O digitalizaci výroby, tedy její automatizaci využitím počítačových čipů, senzorů a internetu, se začíná mluvit jako o 4. průmyslové revoluci (či „průmyslu 4.0“). Nejzásadněji se diskutuje ve vztahu k osudu pracujících.

Stranou politické debaty u nás oproti tomu doposud zůstává vývoj neméně významný: digitalizace služeb, pro kterou se v zahraničí vžívá pojem „uberizace“. Je odvozený od názvu aplikace pro chytré telefony Uber. Ta zprostředkovává kontakt mezi člověkem, který se potřebuje někam dopravit, a osobou disponující místem ve svém soukromém autě pohybující se poblíž. Poplatek, který cestující zaplatí, si mezi sebou rozdělí firma Uber a řidič či řidička.

Není to poprvé, kdy je od jména jedné firmy s revolučním modelem podnikání odvozen název celé epochy. Po automobilce Ford byla pojmenována éra fordismu — doba masové výroby u běžících pásů, monotónní, ale celý život jisté práce, zlatá éra odborů, ve které byly podniky místem, kde pracující tvořili kolektiv se společnými zájmy, doba konstantního zvyšování mezd, která vedla ke zvyšování poptávky po výrobcích a tvorbě dalších pracovních míst.

Čím je tedy tak výjimečný model podnikání Uberu? Možná stojíme na počátku specifické éry ekonomického vývoje, která bude podobně převratná pro životy jednotlivců i celé společnosti?

Není sdílení jako sídlení

Prvním vodítkem je ekonomický význam Uberu. Jeho odhadovaná hodnota (minimálně 50 miliard dolarů) je s Fordem srovnatelná. Ford má nicméně kolem 200 tisíc zaměstnanců po světě jezdí miliony jeho aut, Uber má naproti tomu zaměstnanců jen tolik, kolik je potřeba pro provoz a aktualizace jeho aplikace. Hmatatelného nevyrábí nic.

A právě to je jedním z  průvodních jevů digitalizace: mezi nejcennější koncerny světa dnes patří digitální giganti jako Google, Amazon nebo Facebook. Zdrojem jejich hodnoty je monopolní pozice v digitálním prostoru. Tento fenomén bývá nazýván „kapitalismus platforem“.

Uber je jednou z nejvýznamnějších digitálních platforem, přes které člověk může za odvedení zprostředkovatelského poplatku nabídnout svou pracovní sílu. Uber se však důsledně brání být vnímán jako zaměstnavatel, což vede k někdy až absurdním manévrům, nehovoří kupříkladu již o svých „řidičích“, ale o svých „zákaznících“.

K úspěchu tohoto modelu podnikání přispívá, že své služby prezentuje jako sdílení právě v době hledání cest k ekologické udržitelnosti.

Není však sdílení jako sdílení. Uber a jemu podobné projekty vydělávají na lidské práci bez toho, aby za pracující převzali alespoň elementární odpovědnost. Předseda německé odborové konfederace Reiner Hoffmann označil jejich způsob podnikání za novodobé otrokářství.

Na podobné bázi funguje řada dalších modelů. Airbnb umožňuje krátkodobě pronajmout byt či pokoj za úplatu, kterou si jako zprostředkovatel rozdělí s majitelem či nájemníkem. Portál Freelancer.com nebo dceřiná platforma Amazonu Mechanical Turk vypisují menší či větší zakázky, o které se mohou online ucházet lidé prakticky odkudkoli na světě.

V každém případě se však jedná o dumping. Jde o to nabídnout svou práci za co nejnižší cenu v konkurenci lidí z regionů světa s úplně jinými mzdovými podmínkami a náklady na život.

Pro tento fenomén se používají pojmy crowdworking (anglické slovo crowd znamená dav, protože se jedná o práci vykonanou někým z digitálního davu čekajícího před svým monitorem na zakázky), clickworking (pojem, který se vztahuje k snad nejextrémnější formě digitálně zprostředkovaných zakázek, kdy je úkolem člověka udělat jen několik kliků myší, třeba vyzkoušet funkčnost nové internetové stránky, za což dostane odměnu v řádu několika málo desítek korun) či gig economy (slovem gig byla původně označována jednotlivá vystoupení hudebníků).

Všichni takto pracující jsou přitom novodobí nádeníci, pracovní nomádi v digitálním prostoru, kteří nejsou nikterak zajištěni ani odborově organizováni. Nikdy si nemohou být jistí, že se jim podaří získat tolik minizakázek, že jim to vystačí k životu.

Masivní rozšíření šokuje i odborníky

I když v je u nás rozmach Airbnb či Uberu v počátcích, v globálním měřítku jde o masivní fenomén. A nejde jen o obrovskou hodnotu projektů: Airbnb v současnosti disponuje již 800 tisíci nabídek ubytování ve 190 zemích světa (druhý největší hotelový koncern světa Hilton má v nabídce o 100 tisíc pokojů méně).

Až polovina pronajímajících přes Airbnb nemá žádné jiné plnohodnotné zaměstnání. Uber operuje v 64 zemích světa a jezdí pro něj více než milion řidičů — ani pro většinu z nich nejde o nějaký melouch.

Nedávný průzkum think-tanku Foundation for European Progressive Studies (FEPS) prokázal, že jen ve Velké Británii vykonává práci zprostředkovanou přes platformy 11 procent lidí v ekonomicky aktivním věku, což odpovídá pěti milionům osob. Více než čtvrtina z nich takto vydělává nad polovinu svých celkových příjmů.

Uberizace tedy očividně přispívá k prekarizaci pracovních podmínek a rozrůstání  nízkopříjmového sektoru. Výsledky studie byli překvapeni i znalci britského pracovního trhu.

Důsledky přitom překračují osudy digitálně vykořisťovaných jednotlivců. Nekalé soutěži jsou vystaveny tradiční branže jako taxislužby nebo hoteliérství, které z dobrých důvodů podléhají regulaci od hygienických a požárních předpisů či nároků na kompetence, až po povinnost zaručit spotřebitelská a zaměstnanecká práva — firmy zprostředkující sdílení se o nic podobného starat nemusí.

Možnost zaplatit nejnižší cenu za jednotlivou zakázku online vede k posílení trendu outsourcingu přes digitální burzy pracovní síly.

Vykořisťovány platformami jsou celé firmy (v případě hotelů například portály typu Booking.com). Tyto platformy si vydobyly tak významné postavení, že se jim člověk při hledání ubytování jen těžko vyhne. Tím mají možnost požadovat od hotelů v podstatě jakoukoli provizi, tlačit na jejich ceny a tím nepřímo ovlivňovat pracovní podmínky jejich zaměstnanců a zaměstnankyň.

Airbnb významně přispívá k masivnímu vzrůstu cen nemovitostí a nájmů v atraktivních oblastech. Napomáhá tak vytlačování původního či chudšího obyvatelstva do ghett v neatraktivních koutech měst. Kdo by pronajímal svůj byt regulérně, když za pronájem přes Airbnb každé dva dny někomu jinému může měsíčně utržit několikanásobně víc?

Podobné projekty rovněž významným způsobem oslabují státy a jejich sociální systémy. Díky tomu, že sídlí v USA, neodvádí v Evropě daně ani jiné odvody za lidi, kteří pro ně pracují. A díky benevolentnímu americkému daňovému systému končí většina jejich zisků v karibských daňových rájích.

Uber pak v několika státech ignoruje soudní zákaz své činnosti s odůvodněním, že státní struktury a politika jako taková jsou tvář technologickému pokroku překonané…

Jednat než bude pozdě

Všechny tyto platformy mění struktury společnosti i roli jedinců v ní. Stírají hranice mezi producenty a konzumenty, zaměstnavateli a zaměstnanci, zaměstnáním a občasný přivýdělkem, neúplatnou pomocí a prací načerno. Činí potenciální zboží ze všeho, včetně lidí samotných.

Vznikají všemocné monopoly. Poskytují celou infrastrukturu, aniž by podléhaly jakékoli regulaci nebo nesly sebemenší odpovědnost za dopady své činnosti na životy lidí.

Ve stínu naší pozornosti pro „průmysl 4.0“ se tedy skrývá vývoj minimálně stejně významný. Služby platforem nesmíme jen nekriticky přijímat, ale začít v nich vnímat i jejich negativa a diskutovat o tom, jak celý proces utvářet ve prospěch zaměstnanců a společnosti jako celku.

Prvním krokem je pohnat internetové giganty k jejich odpovědnosti. Odhalit je jako kvazi-zaměstnavatele, kteří by měly podléhat spravedlivému zdanění v zemích, kde své služby provozují. K odvážnějším alternativám patří kupříkladu myšlenka zřídit k nim konkurenci v podobě družstev…