O digitalizaci výroby, tedy její automatizaci využitím počítačových čipů, senzorů a internetu, se začíná mluvit jako o 4. průmyslové revoluci (či „průmyslu 4.0“). Nejzásadněji se diskutuje ve vztahu k osudu pracujících.

Stranou politické debaty u nás oproti tomu doposud zůstává vývoj neméně významný: digitalizace služeb, pro kterou se v zahraničí vžívá pojem „uberizace“. Je odvozený od názvu aplikace pro chytré telefony Uber. Ta zprostředkovává kontakt mezi člověkem, který se potřebuje někam dopravit, a osobou disponující místem ve svém soukromém autě pohybující se poblíž. Poplatek, který cestující zaplatí, si mezi sebou rozdělí firma Uber a řidič či řidička.

Není to poprvé, kdy je od jména jedné firmy s revolučním modelem podnikání odvozen název celé epochy. Po automobilce Ford byla pojmenována éra fordismu — doba masové výroby u běžících pásů, monotónní, ale celý život jisté práce, zlatá éra odborů, ve které byly podniky místem, kde pracující tvořili kolektiv se společnými zájmy, doba konstantního zvyšování mezd, která vedla ke zvyšování poptávky po výrobcích a tvorbě dalších pracovních míst.

Čím je tedy tak výjimečný model podnikání Uberu? Možná stojíme na počátku specifické éry ekonomického vývoje, která bude podobně převratná pro životy jednotlivců i celé společnosti?

Není sdílení jako sídlení

Prvním vodítkem je ekonomický význam Uberu. Jeho odhadovaná hodnota (minimálně 50 miliard dolarů) je s Fordem srovnatelná. Ford má nicméně kolem 200 tisíc zaměstnanců po světě jezdí miliony jeho aut, Uber má naproti tomu zaměstnanců jen tolik, kolik je potřeba pro provoz a aktualizace jeho aplikace. Hmatatelného nevyrábí nic.

A právě to je jedním z  průvodních jevů digitalizace: mezi nejcennější koncerny světa dnes patří digitální giganti jako Google, Amazon nebo Facebook. Zdrojem jejich hodnoty je monopolní pozice v digitálním prostoru. Tento fenomén bývá nazýván „kapitalismus platforem“.

Uber je jednou z nejvýznamnějších digitálních platforem, přes které člověk může za odvedení zprostředkovatelského poplatku nabídnout svou pracovní sílu. Uber se však důsledně brání být vnímán jako zaměstnavatel, což vede k někdy až absurdním manévrům, nehovoří kupříkladu již o svých „řidičích“, ale o svých „zákaznících“.

K úspěchu tohoto modelu podnikání přispívá, že své služby prezentuje jako sdílení právě v době hledání cest k ekologické udržitelnosti.

Není však sdílení jako sdílení. Uber a jemu podobné projekty vydělávají na lidské práci bez toho, aby za pracující převzali alespoň elementární odpovědnost. Předseda německé odborové konfederace Reiner Hoffmann označil jejich způsob podnikání za novodobé otrokářství.

Na podobné bázi funguje řada dalších modelů. Airbnb umožňuje krátkodobě pronajmout byt či pokoj za úplatu, kterou si jako zprostředkovatel rozdělí s majitelem či nájemníkem. Portál Freelancer.com nebo dceřiná platforma Amazonu Mechanical Turk vypisují menší či větší zakázky, o které se mohou online ucházet lidé prakticky odkudkoli na světě.

V každém případě se však jedná o dumping. Jde o to nabídnout svou práci za co nejnižší cenu v konkurenci lidí z regionů světa s úplně jinými mzdovými podmínkami a náklady na život.

Pro tento fenomén se používají pojmy crowdworking (anglické slovo crowd znamená dav, protože se jedná o práci vykonanou někým z digitálního davu čekajícího před svým monitorem na zakázky), clickworking (pojem, který se vztahuje k snad nejextrémnější formě digitálně zprostředkovaných zakázek, kdy je úkolem člověka udělat jen několik kliků myší, třeba vyzkoušet funkčnost nové internetové stránky, za což dostane odměnu v řádu několika málo desítek korun) či gig economy (slovem gig byla původně označována jednotlivá vystoupení hudebníků).

Všichni takto pracující jsou přitom novodobí nádeníci, pracovní nomádi v digitálním prostoru, kteří nejsou nikterak zajištěni ani odborově organizováni. Nikdy si nemohou být jistí, že se jim podaří získat tolik minizakázek, že jim to vystačí k životu.

Masivní rozšíření šokuje i odborníky

I když v je u nás rozmach Airbnb či Uberu v počátcích, v globálním měřítku jde o masivní fenomén. A nejde jen o obrovskou hodnotu projektů: Airbnb v současnosti disponuje již 800 tisíci nabídek ubytování ve 190 zemích světa (druhý největší hotelový koncern světa Hilton má v nabídce o 100 tisíc pokojů méně).

Až polovina pronajímajících přes Airbnb nemá žádné jiné plnohodnotné zaměstnání. Uber operuje v 64 zemích světa a jezdí pro něj více než milion řidičů — ani pro většinu z nich nejde o nějaký melouch.

Nedávný průzkum think-tanku Foundation for European Progressive Studies (FEPS) prokázal, že jen ve Velké Británii vykonává práci zprostředkovanou přes platformy 11 procent lidí v ekonomicky aktivním věku, což odpovídá pěti milionům osob. Více než čtvrtina z nich takto vydělává nad polovinu svých celkových příjmů.

Uberizace tedy očividně přispívá k prekarizaci pracovních podmínek a rozrůstání  nízkopříjmového sektoru. Výsledky studie byli překvapeni i znalci britského pracovního trhu.