Tímto textem chci reagovat na zajímavou úvahu o populismu, kterou pod názvem Babiš — špíny a skvrn se zbavíš v Deníku Referendum publikovali Jan Bíba a Radek Buben. Úvaha sice pléduje za odblokování pojmu populismus a jeho přijetí do rámce demokratické rozpravy, nevysvětluje ale dostatečně — alespoň pro mne ne — vazbu populistické rétoriky na reálný stav věcí ve společnosti v tom kterém dějinném okamžiku. Máme-li populismu přiznat demokratickou kompetenci (podle autorů stati to udělat musíme, protože populismus stejně jako demokracie předpokládá svrchovanost lidu), měli bychom o něm přemýšlet ještě jinak než jako o strategii, jak přiblížit zastupitele voličům a získat co nejvíce volebních hlasů.

Síla populismu nespočívá snad jenom v jeho strategické efektivitě, v mobilizační konstrukci dobrého lidu stojícího proti jeho nepřátelům; populismus má i jistou moc revelační: Působivost populistického stylu závisí podle mého názoru také na tom, jakou měrou dokáže zmíněná konstrukce zjednodušit a tím zvýraznit reálný konflikt ve společnosti, popřípadě sama takový konflikt sugerovat způsobem, který se realitě blíží a postupně v realitu také přechází. Snad právě v tomto politicky tvůrčím smyslu může být populismus demokratický: vyjevuje společenskou realitu v nějakém dosud netušeném tvaru, přivádí na světlo veřejnosti opomíjený problém, hodnotu, téma, společenskou skupinu či vazbu, a nová témata, skupiny a vazby (a samozřejmě také nové problémy) dále tvoří.

Oním místem, na němž se odlišuje populismus od ostatních strategií demokratického politického boje, pak může být způsob, jak populismus s tímto reálným konfliktem ve svém diskursu naloží: populismus je, domnívám se, idealizací reálného konfliktu, popřípadě zrozením „reálného“ konfliktu rovnou v jeho ideální, diskursivní podobě. Idealizace spočívá jednak v abstraktní idealizaci aktérů konfliktu: konstrukce dobrého lidu na jedné straně (např. většinová společnost živící se poctivou prací) a nepřítele vykresleného pomocí negativního stereotypu na straně druhé (Romové či „nepřizpůsobiví“ žijící z dávek, které jsou údajně vyšší než u ostatní populace); jednak v abstraktní idealizaci samotného konfliktu, který v populistickém diskursu převádí složité předivo dějinných procesů na jednoduché a přehledné schéma: např. neokonzervativní zahraniční politika překresluje všechny mezinárodní spory na konflikt demokracie jakožto dobra a „totalitarismu“ — tedy všech politických systémů, které se nevejdou do současné západní definice liberální demokracie — jakožto zla. Slovo „abstraktní“ zde má podtrhnout nedějinný ráz každé idealizace — neokonzervativní zahraniční politika konec dějin rovnou předpokládá; dobrý pracující lid je nečasovou substancializací určitého rysu, který je ve společnosti přítomen (většina lidí se opravdu živí prací).

V nedějinné idealizaci se podle mého názoru skrývá jak největší síla, tak také největší nebezpečí populismu. Autoři podnětné úvahy o populismu uvádějí, že „podnikatelský populismus“, jímž se na český trh politických idejí instaluje neoliberální ideologie, zakrývá řadu štěpení v rámci společnosti — je tomu tak proto, že se mu daří idealizovat konflikt mezi dvěma ideálními skupinami, ekonomicky údajně přínosnou a ekonomicky údajně škodlivou částí populace jako morální konflikt (odpovědní versus neodpovědní), který definuje veškerou politickou veřejnost a odkazuje k pasti, do níž se všichni dostaneme, pokud zvítězí ti neodpovědní. Právě to ostatně umožnilo, aby pro podnikatelsky-populistickou TOP 09 hlasovali studenti a příslušníci inteligence a zcela tak ignorovali vlastní ekonomické zájmy.

Nesnesitelná lehkost neoliberalismu

Zastavme se ještě chvíli u neoliberalismu jakožto nejmocnějšího populismu současnosti. V jeho strategii se objevuje jeden závažný rys: Neoliberální pravice nejenom diskursivně konstruuje opozici odpovědní-neodpovědní, ale zároveň fyzicky nastoluje podmínky k tomu, aby tento morální protiklad získal — alespoň v dosažitelné míře — oporu v ekonomickém vývoji země. Tato strategie označovaná emfaticky jako „vyhladovění bestie“ spočívá v záměrném podfinancování veřejných statků jakožto hlavní opory sociálního státu; údajně nefinancovatelné veřejné služby jsou posléze privatizovány do rukou spřátelených finančních skupin. Zavedení druhého pilíře důchodového spoření nejenom přihraje část peněz z veřejného rozpočtu soukromým důchodovým fondům, ale zároveň v dlouhodobé perspektivě podetne pilíř první: Vyvedení části sociálního pojištění do druhého pilíře se vyplatí lidem s vyššími příjmy a právě jejich peníze budou v přerozdělovacím mechanismu prvního pilíře chybět; první pilíř nebude v budoucnosti schopen vyplácet zákonem garantovanou výši důchodů a jako neefektivní bude zprivatizován. Podobně zavedení tzv. rovné daně nejenom ulevilo na daních nejbohatším, ale zároveň ochudilo státní rozpočet o nemalé množství peněz. Chybějící peníze budou nahrazeny příjmem ze zvýšené daně z přidané hodnoty, která je pro všechny absolutně rovná, tedy z hlediska neoliberální logiky spravedlivá. Miroslav Kalousek je sice špatný ekonom, ale minimálně jeho poradci mu jistě na podzim roku 2008 vysvětlili, že v příštím roce nás čeká stejně jako většinu světa ekonomická krize a pokles HDP. Rozpočet pro rok 2009 kalkulovaný na vysoký růst HDP byl kombinací rozpočtového pohodlí a vyhladovění státu.

Populistická strategie neoliberalismu zpětně vytváří realitu konfliktu, který ideálně nastoluje v diskursivní rovině. Dvojdomost říše (neoliberálních) idejí a říše ekonomické praxe umožňuje neoliberálnímu populismu svobodné vytváření politických konstelací: obě říše lze propojovat v pohybu realizace (vyhladovět bestii) nebo rozpojovat v pohybu idealizace (ekonomické problémy způsobila pouze neodpovědná část společnosti a její politická reprezentace). Kalousek mohl ve volební kampani v roce 2010 úspěšně mobilizovat proti veřejnému dluhu, jehož celou polovinu z pozice ministra financí v předcházejících letech vytvořil. Nesnesitelná lehkost populismu...

Levice si ovšem žádnou podobně cynickou strategii nesmí osvojit, protože by tím popřela sama sebe. Jakožto emancipační hnutí musí důvěřovat konkrétnímu jednání a práci lidí. Její případná populistická strategie (nelze-li se ve věku „demokracie publika“ bez populismu obejít) by musela pouze idealizovat reálné konflikty a jejich aktéry, ukazovat na rozpory stávajícího systému a zároveň nabízet jejich překonání na principu inkluze. Ostatně může být inkluzivističtějčí sebevymezení než to postulované ukázkově populistickým heslem We are the 99 percent?

Populismus zdola: Ulice proti institucím