Práce jako (ne)smysl života

Ilona Švihlíková

Moderní ekonomika potřebuje k růstu stále méně práceschopného obyvatelstva. Reakcí politických a ekonomických elit na problémy, které marginalizace práce způsobuje, je tlak na práci, aby se přizpůsobila kapitálu.

Pryč jsou doby, kdy se lidé identifikovali především se svým povoláním. Pryč jsou doby, kdy k porozumění situaci na trhu práce stačil ukazatel míry nezaměstnanosti. A již dávno pryč jsou doby, kdy se daly použít jednoduché slogany typu „bez práce nejsou koláče“, či „kdo nepracuje, ať nejí“.

Jako první jsme použili termín „obchod s chudobou“. Podpořte nás, abychom mohli dál otevírat témata, která v hlavních zprávách chybí.
×

Po blahobytných 50. a 60. letech minulého století, kdy se dokončuje poválečný boom, přichází několik zásadních změn v 70. letech, které se dotýkají (až dodnes) trhu práce. První z nic je změna struktury ekonomiky. V 70. letech, nejprve ve Spojených státech, se hlavním sektorem (ať již z hlediska zaměstnanosti, nebo podílu na HDP) stávají služby. Mimo to se objevují dvě základní tendence, které souvisejí nejen s touto hlubokou strukturální změnou, ale také s již zmíněným dokončením poválečné obnovy (tj. nasycení ekonomiky) a nástupem pracovně-úsporných technologií.

První z nich, který velmi bedlivě sleduje také ILO, je tzv. wage share, neboli poměr mezd na HDP. Nikoliv náhodou tento poměr vyvrcholil ve všech zemích Západu v 70. letech (viz grafy). Od té doby tento poměr s menšími výkyvy klesá, což poukazuje na:

  • Rostoucí sílu kapitálu. Ten má na rozdíl od práce globální charakter, práce se marginalizuje, a proto kapitálu nedělá problém vypovědět „ smlouvu o sociálním státu“. Není prozatím síly, která by kapitál dokázala donutit opět respektovat práci jako rovnocenný faktor.
  • Odraz v poklesu kupní síly (a tedy nerovnováhy mezi agregátní poptávkou a nabídkou, která ústí v chronickou nadvýrobu) a nadbytek likvidity (zisků) v systému.

Domnívám se, že poháněcím faktorem této zásadní nerovnováhy jsou právě pracovně-úsporné technologie. Takovýto vývoj se nutně musí odrazit i na vztahu mezi růstem HDP a růstem pracovních míst. Tato vazba dlouhodobě oslabuje. ILO uvádí, že jednoprocentní růst ekonomiky je spojen jen s růstem 0,3 % ve tvorbě pracovních míst. Není divu, že se v ekonomickém slovníku objevuje nový pojem: jobless growth. Stačí se podívat na statistiky vývoje před krizí a zjistíme, že řada zemí byla sto vykazovat i poměrně vysoký růst a zároveň dosti značnou nezaměstnanost. Nebo to řekněme ještě jinak: Moderní ekonomika potřebuje k růstu stále méně práceschopného obyvatelstva.

Důležitým ukazatelem je i tzv. mzdová elasticita. Odráží podobný vývoj, jako v případě pracovních míst. V případě, kdy ekonomika roste, rostou mzdy mnohem pomaleji (0,65 koeficient, s tendencí k poklesu). Naopak v případě poklesu ekonomiky reagují mzdy silněji, koeficient je tedy 1,55. Tento rozptyl v elasticitě jasně vysvětluje, proč se mzdy nevracejí na svou původní úroveň i několik let po krizi (např. jihovýchodní Asie), kdy byl obnoven ekonomický růst.

Reakcí politických a ekonomických elit na problémy, které marginalizace práce způsobuje, je jednoduše řečeno tlak na práci, aby se přizpůsobila kapitálu — především z hlediska mobility a flexibility. Už se nehovoří o lidech, ale o lidských zdrojích, které musejí být flexibilní a dynamické. Flexibilizace, která se poprvé objevuje v souvislosti s IT a s možností vyměnit jednu komponentu pružně za druhou, má pro „lidský zdroj“ několik dimenzí.

Jednak je to dimenze flexibility vůči jednomu zaměstnanci. Práce o víkendech, svátcích, do večera, do noci, na zavolání, prostě jak je „flexibilně“ potřeba.

Další dimenze je flexibilita mezi zaměstnavateli (firmami) jednoho oboru. Je pozoruhodné, jak zaměstnavatelé na jedné straně neustále reptají, jak je ta pracovní síla rigidní, na druhé pak u pohovorů testují loajalitu zaměstnance vůči firmě, která ho možná během pár týdnů propustí a vezme si někoho ještě flexibilnějšího.

Nakonec je tu dimenze přecházení mezi obory, tedy rekvalifikace. Těžko se člověk může ztotožňovat s prací, která se neustále mění. Proto, jak uvidíme záhy, se objevuje možnost identifikace jiné.

Nesmíme zapomenout ani na dimenzi flexibility místní — tedy stěhování se za prací. Moderní pracovní síla samozřejmě netouží po ničem jiném, než se podobně jako průměrný Američan stěhovat 12x za život. Co je to ale stále proti kapitálu, který může měnit své majitele během vteřin! Je logické, že takovýto „pohyb“ vede k tomu, že „lidský zdroj“ ztrácí nejenom ponětí, o tom co dělá, ale i proč to vlastně dělá (mimo toho, že se potřebuje nějak uživit), ale i vazbu k místu, k přátelům, k rodině.

Zmíněnou alternativní identifikací není nikdo jiný než spotřebitel. S tím jak klesá důležitost práce jako výrobního faktoru, pak v situaci nadvýroby enormně roste role spotřebitele. Je zajímavé, jak si málokdo uvědomuje, že se jedná o dvě strany jedné mince. Tentýž „lidský zdroj“ by měl být stále flexibilnější a dynamičtější, měl by pokud možno trávit v práci celý svůj život a bez reptání si nechat snižovat mzdu, ale zároveň by to měl být jedinec trávící svůj čas na nákupech a užíváním, který utrácí (a povzbuzuje tak ekonomiku).

Tento evidentní rozpor, který je zakořeněn v globálním kapitalismu, řada domácností řešila zadlužováním — především ve Spojených státech. V dobrých časech byly domácnosti chváleny, jak pomáhají roztáčet kola ekonomiky, zatímco nyní, v krizi, si musejí vyposlechnout, jak si rozežraně žily nad poměry.

V situaci, kdy už práce nemůže sloužit jako identifikace člověka, tedy nastupuje značka, aby jedinci řekla jakým vlastně je. Jestli dynamický mladý rebel, nebo spolehlivý, konzervativní otec rodiny.

V souvislosti s tlakem na náklady ale nebyl postačující ani americký systém hire and fire, takže právě od 70. let dochází k masivnímu přesunu pracovně náročných výrob do levnějších zemí. Také UNCTAD ve své každoroční World Investment Report konstatuje, že globálně nedochází k navýšení výrobní kapacity, ale k jejímu přesunu: ze Západu a Severu na Jih a Východ.

Ve vyspělých zemích pak tato situace komplexně vyúsťuje nejenom v dlouhodobou strukturální nezaměstnanost, ale také v rozšíření fenoménu, který byl dříve omezen jen na rozvojové země: pracující chudoba. Zejména Spojené státy (dle Bureau of Labour je 10 milionů pracovníků charakterizováno pracující chudobou) a v posledních letech jako následek „vzorových“ reforem rigidního pracovního trhu také Německo.

Nemluvě o tom, že existuje řada statistických možností, jak údaje o míře nezaměstnanosti vhodně upravit — uchazeče z evidence prostě vyřadit, když např. na poště bude příliš velká fronta a hleďme, najednou bude neviditelný. Proto je nesprávné hodnotit situaci na trhu práce pouze prizmatem míry nezaměstnanosti. Je potřeba mnohem širší analýzy.

Když se ale podíváme skutečně komplexně, tak se nám naskytne dosti tragický obrázek.

Služby, které jsou považovány za moderní sektor, mají ve většině vyspělých zemí duální podobu. Na jedné straně exkluzivně placená zaměstnaní ve finančních službách (jejichž přínos pro ekonomiku i občany je přinejlepším sporný), na druhou stranu kumulace částečných úvazků a velmi špatně placených zaměstnaní, pro které se ve Spojených státech vžil název „obraceč hamburgerů.“

Můžeme vzpomenout i slavný vtip, kdy se prezident Clinton v restauraci chlubí, že dal vzniknout 300 000 nových pracovních míst. Číšník mu na to říká: máte pravdu pane prezidente, já sám mám čtyři a nemohu z nich uživit rodinu.

Doprovodným jevem těchto procesů na trhu práce je pak nárůst polarizace, která mimo svých sociálních a morálních aspektů, je ekonomicky velice nevýhodná. Extrémní bohatství koncentrované u hrstky boháčů nikdy nevyváží silnou střední třídu. Bohatci se pak podílejí na finančních virtuálních kouzlech, zatímco zbytek společnosti stále chudne.

Nelze opomenout ani ekonomy (a není jich málo, Rifkin, Brain, Ford… jen v českém prostředí jsou hojně opomíjení), kteří jasně konstatují, že po službovém sektoru není kam jít dál a že otázka, kam s uvolněnou pracovní silou, je naprosto zásadní pro stabilitu jakéhokoliv systému.

Není nutno asi zdůrazňovat, že současná krize (trvající od roku 2008 a jen měnící svou podobu), situaci na trhu práce nadále zhoršila, a to — světě div se — zase hlavně v zemích Západu. 205 milionů nezaměstnaných celosvětově, 1,2 mld. lidí v pracující chudobě. K tom více než 50 % celosvětových pracujících spadá do kategorie, kterou OSN klasifikuje jako vulnerable employment tedy pracující „sebezaměstnaní“ či pracující v rodině. Ti jsou často mimo jakékoliv statistiky, chybí jim formální smlouvy a jakákoliv sociální ochrana.

Ale abychom jen nekritizovali, co s tím?

Reformistické řešení se nabízí a u nás byl jeho velkým propagátorem již bohužel zesnulý pan národohospodář, Miloš Pick. Čtyřdenní pracovní týden (např. 30 hodin). Je přeci absurdní, abychom měli čím dál modernější technologie — jejichž účel byl, abychom se méně lopotili — a dřeli čím dál víc! A to ještě ke všemu, abychom se jen tak tak uživili.

Radikálnější řešení rozlišuje pečlivě mezi prací a zaměstnáním. Často, i v hovorech mezi sebou, říkáme, že není práce. Není tomu tak. Práce je okolo nás nepřeberné množství. To, co chybí, je zaměstnaní. V současném systému je ledaccos naruby, ale u práce/zaměstnání je to vidět velmi dobře.

Nepotřebné činnosti (zdráhám se použít slova práce, což by měla být smysluplná a pro společnost obohacující činnost) jako modelka, finanční makléř apod. jsou vysoce odměňovány — jak finančně, tak stále ještě i společensky. Naopak, to co je pro přežití společnosti zásadní (a co většinou v současném systému vykonávají ženy) — výchova dětí, péče o staré, nemocné atd. je nahlíženo s despektem a neoceňováno buď vůbec, nebo velmi málo. Vždyť kolikrát jste slyšeli větu o ženě na mateřské (v ČR pozoruhodně nazvané dovolená): ona se fláká, je doma s fakanem.

Společnost, která tyto činnosti nedokáže ocenit, je nejenom nemocná tím, jak hloupé má priority, ale předvídá svou vlastní zkázu. Potřebujeme systém, který bude finančně oceňovat práci v oblasti sociální, ekologické, kulturní, ve vědě a výzkumu. To od současného systému, ve kterém šéfům finančních společností, které dostanou do krize celé země, míří milionové bonusy, očekávat nelze. Nelze očekávat, že v systému dominance soukromého vlastnictví, které zajímá jen rychlý zisk, bude trh alokovat zdroje tímto směrem.

Potřebujeme jiný systém. Jen ten systém, který dokáže vyřešit otázku práce, vrátit práci její význam, její společenskou prospěšnost, takový systém má právo na další existenci.

Text vychází v rámci projektu Kritická ekonomie, jehož je Deník Referendum partnerským médiem.

    Diskuse
    RP
    January 11, 2012 v 14.27
    Jak je to ale globálně?
    "Moderní ekonomika potřebuje k růstu stále méně práceschopného obyvatelstva," stojí v úvodu tohoto textu. Statistiky, na něž se odvolává I. Švihlíková, se týkají EU a USA, tedy Západu, ekonomik jádrových zemí. Ovšem na globální trh práce vstoupily od 70. let desítky milionů nových námezdních pracovníků v Číně, Indii i jinde. Není tomu ve skutečnosti tak, že se námezdní práce přesouvá z jádra na periferii, ale její celkový objem, měřený např. pracovní dobou, neklesá, ale dokonce stoupá? Do jaké míry se může pracovník s námezdní prací, kterou vykonává, nějak identifikovat, že je tato práce stále odcizenější, to je samozřejmě jiná otázka. V tomto dotazu mi jde o její celkové objemy v globálním měřítku.
    S pozdravem paní Švihlíkové
    R.P.
    MN
    January 12, 2012 v 2.2
    ad R. Převrátil
    Vaše poznámka je jistě namístě, nicméně je třeba vzít v úvahu také, že:
    - produktivita práce těchto milionů lidí je velmi nízká
    - životnost jejich výrobků je nízká
    - jedná se většinou o výrobky naprosto zbytné, zkrátka krámy, které brzo končí v kontejneru
    Tyto skutečnosti význam východních ekonomik částečně snižují.
    January 12, 2012 v 5.20
    Společnost, která nepotřebuje lidi
    Společnost, která se postupně stává pouhou ekonomikou, kladoucí čím dál tím vyšší nároky na jedince, přestává být společností. Je to jen mechanismus, navíc poruchový. Lidé se proměňují v přítěž, neboť je jich jaksi moc a nechtějí se "přizpůsobovat". Můžeme se pak divit, že se někdo izoluje (třeba i s rodinou) od takové společnosti, která se nechová přátelsky? Že nepřijímá její "hodnoty"? Takoví lidé, jejichž domov není ve společnosti, ale v nějakém vysněném světě, jsou pak pokládáni za nenormální a občas jsou i zavíráni do blázince. Zatímco mafiáni jsou zcela normální. Ti přece navazují takové zdravé společenské kontakty. A své děti jistě vychovávají velmi společensky. Ti mají v dnešní společnosti zelenou.
    January 12, 2012 v 10.53
    zkusme to prakticky
    nahrazování živé práce zvěcnělou a limitovaná absorbční kapacita tercierného, kvartérního i kvinterního sektoru je dlouhodobý a objektivní trend - ale zkustem vzít raději prakticky ta možná řešení.
    Např. zkrácení pracovní doby v těch nejvspělejších zemích - s tímhle poltikou už přeci mají v západní Evropě konkrétní zkušenost (Německo, Francie etc.)
    A pokud to myslíme vážně jako systémové opatření (upozorňuji že nejde o kurzarbeit), je dobré tuhle zkušenost vyhodnotit. S principem souhlas, jen dodávám, že někde realizaci ani nedotáhli, někde to po zavedení opět zrušili.
    Kromě obecných problémů spojených s opadnutím konjunktury a zostřením globální konlurence, s čímž klesla politická ochota k tomuto kroku, jde zejm. o problém obcházení příslušných regulí, které vedlo dokonce k zhošení situace lidí pracujících v režimu v podstatě šedé ekonomiky
    JM
    January 12, 2012 v 21.58
    Russell
    Nemohl jsem si při čtení nevzpomenout na hezkou, letos přesně 80 let starou úvahu filosofa Bertranda Russella "Chvála zahálky", v angličtině např. zde: http://www.zpub.com/notes/idle.html
    MP
    January 12, 2012 v 23.14
    Vynikající článek
    Jen pár poznámek:

    R. Převrátilovi: Práce se přesouvá ze Západu na Východ, to je přece jasné. Ano, v jistém ohledu je div, že vůbec ještě nějaká prac. místa na Západě jsou...

    J. Dolejšovi: Řešení je podle mě jediné: Omezit tzv. volný obchod, jinak nemáme v konkurenci s asociálními státy býv. třetího světa šanci! Pokud nesplní určité sociální, ekologické aj. standardy, nebudou smět (tak snadno) na náš trh. Kapitalismus je rozjetý a stále zrychlující vlak, který nikdo neřídí... a jednou vykolejí, víme to všichni...

    E. Hájkové: Společnost, která nedokáže dát lidem práci, se dříve nebo později zhroutí. Jen jenom otázka, jakou podobu to zhroucení bude mít.
    January 13, 2012 v 18.41
    uzavřít zemi ?
    protekcionismus (neřku-li autarkie) nemám za rozumné řešení - hrozí z něj stagnace. Před globalizací se prostě "pod postel" neschováme. a když to zkusíme, jen ztratíme čas.
    Dílčí opatření samozřejmě dělají mnohé země, včetně USA pro nás to znamená spíše jaké chceme hranice EU, ale jistě z ní nebudeme dělat nějakou Albánii či Severní Koreu.
    MP
    January 14, 2012 v 0.13
    P. Dolejšovi
    Takže jaké je vaše řešení?

    A proč by EU měla být Albánií nebo Severní Koreou? Do nástupu globalizace jsme si víceméně všechno v Evropě vyráběli sami a problém s tím žádný nebyl.
    Já přece navíc neříkám, že máme obchod zastavit, jen omezit. Férový obchod je možný jen na základě rovný s rovným, na tom by trval i A. Smith. A každý přece ví, že ta rovnost podmínek dnes není. Jak chcete konkurovat ne už dnes čínskému dělníkovi, ale čínskému nebo indickému inženýrovi, který je schopen pracovat ve srovnatelné kvalitě, ale za zlomek ceny v porovnání s jeho západním kolegou????
    RP
    January 14, 2012 v 4.56
    Dvojí logika kapitalismu
    Podle mého oblíbeného autora Davida Harveyho působí v kapitalismu dvojí logika Jedna je základní logikou kapitálu: udržet za každou cenu akumulaci kapitálu na takové úrovni, aby vedla každý rok k růstu přibližně o 3% ve srovnání s předchozím rokem. Tato logika nutí k bourání všech přehrad pohybu kapitálu a jde tedy proti protekcionismu. (Že takový exponenciální růst nelze dlouhodobě udržet a že kvůli tomu dochází opakovaně k vážným poruchám, je jiná otázka, kterou tady rozebírat nelze).
    Druhá logika je logikou institucionální, je to zejména logika teritoriálního státu. Kapitál se bez teritoriálního státu a dalších podobných institucí neobejde, ale jejich logika naopak vytváření přehrad vyžaduje. Kapitalismus proto (a také z dalších důvodů) žije v trvalém vnitřním konfliktu, který musí neustále řešit. Za tři století vyzkoušel spoustu způsobů; lidé ztělesňující kapitál - kapitalisté - jsou mimořádně vynalézaví. Za bouráním hranic často přichází budování nových. Podívejte se např. na dnešní USA, jak chrání své vlastní zemědělství nebo kontrolují migraci.
    Protekcionismus v rámci Česka (stejně jako kteréhokoliv evropského státu) nedává samozřejmě smysl. Protekcionismus - cílený, dílčí - v rámci Evropy by možná smysl měl. Neusiluje o to právě teď někdo v Německu nebo Francii?
    MT
    January 14, 2012 v 12.12

    upozorňuji na článek "EU se zhroutí v 90 dnech" na Outsidermedia (Stanovi to jistě nebude vadit) ...

    Věty jako

    " ... Hysterie z hrozivé možnosti pádu Evropy a strašlivé důsledky pro světovou ekonomiku, jejíž kolaps, jak se zdá, směřuje ke svému konci s tím, jak se tato událost nakonec kolem 1. dubna stane nezpochybnitelnou realitou, což bude spojeno s obviněními z „vyvolávání strachu“ ze strany velké části davu. To rychle zmizí v zájmu další předvídatelné reakce na krizi, vzteku na ty, kteří dopustili, že došlo ke zhroucení.

    „Mohu říci, že od té doby, co jsem začal před 30 lety dělat tuto práci, jsem nikdy nebyl více znepokojen, než jsem nyní“, řekl Celente australské televizi ABC.

    nebo

    „Neexistuje žádný způsob, jak zachránit evropské státy,“


    se mi vůbec nelíbí v článku, který vychází z rozhovoru ausregnecht na potvoru s Celentem, který se ve svých předpovědích zatím zrovna moc nemýlil.
    Nejde o to, jestli to trefil na týdny přesně, ale hoch se proslavil správnými předpověďmi burzovního krachu v roce 1987, rozpadu Sovětského svazu v 1991, asijské krize z roku 1997, splasknutí internetové bubliny v roce 2000 a recese 2001, začátek peněžní horečky 2002, propad trhu realit, recesi v roce 2007 a paniku 2008 ...

    Takže to asi bude dost blbý ...

    Doufám, že se teď vyjímečně sekne

    + Další komentáře