0/350 000 Kč Podpořte nás trvalým příkazem na cestě k finanční stabilitě ♥︎ Daruji
×

Profil čtenáře:
Michael Hauser

MH
Profese: filosof
Rád bych několik věcí vyjasnil a děkuji všem, kteří mi s tím pomáhají.

1. vztah ke svobodným komunitám

netvrdím, že jsou zbytečné, nebo snad nemožné. Je jasné, že mají svůj význam. Např. Klinika:

a, vytváří komunitu, která učí žít a myslet podle postkapitalistických vzorců (vzájemná solidarita, náběhy ke komunitnímu komunismu, ke společnému vlastnictví)

b, vzdělávání, přednášky, diskuse, při nichž se šíří levicová sebeidentifikace u pouze liberálně smýšlejících

c, přispívá ke změně vnímání levice v zemi, zvlášť u generace 15-25 let, ale také u části starších generací.

Obecně: komunity tohoto typu nebo třeba družstva už nyní mohou formovat vědomí, etiku a praxi, která je alternativou k neoliberálnímu kapitalismu a je střípkem postkapitalistické budoucnosti.

2, telearchie

tvrdím, že levici dnes chybí jasné vědomí cíle (telos: cíl, zaměření, smysl jednání): CO CHCEŠ? A ještě víc jí chybí strategie a taktika. V konkrétní situaci jednat ve shodě s daným cílem, rozlišovat jednání, které k cíli přibližuje, a které od něj vzdaluje. Dnes není žádný ucelený recept, jde o to začít o cíly, strategii a taktice přemýšlet a diskutovat. Běží tu o reálnou změnu společnosti, to je vážná a nesnadná věc.

3. anarchická tradice, kam patří i postmodernismus

její pojetí svobody je podle mne takové, že svobodu chápe jako alergii na každé omezení, i když je to omezení kvůli tomu, abychom dosáhli určitého cíle, např. v podobě respektování společného rozhodnutí nebo v podobě určité disciplíny jako schopnosti dělat věci, které nejsou zrovna zábavné, ale jsou nutné (administrativa spojená s demonstrací, schůzování, vytváření nové webové stránky, apod.). V tom jsem zajedno s Lukácsem: určitá míra disciplíny je podmínkou svobody. Anarchické pojetí svobody má něco společného s neoliberálním pojetí svobody jako nepřítomnosti omezení (u postmoderních autorů to je absolutizace singularity).

4. anarchická moc

je snad jasné, že hierarchické mocenské struktury, především kapitálové, nadále existují. Jejich marxistickou analýzu vůbec nepodceňuji, naopak je to základní východisko všech mých textů o společnosti, ideologii a moci. Jde mi o to upozornit na změny v ideologii: současný kapitalismus není disciplinační ve Foucaultově smyslu, nýbrž anarchický: vládne nad námi tím, že rozkládá naši subjektivitu (jsme jen fragmenty, které lze flexibilně přeskupovat), rozkládá náš obraz skutečnosti (nic není pravda, postpravda jako nástroj nadvlády), rozkládá schopnost organizovaného odporu.

Kritiku anarchické moci chápu jako podmínku toho, aby levice byla na úrovni doby, tj. dnešního kapitálu a jeho ideologie, a nebojovala bitvy minulosti.
Zdravím diskutující a na závěr chci jen říct, že smrt chápu jednak jako zkušenost individuální (zkušenost bezvýchodnosti, nihilismu, rozkladu, prázdna, a také zkušenost reálné smrti) a zároveň jako pojem, který kondenzuje negativní tendence současného světa, které podle mnohých směřují k určitému zániku přinejmenším některých forem civilizace a civilizovanosti vlivem soustavy krizí, ekologické, ekonomické, sociální. Jde mi pak o překonání smrti v obou významech tím, že na tomto základě přijmeme nadosobní ideje, jako je idea jiné společnosti.

Zde je má odpověď, z níž neplyne, že v současném kapitalismu nelze nalézt lidské štěstí, ale že toto štěstí je založené na vytěsnění daných negativních tendencí. Je to štěstí, které je individualistické nebo omezené na komunity těch, kteří zavírají oči.

Odpověď zněla takto:

"Jistě, pokud přijmeme určitou formu individualismu, kterou dnes vytváří postmodernismus-kapitalismus, můžeme v této formě přitakat životu. Ale je v tom vždy určité vytěsnění, které bych nazval ideologické: musíme potlačit určitý typ poznání a zkušenosti, který se týká negativních tendencí dnešní společnosti, kterou lze symbolizovat jako tendenci ke smrti. Plné uvědomění si těchto tendencí (je to jiný výraz pro zkušenost smrti) má potenciál vytvořit postoj, že změna světa je nutná, i když z hlediska dané situace (za daného rozložení sil a podoby vědomí) se jeví jako nemožná (pokud "jiný svět je možný" není pouze hezká rétorika brzy vyvrácená střetem s reálnou politickou a ekonomickou mocí, viz osud Syrizy). Tj. postoj aspoň minimální separace od toho, co se momentálně jeví jako možné nebo nemožné.
Jinak "konkrétní práce" je dnes až na výjimečné případy dehumanizovaná a zmrzačená nebo vůbec žádná není , viz "konkrétní práci" prekariátu a ne-práci vysokého procenta nezaměstnaných mladých lidí."