Píše se blíže neurčený rok dvacátého druhého století, případně ještě pokročilejšího století. Namísto divoké sci-fi obvyklé pro vhled do budoucnosti, namísto ocelových měst, robotů a přebujelé techniky si představme následující obraz:

Za vlahého podvečera ozařovaného zapadajícím Sluncem putuje krajinou plnou zahrad bez plotů (k čemu by byly?) člověk jménem Jan. Těší se na nadcházející svátky slunovratu. Průzračně čistý vzduch ho hladí jemným vánkem a Jan přemýšlí o minulosti, o níž, zejména o určitém období, nejsou zcela jasné zprávy, protože přebytek informací a nebývalé rozšíření umělé reality a možností simulace tehdy znemožnil rozpoznat pravdu od klamu.

O části minulosti se ví jen to, že byla plná zloby a skrytého i otevřeného nepřátelství mezi lidmi, plná nepochopitelného soupeření, kdo nahromadí víc nesmyslných věcí...

Tak nějak si představuje budoucnost jeden z autorů knihy Volba lidskosti. Kniha si ovšem neklade za cíl růžově vylíčit to, co nás čeká. Žádné světlé zítřky. Výše popsaný obraz ukazuje budoucnost, která se může v příznivém případě stát alternativou apokalyptické budoucnosti.

Autoři se nesnaží zastírat problémy, s nimiž se lidstvo setkává a ještě dlouho bude setkávat na své cestě od dětských střevíců k dospělosti. Nezastírají, že lidstvo, které si zatím pod sebou soustavně podřezává větev, se této dospělosti vůbec nemusí dožít, že záleží na tom, zda se mu podaří překonat bouřlivé období vlastního růstu.

Kniha čtyř autorů — Veroniky Sušové-Salminen, Michala Ruska, Radomila Hradila a Sebastiána Chuma — je jejich společným rozhovorem na dálku, rozhovorem snažícím se sledovat a nabízet inspirace, vize, nové výzvy a souvislosti zítřka. Pro lidi reflektující se zájmem proměnu světa může být pobídkou k obdobnému vzájemnému sdílení názorů.

Na vývoji humanitních oborů záleží budoucnost naší civilizace. Autoři věří, že tyto obory mají před sebou podobný revoluční vývoj, jaký se už odehrál ve světě techniky. Musí se odehrát, protože to lidstvo nutně potřebuje. Je-li řeč o revoluci — revoluční situace vznikají tam, kde dojde k totálnímu rozpadu vztahu mezi tím, co má být a tím, co ve skutečnosti je.

Protože však autoři nejsou názorově zcela jednotní, objevují se i úvahy o vhodnosti pojmu revoluce. Přece jen to v člověku vyvolává představu násilí. Navrhují tedy mluvit raději o přerodu člověka, společnosti, celé planety. Tento přerod je zároveň hledáním cesty k budoucnosti, hledáním nových obzorů.

↗

Za vlahého podvečera ozařovaného zapadajícím Sluncem putuje krajinou plnou zahrad bez plotů člověk jménem Jan. Foto landscape-photo.net

Kniha se původně měla nazývat Vítr v plachtách, což s hledáním nových civilizačních obzorů souvisí. Souvisí s ním i názvy jednotlivých částí knihy (Mezi mnoha útesy za šera nebo Tušení pevniny). Nakonec ale zvítězil jiný název, symbolizující vědomé a odpovědné rozhodnutí o naší budoucnosti (Volba lidskosti).

Lidstvo prožívá svůj přerod. Musí se rozloučit s pevnými společenskými strukturami a naučit se přijímat věčnou proměnlivost života. Člověk se stále víc a víc individualizuje, což není autory jednoznačně odmítáno jako něco apriorně negativního. Naopak, člověk má být silnou individualitou. Ego neznamená výhradně sobectví, znamená také identitu, kterou člověk nutně potřebuje, protože otevírá bránu k zodpovědnosti.

Individualizace je dlouhodobým vývojovým procesem. Postupně probíhá, třebaže nerovnoměrně, ve všech lidských společnostech. Tento nevyhnutelný proces je pro člověka zároveň velkým nebezpečím. Na počátku své historie člověk nebyl osamělým individuem, byl pevnou součástí svého kmene, své skupiny. Postupně ztrácel a ještě ztrácí schopnost prožívat druhé a přírodu. Obojí se mu stává objektem, zatímco on sám někdy prožívá pocit strašlivé osamělosti.

Vše musí směřovat k tomu, aby člověk znovu (tentokrát jako plně rozvinuté individuum) nalezl svůj smysl a také schopnost citlivě a vnímavě prožívat jak druhé lidi, tak prostředí, ve kterém žije. Proměnu jedince vidí autoři jako klíčovou pro proměnu celé společnosti. Velmi mě zaujala vize nebo spíš naděje, že jednou, v daleké budoucnosti, lidé možná natolik pochopí pomoc bližnímu jako obohacení vlastní osobnosti, že počet ochotných pomáhat jiným bude převyšovat počet těch, kdo budou pomoc skutečně potřebovat.

Doufám, že mi autoři prominou způsob, jakým prezentuji jejich knihu; že zkrátka zdůrazňuji to, co mě zaujalo, zatímco jiných, možná důležitějších, věcí si nevšímám. Musím zároveň poznamenat, že se na filosofii, na níž je kniha postavena, dívám tak trochu jakoby zvenčí. Moje filosofické východisko je — ne sice zcela, ale do značné míry — spjato s marxismem, proto tak úplně nesouzním například s odmítáním antropocentrismu.

Na druhé straně je pro mě důležité, že stanovisko autorů rozhodně není antihumanistické (tím, kdo je ničením přírody nejvíc ohrožen, je především člověk sám) a že jejich názory jsou v podstatě levicové a protikapitalistické. Vždyť pouze tehdy, když vyřešíme mezilidské vztahy, můžeme vyřešit vztah lidí k přírodě!

Kniha se zabývá také negativními vlivy neoliberálního kapitalismu na lidský život (nejistota, prekarizace, proměna pracovní síly ve zboží, podřizování trhům aj.), srovnáváním kapitalismu se socialismem (v podobě minulého režimu) a hledáním systémové alternativy pro budoucnost.

Autoři považují za nezbytnost překonání obou systémů a dosažení jiné formy mezilidského soužití — takové, která bude založena na respektování lidské důstojnosti a na vzájemné spolupráci, ne na soupeření nebo direktivním nařizování a na kontrole shora. Mimo jiné přikládají důležitost i paralelní činnosti různých grassroots hnutí.

Budoucnost rozhodně není růžová, ale je otevřená a závisí na naší volbě. Zvolme lidskost.