propouštění a další formy netradičního najímání zaměstnanců, nejsou samy o sobě nic špatného, pokud zaručují lidem důstojnou životní úroveň. Tak tomu však u velké části z nich není. Nízké příjmy mnohých takto zaměstnaných lidí jsou kombinovány s výrazně nižší (až nulovou) právní ochranou jejich pracovních pozic. Česká republika je totiž zemí, kde je právní ochrana zaměstnanců s klasickými pracovními smlouvami jednou z nejvyšších v Evropě, zatímco ochrana těch ostatních (a řada z nich patří právě mezi ty nejhůře placené) je naopak jednou z nejnižších. S určitou mírou nadsázky tak můžeme hovořit o dvojím pracovním trhu s velmi odlišnými podmínkami uzavírání (pracovních) smluv.

Občanský příjem

Možným řešením jak zlepšit materiální podmínky nejen lidem, kteří pobírají minimální měsíční mzdu, ale i těm, kteří se nacházejí pod její hranicí či jen těsně nad ní, ale nakonec i střední třídy, je zavedení základního (či občanského) příjmu. Občanský příjem — budu nadále používat tento pojem z toho důvodu, že základní příjem bývá v českém prostřední příliš často zaměňován právě s minimální mzdou — je státem garantovaný příjem, vyplácený všem občanům bez rozdílu a bez ohledu na jejich finanční situaci.

Tento, pro mnohé velmi revoluční koncept je v posledních měsících v Evropě čím dále diskutován, zejména v souvislosti s právě probíhající Evropskou občanskou iniciativou a sběrem podpisů pro vyhlášení referenda k tomuto tématu ve Švýcarsku. Ohlasy diskuze se začínají objevovat dokonce i v ČR, několik článků vyšlo i v Deníku Referendum, přičemž dobrý úvod do problematiky — odhlédneme-li od příliš ostrého vymezování vůči některým liberálně orientovaným zastáncům tohoto konceptu - poskytuje zejména esej Svoboda, rovnost, základní příjem aneb O důstojnosti člověka od Aleny Wagnerové. Vzhledem k tomu, že veškeré základní informace i stručnou historii této myšlenky je možno nalézt ve zmíněném článku, chtěl bych na tomto místě poukázat pouze na jednu z důležitých funkcí občanského příjmu, která bývá často opomíjena, a to je právě odpověď na zvětšující se flexibilitu pracovního trhu a alternativa ke zvyšování minimální mzdy.

Jak bylo uvedeno výše, zvyšování minimální mzdy má svá omezení v tom, že může za určitých okolností vést ke zvyšování míry nezaměstnanosti (resp. bránit jejímu snižování) a také má jen velmi omezený dopad na zaměstnance (a živnostníky), jejichž práce není vázána klasickou pracovní smlouvou. V případě zavedení občanského příjmu tato omezení neplatí. Vzhledem ke své univerzálnosti jej dostanou všichni bez ohledu na výši mzdy a formu pracovního poměru. Jelikož se jedná o příjem vyplácený státem, pak jeho zavedení neznamená přímé zvýšení pracovních nákladů pro zaměstnavatele, které může být jednou z příčin vyšší nezaměstnanosti.

Na druhou stranu, vyplácí-li občanský příjem stát — a tak je to většinou (i když ne nutně vždy) navrhováno — pak je nutné jej z něčeho financovat. Financování občanského příjmu je pro celou diskuzi samozřejmě velmi důležité téma, které by mohlo být předmětem mnoha analýz. Německý dokumentární film Grundeinkommen - ein Kulturimpuls představuje jeden, možná poměrně radikální, způsob financování, který spočívá v zavedení jednotné daně z přidané hodnoty ve výši 50% a zároveň zrušení všech ostatních typů daní.

Existují však i další (konvenčnější) modely, založené například na menším zvýšení DPH, resp. její horní sazby, na progresivní dani, na omezení sídel firem do daňových rájů a tím pádem vyššímu výběru daní z příjmů právnických osob, resp. na kombinaci těchto či dalších zdrojů. Financování či lépe řečeno (u)financovatelnost občanského příjmu je samozřejmě úzce spojená s jeho výší a už z tohoto pohledu je zřejmé, že mluvit a priori o tom, že na jeho zavedení nejsou peníze, nedává příliš velký smysl. Kupříkladu na občanský příjem ve výši 200 Kč za měsíc by samozřejmě finance byly. Takto vysoký občanský příjem by sice nemohl plnit většinu z toho, co si od jeho zavedení slibujeme, ale příklad může sloužit k tomu, abychom se přestali ptát, zda máme dostatek prostředků na zavedení občanského příjmu a začali se ptát, na jak velký občanský příjem prostředky máme.

Je samozřejmě možné odmítnout myšlenku občanského příjmu jako takovou a hájit například tradiční model sociálního státu, či naopak model neoliberální, ale toto odmítnutí by nemělo být maskováno tvrzením, že „na občanský příjem přece nejsou peníze“. Řečeno ještě jinak: přestaňme diskuzi o občanském příjmu podobnými způsoby umlčovat a začněme ji — spolu s ostatními Evropany — vést.