Tímto textem chci reagovat na zajímavou úvahu o populismu, kterou pod názvem Babiš — špíny a skvrn se zbavíš v Deníku Referendum publikovali Jan Bíba a Radek Buben. Úvaha sice pléduje za odblokování pojmu populismus a jeho přijetí do rámce demokratické rozpravy, nevysvětluje ale dostatečně — alespoň pro mne ne — vazbu populistické rétoriky na reálný stav věcí ve společnosti v tom kterém dějinném okamžiku. Máme-li populismu přiznat demokratickou kompetenci (podle autorů stati to udělat musíme, protože populismus stejně jako demokracie předpokládá svrchovanost lidu), měli bychom o něm přemýšlet ještě jinak než jako o strategii, jak přiblížit zastupitele voličům a získat co nejvíce volebních hlasů.

Síla populismu nespočívá snad jenom v jeho strategické efektivitě, v mobilizační konstrukci dobrého lidu stojícího proti jeho nepřátelům; populismus má i jistou moc revelační: Působivost populistického stylu závisí podle mého názoru také na tom, jakou měrou dokáže zmíněná konstrukce zjednodušit a tím zvýraznit reálný konflikt ve společnosti, popřípadě sama takový konflikt sugerovat způsobem, který se realitě blíží a postupně v realitu také přechází. Snad právě v tomto politicky tvůrčím smyslu může být populismus demokratický: vyjevuje společenskou realitu v nějakém dosud netušeném tvaru, přivádí na světlo veřejnosti opomíjený problém, hodnotu, téma, společenskou skupinu či vazbu, a nová témata, skupiny a vazby (a samozřejmě také nové problémy) dále tvoří.

Oním místem, na němž se odlišuje populismus od ostatních strategií demokratického politického boje, pak může být způsob, jak populismus s tímto reálným konfliktem ve svém diskursu naloží: populismus je, domnívám se, idealizací reálného konfliktu, popřípadě zrozením „reálného“ konfliktu rovnou v jeho ideální, diskursivní podobě. Idealizace spočívá jednak v abstraktní idealizaci aktérů konfliktu: konstrukce dobrého lidu na jedné straně (např. většinová společnost živící se poctivou prací) a nepřítele vykresleného pomocí negativního stereotypu na straně druhé (Romové či „nepřizpůsobiví“ žijící z dávek, které jsou údajně vyšší než u ostatní populace); jednak v abstraktní idealizaci samotného konfliktu, který v populistickém diskursu převádí složité předivo dějinných procesů na jednoduché a přehledné schéma: např. neokonzervativní zahraniční politika překresluje všechny mezinárodní spory na konflikt demokracie jakožto dobra a „totalitarismu“ — tedy všech politických systémů, které se nevejdou do současné západní definice liberální demokracie — jakožto zla. Slovo „abstraktní“ zde má podtrhnout nedějinný ráz každé idealizace — neokonzervativní zahraniční politika konec dějin rovnou předpokládá; dobrý pracující lid je nečasovou substancializací určitého rysu, který je ve společnosti přítomen (většina lidí se opravdu živí prací).

V nedějinné idealizaci se podle mého názoru skrývá jak největší síla, tak také největší nebezpečí populismu. Autoři podnětné úvahy o populismu uvádějí, že „podnikatelský populismus“, jímž se na český trh politických idejí instaluje neoliberální ideologie, zakrývá řadu štěpení v rámci společnosti — je tomu tak proto, že se mu daří idealizovat konflikt mezi dvěma ideálními skupinami, ekonomicky údajně přínosnou a ekonomicky údajně škodlivou částí populace jako morální konflikt (odpovědní versus neodpovědní), který definuje veškerou politickou veřejnost a odkazuje k pasti, do níž se všichni dostaneme, pokud zvítězí ti neodpovědní. Právě to ostatně umožnilo, aby pro podnikatelsky-populistickou TOP 09 hlasovali studenti a příslušníci inteligence a zcela tak ignorovali vlastní ekonomické zájmy.

Nesnesitelná lehkost neoliberalismu

Zastavme se ještě chvíli u neoliberalismu jakožto nejmocnějšího populismu současnosti. V jeho strategii se objevuje jeden závažný rys: Neoliberální pravice nejenom diskursivně konstruuje opozici odpovědní-neodpovědní, ale zároveň fyzicky nastoluje podmínky k tomu, aby tento morální protiklad získal — alespoň v dosažitelné míře — oporu v ekonomickém vývoji země. Tato strategie označovaná emfaticky jako „vyhladovění bestie“ spočívá v záměrném podfinancování veřejných statků jakožto hlavní opory sociálního státu; údajně nefinancovatelné veřejné služby jsou posléze privatizovány do rukou spřátelených finančních skupin. Zavedení druhého pilíře důchodového spoření nejenom přihraje část peněz z veřejného rozpočtu soukromým důchodovým fondům, ale zároveň v dlouhodobé perspektivě podetne pilíř první: Vyvedení části sociálního pojištění do druhého pilíře se vyplatí lidem s vyššími příjmy a právě jejich peníze budou v přerozdělovacím mechanismu prvního pilíře chybět; první pilíř nebude v budoucnosti schopen vyplácet zákonem garantovanou výši důchodů a jako neefektivní bude zprivatizován. Podobně zavedení tzv. rovné daně nejenom ulevilo na daních nejbohatším, ale zároveň ochudilo státní rozpočet o nemalé množství peněz. Chybějící peníze budou nahrazeny příjmem ze zvýšené daně z přidané hodnoty, která je pro všechny absolutně rovná, tedy z hlediska neoliberální logiky spravedlivá. Miroslav Kalousek je sice špatný ekonom, ale minimálně jeho poradci mu jistě na podzim roku 2008 vysvětlili, že v příštím roce nás čeká stejně jako většinu světa ekonomická krize a pokles HDP. Rozpočet pro rok 2009 kalkulovaný na vysoký růst HDP byl kombinací rozpočtového pohodlí a vyhladovění státu.

Populistická strategie neoliberalismu zpětně vytváří realitu konfliktu, který ideálně nastoluje v diskursivní rovině. Dvojdomost říše (neoliberálních) idejí a říše ekonomické praxe umožňuje neoliberálnímu populismu svobodné vytváření politických konstelací: obě říše lze propojovat v pohybu realizace (vyhladovět bestii) nebo rozpojovat v pohybu idealizace (ekonomické problémy způsobila pouze neodpovědná část společnosti a její politická reprezentace). Kalousek mohl ve volební kampani v roce 2010 úspěšně mobilizovat proti veřejnému dluhu, jehož celou polovinu z pozice ministra financí v předcházejících letech vytvořil. Nesnesitelná lehkost populismu...

Levice si ovšem žádnou podobně cynickou strategii nesmí osvojit, protože by tím popřela sama sebe. Jakožto emancipační hnutí musí důvěřovat konkrétnímu jednání a práci lidí. Její případná populistická strategie (nelze-li se ve věku „demokracie publika“ bez populismu obejít) by musela pouze idealizovat reálné konflikty a jejich aktéry, ukazovat na rozpory stávajícího systému a zároveň nabízet jejich překonání na principu inkluze. Ostatně může být inkluzivističtějčí sebevymezení než to postulované ukázkově populistickým heslem We are the 99 percent?

Populismus zdola: Ulice proti institucím

Právě vzmáhající se odpor proti neoliberalismu a odcizené politické třídě dává ve světě vzniknout novému levicovému populismu zdola. V bilančním článku Rozpačitá vlna Jana Májíčka a Ondřeje Slačálka je konstrukce dobrého lidu zřetelná: jsou jím všichni ti, kteří protestují a chtějí jiný svět, i když jeho kontury nedokážou přesně nakreslit; konkrétně pak protestující sociální hnutí, odbory (pokud se dokážou aktivizovat a zároveň opustit některé starší odborářské stereotypy) a zejména pak všichni ochotní obsadit ulice a náměstí (arabské revoluce, španělští Indignados, hnutí Occupy). Ulice je emblematickým prostředím této idealizace: na ulici se shromažďují ti, kteří jsou zoufalí ze své bezmoci ve světě, v němž vládnou „trhy“, aby manifestovali tu poslední moc, kterou mají, svou existenci, svou fyzickou přítomnost, a zároveň ji tak politizovali.

Tuto emotivní politizaci tělesné, fyzické přítomnosti můžeme brát jako demokratickou protiváhu fyzických strategií neoliberalismu a zároveň jako onen revelační rozměr populistického (tedy také demokratického, v našem novém porozumění pojmu) jednání: ve veřejném prostoru se objevuje nová skupina lidí spojených tématem krize demokratického vládnutí a pokouší se svou fyzickou přítomností zviditelnit nadvládu globálních trhů nad demokratickými procesy. Jsou jakýmisi veřejnými ukazateli na Wall Street, na Mezinárodní měnový fond, na sídlo britské Konzervativní strany atd.

Českou obdobou této strategie byla např. blokáda kácení stromů napadených kůrovcem v bezzásahových zónách národního parku Šumava v letošním létě. Kácení nezabránila, ale alespoň na něj poukázala a učinila z něj téma zásadnější veřejné debaty — jinak by proběhlo téměř bez povšimnutí. A v této debatě mohli odpůrci kácení zase poukázat na soukolí firemních zájmů, které si skrze hlubockou politickou mafii osedlaly státní instituce — správu národního parku, jež dala ke kácení svolení bez potřebných výjimek od ekologů, soud, který vydal předběžné opatření zakazující blokádu, speciální policejní jednotky povolané proti blokádě hned ze dvou krajů. Dalšími příklady mohou být autory první úvahy zmiňovaný Occupy pražský magistrát — přestože byl ironií osudu zacílen na obsazení primátorského stolce neoliberálním manažerem, roli poukázání na mafiánské politické praktiky na radnici a nespokojenost voličů splnil; nebo blokáda Senátu, kterou uskutečnila iniciativa ProAlt loni na podzim, protože poslední schůzi starého Senátu, jež měla narychlo schválit rozsáhlé škrty a konala se už po zvolení nového Senátu s výrazně odlišným složením, považovala za neústavní.

To, nač tento nový dobrý lid v ulicích (či lesích) poukazuje, je druhá strana, ideální nepřítel: moc institucí, které si globální či lokální kapitál buď vytvořil nebo osedlal k tomu, aby prosazovaly jeho zájmy. Idealizace konfliktu je zřejmá: dobro proti zlu, slabí proti silným jakožto dvě strany globálního sporu o vytváření a distribuci bohatství. Slabí vedle poukazování na nepřátelskou moc vyjevují též vlastní bezmoc — jednak implicitně tím, že žádná z okupací, stávek a demonstrací nedosahuje původního politického cíle, jednak explicitně v projevech nedůvěry v politickou třídu jako takovou: ať zvolíme kohokoliv, výsledkem je stále stejná, protilidová politika, kterou diktují „trhy“. Bezmoc je vepsána též do nekonečného volání po alternativě ke stávajícímu řádu, kterou rodící se hnutí stále nenalézá. Tato dvojí bezmoc, vůči stávajícímu řádu a jeho establishmentu a především ve vztahu k vlastní budoucnosti hnutí, vede oba autory k tomu, aby novou globální vlnu odporu proti neoliberalismu nazvali rozpačitou.

Naznačená idealizace globálního konfliktu s sebou ovšem nese i nebezpečí, především hrozbu ztráty opravdu dějinného vhledu do situace. Idealizace konfliktu ulice-instituce přiřazuje ulici autenticitu a spontaneitu a institucím zvrácený mocenský mechanismus, který skrývá zájem, jenž ve skutečnosti obhajuje. Ulice odkrývají, zjevují pravdu, instituce zakrývají, tají a osnují. Autentický lidový zájem je potom možné uspokojit pouze vně institucí, na ulici.

Jako by se konflikt vybíjel samotným ustavením protikladných sfér zájmů a nalezením čistoty a pravdy ve sféře ulice. Jenže právě toto sebevymezení je zdrojem bezmoci hnutí. A v politickém jednání neplatí křesťanské „v slabosti je síla“, protože v ní nepůsobí žádný Bůh, který by na slabosti sílu zjevil. Pravda nestačí; je též zapotřebí vlivu a moci a ty jsou v institucích (do nichž je třeba započíst i média). Veřejný prostor se neomezuje na ulici jakožto místo, na němž se zjevuje autentický lid, ale patří do něj i instituce, jakkoliv odcizené. Nový levicový populismus může být znovunavázáním přímého, „emotivního“ vztahu mezi ulicí a institucí, obnovou institucí přívalem lidové imaginace ulice (demokratizace ekonomiky, participativní demokracie, nekomerční lokální kultura), nových vůdců a nových diskursů.

To ovšem předpokládá dějinný, realistický pohled na ulice i instituce: Autoři bilančního článku sami poznávají, že nová radikalita ulice se vyžívá mj. v konspiračních teoriích. Ulice není bezpodmínečně místem čistoty, stejně tak instituce nejsou jenom místy špíny a skrývání. Na ulici pochodují též neonacisté (kteří často artikulují sociální kritiku ne nepodobnou té levicové) či anticiganisté, v institucích zase působí restaurační i progresivní síly. Instituční dohra prohraných konfliktů může něco napravit: plzeňský krajský soud označil jednání speciálních policejních jednotek při zásahu proti blokádě kácení stromů na Šumavě za protizákonné, podobný rozsudek ohledně samotného kácení se ještě může objevit (neoliberální elity si ještě zdaleka neochočily veškerou soudní moc); čeho nedosáhli demonstranti při Occupy pražský magistrát, nastolil nakonec v pozměněné podobě jeho samotný politický provoz — ale vědomí podpory ze strany pražské veřejnosti při tom jistě usnadnilo jednání politických aktérů; podobně jako Senát může být i Sněmovna transformována volebním aktem, při němž získají většinu poslanci schopní vzdorovat neoliberálním tlakům — je ovšem zapotřebí, aby právě oni byli vystaveni stálému tlaku z druhé strany, metaforickému obklíčení ProAltem a podobnými iniciativami hájícími zájmy „ulice“.

Věčný návrat hledání Alternativy

To je samozřejmě jen několik dílčích příkladů, které ještě neznamenají změnu rozložení globálních sil. Ale taková změna předpokládá, jak se aspoň domnívám, schopnost levicové opozice konkrétně a efektivně (tedy i institučně) jednat, nikoliv především vzhlížet k Alternativě, která se zjeví dostatečnou kumulací sil ulice. Jedním z důvodů opakovaného volání po Alternativě je pravděpodobně negativní fascinace nepřemožitelností neoliberálního soukolí, které si vítězně rozebírá téměř celou planetu. Mnozí na levici se proto upínají k vizi totálního osvobození, k životu ve vnějšku stávajícího systému. Jenže neoliberální kapitalismus sám sebe neinstaloval jako vnějšek nějakého jiného systému, nýbrž postupně prorostl kulturou a vědomím západních elit, až se pro mnohé stal zcela přirozeným postojem.

Naopak náhlé, revoluční změny v sobě často ukrývají restaurační protipohyb, protože příliš snadno podléhají přesvědčení, že nastolují vládu vnějšku stávajícího systému, přitom v sobě uchovávají jádro stávajícího mocenského mechanismu, který pouze svěřují do jiných rukou. Autoři Rozpačité vlny zmiňují nenásilné změny režimu z let 1948 a 1989 — ano, obě znamenaly zvrat ve vlastnických poměrech a v organizaci ekonomického a politického života; obě ale v konečném důsledku žádnou skutečnou alternativu nenastolily, jen opakování monotónní imaginace výroby a spotřeby (a s tím spojeného vykořisťování lidí i přírody), koncentraci moci v rukou nových elit a pacifikaci obyvatelstva zvyšováním konzumních možností a konstrukcí nepřátel, proti nimž je třeba mobilizovat (což mělo v 50. letech děsivé následky). Naopak ke skutečné alternativě mířil, zdá se mi, postupný kulturní, politický a ekonomický vývoj v 60. letech minulého století na Západě, ale nejvíce snad právě v Československu. Aktivizace celé společnosti, směřování k reálné demokracii a ke smíšeným typům vlastnictví, kultura jako prostředí radikální reflexe sytému i vlastních chyb — nadějný vývoj byl násilně ukončen uprostřed cesty, takže nevíme, k jaké podobě reálné svobody a reálné demokracie mohl dospět. V každém případě se jednalo o emancipační pohyb, při němž se ve veřejném prostoru objevovaly stále nové skupiny lidí a jejich nová kulturní a politická imaginace oživovaly ulice i instituce.

Právě v reakci na tuto proměnu paradigmatu a kulturní hegemonii levice v 60. letech pravice — zejména v anglosaských zemích — zahájila svou protiofenzívu, v jejímž rámci financovala vznik nových institucí — univerzit, think tanků, médií: především ony postupně obnovily její vliv ve společnosti. Od 80. let už formulky jako „stát je špatný hospodář“ ovládají veřejnou debatu nejdříve v anglosaských zemích a postupně na celém Západě. Ideologií, kterou tento obrat vnesl do veřejné debaty, je směs politicky „neokonzervativních“ (prvními neokonzervativci byly paradoxně bývalí socialisté, vylekaní onou proměnou kultury, kterou přinesla liberalizace 60. let) a ekonomicky „neoliberálních“ (původně spíše hanlivé označení pro znovuoživení myšlenek rakouské ekonomické školy) idejí. Neokonzervativní element pravicové ideologie se částečně diskreditoval ve znechucení politikou George Bushe mladšího, zato element neoliberální úspěšně přežil to, co jeho uplatnění v ekonomice způsobilo, totiž největší ekonomickou krizi od konce druhé světové války; ba co více — našel v krizi novou zlatou žílu pro ozvučnost pouček o tom, že „je třeba šetřit“ a tedy dále rozebírat sociální stát.

Neoliberalismus jakožto populistická strategie byl zkonstruován tak, aby oslovil common sense („soukromé vlastnictví vede k odpovědnému zacházení s majetkem“, „placené služby jsou kvalitnější“, „nelze žít na dluh“), svědomí („je třeba si odpovědně utáhnout opasky“) a vyvolával morální paniku (rétorika „potřebných reforem“). Jako celek je přenesením naturalizujícího ekonomistního pohledu do politických institucí — neoliberální reformy jsou prezentovány jako přírodní nutnost, stát je třeba řídit jako firmu apod. Tato naturalizace a moralizace politiky mu usnadňuje tvorbu jednoduchých formulek dovolávajících se zdravého rozumu a v případě postkomunistických zemí také traumatu z komunismu: stát je špatný hospodář, pravice vytváří hodnoty, které potom levice rozhazuje, dluhy se musejí platit, progresivní zdanění je trest za úspěch, sociální stát je pečovatelský a ubíjí aktivitu apod.

Levicový populismus a instituce

Pro levicový populismus, který by byl schopen nadvládu pravicových diskursů ve veřejné debatě zvrátit, je u nás situace příhodná i nepříhodná zároveň. Jeho konstrukci nahrává mimořádně silné odcizení zkorumpovaných politických elit, postupně se vyjevující nefunkčnost neoliberálních politik právě v těch oblastech, kde sugerují svou kompetenci (vývoj veřejného zadlužení, privatizované nemocnice; privatizované školství či důchodové pojištění v Chile, Velké Británii a dalších zemích), nebo existence zatím ne dostatečně vlivného, ale dobře orientovaného hnutí odporu, jehož nejsilnější složkou jsou odbory. Ekonomičtí analytici odborů stejně jako většina protivládních aktivistů rozumí jak reálným ekonomicko-politickým procesům, tak jejich dopadům na život lidí lépe, než analytici bank píšící do omrzení do novin a většina novinářů, žijící v bublinách vládnoucích ideologií a materiálním dostatku. Výstižných emotivních hesel vznikají při přípravách protivládních demonstrací tucty. Hněv se dá na ulicích sbírat ve velkém.

Zároveň je ovšem levice paralyzována krizí institucí a krizí vztahu k nim. Odbory se sice účastní jednání tripartity, nemá to ale vzhledem k tvrdě neoliberálnímu kursu obou protistran valný smysl; vůči levicovým parlamentním stranám si udržují, stejně jako protivládní iniciativy (snad s výjimkou Alternativy zdola), odstup — asi především proto, aby nemohly být nařčeny z toho, že jsou jejich předsunutými hlídkami. Heroický výkon odborů při úspěšné červnové dopravní stávce byl v podstatě smazán chytrou taktikou médií, zase jednou sjednocených v postupu proti levicovému nebezpečí (komunikace odborů ve věci stávky ovšem také mohla být lepší). Na vše, co má instituční podobu, ať již politické strany, odborů nebo třeba studentských organizací, reaguje pravicově smýšlející veřejnost odporem a většina občanů, ponořených do vlastních frustrací, nezájmem.

Jedinou výjimkou jsou nové a zaručeně čisté politické strany, jejichž hvězda ovšem pohasne, jakmile vstoupí do institučního parlamentního provozu (kromě TOP 09). Právě osud těchto stran ukazuje, že schéma lid (ulice) versus instituce platí nejen pro aktivisty z hnutí Occupy, ale implicitně téměř pro celou společnost. To sice potvrzuje ideální nastavení situace pro uplatnění populistických strategií, zároveň ovšem nabádá k ostražitosti ohledně zakládání nových politických stran. K vybudování rozsáhlejšího institučního prostředí se levici navíc nedostává peněz, jak ukazuje smutný osud tohoto deníku, který byl letos pro nedostatek prostředků nejdříve redukován, aby mu nakonec hrozil úplný zánik, odvrácený (snad!) na poslední chvíli.

Dlouhodobě úspěšný levicový populismus by tak musel vést dvojí, do jisté míry protisměrný boj — mobilizovat proti odcizeným a zkorumpovaným neoliberálním elitám a zároveň vytvářet podmínky pro překonání krize vztahu k institucím: překonat tuto krizi znamená vrátit levicové politice efektivitu. To předpokládá odložit ukojení v Alternativě (není nač čekat, „čím hůře tím lépe“ platí dnes pro neoliberální i nacionalistickou pravici, nikoliv pro levici), zvnitřnit revoluční představu přelití ulice do institucí v momentu převratu a institucionalizovat už nyní ulici, resp. politickou představivost, která na ní vzniká. Navázání přímočařejšího vztahu mezi lidem a instituční mocí je ostatně právě to, co většina lidí objevujících se na ulici v politickém smyslu požaduje.

Předáci a ekonomičtí analytici odborů a zástupci občanských iniciativ mohou vytvářet improvizované orgány na způsob NERVu, podrobující kritice činnost mocenských a ekonomických elit, a navrhovat alternativní řešení; levicová většina v příští Sněmovně může takové orgány vtahovat do hry, vytvářet legislativní rámce pro jejich činnost, přebírat jejich slovník. Z odborů a iniciativ se postupně mohou rekrutovat nové mediální tváře a noví vůdci. Zavedené instituce (levicové politické strany, levicová média) si mohou osvojovat jazyk, kterým svou zkušenost a svůj boj s neoliberálním establishmentem popisují aktivní lidé ulice. Instituční podpora různých forem přímé demokracie a participativní ekonomiky může vrátit aktivnější části populace pocit, že veřejné angažmá a ekonomická alternativa mají smysl. Regionální aktivistické sítě mohou dokumentovat konkrétní dopady prekarizace práce, privatizace nemocnic, sociálního pojištění, činnosti (budoucích) správních rad vysokých škol apod. a medializovat je. Aktivizovaná veřejnost může pořádat řetězce demonstrací a happeningů, které budou tato témata stále nastolovat a zároveň se obracet na soudy, veřejné obhájce práv, neziskové organizace. Věřící mohou v podobném smyslu atakovat své církve, studenti (pokud se někdy proberou z okouzlení knížecími móresy, k čemuž by jim svěží obličeje nových vůdců mohly pomoci) své školy. - Instituce by se pod tímto tlakem mohly vracet ke svému původnímu cíli, prostředkování a uchovávání smyslu sdíleného v jednotlivých komunitách i celé společnosti.

Vymezení proti elitám lze přitom pojímat diferencovaně — idealizovat reálný konflikt chudnoucí většina versus bohatnoucí menšina tak, aby vynikla role ekonomických elit skrytých za viditelným politickým provozem; komentáře odhalených případů korupce je možné spojit právě s tímto důrazem a paralelizovat korupci a korporátní zájmy jako takové. Hněv, který se vybíjí v nárůstu nacionalismu a anticiganismu, přesměrovávat proti skutečným původcům neblahé sociální situace některých regionů (jak navrhují Martina Poliaková a Ondřej Slačálek zde) a do boje s korupcí. Proti neoliberální moralizaci ekonomiky i politiky lze postavit morální rozhořčení nad nespravedlivou distribucí bohatství na lokální i globální úrovni a představit sociální stát jako morální projekt (postup, který opakovaně navrhují Jiří Pehe a Jan Štern).

Radikální rétorika a jazyk schopný demaskovat korporátní zájmy skryté za neoliberálními politikami by ovšem neměly podléhat příliš snadným idealizacím a vzdalovat se dějinnému pohledu na společnost. Dříve nebo později musí přijít debata o limitech stávajícího systému, globální nespravedlnosti, hrozících ekologických katastrofách, ozbrojených střetech, válkách o suroviny a výbuších sociálního napětí. Ať už na tuto debatu, nebo na samotné střety, kterých bude bohužel přibývat, musí být levice připravena též institučně, jinak může krizový vývoj skončit katastrofou. Pokud ovšem žádoucí změna začíná změnou tvorby a přerozdělování bohatství na globální i lokální úrovni, zajišťovanou k tomu potřebnými institucemi, a s tím i společným ustavováním jiných podob soužití a sdíleného smyslu, které se zrodí z tohoto pohybu, nemusí být nový levicový populismus tolik vzdálen tomu, oč v současnosti běží.