Zachránit svět

Současná ekonomická krize je ve skutečnosti krizí ekologickou a v rámci systému neregulované tržní ekonomiky ji nelze vyřešit. Vládu peněz je nutno nahradit vládou lidí, jinak řečeno kapitalismus je nutno nahradit demokracií.

V roce 1968 vycházel v Literárních novinách na pokračování esej filosofa Karla Kosíka nazvaný Naše nynější krize, který byl pokusem dát tehdejšímu obrodnému hnutí hlubší politicko-filosofický program. Z osmidílného eseje vyšlo tehdy pouze prvních šest částí, poněvadž po zveřejnění kapitoly nazvané Krize socialismu redakce usoudila, že vydávání zbylých částí odloží na tak zvaně příhodnější čas, aby nestupňovala napětí ve vratké situaci. Byli jsme členy Varšavského paktu.

Příhodnější čas tak přišel už v roce 1993, kdy kompletní text Naší nynější krize včetně posledních dvou částí vydalo nakladatelství Český spisovatel ve skvělém souboru Kosíkových esejů Století Markéty Samsové. Tak se český čtenář po čtvrt století mohl dovědět, čím měl původní Kosíkův text gradovat, v co měl vyústit. Osmou poslední kapitolu jeho stěžejního eseje, nazvanou Krize základů, nelze číst jinak než jako text radikálně ekologický.

„Nadřazený a exploatátorský vztah k přírodě znamená, že se duch natolik zhlédl sám v sobě a ve svém vladařském zaslepení, že již není schopen rozhledu a soudnosti a je natolik zpit svou mocí, že je zralý k pádu do propasti,“ píše autor. A dále: „Člověk utíká před ztrátou podstatného a žene se za dosažitelným a vedlejším, utíká tedy stále kupředu a ve skutečnosti ustupuje. Tento nesoulad dvojího protilehlého pohybu, couvat kupředu a jít pokrokově dozadu, je zdrojem tragikomické povahy moderní doby.“

Když Kosík v závěru svého textu označuje moderní dobu za dobu krize, „protože její základy jsou v krizi“, dává jasně najevo, že má na mysli právě základy ekologické: člověk se v jeho očích mění na osobu, „která si arogantně osobuje, že má právo žít za každou cenu v blahobytu, a že právo je na její straně, jestliže žádá samozřejmé, tj. podílet se na výnosu a kořisti, kterou lidstvo denně a ročně na přírodě vydobývá.“

Programový text českého filosofa v roce 1968 měl končit těmito větami: „Nestačí pouhé opravy a úpravy, pravda si žádá, aby byl proveden základní obrat v postoji k tomu, co jest, a pouze takový základní obrat vyvede člověka z krize. Ekologie se domnívá, že stačí chránit životní prostředí. Filosofie soudí, že je třeba zachránit svět.“

Na Kosíkově dodnes podmanivém textu je mimořádně zajímavá i okolnost, že byl napsán ještě před tím, než Římský klub vydal průlomovou zprávu Limity růstu, ještě před vznikem Greenpeace či Přátel Země, ještě před tím nežli Edward Goldsmith založil časopis The Ecologist, jinak řečeno ještě před tím nežli se ekologická argumentace ocitla v ohnisku všech kompetentních debat o civilizačním směřování. Tím lze naproti tomu vysvětlit, proč ve svém pojetí chápal Kosík „ekologii“ tak úzce, jak citace naznačuje.

Od té doby uplynuly dvě další dekády do konce studené války. A po něm ještě další dvě dekády ekonomické globalizace. Dnes svět již třetím rokem znovu čelí bezprostřední a hluboké krizi, která se prezentuje primárně jako finanční či ekonomická, jejíž příčiny jsou však hlubší, ekologické.

Minulý týden se v Londýně konala konference pořádaná Nadací Friedricha Eberta a organizací Compass zabývající se mimo jiné otázkou, nakolik může být řešením současné krize syntéza zelené a sociálně-demokratické politiky.

Ekologické příčiny současné finanční krize zde působivě vylíčil Ray Cunningham z organizace Green House na příkladu krize eura. Dluhy zemí eurozóny nenabyly nijak bezprecedentní výše. Například Japonsko má dluh vyjádřený v procentech ročního HDP vyšší než Itálie, o celku eurozóny vůbec nemluvě. Japonsko přitom není vystaveno obdobným tlakům. Kdyby se jednalo jen o problém ryze ekonomický, nebyly by v rámci běžného fungování kapitalismu dluhy eurozóny ničím znepokojivým.

Cunnigham ale argumentuje, že veškeré dluhy v minulosti byly vyváženy důvěrou věřitelů a investorů v to, že budoucí ekonomický růst závazky vyrovná a vklady zhodnotí. Jenomže tato důvěra, která je základem celého systému kapitalismu i z něj vyrůstající ekonomické globalizace, je čím dál tím více zeslabována množícími se příznaky, že ekonomický růst narazil na své hmotné neboli ekologické limity.

Cunningham tuto tezi ilustruje citacemi z právě publikované studie McKinsey Global Institute, což je organizace zabývající se výzkumem investičních příležitostí pro nadnárodní kapitál. Studie přináší mimořádně zajímavý postřeh, že zatímco během dvacátého století se reálná cena souboru komodit klíčových pro chod globální ekonomiky snížila na polovinu, následně během první dekády 21. století tato cena dvaapůlkrát vzrostla.

Jedná se o důsledek okolnosti, kterou studie popisuje mimo jiné takto: „vyčerpávání přírodních zdrojů se urychluje a s pozoruhodnou výjimkou zemního plynu a obnovitelných zdrojů energie jsou všechny čím dál hůře dostupné. Projekty na těžbu ropy jsou čím dál tím méně výtěžné a přitom čím dál nákladnější, nová naleziště nerostů se daří nalézat stále zhruba stejným tempem, ačkoli náklady na průzkum vzrostly čtyřnásobně, vzrůstající poptávka po vodě povede k tomu, že některé země budou patrně nuceny vynakládat zvláštní prostředky na přivádění vody proti gravitaci či dokonce k odsolování...“

Ekologické limity ekonomického počínání tu byly vždy a, jak ilustrují citace z Kosíkova textu, nejpozději od konce 60. let o nich věděl každý, kdo se civilizačním směřováním zabýval svědomitě a uceleně. Teprve nyní ale vstupují do ekonomické reality tak, že je už nelze ignorovat jako ryze intelektuální spekulativní otázku, poněvadž se promítají bezprostředně do vstupních parametrů ekonomických aktivit a zcela nově formátují jejich rámce.

Námitka vůči této analýze, že globální ekonomika jako celek posud stále roste, neobstojí, neboť již v minulosti mnozí z kritiků spolehlivě vyvrátili představu, že ekonomický růst sám o sobě je měřítkem přínosného ekonomického počínání.

Principiální bod kritiky výpočtu hrubého domácího produktu, z nějž se propočty ekonomického růstu odvíjejí, spočíval vždy v argumentu, že různé vynucené náklady na odstraňování nezamýšlených důsledků a vedlejších škod žádoucí ekonomické aktivity se nezohledňují jako náklady, nýbrž započítávají se jako aktiva. Tím pádem soustavně rostoucí podíl vynucených nežádoucích nákladů spjatých do značné míry právě s důsledky globální ekologické devastace, nyní zejména s množícími se dopady změn klimatu, tvoří základní díl toho, co se statisticky jeví jako růst, i když ve skutečnosti to všichni právem pociťují jako součást zhoršování ekonomických i celkově společenských poměrů.

Není bez zajímavosti, že McKinsey Global Institute, která svou zprávu píše z pohledu investora zvažujícího, kde by mohl na globální ekonomice vydělat, si všímá jako potenciální hrozby i růstu sociálního napětí, rovněž o něm ale v posledku hovoří s chladnou dikcí, jako by se vlastně nic zvláštního nedělo: „znepokojení nad růstem nerovností si možná rovněž vyžádá reakci,“ píší lakonicky byznysmeni. Jejich klid Cunningham trefně hodnotí jako klid autisty.

Přitom je zřejmé, že pod tíhou neúprosně se vyvíjející skutečnosti začíná potřeba hledání principiálních alternativ prostupovat i prostředím donedávna se vším všudy konformním. Michael Jacobs, který působí na London School of Economics a patřil do týmu poradců Gordona Browna, dnes o éře blairovské politiky, na níž se sám jako její dílčí konstruktér podílel, hovoří kriticky jako o období „růstu vypůjčeného z budoucnosti“.

Jacobs patří k sociálnědemokratickým myslitelům, kteří bez obalu prohlásí, že dnešní situace dává beze zbytku za pravdu ekologické kritice stávajícího systému. I v jeho očích vstupujeme do éry, ve které primárním cílem politiky už nebude ekonomický růst, nýbrž zajištění co nejslušnějšího živobytí pro všechny občany. Ekonomiku bude nutné bez odkladu reorganizovat tak, aby se vměstnala do ekologických mezí. Čistě teoreticky bude možný dílčí ekonomický růst i pak, ale už to nebude stěžejní cíl politiky.

Nepříliš dlouhou diskusí o zelené a sociálně-demokratické politické tradici bychom snadno dospěli k závěru, že právě na průsečíku těchto dvou politických koncepcí dnes leží nejslibnější praktické politické východisko.

Ekologické politické myšlení se bude muset zbavit předsudků vůči silnému státu, bez nějž síly profitující z neregulované ekonomiky nikdo nezkrotí, i výhrad vůči masivnímu přerozdělování a jako základ své ekonomické vize si bude muset osvojit ideály participativní ekonomiky, charakterizované podílem zaměstnanců i spotřebitelů na vlastnictví i řízení firem. Sociální demokraté naopak budou muset opustit bludnou a neproduktivní představu o uzavírání kompromisů s „kapitálem“, ale budou muset začít hledat cestu k uzavření historických kompromisů s lidmi, kteří se dnes v rámci okupačního hnutí konfrontují s ohnisky finanční moci; a změnit sociální demokracie rovněž samozřejmě musí svůj vztah k přírodě.

Je přitom nasnadě, že bezprostřední politické konfrontace jsou jiné. U nás stále ještě platíme snad až nepřiměřeně vysokou daň za ztrátu orientace po listopadové revoluci, takže jsme nuceni potýkat se s Václavem Klausem, tímto nekonečně anachronickým formálním reprezentantem naší země, jehož veškeré poslední veřejné projevy, jako by si kladly za cíl ubezpečit veřejnost, že on sám i všichni jeho poradci už definitivně ztratili i poslední špetky kontaktu s realitou.

Zdánlivě nejprogresivnější část české politiky se pak zabývá orientálním tématem, jak zatočit s korupcí. Přitom nelze říct, že by se jednalo o banalitu, ale základní politické otázky dneška jsou úplně jiné. A přesně v míře, v jaké se institucionální korupce u nás udržuje jako relevantní politické téma, lze stanovit i míru zpozdilosti českých politických poměrů.

V Británii, v Evropě, a ve zvlášť vulgární podobě samozřejmě i u nás nyní čelíme posledním křečovitým snahám o vyřešení ekonomické krize přesně tím typem politiky, který ji způsobil.

Vedle toho evidentně slepou uličku představují i snahy o udržení eura metodami, které oslabují evropskou demokracii, jakkoli by mělo být jasné, že jediný způsob, jak euro zachránit jako slibný politický projekt spočívá v prohloubení evropské demokracie, přesněji v tom, že se konečně nadřadí evropská demokratická politika nad – nadnárodním korporacím poplatnou – ekonomiku.

To všechno jsou důležité, ale přece jen pouze dílčí konflikty, které by neměly zastřít to základní: svět stojí v opravdu hluboké primárně ekologické, ale odvozeně též sociální, kulturní i politické krizi vyvolané samopohybem růstové neregulované tržní ekonomiky. A reálně hrozí, že během nepříliš dlouhé doby tato krize přeroste v nekontrolovatelné katastrofické děje.

Přitom se zdá, že řešení je stále totéž, k jakému českoslovenští radikální demokraté směřovali už během jara 1968: v politické filosofii, která striktně omezí moc soukromého kapitálu a organizaci ekonomiky podřídí ekologickým, kulturním a sociálním zájmům demokratického společenství.

A co si myslíte vy? Diskuse (11 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Img_4546

martin škabraha - autor erót-ické literatury

Pátek, 9.Prosince 2011, 11:31:2

Ahoj. Já myslím, že ta Kosíkova formulace, polemická vůči ekologii, je správná. Představa, že podstatou krize je nedostatek přírodních zdrojů, je v principu stejně falešná jako představa, že příčinou je nedostatek finančních zdrojů, i když věcně vzato je to samozřejmě představa daleko oprávněnější. Podstatou krize ale nejsou ty či ony materiální zdroje, ale "produkční vztahy", nebudeme-li ten termín chápat ekonomisticky. On nakonec říká totéž , co moralisticky vyznívající Masarykova "revoluce hlav a srdcí" - budeme-li mít na paměti, že srdce i hlava jsou zároveň orgány nějakého těla. Nakonec jde vždy o lidi a vztahy mezi nimi. Otázka je, jak dát politický výraz tomu, že součástí sociálních vztahů jsou z dnešního hlediska vlastně i jiné formy života či bytí obecně, když vidíme naši propojenost s nimi. Nelze je vidět právě jen jako zdroje, protože zdroj je zpravidla něco, co chápeme čistě instrumentálně, a nevnímáme tu existenci v plnosti jeho vztahů. To se ostatně týká i "lidských zdrojů".

Tom_samek

Tomáš Samek - lingvistický antropolog

Podnětný článek Pátek, 9.Prosince 2011, 15:53:22

Přesně tak, jak píše Martin. Článek má nepochybně pravdu v tom, že v mnoha úvahách o dnešní krizi bývá notoricky podceňována její ekologická komponenta; ekonomický redukcionismus mainstreamových úvah je nepřesvědčivý. Věci ovšem mnoho nepomůžeme, když vyrazíme klín klínem a jeden redukcionismus (ten, který vše převádí na tržní vztahy) nahradíme jiným redukcionismem (tím, který v základu všech problémů spatřuje příčiny ekologické). Ekologickou komponentu je třeba v našich úvahách o současném stavu světa posilovat právě proto, že je tak často opomíjena a nedoceňována: v tom článek bych článek podepsal. Ale myslím, že jí nejmíň pomůžeme tím, že ji přeceníme a učiníme jediným společným jmenovatelem všech hlavních problémů současného světa. Tím ji karikujeme - a nepříjemně se v tom podobáme svým protivníkům, kteří dělají totéž, jenže v opačném gardu. Co je horší: redukcionistickou autokarikaturou vlastní pozice poskytujeme protivníkovi poměrně snadný nástroj k tomu, aby nás diskreditoval právě v tom zápase, o nějž tu běží a na jehož výsledku nám tolik záleží.

Tom_samek

Tomáš Samek - lingvistický antropolog

oprava překlepu Pátek, 9.Prosince 2011, 15:56:40

mělo tam samozřejmě být: "... v tom bych článek podepsal..."

Martin Pleva - pedagog, Brno

Článek je skutečně podnětný, Pátek, 9.Prosince 2011, 21:56:48

poslední odstavec bych si klidně napsal na tričko, ale je tu řada problémů a námitek:

1. Diskurz o tom, že žijeme v příliš velkém blahobytu (a v jeho důsledku plýtváme, ničíme přírodu atd.) je snadno zneužitelný konzervativní, pravicovou propagandou, která tak může morálně ospravedlňovat své reformy. Je tedy třeba Patočkův text doplnit a doříci to podstatné: uskromňovat se musíme, jenže ono "my" je třeba pojímat přísně sociálně (řekl bych dokonce třídně). Nejdříve ať se začnou uskromňovat ti bohatí, kteří mimochodem i na této krizi stále ještě vydělávají...

2. Není vyřešeno, jak by "nerůstová" ekonomika budoucnosti měla vypadat: čím by se lidé živili, co bychom produkovali atd. Nutné bude (a tím se vracíme k bodu 1) nové přerozdělení příjmů a bohatství - pokud koláč nebude celkově větší, pak asociálním důsledkům zabráníme jen tak, že začneme konečně (v protikladu vůči trendu posledních 30 let) přerozdělovat shora dolů.

3. Krátkodobě (a to je největší paradox, který se mimochodem týká i socdem ekonomické politiky) je potřeba postupovat přesně opačným trendem, než je v textu naznačeno: tedy neškrtat a naopak podporovat poptávku (jen to nás může uchránit před ještě větší krizí a recesí, než která stejně tak jak tak přijde). Zároveň ale bude třeba začít pracovat na přestavbě celé struktury ekonomiky, změně systému, s tím souhlasím (demokratická kontrola nad kapitálem musí být základem).

Vlasta Hábová - Borkovice

Nekřivděme Patočkovi, Sobota, 10.Prosince 2011, 00:42:33

také jsem si nejdřív myslela, že vše "ekologicky" zjednodušuje, ale čím dál jsem četla jeho podnětnou stať, tím víc mě přesvědčoval, že ví, o čem píše,proč vše od ekologie odvíjí a v závěru už přece zcela jasně ukazuje, co je skutečnou příčinou ekologických (a jiných) běd našeho dnešního světa i kudy by měla vést cesta k nápravě. Nic nezjednodušuje a nekarikuje. "Striktně omezit moc soukromého kaptálu a organizaci ekonomiky podřídit ekologickým, kulturním a sociálním zájmům demokratického společenství". Ovšem sama realizace "nového přerozdělení příjmů a bohatství" nás může přivést k ještě daleko horším výsledkům, než dosáhl dnešní kapitalismus. Jde o to, na jakém základě a s jakými cíli nového přerozdělení dosáhnout, aby byl nastartován nový systém soustavného rozdělování společenského produktu za účelem uspokojování "ekologických, kulturních a sociálních zájmů demokratického společenství". Něco jsem k tomu napsala v Blistech 14.11.t.r. Pokračování této diskuse i oponenturu mého návrhu na majetkovou restituci pracujících na mém mailu uvítám.

Jakub Patočka - šéfredaktor DR, Brno

Odpovědi Sobota, 10.Prosince 2011, 14:54:10

Přátelé, děkuji za podnětné ohlasy.

1. Martinu Škabrahovi: shoda je v tom, že filosofický či duchovní základ krize, je hlubší než základ hmotný, ekologický. V čem je podle mě má výhrada vůči Kosíkovu chápání ekologie oprávněná, to je jeho redukce pojmu na "ochranu životního prostředí". Psal to předtím, než se prosadil s jinou možnou definicí pojmu právě Edward Goldsmith v svém po dlouhý čas neobyčejně vlivném časopise The Ecologist. Napsal mj. eseje Ekologie vzdělání, Ekologie války, Ekologie zdraví apod. a používal ten termín v obdobném významu, v jakém ho používám i já, tj. systémový přístup ke skutečnosti, který vychází z toho, že jakékoli společenské systémy jsou pouze subsystémem přírody. Toto jsme dosud opravdu příliš nikde ani v teoretické reflexi ani v současných kritických hnutích nerespektovali a bude nutné podle mne úplně změnit.

2. K Tomáši Samkovi: V tom symslu se domnívám, že se nejedná o redukci analogickou k redukci ekonomické. Současnou krizi je možné jistě chápat primárně jako krizi politiky, je totiž jasné, že jiné než politické řešení nakonec nemá. Ale i sebelepší politické řešení bude muset vyjít z toho, že ekologické danosti nejsou něčím, co je možné vzít v potaz později nebo na stejné úrovni jako ohledy sociální, kulturní, vzdělávací apod, tak jak se to dělo -- v nejlepším případě -- doposud. Můj text se snaží ukázat, že ekologické limity už promlouvají do každodenní politiky jako faktor, který v podstatě požírá a neguje jakoukoli další snahu o ekonomický růst a tím pádem celková reforma bude muset vyjít z toho, že zkrátka jakákoli budoucí ekonomická aktivita bude muset především -- a opravdu doslova především -- vzít v potaz tento fakt.

3. Podmínkou politického řešení -- a v tom -- už si opět podle mě všichni rozumíme je radikální a úplné zlomení moci finančního kapitálu, a to jednak přerozdělováním v míře větší, než ke které se zatím odvažují i ty nejsmělejší politické návrhy, a pak v proměně ekonomiky v participativní, což znamená, že se nalezne způsob, jak se dohled nad veškerou ekonomickou činností z anonymních nadnárodních struktur předá do rukou občanů a veřejných institucí, jako jsou spolky, obce i státy. Tím pádem pomine spontánní tlak na úpravy zákonů tak, aby ycházely vstříc zájmům kapitálu, ale ekonomické ohledy se stanou jen jedněmi z řady srovnatelně zvažovaných ohledů: vedle kvality demokracie, vzdělávání, zdravotnictví, sociálních, médií apod. Stále ale platí, že nad tím -- a společnost k tomu svobodnou debatou podle mě velmi rychle sama dospěje -- bude především snaha vybrat ekologickou krizi bez toho, aniž by přerostla v katastrofu, k čemuž je nyní mnohem blíž, než si ve svém kažodennosti uvědomujeme.

4. To také znamená, že keynesiánský recept v klasické podobě, jak to popisuje kolega Pleva, už prostě nebude připadat v úvahu. Jistěže stát i jiné veřejné instituce budou muset sebrat prostředky bankám a různým nadnárodním i národním spekulantům, kteří své majetky nabyly nelegitmním způsobem v této kriminální perverzi tržní ekonomiky, a používat je k vytvoření pracovních míst, tlumení sociálních tlakům vzdělávání společnosti, tak aby vzrůstala schopnost demokracie kompetentně se rozhodovat: ale bude to celé opravdu ve velice úsporném režimu, daném tím, že zkrátka ceny základních ekonomických vstupů budou strašně vysoké (ten dvou a půl procentní nárůst, o kterém v textu mluvím, který více než anuloval celý pokles minulého století, se na současné hladině nezastaví, ale poroste dál).

A přitom všem si myslím, že nakonec kvalita života, když se to celé dobře zvládne, může být mnohem, by nesouměřitelně vyšší dnes.

Ještě jednou děkuju za podnětné ohlasy.

Stanislav Hošek - Český těšín

Z jiného zorného úhlu. Sobota, 10.Prosince 2011, 18:34:19

Tak, jako na Blízkém východě bude existovat neustálý krizový stav, dokud si jeden jeho národ bude myslet, že je vyvolencem božím, tak na Glóbu bude stále hůře všem, dokud je jeden národ skálopevně přesvědčen, že právě on má nárok na nejvyšší životní úroveň a z toho důvodu na přírodní zdroje kdekoliv na planetě, kvůli čemuž má po celé Zeměkouli své vojenské základny. Není většího plýtvání, nad zbrojení. Pokud má lidstvo začít šetřit, musí v této oblasti. Žádné nově vykonstruované přerozdělování, žádný diktát (nevím dokonce koho) nad investory a ostatními korporacemi nic nezmění, pokud se bude většina volných prostředků dál utápět v neustálé inovaci odstrašujících zbraní, tedy takových, s jejichž užitím se již předem nepočítá. MÍR, bez toho idiotského starořímského doplňku o přípravě na válku, tam by lidstvo mělo začít. Ale přiznávám, že tato perspektiva je pro lidstvo zatarasena, dokud v něm převládá stupidní sebehodnocení, považování se za vrcholné predátory.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Sobota, 10.Prosince 2011, 18:53:37

Zbrojení rozhodně patří k věcem, které jsou pro ekologii daleko nejškodlivější. Je strašně drahé a navíc nebezpečné. A aby si jeden národ přestal myslet, že má nárok na nejvyšší životní úroveň na světě, k tomu je nutné zrušit "americký sen" a nahradit ho nějakým jiným snem.

Img_4546

martin škabraha - autor erót-ické literatury

ad redukcionismus Sobota, 10.Prosince 2011, 20:33:18

Ono i ekonomické myšlení, správně uchopeno, je stejně široký, svým způsobem všepokrývající přístup. Vposledku jde v ekonomii vždy o rozhodování se o nakládání se zdroji, které jsou omezené, počítaje v to i samotný čas lidského života. Už tím, že jsem se rozhodl napsat tento diskusní příspěvek jsem se rozhodl využít nějaký čas, který mi v tomto okamžiku už nikdo nevrátí. Nicméně doufám, že i tak dostávám nějakou protihodnotu :-)

Martin Pleva - pedagog, Brno

Pane Hošku, Sobota, 10.Prosince 2011, 23:12:33

to ale říkáte jinými slovy víceméně totéž co ostatní. Zbrojení je přece jeden velký byznys - a lidstvo nepřestane ani zbrojit, ani válčit, dokud nebude ustavena demokratická kontrola i nad tímto zbrojním kapitálem (nejde o diktát!).

Americký sen se rozpadá, samotným Američanům před očima, ale jde o to, co jej nahradí. V "nejhloupějším národě na světě" (což samozřejmě neplatí pro řadu skvělých amerických intelektuálů atd.) se osvěta dělá těžko. Ale snad se to Occupy Wall Street a jiným přece jen povede...

Martin Pleva - pedagog, Brno

J. Patočkovi Sobota, 10.Prosince 2011, 23:20:27

Ano, v zásadě se shodujeme, ale kontury nové ekonomiky zatím vypracovány nejsou, a musíme tedy - prozatím, opakuji - hrát s takovými kartami, které máme. V současné situaci je třeba poptávku podpořit, i když jistě už teď hned se dá uvažovat o ekologických aj. daních apod. Pokud se HDP např. v příštím roce začne hroutit (-10% a pod.), tak si sice o celé té abstrakci zvané HDP můžeme myslet ledacos (že je to fetiš, do značné míry virtuální apod.), ale v každém případě to každý z nás velmi hmatatelně pocítíme. A ekologie, neziskovky, kultura atd., tihle to pocítí vůbec nejvíc...

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.