Katr zaklapl a klíč v zámku se otočil, otevíráme další dveře, které opět zamykáme, a ještě jedny. Zase jsem zapomněla, jak se ve vězení zavírá a zamyká. Všude a pořád. Nejsem tu poprvé, chodila jsem do vězení jako malá na návštěvu za tátou, později jsem v různých věznicích byla mnohokrát. Buď jako návštěva, nebo doprovod návštěvy, anebo jako oživení v podobě přednášející. Pro vězně i pro zaměstnance.

Dnes jsem přijela na besedu. Vcházíme do třídy, kde sedí žáci, už dospělí a toho času ve výkonu trestu. Přišla jsem jim vyprávět u příležitosti 17. listopadu, ale co vlastně? Jsem ještě plná dojmů z předešlého dne, který jsem celý strávila v ulicích Prahy.

Hlavou mi probleskl výjev, který mě zasáhl. Průvod anarchistů protnul Národní třídu, kde lidé oslavovali 17. listopad. Hesla volající po větší sociální spravedlnosti, která provolávali celou cestu z náměstí Republiky, najednou zněla hluše, až průvod utichl docela. Když prošli, komentoval je jeden pán své ženě rozhořčeně: „Už jen proto, že smějí tohle křičet, by měli dnešek slavit.“ A na druhé straně se mladý muž ostatních ptal: „Co to bylo za ocasy? To byla Dělnická strana?“

Galerie (29)