Českou republiku obchází „strašidlo“ populismu. Neuplyne týden, abychom před ním nebyli odpovědnými politiky, prozíravými novináři a někdy i vzdělanými a kultivovanými lidmi varováni. Případ Andreje Babiše, nové hvězdičky českého populistického nebe, nám poslouží jako vhodná záminka k polemice s tímto „mainstreamovým“ stanoviskem. Domníváme se, že slovo populismus je ve veřejné debatě používáno často nesprávně a že toto nesprávné užívání až zneužívání- má závažné důsledky pro českou politiku. Podle našeho názoru je potřeba přistoupit k tomuto fenoménu způsobem, který nám umožní jej vidět v celé šířce, a nikoli jenom jako jakousi hrozbu demokracie. Zároveň se na rozboru populistického stylu Andreje Babiše pokusíme upozornit na problém, který pro levici představuje určitá forma populismu, pro niž jsme zvolili název podnikatelský populismus. Nebudeme však tvrdit, že levice by měla reagovat odmítnutím populismu, protože to v sobě obsahuje právě přitakání onomu populismu politiků, ale svým vlastním populismem.

Populismus je když…

Definovat populismus je jedním z nejobtížnějších úkolů (nejen) společenských věd. Hledání nějaké šíře akceptovatelné definice komplikuje fakt, že prakticky žádný politický aktér či směr se k této denominaci nehlásí. Populismus je skoro vždy nálepkou zvnějšku přilepenou na konkrétní politický fenomén, navíc nálepkou silně negativní. Říci o někom, že je dobrý populista, znamená všechno možné, jenom ne pochvalu. V obecném povědomí a u laické veřejnosti (třeba u novinářů) se pak pojem stal synonymem pro politické kampaně postavené na iracionální argumentaci a slibování okamžitých výhod, o jejichž nereálnosti je přesvědčen i ten, kdo takové sliby činí. Avšak pro takový politický styl se mnohem lépe hodí označení demagogie. Zatímco pro demagogii je klíčový důraz na údajně snadné splnění řady lákavých slibů, populismus, respektive populismy, se vyznačují něčím jiným.

Britská autorka Margaret Canovan vymezila sedm velkých typů populismu, rozdělených do skupin tzv. agrárního populismu (sem patří americký farmářský populismus 19. století, ruští narodnici a agrární hnutí východní Evropy z předválečného období) a populismu politického, zahrnujícího populistické diktatury (dle ní peronismus), populistické demokracie (snahy o maximální participaci), reakční populismus (Enoch Powell, Margaret Thatcher či dnešní Tea Party) a populismus politiků.

Obecně, každý populismus konstruuje určitý dobrý lid, vždy většinu dané politické komunity, vymezený v opozici proti nějaké nepřátelské skupině, vždy výrazně menšinové nebo nenáležející do příslušné komunity. Onen konstruovaný lid, jímž populisté argumentují a jehož zájmy prý hájí, bývá v zásadě homogenní a ctnostný a je nositelem těch nejlepších vlastností a tradic komunity. Nepřátelské a lidu škodící menšiny pak bývají hlavně trojího druhu: domácí elita, různě vymezená, nesdílející hodnoty lidu a jeho zdravý rozum (zkorumpovaný politický establishment, byrokraté či od lidu odříznutí intelektuálové); slabá či opovrhovaná menšina, neschopná dostát kvalit, přičítaných většině (bezdomovci, „nefachčenkové“, Romové, Židé, imigranti); a konečně nějaký zahraniční element, jehož vymezení se však do značné míry kryje s tím, jak je vykreslována elita (nadnárodní kapitál, sousední státy, velké mocnosti, „rudý“ Brusel).

Populismus stojí na neustálé konstrukci tohoto lidu, argumentaci jeho zájmy, upozorňování na odtrženost elity od jeho životní zkušenosti, či zdůrazňování přílišných výhod, jichž se dostává menšinám na úkor spořádané většiny.

Populismus je většinou spojován s mobilizací, postavenou na mobilizaci shora, v kontaktu jakéhosi vůdce s masou či na hiearchicky organizovaném hnutí. Avšak z dějin známé několik příkladů hnutí jdoucích zdola, autonomně proti elitám, přičemž tato hnutí po delší čas postrádala organizační strukturu a vedení. Nejvýraznější ukázkou takového fenoménu je americká People´s Party.

Specifickou formou populismu je populismus politiků. Ten Canovan nedefinuje prostřednictvím substantivního cíle, ale pouze jako politický styl. Populismus politiků je pak politickou strategií využívanou v různé intenzitě a za řady odlišných okolností aktéry, kteří se právě primárně skrze něj snaží realizovat své cíle. Tento populismus se vyznačuje diskursem zaměřeným proti establishmentu, praktickým pragmatismem, snahou oslovit extrémně široké spektrum voličů a taktickým využíváním rétoriky, líčící jejího uživatele jako outsidera nebo inovátora, často stojícího proti elitě, od níž se zásadním způsobem odlišuje, hájícího lid, se kterým se ztotožňuje. Podle Canovan populismus politiků do značné míry splývá s praxí současných liberálních demokracií, což je stanovisko, se kterým nemůžeme než souhlasit.