Neleží budoucnost Evropské unie ve vyvlastňování?

Hlásit se k politickému projektu, jehož součástí by mělo být vyvlastňování, zní jako kacířství. Přitom politika škrtů není ničím jiným než vyvlastňováním prakticky všech občanů v zájmu spekulantů a mafiánů. Proč by to nemělo jít i naopak?

Není zřejmě sprostšího slova, a v současném českém politickém diskursu snad ani slovo komunista nevzbudí takové vášně, nad slovo vyvlastňování. Existují sofistikované, demagogické a do krajnosti zavádějící představy, že soukromé vlastnictví je základem všeho, na čem nám ve veřejném prostoru vcelku záleží: svobody, demokracie a obecněji poctivosti, důstojnosti, cti.

To je skutečně hloupost, aniž bychom soukromé vlastnictví rovnou zatracovali. Něco vlastnit je samozřejmé a přirozené lidské právo, často svoboda i radost, součást totožnosti. Často sice o nic větší či menší než vlastnit něco společně, na což se zapomíná, protože by komplikovalo zjednodušující výklad světa, o nějž se současné politické uspořádání opírá. Daleko větší pozornost pro budoucnost také bude potřeba věnovat otázce, nakolik vlastnictví toho či onoho – a nemusí se hned jednat o akcie na doručitele – může omezovat jiná podobně nezcizitelná a ušlechtilá lidská práva.

Buď jak buď na současném společenském systému je málo věcí tak odpudivých jako způsob, jakým s konceptem soukromého vlastnictví pracuje. Nejde přitom jenom o to, jak se členové konzervativních či liberálních stran s gustem proměňují v obhájce domnělých společenských zájmů, když jde o to sebrat někomu domy a pole, jež stojí v cestě plánované dálnice, povrchového dolu, jaderné elektrárny, přehrady či jiné industriální pošetilosti. Jedná se i o to, ale také o mnohem víc.

Vezměme si všechnu rétoriku o tom, jak je báječné podnikat v drobných službách: obvykle končí v tom, že drobný živnostník zoufale zápasí s obchodními řetězci, na jejichž konci bychom jako vlastníky dohledali zpravidla anonymní vlastnickou strukturu, jimž nemá šanci odolat, anebo za cenu ohromných osobních obětí, které jej vrhají do sociálního postavení nikoli nepodobného postavení posledních zaměstnanců těchto řetězců. Mluvit o tom, že vietnamský majitel večerky je svým pánem, vyžaduje skutečně kuráž. Samozřejmě se najdou výjimky jak v celých odvětvích, které globalizující ekonomický tlak zatím nepostihl, tak i v konkrétních provozech.

Fakt ale je, že za fasádou vznešených slov o báječném soukromém vlastnictví, které prospívá společnosti jako celku, nakonec zpravidla stojí na jedné straně opravdický vykořisťovaný proletář s živnostenským listem v ruce, na straně druhé bankovní domy a jiné nadnárodní korporace, které tak či onak drží všechny drobné živnostníky v hrsti a které samy jsou vlastněny, často anonymně, příslušníky globální finanční oligarchie, onoho Jednoho procenta napadaného současným protestním hnutím Occupy.

Současná globální ekonomická krize se nám líčí jako důsledek dlouhodobé nadspotřeby. Nepravdivost tohoto vyprávění tu dosti elegantně už po několikáté před pár dny doložil Ivan Lesay. Příčiny krize jsou skutečně jiné než nadspotřeba českých a řeckých zaměstnanců či zneužívání dávek českými či řeckými nezaměstnanými.

V českých zemích přitom má ekonomická krize opravdu i konkrétní české příčiny spočívající v permanentním vysávání veřejných rozpočtů podnikatelskými mafiemi napojenými zejména na ODS, ale v určité míře i na ostatní politické strany, bohužel včetně opoziční ČSSD. Toto je skutečný systémový prvek, jehož odbourání by samo o sobě postačovalo k tomu, aby se surový tlak, který podstatná část domácností u nás letos pocítí, výrazně ztlumil.

Závažnější ale je to, co se děje v Evropě i ve světě, mezinárodní kontext a rámec současné krize. Nevyvolala ji nadspotřeba, byť aspekt překročení ekologických limitů je v ní zřejmě přítomný. Krize propukla v důsledku toho, že z řetězu utrženým nadnárodním finančním spekulantům jejich machinace přerostly přes hlavu.

Když hrozilo, že se globální finanční systém, jehož nastavení krizi zapříčinilo, zhroutí, stála světová politika před dilematem, zda systém uchovat, anebo jej principiálně změnit. Stalo se, že z veřejných rozpočtů se uhradily ztráty a zatímco ve finančním systému se vše vrátilo více méně do starých kolejí, ve veřejných rozpočtech se nyní prostředků žalostně nedostává, což ovšem bylo možné od samého počátku předvídat.

Státy nyní tudíž chtějí po lidech, aby se formou jakési zvláštní kruté daně složili na sanaci ztrát globálních finančních spekulantů a ve specifickém českém případě rovněž na to, aby sponzoři a členové české ekonomicko-politické mafie řídící stát či různé jeho složky mohli pokračovat ve vysávání veřejných rozpočtů.

Jinak řečeno Česká republika, Evropská unie, Spojené státy prozatím postupovaly tak, že znárodňovaly ztráty provozu ekonomiky, který reálně prospívá pouze úzké finanční oligarchii, a dokonce i jí už čím dál tím méně. Současný systém je tedy nastavený tak, jako by vysávání středních a nižších příjmových skupin občanů bylo přirozeným projevem střízlivé fiskální politiky, zatímco udržování zisků spekulantů a mafiánů napojených na veřejné rozpočty jako by bylo ochranou nezadatelného lidského práva. Kde takovéto stavění věcí z noh na hlavu končí, vidíme dnes vcelku spektakulárně v Maďarsku.

Na jedné fotografii z amerických demonstrací byl k vidění chlapík s ručně vyrobeným heslem „Systém neselhal, funguje přesně tak, jak má“ (System has not failed, it was designed this way). To se dnes jeví jako základní hluboká pravda, kterou nelze donekonečna obcházet.

Dlouhodobá argumentace sociálně-ekologických kritiků ekonomické globalizace či kritických filosofů upozorňující na to, že kapitalismus se dnes osvobozuje už dokonce od demokracie, se právě teď před našimi zraky přesouvá z intelektuálních debat do politické reality. O to se jedná v nejhlubším základu protestů v New Yorku, v Londýně, v Aténách, v Budapešti.

Zbývá příběh dovyprávět: jeví-li se jako legitimní politika znárodňování ztrát nadělaných nadnárodními ekonomickými spekulanty či národními ekonomickými oligarchy a přenášení břemena těchto ztrát na veřejnost – a přesně toto je pravou podstatou politiky škrtů –, pak musí být legitimní politikou i proces právě opačný. Znárodnění bank, nadnárodních korporací či národního mafiánského velkokapitálu se nakonec může ukázat jako jediné praktické východisko sociální a demokratické politiky, která bude chtít ukončit stav, v němž systémové parametry stanovují nikým nevolené korporace či různí protagonisté mafiánského kapitalismu.

Samozřejmě ale také můžeme trvat na tom, že „to nejde“ a čekat, až se to vyřeší tak nějak samo, anebo aspoň do té doby, než Kalousci a Merkelové nepředají naše země do rukou Klausům a Orbánům.

A co si myslíte vy? Diskuse (21 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Janberanek

Jan Beránek - ekolog, Amsterdam

Systém i v krizi funguje, jak má. Pátek, 6.Ledna 2012, 11:24:40

Součástí problémů ale je, že i během krize funguje systém ve prospěch finančnictví. Není přece tajemstvím, že právě na krizi vydělávají stejní spekulanti, kteří ji způsobili.

Dokonce i bankovnictví se daří, ač se to nezdá, vedení mnoha bankovních domů si stále vyplácí rekordní prémie.

To není jen fenomén "Západu", to samé probíhá i u nás.
Viz například článek Petra Holuba "Prognóza roku: Česko rozdělí dvourychlostní ekonomika" [1], který to shrnuje v úvodním odstavci takto:

V nadcházejícím roce vydělají banky a exportní podniky. Budoucnost zemědělců, stavebníků, obchodníků, průmyslníků dodávajících na domácí trh a živnostníků je naopak nejistá.

Během krize v předchozích třech letech u nás peněžní průmysl narostl o více než 15 %, zatímco výroba v zemědělství a mnoha průmyslových odvětvích propadla.

[1] http://aktualne.centrum.cz/ekonomika/penize/clanek.phtml?id=725625

Samu_v_montmartre

Ivan Štampach - religionista, Praha 4

Pátek, 6.Ledna 2012, 22:07:6

Jakub Patočka možná s trochou obavy, i když je to odvážný člověk, ohledává prostor pro vyvlastnění. Podpořím ho poukazem na to, že na to, že to přece jen není myšlenka tak šíleně odvážná, jak by se zdálo z českých luhů a hájů. Papež Jan Pavel II. se zapojil do linie tradiční římskokatolické sociální nauky. Zřetelně, ne politicko-pragmaticky, ale s pečlivým filosofickým odůvodněním, se vyslovil v encyklice Laborem exercens (1981). Hájí v návaznosti na své předchůdce právo na soukromé vlastnictví výrobních prostředků. Ale ve shodě s nimi by spíše podporoval distribuci kapitálu, rozptýlení soukromého vlastnictví. \je to pojetí, v nemž by vlastně každý byl malým podnikatelem a koncentrace kapitálu by byla nevýhodná. Ale jde ještě dál. Poukazuje na to, jak reálný vývoj kapitalismu popřel přirozeníé pořadí hodnot a postavil kapitál nad práci. Přítom podle přirozené morálky má práce přednost. A v zájmu priority práce a ochrany člověka práce připouští výslovně zespolečenštění výrobních prostředků.

Takže žádný divoký marixismus, žádná anarchie, ale docela do tělesa kultury zabudovaná tradice vyvlastnění připouští a za jistých okolností upřednostňuje.

Luděk Ševčík - OSVČ

Sobota, 7.Ledna 2012, 12:22:54

Proč článek Jakuba Patočky, známého spíš svým ekologickým postojem, se mi jeví levicově radikálnější, než články mnoha levicových politiků? Je to tím, že se nemusí ohlížet na to, co by jeho postoji řekli jeho případní straničtí kolegové, kteří by sice byli pro pokrok, ale jen takový ten mírný a v mezích zákona? Mě je myšlení autora sympatické, je vidět, že dobře reaguje na neoliberální zvrat. Ještě mohl přihodit vyvlastnění, lépe řečeno zpětné znárodnění nerostného bohatství. Aspoň.

Jan Dospiva - Orlová

K vyvlastňování Pondělí, 9.Ledna 2012, 20:44:31

Aniž bych chtěl s autorem článku polemizovat, dovolím si poukázat na dvě úskalí:

1) Podle Listiny základní ch práv a svobod i mezinárodních dohod o lidských právech lze vyvlastňovat jen ve veřejném zájmu a ZA NÁHRADU.

Politická síla popírající ve svém programu tento princip by nejenže nebyla zaregistrována, ale dostáváme se i na tenký led možné trestněprávní odpovědnosti za podporu hnutí směřujícího k potlačení lidských práv.

2) Tahle ústavní konstrukce není jen tak pro nic za nic. Pokud totiž připustíme možnost vyvlastnění bez náhrady (myslím tím nad rámec zabavení nelegálně nabytého majetku), otvíráme Pandořinu skřnku - kdo si pak může být jistý, že jeho majetek nebude prohlášen za nelegitimní, kde se to má zastavit? U podniků do tisíc nebo sto zaměstnanců? Nebo je veškeré soukromé vlastnictví výrobních prostředků v nepořádku?

Museli bychom najít zřetelná a rozumná kritéria, jaké cesty nabytí majetku jsou nebo nejsou legitimní (byť dosud byly legální), případně jaké komodity v soukromých rukou jsou nebo nejsou legitimní.

Stanislav Hošek - Český těšín

Bloger nehorázných názorů. Pondělí, 9.Ledna 2012, 20:52:13

Vážně myšlený komunismus neznamená vyvlastnění soukromého vlastnictví, ale ZRUŠENÍ nejen soukromého vlastnictví, ale každé formy vlastnictví. Nebo si snad někdo dovede představit, že lidstvo obydlující „vesmír“ bude ještě žít v zaostalém systému soukromého, či jiného vlastnictví?! Sice si asi dneska nikdo nedovede takový stav představit, ale začněme se alespoň pokusně zamýšlet nad globálním světem, kde peníze nejsou vlastnictvím, ale pouze informačním médiem. Tím by zrušení vlastnění možná dokonce mohlo začít.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pane Hošku, Pondělí, 9.Ledna 2012, 21:11:25

někteří lidé prý už vlastní pozemek na Měsíci.

Luděk Ševčík - OSVČ

Úterý, 10.Ledna 2012, 12:49:11

Pane Dospivo, než zabředneme do složitých konstrukcí, co ty neobnovitelné zdroje? Mají všechny předpoklady pro to, aby byly státní - jsou neobnovitelné, tudíž jejich spotřeba je vždy na úkor dalších generací. Nejsou vytvořeny lidskou prací, pokud bychom do toho logicky nepočítali jejich těžbu a distribuci.
Pane Hošku, co by dělaly armády, kdyby bylo zrušeno soukromé vlastnictví? Vždyť by nebylo o co bojovat.

Miroslav Tejkl - Chrudim IV.

Sobota, 12.Května 2012, 11:57:15


Pana Štampacha bych ještě doplnil v tom, že na vyvlastnění není nic, co bychom nenašli i u tzv. buržoazních revolucí - vyvlastnění latifundií a šlechty bylo leckde spojeno právě s nástupem kapitalismu, klasičtí ukltrakapitalističtí ricardiánští ekonomové, kteří - zdůrazňuji!!! - NEBYLI socialisty (čili ta klasická skupina) stejně jako ti ricardiánští socialisté měly mezi sebou ty (James Mill), kteří by v klidu byli schopni vyvlastnit pozemkové vlastnictví a předat státu - takže si v tomto ohledu úplně v klídku notovali s volebním programem Komunistického manifestu, kde není o znárodnění továrny zmínka - o zestátnění půdy a bank ale ano ...

Jd_leto_08

Jiří Dolejš - Praha

legitimní vlastické změny Sobota, 12.Května 2012, 22:59:36

pane Hošek, zrušit vlastnictví úplně ? tak tohle u Marxe opravdu nenajdete - tedy než začneme osídlovat galaxie, to pak třeba uvidíme. Jinak se klasik např. dost vysmíval naivitě Proudhona, který tvrdil, že veškeré vlastnictví je krádež.
Ale i dnes chápeme vlastnictví především jako projev zcela objektivního společenského osvojování si výsledků produkce, směny, rozdělování a spotřeby v závislsti na typu uspořádání společnosti - jde tedy o formu společenského vztahu stejně jako je objektivně společenská lidská práce.
Ono i s tím zrušením pouze soukromého vlastnictví je to složtější - ani u těch klasik nikde nenajdete požadavek zákazu vlastnit výrobní prostředky ani kolektivům ani jednotlivcům (natož rušit osobní vlastnictví). Prostě jen věřili, že se lze zbavit přivlastňování výsledkůl cizí práce - tedy šlo o přešení voblasti rozdělování nadhodnoty tím že demokratizace (socializace) vlastnictví nabude vrchu.
Jinak připomenutí pana Dospivy je na místě - dobrovolný výkup
vlastnictví je naprosto normální, problém je jen v ceně a disponilbilních prostředcích. V nucené variantě, tedy ze zákona (viz nedávno v Argentině) mohou vznikat různé arbitrární problémy. Viz citovaná Listina základních práv a svobod - čl.11, odstavce 2 a 4.
P.S. debata má asi spíše smysl o právních aspektech tzv. principu nedotknutelnosti vlastnictví - tím se dostáváme k definování veřejného zájmu a možností zákonného omezení vlastnického práva.

Miroslav Tejkl - Chrudim IV.

Neděle, 13.Května 2012, 08:22:55


"Ono i s tím zrušením pouze soukromého vlastnictví je to složtější - ani u těch klasik nikde nenajdete požadavek zákazu vlastnit výrobní prostředky ani kolektivům ani jednotlivcům (natož rušit osobní vlastnictví). Prostě jen věřili, že se lze zbavit přivlastňování výsledkůl cizí práce - tedy šlo o přešení voblasti rozdělování nadhodnoty tím že demokratizace (socializace) vlastnictví nabude vrchu."


Proto se také základní Marxovo dílo jmenovalo Kapitál nikoli Soukromé vlastnictví.

Podstatné jsou mechanismy zhodnocování a prvotního rozdělování a dominující formy přebytku.

Ten poslední je "kapitál" přerůstající do "vytloukání renty" - tedy za své hranice do "socialismu pro nejbohatší".

Před "kapitálem" to byly mechanismy spojené s těžením feudální renty (aspoň tedy ve většině Evropy).
Třeba došlo k nákupu Panství, které pak neslo různé výnosy většinou nájemního typu od dědičně usazených poddaných na usedlostech a statcích a od jiných nájemců - a čistým jádrem výnosu majitele Panství (kterým mohla být a také byla i svobodná města) byla prostě feudální renta. Koneckonců i celému Panství se tehdá říkávalo "Zboží".
Např. (to jen pro příklad, ve skutečnosti nikdo takový neexistuje) můžeme říkat, že dejme tomu

" ...hrabě Merkvart, pán na Dolní Rubici získal v době husitských válek proštěnické zboží (a míněno proštěnické panství) ..."

Soukromé vlastnictví existovalo vždy.
Včetně prvobytně pospolného úsvitu dějin, který marxisté považují za "komunismus z nedostatku", byly jednotlivé mobilní věci ve vlastnictví jednotlivých členů kmene (v tomto ohledu je izraelský mošev (vlastně JZD) přirozenější než původní kibutz (Komuna).

Etapy historického vývoje lze z hlediska sociálněekonomického členění rozlišovat podle toho, jaký mnechanismus zhodnocování a prvotního rozdělování a jaká forma přebytku kdy DOMINOVALA (Marx občas zmiňuje raijátskou rentu, což byl rento-daňový mix, kdy panovník, stát a feudál jedno byli).

Budoucnost asi nebude založená na tom, že se soukromé statky budou převádět na společenské vlastnictví, ale na tom, že dílčí kapacity reálné výroby v soukromém vlastnictví nebudou schopny realizovat přebytek ve starých vyspělých zemích. Bez veřejné stimulace z veřejných zdrojů nelze udržet zaměstnanost, aniž by přitom nevznikly hladiny tržních nabídek prodejné jen za podnákladové ceny.
Pak už Vám nestačí továrnu MÍT, aby Vám samostatně nesla výnosy. Musíte být zapojen do procesů komplexního zhodnocování, včetně zhodnocování veřejných rozpočtů, aby vám to mohlo vůbec vynášet. Ale společenská legitimita Vašeho výnosu bude jiná, když kromě továrny k tomu potřebujete být i být agentem veřejných rozpočtů - být zapojen do komplexního zhodnocování ...
Aby ale výrobce mohl dostávat veřejnou stimulaci, musí pro ní ve veřejných rozpočtech vytvářet zdroje od ostatních - musí na ní vydělat výrobními, zejména mzdovými a investičními výdaji, které způsobí, že druzí mohou platit daně větší než kdyby to neučinil - včetně daní při nákupech konečných spotřebitelů (společenské většiny), které jsou čím dál důležitější.

Zkrátka zhodnocování veřejných rozpočtů (sociál) ...


Mark Fisher ve svém "Kapitalistickém realismu (Rybka Publishers, Praha 2010) píše na str. 29

„…Jak zdůrazňují všichni teoretici radikální emancipace od Brechta přes Foucaulta až po Badioua, politika emancipace musí v první řadě zdiskreditovat zdání přirozenosti, musí to, co je prezentováno jako nezbytné a nevyhnutelné, obnažit jako pouhou nahodilost…“

Na úseku sociálněekonomických (výrobních?) vztahů se nám jako přirozené a samozřejmé bude vždy jevit to, co zrovna DOMINUJE.

Zisk je prostě jednou z forem přebytku.
Nic víc - nic míň. Může zmizet v prospěch konečného spotřebitele - a společnost o žádný naturální přebytek nepřijde (když zisk mizí v prospěch odběratele uvnitř řetězce, někde klesnou náklady a zisk se zase vynoří u někoho jiného …)

Pokud zisková forma čistého přebytku v určité historické etapě dominuje, stává se zároveň historicky dominujícím mechanismem prvotního rozdělování a zhodnocování kapitál. Není ale žádný důvod se domnívat, že zisk musí být navždy dominující formou čistého přebytku - a tedy že i související kapitál musí být navždy dominujícím mechanismem prvotního rozdělování a zhodnocování.

Po valnou většinu lidských dějin ostatně zisk NEBYL dominující formou čistého přebytku…
Naposled tu předtím vládla skoro třikrát tak dlouho feudální renta

Když dominovala jako přebytek renta, šlo o feudální rentu - a když přestala dominovat, přestala nést adjektivum feudální, ale úplně v kapitalismu nezmizela.

Jako „nevládnoucí“ v kapitalismu zůstala.

Něco jako zisk - stejně jako něco jako odvod komunitě, tedy daň, stejně jako něco jako čisté nájemné, tedy renta a stejně jako úrok (přinejmenším jako možnost, o které se ví) - zřejmě asi v nějaké historické verzi existovaly (jako formy přebytku) vždy. Pochopitelně s výjimkou prvobytně pospolného historického úseku na úsvitu lidských dějin, kdy nebyl přebytek pravidelně reprodukovanou částí společenského produktu …

Nicméně sám fakt, že něco jako zisk, renta, daně atd. existovalo asi skoro vždy, nemění nic na tom, že pokud byl „pozorovatel“ ponořen do toho svého „historického období“, jevila se mu některá z forem přebytku – a sice ta která dominovala - jako jasně prvotní, jakoby zjevně nutná, nenahraditelná, samozřejmá, „nejpřirozenější“ ze všech.

A ty ostatní formy jako „odvozené“, nenutné, atd. …

Pozorování a vyjádření tohoto pozorování ze strany zmíněného „pozorovatele“ bylo vždy (a je i dnes) silně ovlivněno ve společnosti panující rolí některé z forem čistého přebytku. Uvažování i vidění takového „pozorovatele“ bylo a je vždy jaksi historicky „zakřiveno“- aniž by si ten pozorovatel své doby v tomto ohledu vůbec mohl pomoci.

Například Karel Marx si toho všeho byl dobře vědom – třebaže sám byl ponořen do kapitalismu (navíc začínajícího).

Ve svém klíčovém díle napsal o ekonomech, kteří svá díla vytvářeli „na úsvitu kapitalismu“ a byli proto ještě příliš „ponořeni“ ve feudální éře, tato slova:

„ … Petty, Cantillon, vůbec spisovatelé, kteří mají blíže k feudální době, považují pozemkovou rentu za normální formu nadhodnoty vůbec (nadhodnota je Marxův výraz pro čistý společenský přebytek, pozn. M. T.), kdežto zisk jim ještě neurčitě splývá se mzdou nebo se jim nanejvýš jeví jako část této nadhodnoty, kterou kapitalista odňal pozemkovému vlastníkovi. Vycházejí tedy ze stavu, kdy za prve zemědělské obyvatelstvo ještě představuje daleko převážnou část národa a kdy za druhé pozemkový vlastník je osobou, která si pomocí monopolu pozemkového vlastnictví první přivlastňuje nadbytečnou práci bezprostředních výrobců, kdy tedy pozemkové vlastnictví také ještě vystupuje jako hlavní podmínka výroby.
Nemohli si tedy ještě klást otázku, která naopak, z hlediska kapitalistického způsobu výroby, usiluje o to vyzkoumat, jak to pozemkové vlastnictví dělá, že kapitálu zase odnímá část nadhodnoty, kterou vyrobil (tj. vyždímal z bezprostředních výrobců) a kterou si první už přivlastnil …“

(Karel Marx, Kapitál III/2, SNPL Praha 1956, kapitola XLVII. Geneze kapitalistické pozemkové renty, úvodní výklad, str. 331-332)


Marx byl ovšem „ponořen“ v kapitalismu a byl analytikem právě kapitalismu a nikoli „konstruktérem“ obrazu jeho nástupce (což je běžně rozšířený omyl, že byl teoretikem socialismu a komunismu – Marx byl pouze věrozvěstem komunismu).

Zkusme si nyní malý test v tom smyslu, že budeme velmi volně parafrázovat shora uvedený Marxův text obsahující poznání, na které Marx takto upozornil, které ale – on sám - na samotný kapitalismus neaplikoval.
Představme si například, že by nějaký autor, po letech, až bude naopak on už dlouhodobě a dostatečně „ponořen“ v nové postkapitalistické společenskoekonomické formaci (jako Marx v roce 1863 v té kapitalistické), napsal o té naší, současné dnešní době obdobným způsobem zpětně třeba tato slova:

„… v dobách, kdy ekonomové měli ještě blíže ke kapitalistické době, považovali tito zisk za normální formu nadhodnoty vůbec (celkového přebytku) - kdežto daně se jim tehdy jevily jako část této nadhodnoty, kterou společenství odňalo kapitalistovi. Vycházeli tedy tenkrát ze stavu, kdy za prve bezprostřední výrobci ještě představovali převážnou část národa, a kdy za druhé byl vlastník kapitálu osobou, která si pomocí monopolu vlastnictví tehdy ještě nedostatečně saturovaného kapitálu jako první přivlastňovala nadbytečnou práci bezprostředních výrobců. Naši předchůdci si v těchto předcházejících dobách, kdy kapitál dominoval, ještě nekladli otázku, která naopak, z hlediska současného socialistického způsobu výroby, usiluje o to vyzkoumat, proč je nutno jednotlivému výrobci umožnit čerpat diferenciální zisk, tedy poskytovat na úkor společnosti část celkové nadhodnoty, která přece jako celek vzniká jen díky společensky stimulovanému a umožněnému ekonomickému reprodukčnímu koloběhu, a je pouze díky společenské stimulaci a veřejné podpoře vytvářena jako převis nad náklady jednotlivých výrobců a bez koloběhu společenských, pravidelných a obecných, parametrických a zpět se vracejících stimulací by nebylo ani žádného dílčího, nad soukromé náklady vyčnívajícího a je přesahujícího diferenčního zisku z vyšší efektivnosti v jinak ale kapitálově nadkriticky saturované ekonomice.
Takže nebýt veřejné stimulace ze zhodnocujících se veřejných rozpočtů by zde ani neexistoval žádný jednotlivý výrobce dosahující na diferenční zisk z efektivnosti jako svou motivační odměnu nad úroveň veřejné stimulace proto, že poskytuje efektivnější produkci nebo službu a nakolik jí poskytuje …“

Vojtěch Klusáček - Brno

K panu Tejklovi Neděle, 13.Května 2012, 12:33:13

Napřed musím poděkovat velice zajímavý text.

Píšete: "Bez veřejné stimulace z veřejných zdrojů nelze udržet zaměstnanost, aniž by přitom nevznikly hladiny tržních nabídek prodejné jen za podnákladové ceny. "
Doplním - ovšem při tzv. personální optimalizaci pro udržení hladiny tržních cen nad náklady a umožnění a optimalizaci zisku padne zaměstnanost, tím pádem také kupní síla a zisk stejně nebude. Na druhé straně, k provádění dostatečné veřejné stimulace se vybere příliš málo daní a na dluh to nadále nepůjde, požadované úroky jsou nad mírou ziskovosti jakýchkoli investic. Což vypadá jako zásadní systémový rozpor, zdroj současné, už 30 let trvají krize, která se jenom v roce 2008 plně manifestovala, neboť se vyčerpal kompenzační mechanismus v podobě financování dluhem a to stejně veřejným jako soukromým. Nelze ani dopředu, ani couvat.

Chtěl jsem ještě položit ještě jeden dotaz, jsou někde konkrétní statistïky dokládající pokles ziskovosti v reálné ekonomice?

Miroslav Tejkl - Chrudim IV.

Neděle, 13.Května 2012, 13:49:24


Záleží asi dost na tom s jakou "ziskovou kategorií" pracujete.

Hrubá zisková marže nad přímými náklady, se kterou pracuje postkeynesovská mikroekonomie, kterou mám jinak dost v oblibě, zahrnuje částku na amortizaci.

Dneska se nedělá na sklad - dneska se prostě stroje hned vypnou, když by se mělo na sklad dělat - a zapnou se zas až budou zapotřebí.

Fixní náklady se potom např. v intervalu 5 let rozloží do celkem mála zboží.

Nicméně i když budeme pracovat se ziskem, jak jsem ho používal shora (forma čistého společenského přebytku - nadhodnoty), tak věci vypadají u reálné výroby v naší části světa dost neuspokojivě.

O nedostatku skutečných zisků ze skutečné produkce ve starém světě - a ne nějakých rent vytloukaných z financializace - se skepticky vyjádřil (mimo mnoha jiných) i americký ekonom profesor Andrew Kliman z newyorské University Pace, který zdůrazňuje, že skutečná míra zisku od poslední „Velké destrukce“ v době druhé světové války stále klesá a dokladuje to právě na americké ekonomice, která byla dlouho považována za praporečníka civilizace a na které lze vhodným způsobem studovat civilizační trendy a procesy.

Pokud prý porovnáme mezi sebou zprůměrované míry zisku v jednotlivých zhruba dvacetiletých etapách od r. 1941 do r. 2004, zjistíme, že míra zisku v USA (bez ohledu na výkyvy) poklesla v průměru zhruba na polovinu (Andrew Kliman, O kořenech současné ekonomické krize a některých navrhovaných řešeních III., 28. 5. 2009, www.ezurnal.cz), dále též „O krize a kapitalisme: Rozhovor s profesorem Andy Klimanem“ - 8. 12. 2008 a 3. 2. 2009 na www.primaakcia.sk ).

Profesor Kliman také upozorňuje na techniku výpočtu míry zisku - pokud se při výpočtu míry zisku v ekonomice pracuje s dílčími mírami, které srovnávají zisky nikoli s hodnotou kapitálu v historických nákladech, zač byl pořízen, ale s náklady, za které byl kapitál získán při převzetí někým pod cenou, nejde o prvek zcela korektní. Aby byla míra zisku dostatečná a mohla se vykázat jako větší, je podmíněno krachem a ztrátou jiných, aby ti první mohli vykázat zisky dostatečné (ale i tak čím dál menší).

Fred Magdoff a John Bellamy Foster, autoři bestselleru "Velká finanční krize. Příčiny a následky" (česky GRIMMUS Romana Schmitda Všeň, asi duben 2009 - original v New Yorku v lednu 2009) a protagonisté newyorského levicového odborného časopisu (založeného nejznámějším americkým levicovým ekonomem Paulem Marlorem Sweezym) se ptají - mimo jiné v uvedené knize - jestli zisk v reálné výrobní ekonomice vyspělého státu neschází a jestli ho právě proto vlastně nenahrazují různé umělé finanční konstrukce.

Podobně se ptá v České republice ekonomka Ilona Švihlíková, známá z levicových iniciativ ...

Miroslav Tejkl - Chrudim IV.

Neděle, 13.Května 2012, 13:51:44

doplnění :

Ten newyorský levicový časopis Magdoffa a Fostera se jmenuje Monthly Review

Miroslav Tejkl - Chrudim IV.

Neděle, 13.Května 2012, 18:20:54


Pan Klusáček uvádí:

"... Na druhé straně, k provádění dostatečné veřejné stimulace se vybere příliš málo daní a na dluh to nadále nepůjde, požadované úroky jsou nad mírou ziskovosti jakýchkoli investic."


Daňové břemeno se přenáší víc a víc na společenskou většinu. Stačí si porovnat, jaká výše nepřímých daní byla kdysi a jaká je dnes a o čem se uvažuje do budoucna.

Daně z příjmů právnických osob jsou ve Švédsku nižší než v USA a Británii. Daň z příjmů fyzických osob je výrazně progresívní a zatěžuje všechny - ale bohaté značně, i když mnohem méně než do 80. let minulého století.
Nepřímé daně jsou velké a v Dánsku dokonce chybí snížená sazba (možná existuje nějaké osvobození, to nevím).

Budoucí dostatek zdrojů pro veřejnou stimulaci (která se stává nezbytnou a která pak vždy znovu a znovu přispívá k dostatečnému vytížení kapacit a práce) je závislý právě na dostatečně vysokém přebytku společenské většiny nad svými reprodukčními náklady, aby byly robustní daňové výnosy. "Závody ke dnu" stlačující reálný příjem společenské většiny k reprodukčním nákladům jako kdysi za Ricarda a Marxe má proto zničující následky. A tam, kde je stlačování mezd nízké (a daně vysoké) veřejné zadlužení nestoupá - Švédi ho naopak snížili ze 70% před dvaceti lety na současných 40%.
Dostatečně vysoký přebytek společenské většiny ale může být v tomto simultánním koloběhu vzájemného ovlivňování a determinace zajištěn zas jen dostatečným vytížením kapacit a práce, které posílí vyjednávací pozici společenské většiny ve smluvních vztazích práce a výroby, jejich reálné příjmy a daňové výnosy v době, kdy se daňová zátěž přesouvá na společenskou většinu.

Prostě jak jde čas, tak se zvolna formuje systém závislý na veřejné stimulaci - až na to, že to nevidíme, protože reálná produkce není stimulovaná obecně ve výnosech všech výrobců jako otevřená, známá položka.

Ale objem je obrovský.

Kdyby nebylo obrovské myriády jednotlivých stimulací, podpor, veřejných zakázek atd. tak by necirkuloval v Systému rozsah příležitostí a kupní síly, který by umožnil, aby soukromý producent mohl prodávat za ceny dostatečně vysoké, aby to všechno utáhl.

Budoucí změna by asi spočívala v tom, že k dosavadní slábnoucí motivaci ziskem už bude muset v silně saturované ekonomice přistupovat veřejná stimulace jako faktor nikoli jen nahodilý, ale pravidelný.

Veřejná stimulace by měla ze všech různých daní dohromady přinášet víc než je sama (proto „zhodnocování veřejných rozpočtů“).

A tato veřejná stimulace by neměla být jen selektivní, ale naopak co nejvíc parametrická, obecná, obsažená ve výnosu každého skutečného výrobce podle jednotného pravidla.

Od současného uspořádání selektivních veřejných stimulací (usnadňujících právě dnešní vytloukání renty) by se měla nová soustava lišit podobně jako se kdysi od „výběrového“ colbertismu za Ludvíka XIV. ve Francii lišil skutečný („parametrický“) kapitalismus volné soutěže v pozdější etapě.

Velikost veřejného stimulu by měla záviset na tom, nakolik podnikatel provedl investiční a mzdové výdaje. Parametrický veřejný stimul, který by z veřejných rozpočtů odcházel, by se nakonec do těchto veřejných rozpočtů měl dohromady vracet s přírůstkem – aby byl schopen posílit slábnoucí ziskovou složku motivačního výnosu podnikatele v kapitálově silně saturovaném Starém vyspělém světě …

Miroslav Tejkl - Chrudim IV.

Neděle, 13.Května 2012, 18:24:9

Těch 70% a 40% - samozřejmě podíl veřejného zadlužení na HDP

Vojtěch Klusáček - Brno

Neděle, 13.Května 2012, 22:49:18

Budu patrně za odporného škarohlída, tuším ale, že veškerá stimulace, přímé daně podle výše příjmů až 90 %, korporátní daně v násobcích současné úrovně - kýženého efektu dosaženo nebylo, naopak propukla krize 70.-80. let. Kdy se východisko našlo v neoliberálním osekáváním daňových nákladů a nákladů práce spolu s udržením kupní síly deficitním hospodařením. Které se v roce 08 vyčerpalo. Navíc je třeba přiznat, že tržní kapitalistický mechanismus vede ke stimulaci technického pokroku, k jaké se žádné jiné uspořádání ani neblíží. Že si tím obratem snižuje ziskovost a vytváří podmínky pro nastolení rovnovážného stavu na hladině nenulového a čím dál rostoucího nevyužívání kapacit, potažmo nezaměstnanosti, je věc druhá, je velká otázka, zda se tyto dva efekty, první příznivý,druhý nepříznivý, dají od sebe oddělit. Celkem se přikláním k názorům, že současné rozpory nejsou řešitelné v oboru kanonické ekonomie.

Hrubý nástřel dalších otázek. V případě parametrické veřejné stimulace - samo o sobě zní jako dobrý nápad - jak se to vlastně liší od úlevy z korporátní daně? Jak zabránit technologickému zaostávání a problému černých pasažérů?

Nakonec poněkud nesouvisející otázka - proč nemůže podnikům v reálné ekonomice poskytovat úvěry přímo centrální banka?

Miroslav Tejkl - Chrudim IV.

Neděle, 13.Května 2012, 23:46:40


"Nakonec poněkud nesouvisející otázka - proč nemůže podnikům v reálné ekonomice poskytovat úvěry přímo centrální banka?"

Ano, podle Buitera, šéfekonoma skupiny Citigroup, se dnes stejně pracuje nikoli s penězmi ze vkladů, ale s nekrytými penězi out of air z mezery jen dílčího krytí vkladem (např. 5%, možná i 3% ...), což všechno lze jen proto, že je tu pohotovost pro krytí emisní bankou poslední záchrany ("last resort").

Komerční banky jsou dnes přece vždy potenciálně zbankrotované.

Proto by měly fungovat jako veřejná služba.
Není důvod, proč by měly dosahovat na zisky.


A s těmi daněmi jsme si moc nerozuměli.

Budoucnost znamená nikoli zdanění bohatých jako ve zlaté době sociálního státu.

Ta doba se už nikdy nevrátí.

Lze pouze - z důvodů legitimity - zavést progresívní daň z příjmu fyzických osob asi jako ve Skandinávii a nově daň z fiskálních transakcí.

Daně z příjmú právnických osob ale už zůstanou nízké a nepřímé daně velmi vysoké - oproti zlaté době sociálního státu.

Nemůžete vstoupit dvakrát do stejné řeky.

Nová ekonomická reprodukce závisí na nadkritickém daňovém zatížení společenské většiny - jen pak je nadkriticky efektivní stimulovat zaměstnanost, vytížení kapacit, vyjednávací pozice práce, reálné příjmy práce, daňové výnosy v zemi, kde je nadkritická daňová zátěž široké veřejnosti ...

Vojtěch Klusáček - Brno

Pondělí, 14.Května 2012, 12:57:14

Musím říct, že konečně chápu vaše "když chceme přeskočit rygól, musíme se hodně, nikoli málo, odrazit." S dovolením zařadím do repertoáru. V systému s pozitivními zpětnými vazbami a nelineárními členy - ekonomika takový systém je - nutně vznikají kritické hladiny, pod a nad nimiž se chování systému radikálně mění. Vzniká přirozená otázka, kde tak zhruba leží ona kritická hladina přerozdělování, nad níž ekonomika začne fungovat. Lze připomenout, že už nyní se cca. 60 % HDP přerozděluje a v USA byla hladina celkového daňového zatížení před Reaganem o dobrých 15 % vyšší než dnes - a ani tehdy to krizi přelomu 70.-80. let nezabránilo.

Miroslav Tejkl - Chrudim IV.

Pondělí, 14.Května 2012, 14:49:29


Víte, já se to skoro stydím říct, protože to je v levicovějším (i kdyby liberálně levicovém) prostředí skoro na ukamenování:

Ono to daňové břemeno tenkrát ještě HODNĚ spočívalo na bohatých ...

Vojtěch Klusáček - Brno

Pondělí, 14.Května 2012, 21:41:0

Obávám se, že se dostáváme zpět na začátek. Veřejná stimulace, pakliže nebude daňové břemeno spočívat víc na bohatých (v nejobecnějším slova smyslu) než na chudých, přestává být nástrojem přerozdělení. Tím ztrácí smysl. Není-li přerozdělování, mizí účinek v podobě navyšování efektivní poptávky, za to všechny generované neefektivity vyplývající z morálního hazardu a oprávněně kritizované pravicí, zůstávají.

Miroslav Tejkl - Chrudim IV.

Středa, 16.Května 2012, 07:33:5


Rozhodně máte pravdu v jednom směru :

Pokud daňové břemeno spočívá na bohatých více, stane se, že vedle peněz konečné poptávky společenské většiny přibyde do veřejných rozpočtů ještě konečná společenská poptávka z jejich zdanění ...

... to i to je instantní, k výdajům připravená poptávka

Pokud se daňové břemeno více přenese na společenskou většinu, pak stát obyčejným lidem "kus" této konečné poptávky ubere - sám ji sice bude mít v rozpočtu, ale žádná konečná poptávka nepřibyla NAVÍC - kdežto při vyšším zdanění bohatých k určité aktivně využívané poptávce přibude ta od navrstvených zdrojů bohatých, kteří výdaj provedou podle míry zisku, protože o uspokojování lidských potřeb už v těch navrstvených penězích nejde ani náhodou.

No a tady ve starém světě to s investičními příležitostmi v reálné produkci není žádný zázrak - takže výdaje přímo nebudou - teprve poté, co peníze od bohatých budou odsány do veřejnýách rozpočtů, kde se z nich stanou instantní poptávkové peníze, na motivu zisku už tolik nezávislé ...

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.