Kříšení svobody

Eva Hájková

Eva Hájková polemizuje s Michaelem Hauserem, který pochybuje o možnosti existence svobodných komunit uvnitř současného systému. Taková společenství fungovat mohou a musejí.

Na obnovených stránkách Socialistického kruhu se před několika dny objevil také nový článek Michaela Hausera Kritika anarchické moci. Autor, jak je jeho obyčejem, se v článku zaměřuje na kritiku postmodernismu.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Postmodernismus vznikl jako kritický myšlenkový směr, jenž se mimo jiné stavěl do opozice proti kapitalismu a politické moci, která ho prý podpírá — moci založené údajně na velkých vyprávěních, na hierarchičnosti a disciplíně. Tato moc má být narušována a podvracena emancipačními hnutími, která mají podvratný potenciál. Zpočátku to snad do jisté míry platilo.

Hauser se v článku snaží poukázat na to, že dnešní svět a současná moc kapitálu už nestojí na pevném řádu a na hierarchii. Postmodernismus proto již nepředstavuje subverzi vůči kapitalismu. Naopak, úspěšně probíhá fúze postmodernismu a autoritářství, a to vše na bázi kapitalismu. Jako příklad uvádí Putinovo Rusko, kde se postmoderní filosofie stává novou intelektuální módou, aniž by Putinově politice nějak překážela.

Postmodernismus je prý v jistém aspektu vrcholným ztělesněním ducha kapitalismu, neboť vyjadřuje naplnění jeho tendencí k rozpouštění ustálených vazeb, vztahů a entit, tak jak to nakonec známe z Manifestu komunistické strany („vše trvalé se mění v páru, vše posvátné se znesvěcuje...“).

Uprostřed záplavy cizojazyčných filosofických termínů (což je pro autora charakteristické) v článku dominují tři slova na „a“, jejichž vzájemnou souvislost předpokládali už Platón a Aristoteles: anarchie, ataxie, anomie, které významově představují neomezenou (nemíšenou) svobodu. V podstatě zde běží o jedno a totéž — o absenci moci, řádu, zákona. Platón a Aristoteles vnímali jejich určitou spojitost s demokracií.

Hauser vidí spojitost mezi postmodernismem a anarchickou tradicí. Úmyslně nepíše přímo o anarchismu — čili o konkrétním politickém myšlení a hnutí moderní Evropy, ale jen o jakýchsi anarchických prvcích, které se ve společnosti objevovaly už od starověku a některé z nich nabývaly i filosofické podoby.

Hauser v článku jmenuje odpovídající filosofické směry: stoikové, hédonikové, epikurejci a především kynikové. Představitelé těchto filosofických směrů kritizovali zavedené normy nadvlády a autority, zejména otroctví. Způsobem, kterým chtěli čelit moci, se mělo stát osvojení etického ideálu, jenž se stává vyšším měřítkem, než je autorita vládce nebo daných zákonů.

Smysl vzpoury

Autor v článku přímo nepopírá možnost osvojení si takového etického ideálu, který se může stát vyšším měřítkem, než je autorita běžných zákonů, i když dále naznačuje, jak je to obtížné uprostřed systému, který stojí na odlišných principech. Anarchické prvky se objevovaly v lidových povstáních, která neměla v úmyslu převzít moc, ale domoci se jen svých práv — toho, nač podle svého úsudku měli právo. Uvádí příklad, jakým způsobem se chudí v minulosti domohli reformy daného politického řádu.

Oproti anarchické tradici vyzvedává Hauser tzv. telearchickou tradici. Telearchie znamená podřízení neohraničené svobody smyslu (telos). Tuto telearchickou tradici nalézá ve starověku ve Spartakově povstání, které podle jeho slov vydrželo „poměrně dlouho“. Hauser pomíjí tradiční marxistické důvody (úroveň rozvoje výrobních sil a od nich odvozených výrobních vztahů), proč ve starověku nebylo možné vybudovat žádnou formu humánnějšího systému. Všechny anarchické pokusy osvobodit se prý nakonec ztroskotaly na faktu, že jakýkoliv odpor proti řádu se bez řádu rozpadne. Trojité „a“ (anarchie, ataxie, anomie) spojené s touhou po neohraničené svobodě vyústí vždy v jakési anarchické fátum. Nepřekonatelný osud.

Nicméně se současnou kapitalistickou mocí se anomie i ataxie dokáží bezprostředně propojovat — jako příklad uvádí politickou strategii Putinova poradce Vladimira Surkova. Moc současného systému tedy neplyne z řádu. Hauser v článku píše: „Narušovat poslední zbytky řádu a systému, přestupovat dávno vyhaslé normy, provádět transgresi vymazaných hranic a příkazů nebo ničit rozvrácenou státní strukturu je dnes výrazem konformismu, který sám sebe považuje za radikalismus. Je to konformní radikalismus, který ve svých stoupencích vyvolává pocit vzdoru, subverze, svobody, ale svými účinky vykonává to, co slouží vládnoucím formám moci“.

V debatách o rebeliích a hledání jejich smyslu se připomíná také povstání Spartaka. Foto youtube.com 

Hauser tedy vidí řád jako něco, bez čeho nelze novou společnost vybudovat, ale co se zároveň v současném kapitalismu rozkládá. Nevěří, že je možné zakládat anarchistické komuny, v nichž by člověk jednal a žil, jako kdyby osvobozená společnost již existovala, komuny, kde by vládly jiné mezilidské vztahy než ve zbytku světa. Prý to není možné uprostřed třídní společnosti, ale je zapotřebí přechodného období, podepřeného — jak jinak — než vládou zákona. Což ostatně my, pamětníci minulého režimu, dobře známe ze školy. Víme také, že tímto přechodným řádem měl být právě onen „reálný socialismus“, a víme, jak to s ním nakonec dopadlo. Hauser vlastně v jistém smyslu kritizuje anarchii z pozice čistého komunisty. Určitě si ale nepřeje žádný návrat do minulosti.

Jinak se zdá, že autorova kritika postmodernismu vyrůstá daleko více z postmodernismu samého (tedy z postmoderních kritiků kapitalismu) než z původního marxismu, který by samozřejmě nemohl pominout ekonomii, zejména výrobní způsob, a také Marxův předpoklad, že systém sám od sebe spěje k jakýmsi hranicím své existence, za nimiž se otevírá něco nového. Ale dejme tomu, že v historický materialismus dnes už nikdo nevěří.

Možná by se z pozice Hauserova čtenáře dalo také namítnout, že to s tou kapitalistickou anarchií nebude tak docela pravda. Ani kapitalismus nemůže fungovat bez jistého základního řádu (nebo spíš pořádku). Úplná anomie by mu v tom překážela. Ovšem etický ideál od něj nečekejme, i když pro vznik nového systému je mimořádně důležitý. Ten je zapotřebí si osvojit z jiného zdroje.

Souhlasím s tím, že je třeba chránit moc zákona, aby se svět nepropadl do anomie, ale nevím, jakou cestou, když podíl na moci téměř vždy znamená podíl na jejích špatnostech. Z textu není jasné, jaké cesty z postmodernismu chce Hauser hledat nebo co vlastně očekává od levice. Zda doufá v nějakou novou revoluci, která nastolí nové přechodné období od kapitalismu k socialismu, když nevěří, že je možné uvnitř systému zakládat komuny s úplně jinými vzájemnými vztahy?

Já na rozdíl od něj věřím, že je (nebo časem bude) možné podobné komuny vytvářet, ať už na bázi společné práce nebo jiného společného směřování. Že je možné uprostřed tohoto světa vytvářet základy nového systému, které budou postupně růst navzdory dominantnímu systému a stanou se základem nové společnosti. Ta začne být schopna plně fungovat, až budou všichni lidé způsobilí v ní žít.

Zdá se však, že bez oné telearchie, čili dobrovolného podřízení smyslu, se ta nová společnost nemůže obejít, že bez toho člověk nikam nepokročí, nevstoupí do jiného způsobu bytí. K tomu společnému smyslu by však musel dospět každý jedinec sám, i když ne zcela bez pomoci druhých, aby společný smysl byl v souladu také s jeho osobním smyslem. Nemůže mu to být dáno příkazem nebo tlakem z vnějšku.

Měli bychom si proto položit otázku: Jsme něčeho takového my, postmoderní lidé, schopni? A co nám může pomoci v tom, abychom byli? Měla by se levice v širokém pojetí významu toho slova pokoušet spíš o nový (vnější) politický řád, nebo by se měla víc zajímat o to, jak může člověk dospět k vnitřnímu řádu a ke smyslu své existence?

    Diskuse
    JP
    April 16, 2017 v 15.33
    Anarchismus, telearchismus, marxismus...
    Klobouk dolů, paní Hájková, to je opravdu velice výstižná recenze, sám nevím o ničem, co bych v dané souvislosti mohl napsat lépe (zato mě napadá celá řada věcí, které bych dozajista napsal hůře, či přinejmenším méně přesvědčivě). Především bych ocenil Vaši kritiku Hauserova konceptu z hlediska marxistické teorie. Přesně tohle jsem ostatně sám svého času Hauserovi vytkl v mé recenzi jeho "Cest z postmodernismu": že ačkoli tak nějak z Marxe vychází, nakonec se u něj ztrácí právě to, co vytváří nejvlastnější jádro marxistického pojetí společnosti a dějin.

    Hauser je velice precizní a objevný myslitel, vše co říká a píše je tak nějak naprosto správné; nicméně na straně druhé zřejmě trpí zcela klasickým akademismem. Tedy vírou, že když něco souhlasí ve složitých a vycizelovaných myšlenkových modelech a konstrukcích, že to tak bez dalšího musí odpovídat i skutečnému životu. Ten je ale často někde naprosto jinde.

    Konkrétně, Hauser se podle mého názoru nechal až příliš pohltit moderním (či spíše: módním) psychologizováním filozofie: na místo ontologie, učení o vlastním bytí, nastupuje žonglování s psychologickými pojmy a psychickými prožitky. (Karel Marx by jeho způsob analýzy společnosti sotva charakterizoval jiným způsobem, než že je to zase další filozof, který "staví svět z nohou na hlavu".)

    Ve věci samé: jak řečeno Hauser má vlastně ve všem pravdu, v prvé řadě bych s ním naprosto souhlasil ohledně oné "telearchie" - tedy že jediná možná cesta vpřed může jít jedině nějakým prostředkem či spíše syntézou mezi autonomií jednotlivce na straně jedné, a společně sdíleným cílem, který generuje řád, kterému se všichni (ve jménu tohoto cíle) v zásadě dobrovolně podřizují.

    Problém je ovšem v tom, že Hauser vlastně žádným způsobem nenaznačuje, v čem konkrétně by takovýto společně sdílený cíl mohl spočívat. To jediné co v dané souvislosti uvádí je "spravedlnost"; což je hodnota sice bezpochyby ušlechtilá, nicméně jako vůdčí idea mající schopnost r e á l n ě umravnit veškerou společnost (i s jejími anarchistickými tendencemi) se to jeví velice málo nosným základem.

    Dále naprosto sdílím Hauserův názor, že současný stav (ať už tento definujeme jakkoli, jako "kapitalismus" či "postmodernismus") není možno překonat prostřednictvím nějakých komunit snažících se o nějaký nový, solidární způsob existence.

    Takovéto komunity mohou sice svým způsobem anticipovat nějaký humánnější způsob lidské existence; ale nikdy nemohou být samy o sobě samonosné. To jest, nikdy nemohou mít ten potenciál vytvořit právě onen "řád", který by byl schopen unést celou tu obrovskou stavbu společenských, ale i - především - ekonomických vztahů a struktur. Tyto "komunity" by mohly až tehdy získat na skutečné síle, když by samotný stávající systém existence celé společnosti přešel na nějakou principiálně novou existenční základnu.

    ------------------------------

    Co se té Hauserovy - víceméně centrální - téze o kompatibilitě či dokonce symbióze stávající - kapitalistické - moci s anarchistickými prvky týče: opět platí, v zásadě má Hauser naprostou pravdu. Je tomu skutečně tak, že naprostá většina toho co se dnes prezentuje jako "revolta" vůči stávajícímu systému, je ve skutečnosti jenom víceméně pubertálním střečkováním, které nemá sebemenší šanci současným systémem jakkoli otřást.

    A Hauser má - a to bych zcela obzvláště podtrhl - naprostou pravdu i v tom, že vůči stávajícímu systému je nakonec daleko subverzivnějším aktem, když se začne naopak volat po "obnovení řádu". Za předpokladu ovšem, že se tímto "řádem" nemyslí jenom ryze konzervativní nostalgie po obnovení fixních, hierarchických struktur moci a jejího výkonu, nýbrž naopak obnovení pravého řádu věcí lidských, založeného na autenticky humánních hodnotách. (Právě tohle má Hauser zřejmě na mysli svým voláním po "spravedlnosti".)

    Ovšem na straně druhé bych měl určitou pochybnost o tom, že stávající - kapitalistický - režim tento postmodernistický anarchismus vyhledává záměrně.

    Tady je nutno uvědomit si pravou podstatu současného systému, tedy kapitalismu: ten je sám svým způsobem rozpolcený, je stejně tak hierarchický jako anarchický. To není nakonec naprosto nic objevného, stačí vzpomenout si jak Marx charakterizoval kapitalismus jako negaci feudalismu: kapitalismus na straně jedné potřebuje individuálně svobodného dělníka schopného pracovat dnes tady a zítra tam, podle momentálních potřeb kapitálu; a proto tohoto pracovníka osvobozuje od všech jeho feudálních pout a závislostí.

    Na straně druhé ale ten samý kapitalismus potřebuje člověka-dělníka, který se naprosto p o d ř i z u j e potřebám a cílům kapitálu.

    Takže jak vidět, kapitalismus sám má v sobě ten podvojný charakter: anarchismus stejně tak jako moment podřízenosti, který jako takový ovšem vyžaduje pevný řád.

    Kapitalismus tedy nakonec sám osciluje mezi těmito dvěma jeho základními momenty či potřebami; přičemž ideální pro něj je vlastně právě ta současná, "postmodernistická" podoba: anarchismus ve sféře individuálních aktech jednotlivců, ale tuhá podřízenost ve věci samé: tedy všude tam, kde se jedná o "opravdu důležité" věci, jako jsou peníze a reálná moc.
    JP
    April 16, 2017 v 15.45
    Kapitalismus a etika
    Kde bych Vám ale poněkud protiřečil, paní Hájková, to by bylo Vaše tvrzení, že kapitalismus nevytváří žádnou etiku. To se takhle jednoznačně opravdu říci nedá.

    Už jsem zmínil vnitřně rozpolcenou podstatu kapitalismu; a ta se projevuje i v oblasti etiky. Této vnitřní rozpolcenosti si byl naprosto přesně vědom Hegel: ten společnost kapitalismu (kterou on nazýval "občanskou společností v materiálním smyslu") na jedné straně charakterizoval jako principiálně deficitní ("duchovní říše zvířat"), v důsledku jejího imanentního obhroublého materialismu a egoismu; ale na straně druhé dovozoval, že p r á v ě tím každodenním ryze ekonomickým stykem tento "materiální občan" pochopí nutnost existence vyššího řádu.

    To jest: tento "materiální občan" sice sám není schopen tento vyšší řád vytvořit, neboť je příliš polapen ve svém komerčním egoismu; ale alespoň p o c h o p í, že takový vyšší řád zde latentně existuje, a že je nutno ho zavést.

    Konkrétně to pak pro nás znamená: kapitalismus (rozvinutý) skutečně v lidech podporuje takové - etické - hodnoty jako je určitá spolehlivost v jednání (nezbytná pro fungující ekonomické vztahy), respekt k druhému (v kapitalismu je každý alespoň formálně rovnocenným účastníkem smluvních vztahů), svoboda jakožto všeobecně uznávaná hodnota (účastníci ekonomických vztahů jsou principiálně autonomní, tedy svobodní).

    Takže se opravdu nedá říci, že by kapitalismus nevytvářel vůbec žádnou etiku; jde o to, že je to etika konec konců pouze formální, tedy omezená principiálně jenom na vnější atributy lidského žití.
    Nebyl bych tak shovívavý pane Poláčku, ten Hauserův článek je velmi špatný.

    Vždyť už to primární vymezení "svoboda v čistém smyslu bez stop omezení" versus "hierarchie a disciplinace" je úplně pomýlený, jak sám uvádíte.
    To je jako říkat, že se lidstvo skládá čistě z dobrých a špatných lidí.


    Jen několik banálních konstatování - např. že Hip Hop není revolta - zabalených do filozofického jazyka.
    April 16, 2017 v 20.23
    Kapitalismus jistě anarchii nevyhledává záměrně. Však tam píšu, že bez určitého základního řádu či pořádku by ani nemohl fungovat (a řád s etikou souvisí). Víme dokonce (máme historické zkušenosti), že kapitalismu nepřekáží ani autoritativní řád, na kterém ovšem Hauser jistě zájem nemá. Na druhé straně, u demokracie zase Platón vidí jistou souvislost s anarchií.
    Ono je to všechno složité, jak naznačuje pan Morbicer. Svým způsobem bychom mohli říct, že kapitalismus je také telearchický, že je to vláda smyslu. Ovšem tím smyslem není nic jiného než zisk. Jemu se totiž v kapitalismu úplně všechno podřizuje a těžko můžeme od tohoto systému čekat jiný smysl.
    Ano, Hauser nic takového jako nový společný smysl nepředkládá, to je fakt, pane Poláčku. Je někdo něčeho takového vůbec schopen?
    Ale pokud jde o tu komunitu - myslím si, že v menší komunitě se dá nalézt společný smysl snadněji než jaksi celosvětově. Podle mého názoru tak může i demokracie fungovat lépe.
    JV
    April 17, 2017 v 8.28
    Láska lidmi přijatá
    Polemiku pana Hausera jsem nečetl, proto se k hlavní části článku paní Hájkové nemohu vyjadřovat. Chtěl bych však vyzdvihout poslední dva odstavce jejího článku.

    Společnost skutečně není schopna dospět ke spokojenosti, tedy k obecnému dobru, bez toho, aby její členové dobrovolně přijali za svůj nějaký řád, který bude platit pro všechny.

    Křesťanství si je tohoto poznání dobře vědomo a proto přichází s ideou ničím nepodmíněné lásky jednoho člověka ke všem ostatním. Dobro druhého staví nad dobro osobní.

    A pak také přichází s požadavkem lásky k Bohu. Je si totiž dobře vědomo toho, že zdrojem lásky je jenom Bůh. Křesťanství ví, že pouze Bůh je pevným vztažným bodem, v němž člověk uskutečňující ideál lásky k druhým lidem nachází svou oporu v tomto nelehkém úkolu.

    Samotná láska bez ničeho dalšího však dobro všech uskutečnit nemůže. Musí být lidmi přijata. V tom my lidé, bohužel, stále selháváme.

    Ideál lásky ke druhým a k Bohu je tu však stále. Nikdy nebyl oslaben, nikdy nezanikne. A protože láska má svůj domov v nejhlubším nitru člověka a jejím zdrojem je samotný Stvořitel našeho světa, nelze ji ničím nahradit.

    Dobro lidské společnosti nepřinese žádná ideologie, žádný filosofický ani administrativní koncept, žádný právní kodex, ale jedině láska. Láska námi lidmi přijatá a námi lidmi žitá.

    Váš Jiří Vyleťal
    S těmi "komunami", či ostrůvky alternativního způsobu života, bych si nebyla tak jistá. Jako u všech hnutí, přicházejících zdola.
    Není například zánik feudalismu příběhem o tom, jak jisté prvky, zprvu zdánlivě nepodstatné pro chod celého hierarchického systému, postupně nabíraly potenciál změny, až nakonec ovládly ekonomické vztahy a struktury? Reprezentativní podoba systému pak byla nakonec jen prázdnou slupkou a její odstranění bylo víceméně formální záležitostí.
    JP
    April 17, 2017 v 11.22
    Komunity a materiální základna změn
    Bohužel, paní Zemanová, tady musím konstatovat, že Karel Marx by Vám učinil přesně tu samou výtku, jakou jsem zmínil výše v souvislosti s metodou M. Hausera: totiž že sociální realitu stavíte na hlavu.

    To znamená: ten přechod od feudalismu ke kapitalismu se neudál proto, že se zde vytvořily nějaké "ostrůvky odporu", které pak čím dál tím více nabývaly na síle; nýbrž přesně naopak, n a p ř e d došlo ke zcela reálným změnám v materiálním životě společnosti, to je ve způsobu produkce, která měla za svůj důsledek i odpovídající změny v reálném životě lidí; a teprve p o t é - jako důsledek těchto reálných změn - docházelo i ke změnám ve vědomí lidí. Takže ti lidé začali vytvářet ty své "komunity", které směřovaly už k tomu novému, historicky pokrokovějšímu společenskému (a ekonomickému) řádu.

    Jednou větou: primární hnací silou těchto změn nebylo vědomí lidí, nýbrž reálné společenské bytí.

    A proto i dnes je stejně tak málo možno vkládat nějaké reálné naděje do komunit, snažících se nějakým způsobem překonat logiku kapitálu. Samozřejmě, ti účastníci těchto komunit mohou osobně prožívat pozitivní pocity z toho, že právě oni jsou ti "prohlédnuvší", kteří se už nenechají ovládat kapitalismem, a kteří už jsou někde jinde; ale opakuji znovu, dokud tady nebudeme mít ten zcela reálný posun v té Marxově proslulé "materiální základně" společnosti, pak všechno zůstane jenom u těchto izolovaných oáz, a u jejich snění o lepším světě.

    V jednom jediném případě by tyto komunity mohly mít naději na další růst své četnosti i svého vlivu: kdyby byly odrazem, reflexí právě už probíhajících změn v té "materiální základně". Čistě teoreticky (či spíše: v čistě abstraktní rovině) nelze vyloučit, že by tomu tak mohlo být. Dozajista, současný kapitalismus obsahuje celou řadu krizových faktorů, které ukazují na to že to naprosto není nějaký dokonalý, vnitřně bezrozporný systém. A že je docela dobře možné (a zcela žádoucí), aby byl nahrazen nějakým systémem a řádem lepším, humánnějším, smysluplnějším.

    Ale - na to poukazuji znovu a znovu - vše hovoří pro to, že my v této fázi lidských dějin stojíme přece jenom před principiálně zcela novou situací, která se zásadně liší od všech (revolučních) situací dříve.

    Dříve totiž tu půdu pro změnu připravoval právě ten samočinný mechanismus "vývoje výrobních sil" (abych ještě jednou sáhl do pojmového aparátu marxismu). Ty politické a sociální struktury pak už nemusely podniknout v zásadě nic více, nežli se jenom přizpůsobit tomu už proběhlému (či přinejmenším právě probíhajícímu) procesu změn v oné "materiální základně".

    Jenže, to principiálně nové dnes je to, že už se na nějaký takový samovolný automatismus změn spoléhat nemůžeme. Ten přechod od kapitalismu k - doufejme - lepšímu řádu nebude samovolný; naopak, lidstvo samo tu musí vytvořit principiálně n o v o u skutečnost.

    Uvědomme si: všechny dosavadní společensko-ekonomické formace byly založeny na zcela p ř i r o z e n é touze člověka po vlastním prospěchu. Kapitalismus není nakonec ničím jiným, nežli vrcholným, nejdokonalejším stadiem a formou tohoto usilování lidského individua po vlastním prospěchu.

    Jestliže tedy chceme nějaký principiálně jiný řád - pak v prvé řadě musíme nějakým způsobem překonat, zlomit, či přinejmenším zmírnit a spoutat toto "přirozené" pachtění člověka po jeho vlastním individuálním, a tedy přinejmenším latentně egoistickém prospěchu.

    Ten příští společenský systém a řád - má-li být opravdu pokrokovější a humánnější - tedy nevyhnutelně musí mít v tomto smyslu umělý, "nepřirozený" charakter.

    Právě z toho důvodu nelze očekávat, že ta změna (či revoluce) k němu nastane nějak samovolně. A že tedy ty zmíněné komunity by se mohly jenom vézt na této svou vlastní silou se pohybující a valící vlně změn.

    - Právě tady se ostatně zcela zásadní chyby ve svých propočtech ohledně komunistické revoluce dopustil Karel Marx: on ji za přirozenou a nevyhnutelnou považoval právě proto, že se domníval, že ona učiní zadost této primární touze člověka po vlastním - materiálním - prospěchu. To byly ty jeho sliby respektive vize o "prýštícím společenském bohatství" za komunismu.

    K tomuto neustálému růstu materiálního bohatství nejenže nemůže dojít (v té příští společnosti) - ale co více, ono k němu ani dojít n e s m í. Protože jinak bychom neměli fakticky nic jiného nežli stávající kapitalismus s jeho hyperkonzumismem, jenom v jakési kolektivní podobě. (Budiž na omluvu Marxe řečeno, že on opravdu dost dobře neměl možnost si představit, jak tomu konzumnímu běsnění mohou zcela propadnout široké vrstvy společnosti, včetně té jeho "dělnické třídy".)
    Ostatně právě tohle je to, co zcela zásadně postrádám u Hausera: že naprosto ničím nepřispívá k rozřešení té základní otázky, jakým způsobem dovést ke změně tu "materiální základnu". A co hůře, že on zřejmě vůbec nepovažuje za potřebné, se takovouto otázkou zabývat.

    On si je sice její existence v zásadě vědom (alespoň to u něj ještě z marxistického dědictví přetrvalo); ale veškeré možnosti změn hledá už jenom ve sféře vědomí. Právě proto vytváří spekulativní konstrukce s "prožitkem smrti", s "negací negace" atd.atd. - protože nakonec z marxismu doopravdy převzal jenom kritiku kapitalismu, ale jinak zřejmě plně přesedlal na módní vlnu postmarxistického psychologismu (Lacan, Deleuze, Žižek, atd.atd.), kde veškerých změn se má dosáhnout jenom prostřednictvím změny psychických prožitků lidského individua.
    HZ
    April 17, 2017 v 13.23
    Pane Poláčku,
    k proměnám materiálního zázemí docházelo průběžně. K těm nejviditelnějším došlo až poté, co podhoubí kapitalismu prorostlo společností.
    Největší podíl na jeho vzniku a růstu měl rozmach měst a v nich živná půda pro obchod.
    Dalším významným, možná rozhodujícím momentem byla idea odložení spotřeby.
    Možná se k tématu ještě vrátím, musím jít nalévat čočkovku. :-)
    MH
    April 17, 2017 v 14.17
    Několik vyjasnění
    Rád bych několik věcí vyjasnil a děkuji všem, kteří mi s tím pomáhají.

    1. vztah ke svobodným komunitám

    netvrdím, že jsou zbytečné, nebo snad nemožné. Je jasné, že mají svůj význam. Např. Klinika:

    a, vytváří komunitu, která učí žít a myslet podle postkapitalistických vzorců (vzájemná solidarita, náběhy ke komunitnímu komunismu, ke společnému vlastnictví)

    b, vzdělávání, přednášky, diskuse, při nichž se šíří levicová sebeidentifikace u pouze liberálně smýšlejících

    c, přispívá ke změně vnímání levice v zemi, zvlášť u generace 15-25 let, ale také u části starších generací.

    Obecně: komunity tohoto typu nebo třeba družstva už nyní mohou formovat vědomí, etiku a praxi, která je alternativou k neoliberálnímu kapitalismu a je střípkem postkapitalistické budoucnosti.

    2, telearchie

    tvrdím, že levici dnes chybí jasné vědomí cíle (telos: cíl, zaměření, smysl jednání): CO CHCEŠ? A ještě víc jí chybí strategie a taktika. V konkrétní situaci jednat ve shodě s daným cílem, rozlišovat jednání, které k cíli přibližuje, a které od něj vzdaluje. Dnes není žádný ucelený recept, jde o to začít o cíly, strategii a taktice přemýšlet a diskutovat. Běží tu o reálnou změnu společnosti, to je vážná a nesnadná věc.

    3. anarchická tradice, kam patří i postmodernismus

    její pojetí svobody je podle mne takové, že svobodu chápe jako alergii na každé omezení, i když je to omezení kvůli tomu, abychom dosáhli určitého cíle, např. v podobě respektování společného rozhodnutí nebo v podobě určité disciplíny jako schopnosti dělat věci, které nejsou zrovna zábavné, ale jsou nutné (administrativa spojená s demonstrací, schůzování, vytváření nové webové stránky, apod.). V tom jsem zajedno s Lukácsem: určitá míra disciplíny je podmínkou svobody. Anarchické pojetí svobody má něco společného s neoliberálním pojetí svobody jako nepřítomnosti omezení (u postmoderních autorů to je absolutizace singularity).

    4. anarchická moc

    je snad jasné, že hierarchické mocenské struktury, především kapitálové, nadále existují. Jejich marxistickou analýzu vůbec nepodceňuji, naopak je to základní východisko všech mých textů o společnosti, ideologii a moci. Jde mi o to upozornit na změny v ideologii: současný kapitalismus není disciplinační ve Foucaultově smyslu, nýbrž anarchický: vládne nad námi tím, že rozkládá naši subjektivitu (jsme jen fragmenty, které lze flexibilně přeskupovat), rozkládá náš obraz skutečnosti (nic není pravda, postpravda jako nástroj nadvlády), rozkládá schopnost organizovaného odporu.

    Kritiku anarchické moci chápu jako podmínku toho, aby levice byla na úrovni doby, tj. dnešního kapitálu a jeho ideologie, a nebojovala bitvy minulosti.
    + Další komentáře