Babiš — skvrn a špíny se zbavíš!
Redakce DRČeskou republiku obchází „strašidlo“ populismu, nejnověji ztělesněné miliardářem Babišem. Čím ale toto strašidlo je a v čem se vlastně liší od demokratické politiky? Namísto pouhé kritiky populismu musí levice nabídnout svůj vlastní populismus, argumentují politologové Jan Bíba a Radek Buben.
Českou republiku obchází „strašidlo“ populismu. Neuplyne týden, abychom před ním nebyli odpovědnými politiky, prozíravými novináři a někdy i vzdělanými a kultivovanými lidmi varováni. Případ Andreje Babiše, nové hvězdičky českého populistického nebe, nám poslouží jako vhodná záminka k polemice s tímto „mainstreamovým“ stanoviskem. Domníváme se, že slovo populismus je ve veřejné debatě používáno často nesprávně a že toto nesprávné užívání až zneužívání- má závažné důsledky pro českou politiku. Podle našeho názoru je potřeba přistoupit k tomuto fenoménu způsobem, který nám umožní jej vidět v celé šířce, a nikoli jenom jako jakousi hrozbu demokracie. Zároveň se na rozboru populistického stylu Andreje Babiše pokusíme upozornit na problém, který pro levici představuje určitá forma populismu, pro niž jsme zvolili název podnikatelský populismus. Nebudeme však tvrdit, že levice by měla reagovat odmítnutím populismu, protože to v sobě obsahuje právě přitakání onomu populismu politiků, ale svým vlastním populismem.
Populismus je když…
Definovat populismus je jedním z nejobtížnějších úkolů (nejen) společenských věd. Hledání nějaké šíře akceptovatelné definice komplikuje fakt, že prakticky žádný politický aktér či směr se k této denominaci nehlásí. Populismus je skoro vždy nálepkou zvnějšku přilepenou na konkrétní politický fenomén, navíc nálepkou silně negativní. Říci o někom, že je dobrý populista, znamená všechno možné, jenom ne pochvalu. V obecném povědomí a u laické veřejnosti (třeba u novinářů) se pak pojem stal synonymem pro politické kampaně postavené na iracionální argumentaci a slibování okamžitých výhod, o jejichž nereálnosti je přesvědčen i ten, kdo takové sliby činí. Avšak pro takový politický styl se mnohem lépe hodí označení demagogie. Zatímco pro demagogii je klíčový důraz na údajně snadné splnění řady lákavých slibů, populismus, respektive populismy, se vyznačují něčím jiným.
Britská autorka Margaret Canovan vymezila sedm velkých typů populismu, rozdělených do skupin tzv. agrárního populismu (sem patří americký farmářský populismus 19. století, ruští narodnici a agrární hnutí východní Evropy z předválečného období) a populismu politického, zahrnujícího populistické diktatury (dle ní peronismus), populistické demokracie (snahy o maximální participaci), reakční populismus (Enoch Powell, Margaret Thatcher či dnešní Tea Party) a populismus politiků.
Obecně, každý populismus konstruuje určitý dobrý lid, vždy většinu dané politické komunity, vymezený v opozici proti nějaké nepřátelské skupině, vždy výrazně menšinové nebo nenáležející do příslušné komunity. Onen konstruovaný lid, jímž populisté argumentují a jehož zájmy prý hájí, bývá v zásadě homogenní a ctnostný a je nositelem těch nejlepších vlastností a tradic komunity. Nepřátelské a lidu škodící menšiny pak bývají hlavně trojího druhu: domácí elita, různě vymezená, nesdílející hodnoty lidu a jeho zdravý rozum (zkorumpovaný politický establishment, byrokraté či od lidu odříznutí intelektuálové); slabá či opovrhovaná menšina, neschopná dostát kvalit, přičítaných většině (bezdomovci, „nefachčenkové“, Romové, Židé, imigranti); a konečně nějaký zahraniční element, jehož vymezení se však do značné míry kryje s tím, jak je vykreslována elita (nadnárodní kapitál, sousední státy, velké mocnosti, „rudý“ Brusel).
Populismus stojí na neustálé konstrukci tohoto lidu, argumentaci jeho zájmy, upozorňování na odtrženost elity od jeho životní zkušenosti, či zdůrazňování přílišných výhod, jichž se dostává menšinám na úkor spořádané většiny.
Populismus je většinou spojován s mobilizací, postavenou na mobilizaci shora, v kontaktu jakéhosi vůdce s masou či na hiearchicky organizovaném hnutí. Avšak z dějin známé několik příkladů hnutí jdoucích zdola, autonomně proti elitám, přičemž tato hnutí po delší čas postrádala organizační strukturu a vedení. Nejvýraznější ukázkou takového fenoménu je americká People´s Party.
Specifickou formou populismu je populismus politiků. Ten Canovan nedefinuje prostřednictvím substantivního cíle, ale pouze jako politický styl. Populismus politiků je pak politickou strategií využívanou v různé intenzitě a za řady odlišných okolností aktéry, kteří se právě primárně skrze něj snaží realizovat své cíle. Tento populismus se vyznačuje diskursem zaměřeným proti establishmentu, praktickým pragmatismem, snahou oslovit extrémně široké spektrum voličů a taktickým využíváním rétoriky, líčící jejího uživatele jako outsidera nebo inovátora, často stojícího proti elitě, od níž se zásadním způsobem odlišuje, hájícího lid, se kterým se ztotožňuje. Podle Canovan populismus politiků do značné míry splývá s praxí současných liberálních demokracií, což je stanovisko, se kterým nemůžeme než souhlasit.
Vykřikovat co chtějí lidi slyšet, slibovat jim třeba i nesmysly a atakovat spíše nižší, často stádní pudy, to je technika spíše manipulativní. A ke hně dé se dá jít po modré i po rudé. A také když takový kazatel sám příliš propadne potlesku davu, tak tenhle druh politického narcisismu také není to pravé.
Ale faktem je že lidé často neslyší na složité argumenty, tíhnou k jednoduchým sdělením -a tedy je třeba jim tato sdělení nabídnout. Ale tím to nesmí skončit - je třeba vázat destruktivní potenciál pouhého protestování neřkuli inklinací k extremismus k něčemu promyšleně pozitivnímu.
Pomoci lidem podílet se na hledání rozumných i když nesnadných východisek, ne jen na tom nadávání. A tady už s populismem nelze yvstačit. Jde vlastně o míru věcí - patetičtí táboroví řečníci upoutají pozornost ale pak už je nutné s touto pozorností pracovat pozitivně bez idiotizujících zrkatek.
"POPULISMUS je styl politiky, který usiluje o získání široké základny voličů údajnou ochranou zájmů prostých lidí proti různým ohrožením a prosazováním témat vzbuzujících emocionální reakce veřejnosti. "
Co když se vypustí slovo "údajnou"? Bude to pořád ještě populismus? Druhá část definice je poněkud vágní a nevím, co si pod tím představit, ale nevím ani, z jakého důvodu je nutné bezpodmínečně se zříkat emocí. Používání emocí je snad něco, co nutně vede ke hnědé?
Emoce bez používání rozumu z člověka maximálně dělají snadnější oběť
populismu a ten populismus pak samozřejmě může až za určitých okolností zhnědnout.
Myslím, že takovouhle rovnici vyvodit z prostého upozornění na politický narcisismus některých mesiášů a manipulaci s davovou psychózou dost dobře nejde.
Jen mi šlo o upozornění že populismus nekonstruuje vždy dobrý lid,a le často také lid zidiotizovaný, které se snadněji tahá "za fusekli".
2. Proti rozumu nic nemám
Poltika jako podnikatelský projekt je určitě velmi racionální záležitost, ale potřebuje to připravit ty užitečné idioty, kteří díky zanedbání své racionality nebudou ve střehu a s pomocí zmiňovaných klamavých technik se zformují v nezbytný voličský substrát na jedno použití.
Už z kraje jsem napsal, že je rozdíl jen vykřikovat co chtějí lidi slyšet, slibovat jim třeba i nesmysly a atakovat spíše nižší, často stádní pudy.
A uzpůsobit komunikaci tomu, že lidé často neslyší na složité argumenty, tíhnou k jednoduchým sdělením -a tedy je třeba jim tato sdělení zejm. při počátečním oslovení nabídnout. Ale současně dbát na probouzení rozumu a ne jen pudů a emocí.