Stále více Američanů netuší, kolik vydělají příští týden nebo dokonce následující den. Tato různorodá skupina zahrnuje nezávislé kontrahenty, osoby se smlouvou na dobu určitou, osoby samostatně výdělečně činné, osoby s omezenou pracovní dobou, nezávislé pracující a pracující beze smlouvy. (viz článek Uberizace práce od Kateřiny Smejkalové)

Ať už jde o stav poptávky nebo okamžité potřeby — ve „sdílené“ ekonomice či v ekonomice založené na dočasné práci, prozaičtěji řečeno v „nepravidelné“ ekonomice — výsledek je stále stejný: žádný předpověditelný výdělek ani pracovní doba.

Jde o největší proměnu ve skladbě americké pracovní síly za více než století. A děje se přitom neuvěřitelně rychle. Odhaduje se, že do pěti let bude mít 40 procent amerických pracujících nejistou práci, do deseti let pak tento osud stihne většinu z nás. Podniky upotřebí ve stále větší míře pouze malý počet trvale zaměstnaných pracovníků — především inovátorů a vedoucích pracovníků, kteří budou zodpovědní za jedinečnou kompetitivní sílu daného podniku. Všichni ostatní se stanou nahraditelnými a budou vyhledáváni pouze pro svou spolehlivost a nízké náklady.

Složité algoritmy jsou již nyní s to určit, koho je zapotřebí k té které práci a kdy, a následně vyhodnotit kvalitu toho, co je vyprodukováno. Spolehlivost se dá změřit dle zkušenostního ohodnocení. Software dokáže bez problémů zvládnout všechny možné druhy transakcí — smlouvy, fakturace, platby, daně. To všechno dovoluje podnikům vysokou míru flexibility, tedy bezprostřední schopnost reagovat na změny ve spotřebitelských preferencích, celkové poptávce a technologiích. Všechna rizika spojená s těmito změnami jsou mezitím přesouvána na pracující.

Ať už jsme softwaroví programátoři, novináři, řidiči jezdící pod společností Uber, stenografové, chůvy, poskytovatelé služeb v rámci platformy Taskrabbit či Airbnb, vizážisti, instalatéři, vysokoškolští asistenti nebo zdravotní sestry na smlouvu, všichni jsme ve stále větší míře odkázáni sami na sebe. A kolik dostaneme zaplaceno zde a nyní, závisí na tom, jakou cenu máme zde a nyní — na aktuální dražbě, která rychle nahrazuje starý pracovní trh, kde lidé měli stálé zaměstnání s pravidelnými platy a mzdami.

Dokonce i obří korporace se začínají měnit v sítě aktuálních dražeb. Algoritmy vytvořené společností Amazon hodnotí a platí zaměstnancům přesně za to, čím oni sami přispějí. Apple přímo zaměstnává pouze deset procent z jednoho miliónu zaměstnanců, kteří navrhují, vytvářejí a prodávají iMacy a iPhony. Tento obrovský transfer rizika nemusí nutně znamenat nižší výdělky. Smluvní pracovníci obvykle pobírají zhruba 18 dolarů na hodinu, což je srovnatelné s tím, co by vydělali jako tradiční „zaměstnanci“. Řidiči od Uberu či jiných podobných společností vydělávají asi 25 dolarů za hodinu, tedy zhruba dvojnásobek toho, co má typický taxikář.

Problém spočívá v tom, že pracující neví, kdy si vydělá. Pokles poptávky či náhlá změna v potřebách konzumenta, vlastní zranění či nemoc může znamenat neschopnost splácet účty. Pracující tedy musí vzít vše, co se právě teď nabízí: sdílené jízdy ráno i večer, časově omezená práce během týdne, smluvní projekty o víkendech či práce zprostředkované na platformách TaskRabbit nebo Mechanical Turk v mezidobí.

To částečně vysvětluje, proč Američané tak dlouho pracují — déle, než v jakékoliv jiné rozvinuté ekonomice — a proč jsou tolik ve stresu. Podle výzkumů se takřka čtvrtina amerických pracujících obává, že si dost nevydělají. To je o patnáct procent více než před deseti lety.

Nepravidelná pracovní doba si rovněž vybírá svou mentální daň. Studie ukazují, že u lidí s nepravidelnou pracovní dobou po dobu deseti let začíná pokles kognitivních schopností v průměru o šest a půl let dříve než u lidí s pravidelnou pracovní dobou. Taková nejistota se musí podepisovat rovněž na samotných rodinách. Děti rodičů, kteří pracují nepravidelně nebo mimo standardní denní pracovní dobu, budou mít dle nových výzkumů s velkou pravděpodobností nižší kognitivní schopnosti a větší problémy s chováním.

Vzhledem ke všem těmto důvodům ukazuje nárůst nejisté práce stará ekonomická měřítka jak nezaměstnanost a příjem v mnohem lepším světle, než to sami Američané ve skutečnosti pociťují. Irelevantními se stávají rovněž mnohá opatření k ochraně práce jako minimální mzda, bezpečnost pracujícího, možnost opuštění práce ze zdravotních nebo rodinných důvodů, placené přesčasy.

Je to díky tomu, že zde neexistuje nějaký jasný „zaměstnavatel“. Ze stejného důvodu tento typ práce odstraňuje povinnost zaměstnavatele poskytovat jím financované pojištění — sociální pojištění, kompenzace, dávky v nezaměstnanosti a zaměstnavatelem poskytované zdravotní pojištění.

Co dělat? Soudy jsou přeplněné přemi o to, zda obchodní společnosti právem či neprávem překlasifikovali „zaměstnance“ na osoby nezávisle výdělečně činné najímané na jednorázové úkoly. Výsledkem je akorát přebytek kritérií a definic.

Namísto toho bychom se měli zaměřit na jednoduchost: kterákoliv strana — kontrahent, klient, zákazník, jednatel či zprostředkovatel, která platí více než polovinu něčího příjmu nebo dotyčnému zabírá více než polovinu pracovní doby, by měla být zodpovědná za veškerou ochranu práce a pojištění, na něž má pracující nárok.

Tato strana by pak sdílela ony náklady a rizika s jejími vlastními klienty, zákazníky, vlastníky a investory. A o co tu jde — sejmout břemeno těchto rizik z beder jednotlivců a rozložit je tak rovnoměrně, jak je to jen možné.

Abychom obnovili alespoň určitou míru jistoty v lidských životech, bude navíc zapotřebí nahrazovat pojištění v nezaměstnanosti pojištěním příjmu. Řekněme například, že váš měsíční příjem klesne o více než padesát procent pod průměrný měsíční příjem, který jste obdrželi ze všech prací a zakázek, jež jste přijali během předešlých pěti let. Podle jednoho modelu pojištění příjmu byste automaticky obdrželi polovinu rozdílu po dobu jednoho celého roku.

Ale to není všechno. S konečnou platností budeme potřebovat garantovaný základní příjem. To si ovšem nechám až pro další sloupek.

Článek v českém překladu poprvé vyšel v červencovém čísle Sondy REVUE.

Esej poprvé vyšla v srpnu 2015 na blogu Roberta B. Reicha, kde je možné si ji přečíst v anglickém originále nekrácenou (The Upsurge in Uncertain Work,). Zveřejněna byla také na progresivním portále Sociale Europe, který ve spolupráci s vědeckým a vzdělávacím institutem německých odborů Hans-Böckler-Stiftung realizuje projekt Work in the Digital Age (Práce v digitální éře), v rámci kterého uveřejňuje texty k nejrůznějším aspektům této široké tématiky od významných evropských i amerických analytiků a analytiček a politiků a političek.