Kříšení svobody
Eva HájkováEva Hájková polemizuje s Michaelem Hauserem, který pochybuje o možnosti existence svobodných komunit uvnitř současného systému. Taková společenství fungovat mohou a musejí.
Na obnovených stránkách Socialistického kruhu se před několika dny objevil také nový článek Michaela Hausera Kritika anarchické moci. Autor, jak je jeho obyčejem, se v článku zaměřuje na kritiku postmodernismu.
Postmodernismus vznikl jako kritický myšlenkový směr, jenž se mimo jiné stavěl do opozice proti kapitalismu a politické moci, která ho prý podpírá — moci založené údajně na velkých vyprávěních, na hierarchičnosti a disciplíně. Tato moc má být narušována a podvracena emancipačními hnutími, která mají podvratný potenciál. Zpočátku to snad do jisté míry platilo.
Hauser se v článku snaží poukázat na to, že dnešní svět a současná moc kapitálu už nestojí na pevném řádu a na hierarchii. Postmodernismus proto již nepředstavuje subverzi vůči kapitalismu. Naopak, úspěšně probíhá fúze postmodernismu a autoritářství, a to vše na bázi kapitalismu. Jako příklad uvádí Putinovo Rusko, kde se postmoderní filosofie stává novou intelektuální módou, aniž by Putinově politice nějak překážela.
Postmodernismus je prý v jistém aspektu vrcholným ztělesněním ducha kapitalismu, neboť vyjadřuje naplnění jeho tendencí k rozpouštění ustálených vazeb, vztahů a entit, tak jak to nakonec známe z Manifestu komunistické strany („vše trvalé se mění v páru, vše posvátné se znesvěcuje...“).
Uprostřed záplavy cizojazyčných filosofických termínů (což je pro autora charakteristické) v článku dominují tři slova na „a“, jejichž vzájemnou souvislost předpokládali už Platón a Aristoteles: anarchie, ataxie, anomie, které významově představují neomezenou (nemíšenou) svobodu. V podstatě zde běží o jedno a totéž — o absenci moci, řádu, zákona. Platón a Aristoteles vnímali jejich určitou spojitost s demokracií.
Hauser vidí spojitost mezi postmodernismem a anarchickou tradicí. Úmyslně nepíše přímo o anarchismu — čili o konkrétním politickém myšlení a hnutí moderní Evropy, ale jen o jakýchsi anarchických prvcích, které se ve společnosti objevovaly už od starověku a některé z nich nabývaly i filosofické podoby.
Hauser v článku jmenuje odpovídající filosofické směry: stoikové, hédonikové, epikurejci a především kynikové. Představitelé těchto filosofických směrů kritizovali zavedené normy nadvlády a autority, zejména otroctví. Způsobem, kterým chtěli čelit moci, se mělo stát osvojení etického ideálu, jenž se stává vyšším měřítkem, než je autorita vládce nebo daných zákonů.
Smysl vzpoury
Autor v článku přímo nepopírá možnost osvojení si takového etického ideálu, který se může stát vyšším měřítkem, než je autorita běžných zákonů, i když dále naznačuje, jak je to obtížné uprostřed systému, který stojí na odlišných principech. Anarchické prvky se objevovaly v lidových povstáních, která neměla v úmyslu převzít moc, ale domoci se jen svých práv — toho, nač podle svého úsudku měli právo. Uvádí příklad, jakým způsobem se chudí v minulosti domohli reformy daného politického řádu.
Oproti anarchické tradici vyzvedává Hauser tzv. telearchickou tradici. Telearchie znamená podřízení neohraničené svobody smyslu (telos). Tuto telearchickou tradici nalézá ve starověku ve Spartakově povstání, které podle jeho slov vydrželo „poměrně dlouho“. Hauser pomíjí tradiční marxistické důvody (úroveň rozvoje výrobních sil a od nich odvozených výrobních vztahů), proč ve starověku nebylo možné vybudovat žádnou formu humánnějšího systému. Všechny anarchické pokusy osvobodit se prý nakonec ztroskotaly na faktu, že jakýkoliv odpor proti řádu se bez řádu rozpadne. Trojité „a“ (anarchie, ataxie, anomie) spojené s touhou po neohraničené svobodě vyústí vždy v jakési anarchické fátum. Nepřekonatelný osud.
Nicméně se současnou kapitalistickou mocí se anomie i ataxie dokáží bezprostředně propojovat — jako příklad uvádí politickou strategii Putinova poradce Vladimira Surkova. Moc současného systému tedy neplyne z řádu. Hauser v článku píše: „Narušovat poslední zbytky řádu a systému, přestupovat dávno vyhaslé normy, provádět transgresi vymazaných hranic a příkazů nebo ničit rozvrácenou státní strukturu je dnes výrazem konformismu, který sám sebe považuje za radikalismus. Je to konformní radikalismus, který ve svých stoupencích vyvolává pocit vzdoru, subverze, svobody, ale svými účinky vykonává to, co slouží vládnoucím formám moci“.
↗
V debatách o rebeliích a hledání jejich smyslu se připomíná také povstání Spartaka. Foto youtube.com
Hauser tedy vidí řád jako něco, bez čeho nelze novou společnost vybudovat, ale co se zároveň v současném kapitalismu rozkládá. Nevěří, že je možné zakládat anarchistické komuny, v nichž by člověk jednal a žil, jako kdyby osvobozená společnost již existovala, komuny, kde by vládly jiné mezilidské vztahy než ve zbytku světa. Prý to není možné uprostřed třídní společnosti, ale je zapotřebí přechodného období, podepřeného — jak jinak — než vládou zákona. Což ostatně my, pamětníci minulého režimu, dobře známe ze školy. Víme také, že tímto přechodným řádem měl být právě onen „reálný socialismus“, a víme, jak to s ním nakonec dopadlo. Hauser vlastně v jistém smyslu kritizuje anarchii z pozice čistého komunisty. Určitě si ale nepřeje žádný návrat do minulosti.
Jinak se zdá, že autorova kritika postmodernismu vyrůstá daleko více z postmodernismu samého (tedy z postmoderních kritiků kapitalismu) než z původního marxismu, který by samozřejmě nemohl pominout ekonomii, zejména výrobní způsob, a také Marxův předpoklad, že systém sám od sebe spěje k jakýmsi hranicím své existence, za nimiž se otevírá něco nového. Ale dejme tomu, že v historický materialismus dnes už nikdo nevěří.
Možná by se z pozice Hauserova čtenáře dalo také namítnout, že to s tou kapitalistickou anarchií nebude tak docela pravda. Ani kapitalismus nemůže fungovat bez jistého základního řádu (nebo spíš pořádku). Úplná anomie by mu v tom překážela. Ovšem etický ideál od něj nečekejme, i když pro vznik nového systému je mimořádně důležitý. Ten je zapotřebí si osvojit z jiného zdroje.
Souhlasím s tím, že je třeba chránit moc zákona, aby se svět nepropadl do anomie, ale nevím, jakou cestou, když podíl na moci téměř vždy znamená podíl na jejích špatnostech. Z textu není jasné, jaké cesty z postmodernismu chce Hauser hledat nebo co vlastně očekává od levice. Zda doufá v nějakou novou revoluci, která nastolí nové přechodné období od kapitalismu k socialismu, když nevěří, že je možné uvnitř systému zakládat komuny s úplně jinými vzájemnými vztahy?
Já na rozdíl od něj věřím, že je (nebo časem bude) možné podobné komuny vytvářet, ať už na bázi společné práce nebo jiného společného směřování. Že je možné uprostřed tohoto světa vytvářet základy nového systému, které budou postupně růst navzdory dominantnímu systému a stanou se základem nové společnosti. Ta začne být schopna plně fungovat, až budou všichni lidé způsobilí v ní žít.
Zdá se však, že bez oné telearchie, čili dobrovolného podřízení smyslu, se ta nová společnost nemůže obejít, že bez toho člověk nikam nepokročí, nevstoupí do jiného způsobu bytí. K tomu společnému smyslu by však musel dospět každý jedinec sám, i když ne zcela bez pomoci druhých, aby společný smysl byl v souladu také s jeho osobním smyslem. Nemůže mu to být dáno příkazem nebo tlakem z vnějšku.
Měli bychom si proto položit otázku: Jsme něčeho takového my, postmoderní lidé, schopni? A co nám může pomoci v tom, abychom byli? Měla by se levice v širokém pojetí významu toho slova pokoušet spíš o nový (vnější) politický řád, nebo by se měla víc zajímat o to, jak může člověk dospět k vnitřnímu řádu a ke smyslu své existence?
Diskuse
JP
Klobouk dolů, paní Hájková, to je opravdu velice výstižná recenze, sám nevím o ničem, co bych v dané souvislosti mohl napsat lépe (zato mě napadá celá řada věcí, které bych dozajista napsal hůře, či přinejmenším méně přesvědčivě). Především bych ocenil Vaši kritiku Hauserova konceptu z hlediska marxistické teorie. Přesně tohle jsem ostatně sám svého času Hauserovi vytkl v mé recenzi jeho "Cest z postmodernismu": že ačkoli tak nějak z Marxe vychází, nakonec se u něj ztrácí právě to, co vytváří nejvlastnější jádro marxistického pojetí společnosti a dějin.
Hauser je velice precizní a objevný myslitel, vše co říká a píše je tak nějak naprosto správné; nicméně na straně druhé zřejmě trpí zcela klasickým akademismem. Tedy vírou, že když něco souhlasí ve složitých a vycizelovaných myšlenkových modelech a konstrukcích, že to tak bez dalšího musí odpovídat i skutečnému životu. Ten je ale často někde naprosto jinde.
Konkrétně, Hauser se podle mého názoru nechal až příliš pohltit moderním (či spíše: módním) psychologizováním filozofie: na místo ontologie, učení o vlastním bytí, nastupuje žonglování s psychologickými pojmy a psychickými prožitky. (Karel Marx by jeho způsob analýzy společnosti sotva charakterizoval jiným způsobem, než že je to zase další filozof, který "staví svět z nohou na hlavu".)
Ve věci samé: jak řečeno Hauser má vlastně ve všem pravdu, v prvé řadě bych s ním naprosto souhlasil ohledně oné "telearchie" - tedy že jediná možná cesta vpřed může jít jedině nějakým prostředkem či spíše syntézou mezi autonomií jednotlivce na straně jedné, a společně sdíleným cílem, který generuje řád, kterému se všichni (ve jménu tohoto cíle) v zásadě dobrovolně podřizují.
Problém je ovšem v tom, že Hauser vlastně žádným způsobem nenaznačuje, v čem konkrétně by takovýto společně sdílený cíl mohl spočívat. To jediné co v dané souvislosti uvádí je "spravedlnost"; což je hodnota sice bezpochyby ušlechtilá, nicméně jako vůdčí idea mající schopnost r e á l n ě umravnit veškerou společnost (i s jejími anarchistickými tendencemi) se to jeví velice málo nosným základem.
Dále naprosto sdílím Hauserův názor, že současný stav (ať už tento definujeme jakkoli, jako "kapitalismus" či "postmodernismus") není možno překonat prostřednictvím nějakých komunit snažících se o nějaký nový, solidární způsob existence.
Takovéto komunity mohou sice svým způsobem anticipovat nějaký humánnější způsob lidské existence; ale nikdy nemohou být samy o sobě samonosné. To jest, nikdy nemohou mít ten potenciál vytvořit právě onen "řád", který by byl schopen unést celou tu obrovskou stavbu společenských, ale i - především - ekonomických vztahů a struktur. Tyto "komunity" by mohly až tehdy získat na skutečné síle, když by samotný stávající systém existence celé společnosti přešel na nějakou principiálně novou existenční základnu.
------------------------------
Co se té Hauserovy - víceméně centrální - téze o kompatibilitě či dokonce symbióze stávající - kapitalistické - moci s anarchistickými prvky týče: opět platí, v zásadě má Hauser naprostou pravdu. Je tomu skutečně tak, že naprostá většina toho co se dnes prezentuje jako "revolta" vůči stávajícímu systému, je ve skutečnosti jenom víceméně pubertálním střečkováním, které nemá sebemenší šanci současným systémem jakkoli otřást.
A Hauser má - a to bych zcela obzvláště podtrhl - naprostou pravdu i v tom, že vůči stávajícímu systému je nakonec daleko subverzivnějším aktem, když se začne naopak volat po "obnovení řádu". Za předpokladu ovšem, že se tímto "řádem" nemyslí jenom ryze konzervativní nostalgie po obnovení fixních, hierarchických struktur moci a jejího výkonu, nýbrž naopak obnovení pravého řádu věcí lidských, založeného na autenticky humánních hodnotách. (Právě tohle má Hauser zřejmě na mysli svým voláním po "spravedlnosti".)
Ovšem na straně druhé bych měl určitou pochybnost o tom, že stávající - kapitalistický - režim tento postmodernistický anarchismus vyhledává záměrně.
Tady je nutno uvědomit si pravou podstatu současného systému, tedy kapitalismu: ten je sám svým způsobem rozpolcený, je stejně tak hierarchický jako anarchický. To není nakonec naprosto nic objevného, stačí vzpomenout si jak Marx charakterizoval kapitalismus jako negaci feudalismu: kapitalismus na straně jedné potřebuje individuálně svobodného dělníka schopného pracovat dnes tady a zítra tam, podle momentálních potřeb kapitálu; a proto tohoto pracovníka osvobozuje od všech jeho feudálních pout a závislostí.
Na straně druhé ale ten samý kapitalismus potřebuje člověka-dělníka, který se naprosto p o d ř i z u j e potřebám a cílům kapitálu.
Takže jak vidět, kapitalismus sám má v sobě ten podvojný charakter: anarchismus stejně tak jako moment podřízenosti, který jako takový ovšem vyžaduje pevný řád.
Kapitalismus tedy nakonec sám osciluje mezi těmito dvěma jeho základními momenty či potřebami; přičemž ideální pro něj je vlastně právě ta současná, "postmodernistická" podoba: anarchismus ve sféře individuálních aktech jednotlivců, ale tuhá podřízenost ve věci samé: tedy všude tam, kde se jedná o "opravdu důležité" věci, jako jsou peníze a reálná moc.
Hauser je velice precizní a objevný myslitel, vše co říká a píše je tak nějak naprosto správné; nicméně na straně druhé zřejmě trpí zcela klasickým akademismem. Tedy vírou, že když něco souhlasí ve složitých a vycizelovaných myšlenkových modelech a konstrukcích, že to tak bez dalšího musí odpovídat i skutečnému životu. Ten je ale často někde naprosto jinde.
Konkrétně, Hauser se podle mého názoru nechal až příliš pohltit moderním (či spíše: módním) psychologizováním filozofie: na místo ontologie, učení o vlastním bytí, nastupuje žonglování s psychologickými pojmy a psychickými prožitky. (Karel Marx by jeho způsob analýzy společnosti sotva charakterizoval jiným způsobem, než že je to zase další filozof, který "staví svět z nohou na hlavu".)
Ve věci samé: jak řečeno Hauser má vlastně ve všem pravdu, v prvé řadě bych s ním naprosto souhlasil ohledně oné "telearchie" - tedy že jediná možná cesta vpřed může jít jedině nějakým prostředkem či spíše syntézou mezi autonomií jednotlivce na straně jedné, a společně sdíleným cílem, který generuje řád, kterému se všichni (ve jménu tohoto cíle) v zásadě dobrovolně podřizují.
Problém je ovšem v tom, že Hauser vlastně žádným způsobem nenaznačuje, v čem konkrétně by takovýto společně sdílený cíl mohl spočívat. To jediné co v dané souvislosti uvádí je "spravedlnost"; což je hodnota sice bezpochyby ušlechtilá, nicméně jako vůdčí idea mající schopnost r e á l n ě umravnit veškerou společnost (i s jejími anarchistickými tendencemi) se to jeví velice málo nosným základem.
Dále naprosto sdílím Hauserův názor, že současný stav (ať už tento definujeme jakkoli, jako "kapitalismus" či "postmodernismus") není možno překonat prostřednictvím nějakých komunit snažících se o nějaký nový, solidární způsob existence.
Takovéto komunity mohou sice svým způsobem anticipovat nějaký humánnější způsob lidské existence; ale nikdy nemohou být samy o sobě samonosné. To jest, nikdy nemohou mít ten potenciál vytvořit právě onen "řád", který by byl schopen unést celou tu obrovskou stavbu společenských, ale i - především - ekonomických vztahů a struktur. Tyto "komunity" by mohly až tehdy získat na skutečné síle, když by samotný stávající systém existence celé společnosti přešel na nějakou principiálně novou existenční základnu.
------------------------------
Co se té Hauserovy - víceméně centrální - téze o kompatibilitě či dokonce symbióze stávající - kapitalistické - moci s anarchistickými prvky týče: opět platí, v zásadě má Hauser naprostou pravdu. Je tomu skutečně tak, že naprostá většina toho co se dnes prezentuje jako "revolta" vůči stávajícímu systému, je ve skutečnosti jenom víceméně pubertálním střečkováním, které nemá sebemenší šanci současným systémem jakkoli otřást.
A Hauser má - a to bych zcela obzvláště podtrhl - naprostou pravdu i v tom, že vůči stávajícímu systému je nakonec daleko subverzivnějším aktem, když se začne naopak volat po "obnovení řádu". Za předpokladu ovšem, že se tímto "řádem" nemyslí jenom ryze konzervativní nostalgie po obnovení fixních, hierarchických struktur moci a jejího výkonu, nýbrž naopak obnovení pravého řádu věcí lidských, založeného na autenticky humánních hodnotách. (Právě tohle má Hauser zřejmě na mysli svým voláním po "spravedlnosti".)
Ovšem na straně druhé bych měl určitou pochybnost o tom, že stávající - kapitalistický - režim tento postmodernistický anarchismus vyhledává záměrně.
Tady je nutno uvědomit si pravou podstatu současného systému, tedy kapitalismu: ten je sám svým způsobem rozpolcený, je stejně tak hierarchický jako anarchický. To není nakonec naprosto nic objevného, stačí vzpomenout si jak Marx charakterizoval kapitalismus jako negaci feudalismu: kapitalismus na straně jedné potřebuje individuálně svobodného dělníka schopného pracovat dnes tady a zítra tam, podle momentálních potřeb kapitálu; a proto tohoto pracovníka osvobozuje od všech jeho feudálních pout a závislostí.
Na straně druhé ale ten samý kapitalismus potřebuje člověka-dělníka, který se naprosto p o d ř i z u j e potřebám a cílům kapitálu.
Takže jak vidět, kapitalismus sám má v sobě ten podvojný charakter: anarchismus stejně tak jako moment podřízenosti, který jako takový ovšem vyžaduje pevný řád.
Kapitalismus tedy nakonec sám osciluje mezi těmito dvěma jeho základními momenty či potřebami; přičemž ideální pro něj je vlastně právě ta současná, "postmodernistická" podoba: anarchismus ve sféře individuálních aktech jednotlivců, ale tuhá podřízenost ve věci samé: tedy všude tam, kde se jedná o "opravdu důležité" věci, jako jsou peníze a reálná moc.
JP
Kde bych Vám ale poněkud protiřečil, paní Hájková, to by bylo Vaše tvrzení, že kapitalismus nevytváří žádnou etiku. To se takhle jednoznačně opravdu říci nedá.
Už jsem zmínil vnitřně rozpolcenou podstatu kapitalismu; a ta se projevuje i v oblasti etiky. Této vnitřní rozpolcenosti si byl naprosto přesně vědom Hegel: ten společnost kapitalismu (kterou on nazýval "občanskou společností v materiálním smyslu") na jedné straně charakterizoval jako principiálně deficitní ("duchovní říše zvířat"), v důsledku jejího imanentního obhroublého materialismu a egoismu; ale na straně druhé dovozoval, že p r á v ě tím každodenním ryze ekonomickým stykem tento "materiální občan" pochopí nutnost existence vyššího řádu.
To jest: tento "materiální občan" sice sám není schopen tento vyšší řád vytvořit, neboť je příliš polapen ve svém komerčním egoismu; ale alespoň p o c h o p í, že takový vyšší řád zde latentně existuje, a že je nutno ho zavést.
Konkrétně to pak pro nás znamená: kapitalismus (rozvinutý) skutečně v lidech podporuje takové - etické - hodnoty jako je určitá spolehlivost v jednání (nezbytná pro fungující ekonomické vztahy), respekt k druhému (v kapitalismu je každý alespoň formálně rovnocenným účastníkem smluvních vztahů), svoboda jakožto všeobecně uznávaná hodnota (účastníci ekonomických vztahů jsou principiálně autonomní, tedy svobodní).
Takže se opravdu nedá říci, že by kapitalismus nevytvářel vůbec žádnou etiku; jde o to, že je to etika konec konců pouze formální, tedy omezená principiálně jenom na vnější atributy lidského žití.
Už jsem zmínil vnitřně rozpolcenou podstatu kapitalismu; a ta se projevuje i v oblasti etiky. Této vnitřní rozpolcenosti si byl naprosto přesně vědom Hegel: ten společnost kapitalismu (kterou on nazýval "občanskou společností v materiálním smyslu") na jedné straně charakterizoval jako principiálně deficitní ("duchovní říše zvířat"), v důsledku jejího imanentního obhroublého materialismu a egoismu; ale na straně druhé dovozoval, že p r á v ě tím každodenním ryze ekonomickým stykem tento "materiální občan" pochopí nutnost existence vyššího řádu.
To jest: tento "materiální občan" sice sám není schopen tento vyšší řád vytvořit, neboť je příliš polapen ve svém komerčním egoismu; ale alespoň p o c h o p í, že takový vyšší řád zde latentně existuje, a že je nutno ho zavést.
Konkrétně to pak pro nás znamená: kapitalismus (rozvinutý) skutečně v lidech podporuje takové - etické - hodnoty jako je určitá spolehlivost v jednání (nezbytná pro fungující ekonomické vztahy), respekt k druhému (v kapitalismu je každý alespoň formálně rovnocenným účastníkem smluvních vztahů), svoboda jakožto všeobecně uznávaná hodnota (účastníci ekonomických vztahů jsou principiálně autonomní, tedy svobodní).
Takže se opravdu nedá říci, že by kapitalismus nevytvářel vůbec žádnou etiku; jde o to, že je to etika konec konců pouze formální, tedy omezená principiálně jenom na vnější atributy lidského žití.
AM
April 16, 2017 v 18.10
Nebyl bych tak shovívavý pane Poláčku, ten Hauserův článek je velmi špatný.
Vždyť už to primární vymezení "svoboda v čistém smyslu bez stop omezení" versus "hierarchie a disciplinace" je úplně pomýlený, jak sám uvádíte.
To je jako říkat, že se lidstvo skládá čistě z dobrých a špatných lidí.
Jen několik banálních konstatování - např. že Hip Hop není revolta - zabalených do filozofického jazyka.
Vždyť už to primární vymezení "svoboda v čistém smyslu bez stop omezení" versus "hierarchie a disciplinace" je úplně pomýlený, jak sám uvádíte.
To je jako říkat, že se lidstvo skládá čistě z dobrých a špatných lidí.
Jen několik banálních konstatování - např. že Hip Hop není revolta - zabalených do filozofického jazyka.
April 16, 2017 v 20.23
Kapitalismus jistě anarchii nevyhledává záměrně. Však tam píšu, že bez určitého základního řádu či pořádku by ani nemohl fungovat (a řád s etikou souvisí). Víme dokonce (máme historické zkušenosti), že kapitalismu nepřekáží ani autoritativní řád, na kterém ovšem Hauser jistě zájem nemá. Na druhé straně, u demokracie zase Platón vidí jistou souvislost s anarchií.
Ono je to všechno složité, jak naznačuje pan Morbicer. Svým způsobem bychom mohli říct, že kapitalismus je také telearchický, že je to vláda smyslu. Ovšem tím smyslem není nic jiného než zisk. Jemu se totiž v kapitalismu úplně všechno podřizuje a těžko můžeme od tohoto systému čekat jiný smysl.
Ano, Hauser nic takového jako nový společný smysl nepředkládá, to je fakt, pane Poláčku. Je někdo něčeho takového vůbec schopen?
Ale pokud jde o tu komunitu - myslím si, že v menší komunitě se dá nalézt společný smysl snadněji než jaksi celosvětově. Podle mého názoru tak může i demokracie fungovat lépe.
Ono je to všechno složité, jak naznačuje pan Morbicer. Svým způsobem bychom mohli říct, že kapitalismus je také telearchický, že je to vláda smyslu. Ovšem tím smyslem není nic jiného než zisk. Jemu se totiž v kapitalismu úplně všechno podřizuje a těžko můžeme od tohoto systému čekat jiný smysl.
Ano, Hauser nic takového jako nový společný smysl nepředkládá, to je fakt, pane Poláčku. Je někdo něčeho takového vůbec schopen?
Ale pokud jde o tu komunitu - myslím si, že v menší komunitě se dá nalézt společný smysl snadněji než jaksi celosvětově. Podle mého názoru tak může i demokracie fungovat lépe.
JV
Polemiku pana Hausera jsem nečetl, proto se k hlavní části článku paní Hájkové nemohu vyjadřovat. Chtěl bych však vyzdvihout poslední dva odstavce jejího článku.
Společnost skutečně není schopna dospět ke spokojenosti, tedy k obecnému dobru, bez toho, aby její členové dobrovolně přijali za svůj nějaký řád, který bude platit pro všechny.
Křesťanství si je tohoto poznání dobře vědomo a proto přichází s ideou ničím nepodmíněné lásky jednoho člověka ke všem ostatním. Dobro druhého staví nad dobro osobní.
A pak také přichází s požadavkem lásky k Bohu. Je si totiž dobře vědomo toho, že zdrojem lásky je jenom Bůh. Křesťanství ví, že pouze Bůh je pevným vztažným bodem, v němž člověk uskutečňující ideál lásky k druhým lidem nachází svou oporu v tomto nelehkém úkolu.
Samotná láska bez ničeho dalšího však dobro všech uskutečnit nemůže. Musí být lidmi přijata. V tom my lidé, bohužel, stále selháváme.
Ideál lásky ke druhým a k Bohu je tu však stále. Nikdy nebyl oslaben, nikdy nezanikne. A protože láska má svůj domov v nejhlubším nitru člověka a jejím zdrojem je samotný Stvořitel našeho světa, nelze ji ničím nahradit.
Dobro lidské společnosti nepřinese žádná ideologie, žádný filosofický ani administrativní koncept, žádný právní kodex, ale jedině láska. Láska námi lidmi přijatá a námi lidmi žitá.
Váš Jiří Vyleťal
Společnost skutečně není schopna dospět ke spokojenosti, tedy k obecnému dobru, bez toho, aby její členové dobrovolně přijali za svůj nějaký řád, který bude platit pro všechny.
Křesťanství si je tohoto poznání dobře vědomo a proto přichází s ideou ničím nepodmíněné lásky jednoho člověka ke všem ostatním. Dobro druhého staví nad dobro osobní.
A pak také přichází s požadavkem lásky k Bohu. Je si totiž dobře vědomo toho, že zdrojem lásky je jenom Bůh. Křesťanství ví, že pouze Bůh je pevným vztažným bodem, v němž člověk uskutečňující ideál lásky k druhým lidem nachází svou oporu v tomto nelehkém úkolu.
Samotná láska bez ničeho dalšího však dobro všech uskutečnit nemůže. Musí být lidmi přijata. V tom my lidé, bohužel, stále selháváme.
Ideál lásky ke druhým a k Bohu je tu však stále. Nikdy nebyl oslaben, nikdy nezanikne. A protože láska má svůj domov v nejhlubším nitru člověka a jejím zdrojem je samotný Stvořitel našeho světa, nelze ji ničím nahradit.
Dobro lidské společnosti nepřinese žádná ideologie, žádný filosofický ani administrativní koncept, žádný právní kodex, ale jedině láska. Láska námi lidmi přijatá a námi lidmi žitá.
Váš Jiří Vyleťal
HZ
April 17, 2017 v 8.52
S těmi "komunami", či ostrůvky alternativního způsobu života, bych si nebyla tak jistá. Jako u všech hnutí, přicházejících zdola.
Není například zánik feudalismu příběhem o tom, jak jisté prvky, zprvu zdánlivě nepodstatné pro chod celého hierarchického systému, postupně nabíraly potenciál změny, až nakonec ovládly ekonomické vztahy a struktury? Reprezentativní podoba systému pak byla nakonec jen prázdnou slupkou a její odstranění bylo víceméně formální záležitostí.
Není například zánik feudalismu příběhem o tom, jak jisté prvky, zprvu zdánlivě nepodstatné pro chod celého hierarchického systému, postupně nabíraly potenciál změny, až nakonec ovládly ekonomické vztahy a struktury? Reprezentativní podoba systému pak byla nakonec jen prázdnou slupkou a její odstranění bylo víceméně formální záležitostí.
JP
Bohužel, paní Zemanová, tady musím konstatovat, že Karel Marx by Vám učinil přesně tu samou výtku, jakou jsem zmínil výše v souvislosti s metodou M. Hausera: totiž že sociální realitu stavíte na hlavu.
To znamená: ten přechod od feudalismu ke kapitalismu se neudál proto, že se zde vytvořily nějaké "ostrůvky odporu", které pak čím dál tím více nabývaly na síle; nýbrž přesně naopak, n a p ř e d došlo ke zcela reálným změnám v materiálním životě společnosti, to je ve způsobu produkce, která měla za svůj důsledek i odpovídající změny v reálném životě lidí; a teprve p o t é - jako důsledek těchto reálných změn - docházelo i ke změnám ve vědomí lidí. Takže ti lidé začali vytvářet ty své "komunity", které směřovaly už k tomu novému, historicky pokrokovějšímu společenskému (a ekonomickému) řádu.
Jednou větou: primární hnací silou těchto změn nebylo vědomí lidí, nýbrž reálné společenské bytí.
A proto i dnes je stejně tak málo možno vkládat nějaké reálné naděje do komunit, snažících se nějakým způsobem překonat logiku kapitálu. Samozřejmě, ti účastníci těchto komunit mohou osobně prožívat pozitivní pocity z toho, že právě oni jsou ti "prohlédnuvší", kteří se už nenechají ovládat kapitalismem, a kteří už jsou někde jinde; ale opakuji znovu, dokud tady nebudeme mít ten zcela reálný posun v té Marxově proslulé "materiální základně" společnosti, pak všechno zůstane jenom u těchto izolovaných oáz, a u jejich snění o lepším světě.
V jednom jediném případě by tyto komunity mohly mít naději na další růst své četnosti i svého vlivu: kdyby byly odrazem, reflexí právě už probíhajících změn v té "materiální základně". Čistě teoreticky (či spíše: v čistě abstraktní rovině) nelze vyloučit, že by tomu tak mohlo být. Dozajista, současný kapitalismus obsahuje celou řadu krizových faktorů, které ukazují na to že to naprosto není nějaký dokonalý, vnitřně bezrozporný systém. A že je docela dobře možné (a zcela žádoucí), aby byl nahrazen nějakým systémem a řádem lepším, humánnějším, smysluplnějším.
Ale - na to poukazuji znovu a znovu - vše hovoří pro to, že my v této fázi lidských dějin stojíme přece jenom před principiálně zcela novou situací, která se zásadně liší od všech (revolučních) situací dříve.
Dříve totiž tu půdu pro změnu připravoval právě ten samočinný mechanismus "vývoje výrobních sil" (abych ještě jednou sáhl do pojmového aparátu marxismu). Ty politické a sociální struktury pak už nemusely podniknout v zásadě nic více, nežli se jenom přizpůsobit tomu už proběhlému (či přinejmenším právě probíhajícímu) procesu změn v oné "materiální základně".
Jenže, to principiálně nové dnes je to, že už se na nějaký takový samovolný automatismus změn spoléhat nemůžeme. Ten přechod od kapitalismu k - doufejme - lepšímu řádu nebude samovolný; naopak, lidstvo samo tu musí vytvořit principiálně n o v o u skutečnost.
Uvědomme si: všechny dosavadní společensko-ekonomické formace byly založeny na zcela p ř i r o z e n é touze člověka po vlastním prospěchu. Kapitalismus není nakonec ničím jiným, nežli vrcholným, nejdokonalejším stadiem a formou tohoto usilování lidského individua po vlastním prospěchu.
Jestliže tedy chceme nějaký principiálně jiný řád - pak v prvé řadě musíme nějakým způsobem překonat, zlomit, či přinejmenším zmírnit a spoutat toto "přirozené" pachtění člověka po jeho vlastním individuálním, a tedy přinejmenším latentně egoistickém prospěchu.
Ten příští společenský systém a řád - má-li být opravdu pokrokovější a humánnější - tedy nevyhnutelně musí mít v tomto smyslu umělý, "nepřirozený" charakter.
Právě z toho důvodu nelze očekávat, že ta změna (či revoluce) k němu nastane nějak samovolně. A že tedy ty zmíněné komunity by se mohly jenom vézt na této svou vlastní silou se pohybující a valící vlně změn.
- Právě tady se ostatně zcela zásadní chyby ve svých propočtech ohledně komunistické revoluce dopustil Karel Marx: on ji za přirozenou a nevyhnutelnou považoval právě proto, že se domníval, že ona učiní zadost této primární touze člověka po vlastním - materiálním - prospěchu. To byly ty jeho sliby respektive vize o "prýštícím společenském bohatství" za komunismu.
K tomuto neustálému růstu materiálního bohatství nejenže nemůže dojít (v té příští společnosti) - ale co více, ono k němu ani dojít n e s m í. Protože jinak bychom neměli fakticky nic jiného nežli stávající kapitalismus s jeho hyperkonzumismem, jenom v jakési kolektivní podobě. (Budiž na omluvu Marxe řečeno, že on opravdu dost dobře neměl možnost si představit, jak tomu konzumnímu běsnění mohou zcela propadnout široké vrstvy společnosti, včetně té jeho "dělnické třídy".)
To znamená: ten přechod od feudalismu ke kapitalismu se neudál proto, že se zde vytvořily nějaké "ostrůvky odporu", které pak čím dál tím více nabývaly na síle; nýbrž přesně naopak, n a p ř e d došlo ke zcela reálným změnám v materiálním životě společnosti, to je ve způsobu produkce, která měla za svůj důsledek i odpovídající změny v reálném životě lidí; a teprve p o t é - jako důsledek těchto reálných změn - docházelo i ke změnám ve vědomí lidí. Takže ti lidé začali vytvářet ty své "komunity", které směřovaly už k tomu novému, historicky pokrokovějšímu společenskému (a ekonomickému) řádu.
Jednou větou: primární hnací silou těchto změn nebylo vědomí lidí, nýbrž reálné společenské bytí.
A proto i dnes je stejně tak málo možno vkládat nějaké reálné naděje do komunit, snažících se nějakým způsobem překonat logiku kapitálu. Samozřejmě, ti účastníci těchto komunit mohou osobně prožívat pozitivní pocity z toho, že právě oni jsou ti "prohlédnuvší", kteří se už nenechají ovládat kapitalismem, a kteří už jsou někde jinde; ale opakuji znovu, dokud tady nebudeme mít ten zcela reálný posun v té Marxově proslulé "materiální základně" společnosti, pak všechno zůstane jenom u těchto izolovaných oáz, a u jejich snění o lepším světě.
V jednom jediném případě by tyto komunity mohly mít naději na další růst své četnosti i svého vlivu: kdyby byly odrazem, reflexí právě už probíhajících změn v té "materiální základně". Čistě teoreticky (či spíše: v čistě abstraktní rovině) nelze vyloučit, že by tomu tak mohlo být. Dozajista, současný kapitalismus obsahuje celou řadu krizových faktorů, které ukazují na to že to naprosto není nějaký dokonalý, vnitřně bezrozporný systém. A že je docela dobře možné (a zcela žádoucí), aby byl nahrazen nějakým systémem a řádem lepším, humánnějším, smysluplnějším.
Ale - na to poukazuji znovu a znovu - vše hovoří pro to, že my v této fázi lidských dějin stojíme přece jenom před principiálně zcela novou situací, která se zásadně liší od všech (revolučních) situací dříve.
Dříve totiž tu půdu pro změnu připravoval právě ten samočinný mechanismus "vývoje výrobních sil" (abych ještě jednou sáhl do pojmového aparátu marxismu). Ty politické a sociální struktury pak už nemusely podniknout v zásadě nic více, nežli se jenom přizpůsobit tomu už proběhlému (či přinejmenším právě probíhajícímu) procesu změn v oné "materiální základně".
Jenže, to principiálně nové dnes je to, že už se na nějaký takový samovolný automatismus změn spoléhat nemůžeme. Ten přechod od kapitalismu k - doufejme - lepšímu řádu nebude samovolný; naopak, lidstvo samo tu musí vytvořit principiálně n o v o u skutečnost.
Uvědomme si: všechny dosavadní společensko-ekonomické formace byly založeny na zcela p ř i r o z e n é touze člověka po vlastním prospěchu. Kapitalismus není nakonec ničím jiným, nežli vrcholným, nejdokonalejším stadiem a formou tohoto usilování lidského individua po vlastním prospěchu.
Jestliže tedy chceme nějaký principiálně jiný řád - pak v prvé řadě musíme nějakým způsobem překonat, zlomit, či přinejmenším zmírnit a spoutat toto "přirozené" pachtění člověka po jeho vlastním individuálním, a tedy přinejmenším latentně egoistickém prospěchu.
Ten příští společenský systém a řád - má-li být opravdu pokrokovější a humánnější - tedy nevyhnutelně musí mít v tomto smyslu umělý, "nepřirozený" charakter.
Právě z toho důvodu nelze očekávat, že ta změna (či revoluce) k němu nastane nějak samovolně. A že tedy ty zmíněné komunity by se mohly jenom vézt na této svou vlastní silou se pohybující a valící vlně změn.
- Právě tady se ostatně zcela zásadní chyby ve svých propočtech ohledně komunistické revoluce dopustil Karel Marx: on ji za přirozenou a nevyhnutelnou považoval právě proto, že se domníval, že ona učiní zadost této primární touze člověka po vlastním - materiálním - prospěchu. To byly ty jeho sliby respektive vize o "prýštícím společenském bohatství" za komunismu.
K tomuto neustálému růstu materiálního bohatství nejenže nemůže dojít (v té příští společnosti) - ale co více, ono k němu ani dojít n e s m í. Protože jinak bychom neměli fakticky nic jiného nežli stávající kapitalismus s jeho hyperkonzumismem, jenom v jakési kolektivní podobě. (Budiž na omluvu Marxe řečeno, že on opravdu dost dobře neměl možnost si představit, jak tomu konzumnímu běsnění mohou zcela propadnout široké vrstvy společnosti, včetně té jeho "dělnické třídy".)
JP
April 17, 2017 v 11.36
Ostatně právě tohle je to, co zcela zásadně postrádám u Hausera: že naprosto ničím nepřispívá k rozřešení té základní otázky, jakým způsobem dovést ke změně tu "materiální základnu". A co hůře, že on zřejmě vůbec nepovažuje za potřebné, se takovouto otázkou zabývat.
On si je sice její existence v zásadě vědom (alespoň to u něj ještě z marxistického dědictví přetrvalo); ale veškeré možnosti změn hledá už jenom ve sféře vědomí. Právě proto vytváří spekulativní konstrukce s "prožitkem smrti", s "negací negace" atd.atd. - protože nakonec z marxismu doopravdy převzal jenom kritiku kapitalismu, ale jinak zřejmě plně přesedlal na módní vlnu postmarxistického psychologismu (Lacan, Deleuze, Žižek, atd.atd.), kde veškerých změn se má dosáhnout jenom prostřednictvím změny psychických prožitků lidského individua.
On si je sice její existence v zásadě vědom (alespoň to u něj ještě z marxistického dědictví přetrvalo); ale veškeré možnosti změn hledá už jenom ve sféře vědomí. Právě proto vytváří spekulativní konstrukce s "prožitkem smrti", s "negací negace" atd.atd. - protože nakonec z marxismu doopravdy převzal jenom kritiku kapitalismu, ale jinak zřejmě plně přesedlal na módní vlnu postmarxistického psychologismu (Lacan, Deleuze, Žižek, atd.atd.), kde veškerých změn se má dosáhnout jenom prostřednictvím změny psychických prožitků lidského individua.
HZ
k proměnám materiálního zázemí docházelo průběžně. K těm nejviditelnějším došlo až poté, co podhoubí kapitalismu prorostlo společností.
Největší podíl na jeho vzniku a růstu měl rozmach měst a v nich živná půda pro obchod.
Dalším významným, možná rozhodujícím momentem byla idea odložení spotřeby.
Možná se k tématu ještě vrátím, musím jít nalévat čočkovku. :-)
Největší podíl na jeho vzniku a růstu měl rozmach měst a v nich živná půda pro obchod.
Dalším významným, možná rozhodujícím momentem byla idea odložení spotřeby.
Možná se k tématu ještě vrátím, musím jít nalévat čočkovku. :-)
MH
Rád bych několik věcí vyjasnil a děkuji všem, kteří mi s tím pomáhají.
1. vztah ke svobodným komunitám
netvrdím, že jsou zbytečné, nebo snad nemožné. Je jasné, že mají svůj význam. Např. Klinika:
a, vytváří komunitu, která učí žít a myslet podle postkapitalistických vzorců (vzájemná solidarita, náběhy ke komunitnímu komunismu, ke společnému vlastnictví)
b, vzdělávání, přednášky, diskuse, při nichž se šíří levicová sebeidentifikace u pouze liberálně smýšlejících
c, přispívá ke změně vnímání levice v zemi, zvlášť u generace 15-25 let, ale také u části starších generací.
Obecně: komunity tohoto typu nebo třeba družstva už nyní mohou formovat vědomí, etiku a praxi, která je alternativou k neoliberálnímu kapitalismu a je střípkem postkapitalistické budoucnosti.
2, telearchie
tvrdím, že levici dnes chybí jasné vědomí cíle (telos: cíl, zaměření, smysl jednání): CO CHCEŠ? A ještě víc jí chybí strategie a taktika. V konkrétní situaci jednat ve shodě s daným cílem, rozlišovat jednání, které k cíli přibližuje, a které od něj vzdaluje. Dnes není žádný ucelený recept, jde o to začít o cíly, strategii a taktice přemýšlet a diskutovat. Běží tu o reálnou změnu společnosti, to je vážná a nesnadná věc.
3. anarchická tradice, kam patří i postmodernismus
její pojetí svobody je podle mne takové, že svobodu chápe jako alergii na každé omezení, i když je to omezení kvůli tomu, abychom dosáhli určitého cíle, např. v podobě respektování společného rozhodnutí nebo v podobě určité disciplíny jako schopnosti dělat věci, které nejsou zrovna zábavné, ale jsou nutné (administrativa spojená s demonstrací, schůzování, vytváření nové webové stránky, apod.). V tom jsem zajedno s Lukácsem: určitá míra disciplíny je podmínkou svobody. Anarchické pojetí svobody má něco společného s neoliberálním pojetí svobody jako nepřítomnosti omezení (u postmoderních autorů to je absolutizace singularity).
4. anarchická moc
je snad jasné, že hierarchické mocenské struktury, především kapitálové, nadále existují. Jejich marxistickou analýzu vůbec nepodceňuji, naopak je to základní východisko všech mých textů o společnosti, ideologii a moci. Jde mi o to upozornit na změny v ideologii: současný kapitalismus není disciplinační ve Foucaultově smyslu, nýbrž anarchický: vládne nad námi tím, že rozkládá naši subjektivitu (jsme jen fragmenty, které lze flexibilně přeskupovat), rozkládá náš obraz skutečnosti (nic není pravda, postpravda jako nástroj nadvlády), rozkládá schopnost organizovaného odporu.
Kritiku anarchické moci chápu jako podmínku toho, aby levice byla na úrovni doby, tj. dnešního kapitálu a jeho ideologie, a nebojovala bitvy minulosti.
1. vztah ke svobodným komunitám
netvrdím, že jsou zbytečné, nebo snad nemožné. Je jasné, že mají svůj význam. Např. Klinika:
a, vytváří komunitu, která učí žít a myslet podle postkapitalistických vzorců (vzájemná solidarita, náběhy ke komunitnímu komunismu, ke společnému vlastnictví)
b, vzdělávání, přednášky, diskuse, při nichž se šíří levicová sebeidentifikace u pouze liberálně smýšlejících
c, přispívá ke změně vnímání levice v zemi, zvlášť u generace 15-25 let, ale také u části starších generací.
Obecně: komunity tohoto typu nebo třeba družstva už nyní mohou formovat vědomí, etiku a praxi, která je alternativou k neoliberálnímu kapitalismu a je střípkem postkapitalistické budoucnosti.
2, telearchie
tvrdím, že levici dnes chybí jasné vědomí cíle (telos: cíl, zaměření, smysl jednání): CO CHCEŠ? A ještě víc jí chybí strategie a taktika. V konkrétní situaci jednat ve shodě s daným cílem, rozlišovat jednání, které k cíli přibližuje, a které od něj vzdaluje. Dnes není žádný ucelený recept, jde o to začít o cíly, strategii a taktice přemýšlet a diskutovat. Běží tu o reálnou změnu společnosti, to je vážná a nesnadná věc.
3. anarchická tradice, kam patří i postmodernismus
její pojetí svobody je podle mne takové, že svobodu chápe jako alergii na každé omezení, i když je to omezení kvůli tomu, abychom dosáhli určitého cíle, např. v podobě respektování společného rozhodnutí nebo v podobě určité disciplíny jako schopnosti dělat věci, které nejsou zrovna zábavné, ale jsou nutné (administrativa spojená s demonstrací, schůzování, vytváření nové webové stránky, apod.). V tom jsem zajedno s Lukácsem: určitá míra disciplíny je podmínkou svobody. Anarchické pojetí svobody má něco společného s neoliberálním pojetí svobody jako nepřítomnosti omezení (u postmoderních autorů to je absolutizace singularity).
4. anarchická moc
je snad jasné, že hierarchické mocenské struktury, především kapitálové, nadále existují. Jejich marxistickou analýzu vůbec nepodceňuji, naopak je to základní východisko všech mých textů o společnosti, ideologii a moci. Jde mi o to upozornit na změny v ideologii: současný kapitalismus není disciplinační ve Foucaultově smyslu, nýbrž anarchický: vládne nad námi tím, že rozkládá naši subjektivitu (jsme jen fragmenty, které lze flexibilně přeskupovat), rozkládá náš obraz skutečnosti (nic není pravda, postpravda jako nástroj nadvlády), rozkládá schopnost organizovaného odporu.
Kritiku anarchické moci chápu jako podmínku toho, aby levice byla na úrovni doby, tj. dnešního kapitálu a jeho ideologie, a nebojovala bitvy minulosti.
April 17, 2017 v 15.48
Děkuji vám za reakci. Já se domnívám, že levice by se měla rozhodnout nejen jak má postkapitalismus vypadat, ale i jakým způsobem chce té postkapitalistické budoucnosti dosáhnout, případně jak do projektu zapojovat další lidi.
Měla by také přemýšlet, zda ve společnosti existují nějaké procesy, které změně napomáhají, nebo zda vše závisí pouze na subjektu (to myslím není zrovna marxistické).
Jinak samozřejmě souhlasím s tím, že pozdní kapitalismus (s přemírou protichůdných informací) rozkládá subjektivitu. Já osobně to vnímám tak, že způsobuje chaos v naší mysli. Nejlepší obranou proti tomu je držet se vědomě toho smyslu, o který nám jde (tedy pokud nějaký máme). Mám zkušenost, že věřící lidé jsou v tom směru (držet se smyslu a podřídit se mu) odolnější.
Problém je, že věřící lidé mají málokdy zájem o společenské změny a ti, kteří o společenské změny zájem mají, ti zase většinou nejsou věřící. Chtělo by to nějak propojit dohromady.
Měla by také přemýšlet, zda ve společnosti existují nějaké procesy, které změně napomáhají, nebo zda vše závisí pouze na subjektu (to myslím není zrovna marxistické).
Jinak samozřejmě souhlasím s tím, že pozdní kapitalismus (s přemírou protichůdných informací) rozkládá subjektivitu. Já osobně to vnímám tak, že způsobuje chaos v naší mysli. Nejlepší obranou proti tomu je držet se vědomě toho smyslu, o který nám jde (tedy pokud nějaký máme). Mám zkušenost, že věřící lidé jsou v tom směru (držet se smyslu a podřídit se mu) odolnější.
Problém je, že věřící lidé mají málokdy zájem o společenské změny a ti, kteří o společenské změny zájem mají, ti zase většinou nejsou věřící. Chtělo by to nějak propojit dohromady.
JV
Není pravda, že věřící lidé mají jen málokdy zájem na společenských změnách. Důkazem je aktivita věřících během období komunismu a z ní vyplývající sympatie nevěřící veřejnosti ke katolické církvi (vzpomeňme na ohromnou popularitu kardinála Tomáška) v osmdesátých letech i na začátku let devadesátých.
U věřících lidí - podobně jako u židů - je více než u lidí nevěřících vyvinut smysl pro to, čím je charakterizován právě židovský národ: Pamatuj! Věřící lidé dobře vědí, že za posledních 100 let u nás nebyl jediný společenský systém, který by se vzápětí po převzetí moci nezpronevěřil tomu, co o sobě do té doby prohlašoval. A vědí také, že každý z nich se choval nevraživě až nenávistně ke katolické církvi, přičemž ani jeden si nedělal starosti s nějakým duchovním rozvojem občanstva směrem ideálům evangelia.
Věřící lidé budou nepochybně pro společenskou změnu, o níž budou moci alespoň tušit, že povede lidi směrem, který ukazuje lidem Bůh.
Budou-li společenskou změnu reprezentovat lidé, kteří vedle oprávněné kritiky sociální nespravedlnosti budou nekriticky nahlížet na spolky jako LGBT+, za nimiž věřící, ale zdaleka nejen oni, nemohou vidět nic jiného, než snahu o zničení nejzákladnější buňky společnosti, rodiny, pak se nedivme, že budou takovou „změnu“ považovat za změnu k ještě horšímu.
Jiří Vyleťal
U věřících lidí - podobně jako u židů - je více než u lidí nevěřících vyvinut smysl pro to, čím je charakterizován právě židovský národ: Pamatuj! Věřící lidé dobře vědí, že za posledních 100 let u nás nebyl jediný společenský systém, který by se vzápětí po převzetí moci nezpronevěřil tomu, co o sobě do té doby prohlašoval. A vědí také, že každý z nich se choval nevraživě až nenávistně ke katolické církvi, přičemž ani jeden si nedělal starosti s nějakým duchovním rozvojem občanstva směrem ideálům evangelia.
Věřící lidé budou nepochybně pro společenskou změnu, o níž budou moci alespoň tušit, že povede lidi směrem, který ukazuje lidem Bůh.
Budou-li společenskou změnu reprezentovat lidé, kteří vedle oprávněné kritiky sociální nespravedlnosti budou nekriticky nahlížet na spolky jako LGBT+, za nimiž věřící, ale zdaleka nejen oni, nemohou vidět nic jiného, než snahu o zničení nejzákladnější buňky společnosti, rodiny, pak se nedivme, že budou takovou „změnu“ považovat za změnu k ještě horšímu.
Jiří Vyleťal
HZ
v posledním odstavci mi to vaše slovo "nemohou" zavání významem "nesmějí".
Živé slovo z kazatelny, provázené gesty a důrazem hlasu, je jistě srozumitelnější a návodnější než příspěvek v internetové diskusi, takže tady čtenář neví s jistotou, na čem je, ale vytušit se dá leccos.
Levicově orientovaní křesťané snad mohou být i smířlivější a nemusí sdílet přesvědčení, že za tolerancí směrem k LGBT se skrývá snaha zničit rodinu.
Živé slovo z kazatelny, provázené gesty a důrazem hlasu, je jistě srozumitelnější a návodnější než příspěvek v internetové diskusi, takže tady čtenář neví s jistotou, na čem je, ale vytušit se dá leccos.
Levicově orientovaní křesťané snad mohou být i smířlivější a nemusí sdílet přesvědčení, že za tolerancí směrem k LGBT se skrývá snaha zničit rodinu.
JP
April 18, 2017 v 12.39
Paní Zemanová (zdá se už jste se navrátila od své čočovice ;-) ; mimochodem, zrovna dnes budu mít k obědu čočku) - co se týče těch "proměn materiálního zázemí" a především jejich "průběžnosti" jsem právě před chvílí napsal příspěvek pod textem "Modrá velryba" na otázku paní Hájkové "Co je substance"? Tam jsem se zabýval právě tím, co je substance (či esence či podstata) společnosti (jmenovitě té kapitalistické), a jaký je vztah změn dílčích a změn substanciálních. A jednalo se tam právě - a vlastně především - o tu roli těch komunit, a o to do jaké míry tyto komunity mohou mít potenciál ze svého současného statutu "alternativní" přejít právě ke statutu "substanciální".
JP
Tím bych si opravdu nebyl nikterak jistý, paní Hájková. Může se to tak jevit v - ateistických - poměrech českých; nicméně už za nejbližšími hranicemi, v Německu, jsou tamější pravicové, a tedy principiálně prokapitalistické strany (CDU, a ještě více bavorská CSU) zcela programaticky k ř e s ť a n s k é strany. Ve spojení (křesťanské) víry a kapitalismu tedy tyto strany (a jejich statisícové členstvo a mnohamiliónové voličstvo) tedy evidentně nevidí žádný zásadní problém.
April 18, 2017 v 12.52
No právě, to jsem chtěla napsat i panu Vyleťalovi. Já jsem měla na mysli hlavně systémové změny, (popřípadě takové věci jako jsou demonstrace a pod.) Zdá se mi, že v tom směru je část křesťanů v kapitalismu vcelku spokojená, že nemá proti němu žádné námitky, protože jsou schopni se uživit a nemají problém vyznávat svou víru. Někteří z nich jsou ovšem se stavem světa velmi nespokojeni, ale ti často čekají spíš jeho brzký konec než nějakou nápravu. A Ježíšův druhý příchod, samozřejmě. Aspoň takové jsou mé osobní zkušenosti.
JP
I tady platí: dozajista, i takovým způsobem je možno věci nahlížet. Bezpochyby právem je možno konstatovat, že kapitalismus destruuje naši subjektivitu; a tato destruovaná, rozmělněná a na mnoho víceméně nesouvisejících součástí roztříštěná subjektivita pak nemá žádnou sílu vzdorovat těm poměrům, které ji tímto způsobem deformují.
Je tedy možno celou záležitost takto nahlížet; a je tedy i v zásadě legitimní, tento fenomén teoreticky analyzovat a popisovat.
Jde jenom o to, do jaké míry takovéto vposledku abstraktně filozofické analýzy mohou mít potenciál vykročit z hranic ryze akademických debat a akademických kroužků, a stát se reálnou společenskou silou.
Dozajista, ani to není principiálně možno zcela vyloučit. Svého času se ryze teoretické diskuse kolem německé "historické právní školy" o původu (či spíše: zdroji či kořenu) vlastnictví nakonec staly jedním z teoretických pramenů komunismu, čili hnutí velice reálného. Takže skutečně nelze apriori vyloučit, že - pokud jednou opravdu dojde ke změně stávajícího (kapitalistického) řádu či systému v nějaký pokročilejší a humánnější - že se ukáže, že i tyto napohled pouze akademické diskuse k tomu přispěly svým podílem. Nakonec, boj proti panujícímu systému se vždycky vedl a vede na v š e c h polích; nejen bezprostředně na barikádách (na poli politicko-akčním), a nejen na hlubší úrovni sociálně-ekonomické, nýbrž i na poli ryze ideologickém, jakožto střet idejí. (A obvykle se to pořadí jeví dokonce opačné, tedy jako že rozhodujícím je právě prosazení vlastních myšlenek a idejí.)
Na straně druhé se ovšem stále jeví opravdu velmi málo pravděpodobným, že by se tato teoretická analýza a kritika destruované subjektivity mohla stát tou silou, která by mohla nějakým způsobem "pohnout masami".
Totiž: jestliže bychom opravdu chtěli průměrného člověka nějakým způsobem k reálnému činu aktivovat poukazem na jeho - v daném systému - deficitní či narušenou subjektivitu, pak bychom museli napřed být schopni nějakým přesvědčivým způsobem ukázat, v čem by měla sestávat ta "subjektivita" pravá. Abychom mohli tomu průměrnému, "normálnímu" člověku s plnou naléhavostí ukázat, co všechno ztrácí, když nadále existuje právě v těchto poměrech.
A k takovému účinku (s "revolučním" potenciálem) se sotva dostaneme právě přes tu ryze akademickou kritiku subjektivity. Ani cestou negace negace.
A řekl bych, že v daném případě je daleko blíže pravdě dokonce paní Hájková, se svým poukazem na Boha. Protože tady se alespoň poukazuje na něco, co je - v religiózním vyjádření - opravdu středobodem veškerého bytí, a tedy i veškerého žití.
Pokud člověka - a tedy i jeho "subjektivitu" - přiřadíme k tomuto božskému momentu, pak tu opravdu máme dánu maximální, absolutní hodnotu i toho individuálního lidského žití.
Po té stránce je tedy ten poukaz na Boha skutečně v pořádku; problém je v tom - jak v příslušných diskusích poukazuji a zdůrazňuji znovu a znovu - dnes už tento klasický poukaz na Boha už sám nemá dostatečný potenciál být zdrojem změn.
Za prvé: pokud tímto "Bohem" máme na mysli Boha křesťanského, pak ten je přece jen už příliš zakotven v levantské minulosti na přelomu mezi érou starověku a érou středověku, nežli aby mohl v dostatečné míře reflektovat skutečnost doby přelomu mezi érou středověku a érou novověku.
A za druhé - což také opakovaně zdůrazňuji - pokud je zde řeč o subjektivitě, pak ten křesťanský model přiřazení člověka k božskému momentu sice jak řečeno na straně jedné lidskou subjektivitu zhodnocuje - ale stejně tak ji zároveň p o d v a z u j e, neboť z ní (z lidské subjektivity) dělá jenom konec konců závislý, podřízený moment k absolutně nadřazené moci První bytosti, tedy Boha.
Takže ještě jednou, o co se jedná: samozřejmě je možné a legitimní kritizovat kapitalismus pro jeho destruktivní působení na lidskou subjektivitu.
Ale chceme-li opravdu většinového člověka této společnosti oslovit tak hluboce a tak intenzivně, aby o n s á m pocítil hlubokou potřebu a touhu svrhnout tento svět starý a vybudovat svět nový - pak k tomu asi budeme muset hledat podstatně jiné cesty, nežli jsou akademické úvahy o "subjektivitě".
Je tedy možno celou záležitost takto nahlížet; a je tedy i v zásadě legitimní, tento fenomén teoreticky analyzovat a popisovat.
Jde jenom o to, do jaké míry takovéto vposledku abstraktně filozofické analýzy mohou mít potenciál vykročit z hranic ryze akademických debat a akademických kroužků, a stát se reálnou společenskou silou.
Dozajista, ani to není principiálně možno zcela vyloučit. Svého času se ryze teoretické diskuse kolem německé "historické právní školy" o původu (či spíše: zdroji či kořenu) vlastnictví nakonec staly jedním z teoretických pramenů komunismu, čili hnutí velice reálného. Takže skutečně nelze apriori vyloučit, že - pokud jednou opravdu dojde ke změně stávajícího (kapitalistického) řádu či systému v nějaký pokročilejší a humánnější - že se ukáže, že i tyto napohled pouze akademické diskuse k tomu přispěly svým podílem. Nakonec, boj proti panujícímu systému se vždycky vedl a vede na v š e c h polích; nejen bezprostředně na barikádách (na poli politicko-akčním), a nejen na hlubší úrovni sociálně-ekonomické, nýbrž i na poli ryze ideologickém, jakožto střet idejí. (A obvykle se to pořadí jeví dokonce opačné, tedy jako že rozhodujícím je právě prosazení vlastních myšlenek a idejí.)
Na straně druhé se ovšem stále jeví opravdu velmi málo pravděpodobným, že by se tato teoretická analýza a kritika destruované subjektivity mohla stát tou silou, která by mohla nějakým způsobem "pohnout masami".
Totiž: jestliže bychom opravdu chtěli průměrného člověka nějakým způsobem k reálnému činu aktivovat poukazem na jeho - v daném systému - deficitní či narušenou subjektivitu, pak bychom museli napřed být schopni nějakým přesvědčivým způsobem ukázat, v čem by měla sestávat ta "subjektivita" pravá. Abychom mohli tomu průměrnému, "normálnímu" člověku s plnou naléhavostí ukázat, co všechno ztrácí, když nadále existuje právě v těchto poměrech.
A k takovému účinku (s "revolučním" potenciálem) se sotva dostaneme právě přes tu ryze akademickou kritiku subjektivity. Ani cestou negace negace.
A řekl bych, že v daném případě je daleko blíže pravdě dokonce paní Hájková, se svým poukazem na Boha. Protože tady se alespoň poukazuje na něco, co je - v religiózním vyjádření - opravdu středobodem veškerého bytí, a tedy i veškerého žití.
Pokud člověka - a tedy i jeho "subjektivitu" - přiřadíme k tomuto božskému momentu, pak tu opravdu máme dánu maximální, absolutní hodnotu i toho individuálního lidského žití.
Po té stránce je tedy ten poukaz na Boha skutečně v pořádku; problém je v tom - jak v příslušných diskusích poukazuji a zdůrazňuji znovu a znovu - dnes už tento klasický poukaz na Boha už sám nemá dostatečný potenciál být zdrojem změn.
Za prvé: pokud tímto "Bohem" máme na mysli Boha křesťanského, pak ten je přece jen už příliš zakotven v levantské minulosti na přelomu mezi érou starověku a érou středověku, nežli aby mohl v dostatečné míře reflektovat skutečnost doby přelomu mezi érou středověku a érou novověku.
A za druhé - což také opakovaně zdůrazňuji - pokud je zde řeč o subjektivitě, pak ten křesťanský model přiřazení člověka k božskému momentu sice jak řečeno na straně jedné lidskou subjektivitu zhodnocuje - ale stejně tak ji zároveň p o d v a z u j e, neboť z ní (z lidské subjektivity) dělá jenom konec konců závislý, podřízený moment k absolutně nadřazené moci První bytosti, tedy Boha.
Takže ještě jednou, o co se jedná: samozřejmě je možné a legitimní kritizovat kapitalismus pro jeho destruktivní působení na lidskou subjektivitu.
Ale chceme-li opravdu většinového člověka této společnosti oslovit tak hluboce a tak intenzivně, aby o n s á m pocítil hlubokou potřebu a touhu svrhnout tento svět starý a vybudovat svět nový - pak k tomu asi budeme muset hledat podstatně jiné cesty, nežli jsou akademické úvahy o "subjektivitě".
JP
April 18, 2017 v 13.37
No ano, paní Hájková, právě tak jsem to také myslel: víra má v daném smyslu dosti ambivalentní charakter, tento stav by se dal popsat asi tak, že víra na jedné straně může vytvářet určitou rezistenci proti některým s y m p t o m ů m kapitalismu (jako třeba prázdný konzumismus) - ale na straně druhé ta samá víra vede většinou k pasivnímu doufání v nějakou "pomoc shůry". A tedy odvádí od skutečně radikálního počinu směřujícího k zásadní změně poměrů.
JV
Vážená paní Zemanová,
to slůvko „nemohou“ je tam dobře. Slůvko „nesmí“ by tam bylo naopak špatně. „Nemohou“ je tam proto, protože věřící lidé vědí - a to až do morku svých kostí -, že rodina je cosi posvátného a že je to také institut, který si Bůh přeje, aby byl. Proto „nemohou“ přitakávat rozbíjení rodin. Protože ty dvě věci nejdou dohromady.
Jiří Vyleťal
to slůvko „nemohou“ je tam dobře. Slůvko „nesmí“ by tam bylo naopak špatně. „Nemohou“ je tam proto, protože věřící lidé vědí - a to až do morku svých kostí -, že rodina je cosi posvátného a že je to také institut, který si Bůh přeje, aby byl. Proto „nemohou“ přitakávat rozbíjení rodin. Protože ty dvě věci nejdou dohromady.
Jiří Vyleťal
Oni nejsou pasivní ve smyslu, že čekají pomoc shůry. Velká část křesťanů si naopak myslí, že jsme povinni si vydělávat na živobytí (a tudíž nebrat dávky), což je řadí spíš k pravici. Ale nějak moc nevidí, že společenská změna je možná. Proto ani nemají chuť se pro ni angažovat. Navíc všechno, co je levicové, jim připomíná bývalý režim.
IH
Nemálo křesťanů stále do určité míry přijímá názor, že moc je na světě od Boha (vládci z Boží milosti), takže lidem nepřísluší proti vrchnosti se bouřit. Co je císařovo, císaři. Co je Božího, Bohu. Někde uvnitř to mohou někteří křesťané cítit i tak, že čím větší nespravedlnost bude na tomto světě, tím lákavější může být pro lidi představa, již oni mají o onom světě pro vyvolené.
April 18, 2017 v 17.37
S tím by se dalo snadno polemizovat, pane Horáku. Protože pak by totéž muselo platit o vztahu křesťanů ke komunistické moci. O té si však křesťané určitě nemysleli, že je od Boha.
IH
April 18, 2017 v 19.14
No, paní Hájková, víte, že si to někteří asi mysleli? Velmi dobře si pamatuji, jak mě v několika případech právě věříci zrazovali od účasti na demonstracích roku 1988 a 1989 i od jiných aktivit (i neaktivit, jako od neúčasti na dřívějších volbách). Setkával jsem se ovšem s podobnými postoji tehdy častěji, ale právě o prve uvedených si myslím, že nebyly primárně motivovány obavami, abych si "nezavařil".
Jistá nechuť k politizaci a opozičnictví není, myslím, křesťanskému světonázoru dlouhodobě cizí. Nechtěl jsem však zevšeobecňovat ani zavrhovat trpělivost a dobrou vůli, ale spíš naznačit, od čeho se také může odvíjet převládající nerevolučnost křesťanů ve smyslu zdejších úvah.
Jistá nechuť k politizaci a opozičnictví není, myslím, křesťanskému světonázoru dlouhodobě cizí. Nechtěl jsem však zevšeobecňovat ani zavrhovat trpělivost a dobrou vůli, ale spíš naznačit, od čeho se také může odvíjet převládající nerevolučnost křesťanů ve smyslu zdejších úvah.
JV
Vážená paní Hájková,
poněkud jsem se v této debatě obsadil do role mluvčího věřících křesťanů, což není v pořádku, ale berte to tak, že mluvím především za sebe.
Z hlediska věřícího křesťana není až tolik podstatné, jestli současný společenský systém je kapitalismem nebo socialismem či ještě něčím jiným. Podstatné je, že je ve značném, ba dokonce principiálním, rozporu s křesťanstvím a tudíž s ním věřící křesťan nemůže být spokojen.
Otázkou je, co vlastně má věřící křesťan na výběr a jaké možnosti skýtají současné společenské poměry u nás (i mnohde jinde). Nastíním tři z nich.
Zaprvé: Jak věřící ví, Ježíšovo „království není z tohoto světa“, a tudíž nemůže doufat, že společenský řád, který by do značné míry odpovídal nárokům evangelia, by mohl být nastolen nějakým donucováním či obvyklými politickými prostředky. Může být uskutečňován jen a jen na základě svobodné vůle. K tomu máme ovšem v našem státě, v němž 90% občanů křesťanství nezajímá, hodně daleko.
Za druhé: Pak také křesťan ví a uchovává to v dobré paměti, jak mu bylo v minulosti (a je dodnes) vyčítáno (dle mého soudu neprávem), že jeho církev se účelově spojovala s mocí a to i tehdy, kdy se vládci sami ze sebe řídili křesťanskými zásadami jak to jen šlo. Sekulární stát si vymohl nevměšování křesťanství do veřejného prostoru a křesťanům nezbylo nic jiného, než se podle toho zařídit. Lze se divit, že nehorují pro případné změny, které se mohou odehrát pouze v rámci sekulárního prostředí?
Zatřetí: Logicky by se mělo předpokládat, že když se na politické scéně vyskytuje strana jako KDU-ČSL, že bude zastávat křesťanské hodnoty, že její představitelé budou vystupovat jako řádní křesťané a tudíž takovou stranu budou voliči-křesťané z ohromné většiny volit. Jenže tak to není a být ani nemůže u strany, která křesťanství připomíná nejvíce svým názvem. O sociálním učení církve neslyšet v této straně ani slůvka. Její ještě nedávní vrcholní představitelé, pan Kalousek a pan Čunek zosobňovali mnohé z toho, co v křesťanství nemá co pohledávat. Bohužel, občas i pan Bělobrádek vysílá signály, které by opravdově věřící křesťan od křesťana nečekal. Nezdá se tedy, že z prostředí okolo KDU by mohl vzniknout zárodek společenské změny, v níž by věřící spatřovali naději. A nezdá se to dlouhodobě.
O příklonu křesťanů k nějakému levicovému proudu jsem již psal v předchozím příspěvku. Pokud neřád současného společenského uspořádání má být odstraněn za cenu vzniku jiného neřádu, pak taková změna není pro vědomě věřící křesťany přijatelná. (Varovným příkladem tu asi navždy zůstane vítězství komunistů nad vykořisťovatelským kapitalismem v r.1948. Zlo vystřídalo zlo.)
Co říci na závěr? Asi známý fakt, že největším úkolem křesťanské církve je hlásat evangelium. U nás v katolické církvi je to i úkolem a povinností každého věřícího. Z toho plyne pravidlo, že společenské uspořádání, které méně brání hlásání evangelia, tj. dobré zvěsti, je pro nás křesťany vždy lepší, než společenské uspořádání, které mu brání více. To by si měli vzít k srdci všichni, kteří si potřebnost společenské změny uvědomují. Kromě toho by si k srdci mohli vzít i to, že bez křesťanství se u nás k ničemu dobrému nedopracujeme (což tu říkám už asi po padesáté a jsem si tím protivný, ale nemohu jinak).
Dobrou noc, Jiří Vyleťal
poněkud jsem se v této debatě obsadil do role mluvčího věřících křesťanů, což není v pořádku, ale berte to tak, že mluvím především za sebe.
Z hlediska věřícího křesťana není až tolik podstatné, jestli současný společenský systém je kapitalismem nebo socialismem či ještě něčím jiným. Podstatné je, že je ve značném, ba dokonce principiálním, rozporu s křesťanstvím a tudíž s ním věřící křesťan nemůže být spokojen.
Otázkou je, co vlastně má věřící křesťan na výběr a jaké možnosti skýtají současné společenské poměry u nás (i mnohde jinde). Nastíním tři z nich.
Zaprvé: Jak věřící ví, Ježíšovo „království není z tohoto světa“, a tudíž nemůže doufat, že společenský řád, který by do značné míry odpovídal nárokům evangelia, by mohl být nastolen nějakým donucováním či obvyklými politickými prostředky. Může být uskutečňován jen a jen na základě svobodné vůle. K tomu máme ovšem v našem státě, v němž 90% občanů křesťanství nezajímá, hodně daleko.
Za druhé: Pak také křesťan ví a uchovává to v dobré paměti, jak mu bylo v minulosti (a je dodnes) vyčítáno (dle mého soudu neprávem), že jeho církev se účelově spojovala s mocí a to i tehdy, kdy se vládci sami ze sebe řídili křesťanskými zásadami jak to jen šlo. Sekulární stát si vymohl nevměšování křesťanství do veřejného prostoru a křesťanům nezbylo nic jiného, než se podle toho zařídit. Lze se divit, že nehorují pro případné změny, které se mohou odehrát pouze v rámci sekulárního prostředí?
Zatřetí: Logicky by se mělo předpokládat, že když se na politické scéně vyskytuje strana jako KDU-ČSL, že bude zastávat křesťanské hodnoty, že její představitelé budou vystupovat jako řádní křesťané a tudíž takovou stranu budou voliči-křesťané z ohromné většiny volit. Jenže tak to není a být ani nemůže u strany, která křesťanství připomíná nejvíce svým názvem. O sociálním učení církve neslyšet v této straně ani slůvka. Její ještě nedávní vrcholní představitelé, pan Kalousek a pan Čunek zosobňovali mnohé z toho, co v křesťanství nemá co pohledávat. Bohužel, občas i pan Bělobrádek vysílá signály, které by opravdově věřící křesťan od křesťana nečekal. Nezdá se tedy, že z prostředí okolo KDU by mohl vzniknout zárodek společenské změny, v níž by věřící spatřovali naději. A nezdá se to dlouhodobě.
O příklonu křesťanů k nějakému levicovému proudu jsem již psal v předchozím příspěvku. Pokud neřád současného společenského uspořádání má být odstraněn za cenu vzniku jiného neřádu, pak taková změna není pro vědomě věřící křesťany přijatelná. (Varovným příkladem tu asi navždy zůstane vítězství komunistů nad vykořisťovatelským kapitalismem v r.1948. Zlo vystřídalo zlo.)
Co říci na závěr? Asi známý fakt, že největším úkolem křesťanské církve je hlásat evangelium. U nás v katolické církvi je to i úkolem a povinností každého věřícího. Z toho plyne pravidlo, že společenské uspořádání, které méně brání hlásání evangelia, tj. dobré zvěsti, je pro nás křesťany vždy lepší, než společenské uspořádání, které mu brání více. To by si měli vzít k srdci všichni, kteří si potřebnost společenské změny uvědomují. Kromě toho by si k srdci mohli vzít i to, že bez křesťanství se u nás k ničemu dobrému nedopracujeme (což tu říkám už asi po padesáté a jsem si tím protivný, ale nemohu jinak).
Dobrou noc, Jiří Vyleťal
April 19, 2017 v 7.41
Souhlasím, že v hlásání evangelia by se nemělo nikomu bránit, ani s ohledem na to, že máme sekulární stát, pane Vyleťale. Jakkoli si nepřeji, aby to hlásání bylo státem a jeho orgány nějak organizováno.
A také se domnívám, že ten kdo má silnou potřebu evangelium hlásat, se možná před zákazem ani nezastaví.
A také se domnívám, že ten kdo má silnou potřebu evangelium hlásat, se možná před zákazem ani nezastaví.
JN
April 19, 2017 v 13.10
Touha po dokonalé společnosti a "nerevolučnost křesťanů"
"Převládající nerevolučnost křesťanů" může, pane Horáku, podle mého soudu pramenit z přesvědčení, že lidstvo nemůže dosáhnout dokonalé spravedlnosti – nemůže být "spaseno" (pokud taktně pomlčíme o původci děje) zavedením spravedlivého (dokonalého) společenského řádu.
Dokonale spravedlivý společenský řád neexistuje, tedy spíše ho není možno dosáhnout pouze lidskými silami, brání tomu přirozenost člověka, jeho nedokonalost ((revolucionáři ani jejich odpůrci nejsou dokonalí, proto jsou nejprve likvidováni "nedokonalí" odpůrci revoluce a potom zpravidla i nedokonalí revolucionáři)), dokonalého stavu společnosti tedy není možno dosáhnout revolucí - ve smyslu násilné změny společenského řádu. Bohužel, mnoho lidí na levici si dnes o násilných revolučních změnách společnosti myslí opak, což v budoucnu může být zdrojem zla a utrpení. Zkušenosti s revolucemi (r. 1989 nebyl u nás revolucí) jsou často tristní, revoluce byly spíše projevem akcelerované vývojové změny, nežli projevem spravedlnosti. Možná snad byly projevem "historické spravedlnosti".
Správné je podílet se jen na takové revoluci, která přinese zlepšení stavu. Revoluce, jejíž ambicí je zavedení dokonalého společenského řádu, takováto revoluce nemůže přinést pouhé "skromné" zlepšení stavu, ona si totiž klade za cíl stav dokonalý, a proto může přinést jen zlo a utrpení (v tomto smyslu je kulturní levice pořád v roli Adama a Evy na počátku knihy Genesis).
Stejně tak (plíživá kulturní) revoluce, jejímž cílem je rozbití starého, nereflektovaně nenáviděného řádu, těžko může přinést zlepšení stavu. Z náznaků (z používaných revolučních prostředků) lze usuzovat, že by to byla spíše změna k horšímu. Žádná změna k lepšímu nemůže být vedena nenávistí k lidem, ale jen nenávistí ke zlu.
-------------------------------------------------------
((Od jednoho publicisty jsem zaslechl naopak i obvinění křesťanského myšlení z přílišné revolučnosti. Příkladem této nezdravé křesťanské revolučnosti prý byla invaze do Iráku a následné svržení Saddáma Husajna.))
Dokonale spravedlivý společenský řád neexistuje, tedy spíše ho není možno dosáhnout pouze lidskými silami, brání tomu přirozenost člověka, jeho nedokonalost ((revolucionáři ani jejich odpůrci nejsou dokonalí, proto jsou nejprve likvidováni "nedokonalí" odpůrci revoluce a potom zpravidla i nedokonalí revolucionáři)), dokonalého stavu společnosti tedy není možno dosáhnout revolucí - ve smyslu násilné změny společenského řádu. Bohužel, mnoho lidí na levici si dnes o násilných revolučních změnách společnosti myslí opak, což v budoucnu může být zdrojem zla a utrpení. Zkušenosti s revolucemi (r. 1989 nebyl u nás revolucí) jsou často tristní, revoluce byly spíše projevem akcelerované vývojové změny, nežli projevem spravedlnosti. Možná snad byly projevem "historické spravedlnosti".
Správné je podílet se jen na takové revoluci, která přinese zlepšení stavu. Revoluce, jejíž ambicí je zavedení dokonalého společenského řádu, takováto revoluce nemůže přinést pouhé "skromné" zlepšení stavu, ona si totiž klade za cíl stav dokonalý, a proto může přinést jen zlo a utrpení (v tomto smyslu je kulturní levice pořád v roli Adama a Evy na počátku knihy Genesis).
Stejně tak (plíživá kulturní) revoluce, jejímž cílem je rozbití starého, nereflektovaně nenáviděného řádu, těžko může přinést zlepšení stavu. Z náznaků (z používaných revolučních prostředků) lze usuzovat, že by to byla spíše změna k horšímu. Žádná změna k lepšímu nemůže být vedena nenávistí k lidem, ale jen nenávistí ke zlu.
-------------------------------------------------------
((Od jednoho publicisty jsem zaslechl naopak i obvinění křesťanského myšlení z přílišné revolučnosti. Příkladem této nezdravé křesťanské revolučnosti prý byla invaze do Iráku a následné svržení Saddáma Husajna.))
April 19, 2017 v 13.47
Já si také myslím, že listopad 1989 žádnou revolucí nebyl, pane Nusharte. Zajímavé je, že někdo měl potřebu to tak nazvat. Asi se mu zdálo, že slovo revoluce má mezi lidmi dobrý zvuk.
S označováním válek za revoluce se ovšem člověk setká málokdy.
Ale i tak je vidět, jak ta postmoderní doba zamíchala s obsahem všech pojmů. Všechno se stalo tekutým.
S označováním válek za revoluce se ovšem člověk setká málokdy.
Ale i tak je vidět, jak ta postmoderní doba zamíchala s obsahem všech pojmů. Všechno se stalo tekutým.
IH
April 19, 2017 v 20.19
S Vaším vysvětlením křesťanského postoje, pane Nusharte, souhlasím. Myslím, že mé vyjádření a zkušenost zmíněné výše se týkaly konkrétních výhonků z kořenů, jež jste vylíčil.
Pro úplnost zmíním, myslím, že již ne poprvé zde, že převrat z roku 1989 měl sice restaurační důsledky, ale revoluční povahu. Aspoň jsem to takhle vnímal v Praze, kde jsem se velké většiny shromáždění zúčastnil. O tom, co je revoluce, se dá samozřejmě dlouze diskutovat, ale srovnáme-li dění v listopadu 1989 např. s událostmi října 1918 či února 1948 u nás, nebo s "klasickými" revolucemi roku 1789 ve Francii a 1917 v Rusku, stěží dojdeme k závěru, že právě před asi 10 tisíci dny se u nás něco jako revoluce nekonalo.
Pro úplnost zmíním, myslím, že již ne poprvé zde, že převrat z roku 1989 měl sice restaurační důsledky, ale revoluční povahu. Aspoň jsem to takhle vnímal v Praze, kde jsem se velké většiny shromáždění zúčastnil. O tom, co je revoluce, se dá samozřejmě dlouze diskutovat, ale srovnáme-li dění v listopadu 1989 např. s událostmi října 1918 či února 1948 u nás, nebo s "klasickými" revolucemi roku 1789 ve Francii a 1917 v Rusku, stěží dojdeme k závěru, že právě před asi 10 tisíci dny se u nás něco jako revoluce nekonalo.
JV
Vážená paní Hájková,
pokud má stát hlásání evangelia pouze trpět, pak se od takového státu mnoho dobrého čekat nedá.
Co je (spíše, má být) vlastně úkolem státu? Pečovat o dobro všech občanů. Má-li stát tento úkol plnit, pak musí vycházet z nějakého souboru idejí, který občané mohou přijmout za svůj. V souladu s ním pak budou občané i stát (stát jako instituce) jednat právě ve smyslu obecného dobra.
Pak ovšem stát, který chce být dobrý a sloužit občanům pro jejich dobro, nemůže stát stranou a být duchovně, mravně i ideově neutrální. Musí přece jenom dávat přednost tomu, co k obecnému dobru vede před tím, co k němu nevede. Vždyť to také chceme, když tu uvažujeme nad společenskou změnou, že? A to je velmi těžké, protože stát – ale kdo je stát?; vždyť to jsme přece my všichni – nesmí potlačovat ideová pojetí, která jsou odlišná od těch, na nichž právě stát stojí. Přitom však stát nemůže akceptovat kdejaký nevyzrálý nápad.
Já si myslím, že křesťanství tou nosnou ideou pro dobrý stát je. A myslím si také, že křesťanství, které je námi věřícím i našimi církvemi žité důsledně a poctivě, dokáže státu jeho těžkou úlohu natolik ulehčit, že k obecnému dobru budeme spět úplně všichni.
Bohužel, stát dnes nemá mezi občany dobré jméno, což je patrné i z Vašeho příspěvku, paní Hájková. Nelze se tomu divit, když jednou stát prosazuje falešnou ideologii a mlátí s ní občany po hlavě a podruhé se chová jako servisní organizace kapitálu. Nicméně bez určité míry důvěry ve stát, která ostatně není ničím jiným, než vírou v to, že si společně dokážeme věci spravovat ku prospěchu všech, se žádná společenská změna k dobrému uskutečnit nedá.
Dobrou noc, Jiří Vyleťal
pokud má stát hlásání evangelia pouze trpět, pak se od takového státu mnoho dobrého čekat nedá.
Co je (spíše, má být) vlastně úkolem státu? Pečovat o dobro všech občanů. Má-li stát tento úkol plnit, pak musí vycházet z nějakého souboru idejí, který občané mohou přijmout za svůj. V souladu s ním pak budou občané i stát (stát jako instituce) jednat právě ve smyslu obecného dobra.
Pak ovšem stát, který chce být dobrý a sloužit občanům pro jejich dobro, nemůže stát stranou a být duchovně, mravně i ideově neutrální. Musí přece jenom dávat přednost tomu, co k obecnému dobru vede před tím, co k němu nevede. Vždyť to také chceme, když tu uvažujeme nad společenskou změnou, že? A to je velmi těžké, protože stát – ale kdo je stát?; vždyť to jsme přece my všichni – nesmí potlačovat ideová pojetí, která jsou odlišná od těch, na nichž právě stát stojí. Přitom však stát nemůže akceptovat kdejaký nevyzrálý nápad.
Já si myslím, že křesťanství tou nosnou ideou pro dobrý stát je. A myslím si také, že křesťanství, které je námi věřícím i našimi církvemi žité důsledně a poctivě, dokáže státu jeho těžkou úlohu natolik ulehčit, že k obecnému dobru budeme spět úplně všichni.
Bohužel, stát dnes nemá mezi občany dobré jméno, což je patrné i z Vašeho příspěvku, paní Hájková. Nelze se tomu divit, když jednou stát prosazuje falešnou ideologii a mlátí s ní občany po hlavě a podruhé se chová jako servisní organizace kapitálu. Nicméně bez určité míry důvěry ve stát, která ostatně není ničím jiným, než vírou v to, že si společně dokážeme věci spravovat ku prospěchu všech, se žádná společenská změna k dobrému uskutečnit nedá.
Dobrou noc, Jiří Vyleťal
April 20, 2017 v 5.44
Máte pravdu, že nemám příliš mnoho důvěry ve stát, pane Vyleťale. Právě z toho, že stát jednou prosazuje to a podruhé ono, je vidět, že je to pouhý nástroj moci, i když je zatím nutný a potřebný, protože bez něj by bylo mnohem hůř. Skutečně si nepřeji anomii. V tom souhlasím s Hauserem.
JP
Tohle je velice zásadní téma, to by stálo vlastně za samostatné zpracování a samostatnou diskusi, je to samozřejmě velice kontroverzní a velice problematické téma, kdyby zde byl přítomen třeba takový V. Bělohradský, tak by okamžitě reagoval krajně ostrým protestem s tím, že principiálně k a ž d é podřazení státu pod nějakou ideu nevyhnutelně ústí do ovládání člověka státem, a tedy do útlaku.
Bezpochyby, po zkušenostech především z 20. století s jeho ideologickými boji je takováto averze vůči podřazení státu pod nějakou závaznou ideu dosti pochopitelné. Na straně druhé ale je stejně tak skutečností, že například víceméně po celých posledních jeden a půl tisíciletí v Evropě byl stát srostlý s vůdčí ideou křesťanství - a nejenže to naprostá většina obyvatelstva považovala za naprosto přirozené, ale navíc by to bylo - právě ze strany tohoto obyvatelstva - pokládáno za naprosté s e l h á n í státu, kdyby se tento prohlásil za "hodnotově neutrálního", a přestal vykonávat svou funkci strážce a ochránce křesťanství!
Ten současný liberální stát, který se prezentuje jako hodnotově neutrální, sice skutečně na jedné straně člověka osvobozuje od diktátu té či oné ideologie respektive té či oné povinné víry; ale na straně druhé je dost důvodů pro to domnívat se, že tato "hodnotová neutralita" je v prvé řadě důsledkem naprostého hodnotového relativismu, dezorientace a bloudění současného světa, který naprosto ztratil smysl své vlastní existence, a tak udělal z nouze ctnost.
A je opravdu velice zásadní otázkou, jak dlouho je pro člověka a lidstvo možno ještě kráčet dál svými dějinami v tomto amorfním bahništi naprosté ideové dezorientace.
Bezpochyby, po zkušenostech především z 20. století s jeho ideologickými boji je takováto averze vůči podřazení státu pod nějakou závaznou ideu dosti pochopitelné. Na straně druhé ale je stejně tak skutečností, že například víceméně po celých posledních jeden a půl tisíciletí v Evropě byl stát srostlý s vůdčí ideou křesťanství - a nejenže to naprostá většina obyvatelstva považovala za naprosto přirozené, ale navíc by to bylo - právě ze strany tohoto obyvatelstva - pokládáno za naprosté s e l h á n í státu, kdyby se tento prohlásil za "hodnotově neutrálního", a přestal vykonávat svou funkci strážce a ochránce křesťanství!
Ten současný liberální stát, který se prezentuje jako hodnotově neutrální, sice skutečně na jedné straně člověka osvobozuje od diktátu té či oné ideologie respektive té či oné povinné víry; ale na straně druhé je dost důvodů pro to domnívat se, že tato "hodnotová neutralita" je v prvé řadě důsledkem naprostého hodnotového relativismu, dezorientace a bloudění současného světa, který naprosto ztratil smysl své vlastní existence, a tak udělal z nouze ctnost.
A je opravdu velice zásadní otázkou, jak dlouho je pro člověka a lidstvo možno ještě kráčet dál svými dějinami v tomto amorfním bahništi naprosté ideové dezorientace.
April 22, 2017 v 15.45
Ano, pane Poláčku. Stát skutečně potřebuje jakési "ospravedlnění" své existence, potřebuje, aby ho lidé uznávali, jinak prostě nemůže fungovat.
Evropské státy byly dlouho srostlé s ideou křesťanství. Ale jak víme, bylo to křesťanství velmi nedokonalé, dá se říci, že dost deformované. Jinak by těžko mohlo docházet k vykořisťování, okrádání, zabíjení, k válkám o moc, a pod. Ale dejme tomu, že i toto nedokonalé křesťanství bylo pořád lepší než barbarství.
Státy tedy stály zdánlivě na ideji křesťanství a lidé je respektovali. Ale jenom do té chvíle, než si lidé všimli, že ty státy stojí pouze na ideologii, která se tomu křesťanství vzdáleně podobá. Že od samotné ideje jsou ve skutečnosti hodně vzdálené. Toho si všimli patrně poté, co se jich zmocnila kritická racionalita a náboženství jim možná přestalo dávat to, co je nějak uspokojovalo. To, co by přehlušilo jejich jiné potřeby.
Potom je ještě druhý problém: Lidé očekávali (a možná stále očekávají) od státu, že se bude chovat křesťansky, ale oni sami se křesťansky také moc nechovali (nechovají).Lidé chtějí, aby bylo uzákoněno milosrdenství, ale sami nejsou milosrdní.
Vy to vidíte tak, že křesťanství už nefunguje.
Ale já to vidím tak, že lidé ho ještě dostatečně nepřijali. Nemyslím nutně jeho vnější praktikování, ale mám na mysli vnitřní přijetí křesťanských pravidel.
Evropské státy byly dlouho srostlé s ideou křesťanství. Ale jak víme, bylo to křesťanství velmi nedokonalé, dá se říci, že dost deformované. Jinak by těžko mohlo docházet k vykořisťování, okrádání, zabíjení, k válkám o moc, a pod. Ale dejme tomu, že i toto nedokonalé křesťanství bylo pořád lepší než barbarství.
Státy tedy stály zdánlivě na ideji křesťanství a lidé je respektovali. Ale jenom do té chvíle, než si lidé všimli, že ty státy stojí pouze na ideologii, která se tomu křesťanství vzdáleně podobá. Že od samotné ideje jsou ve skutečnosti hodně vzdálené. Toho si všimli patrně poté, co se jich zmocnila kritická racionalita a náboženství jim možná přestalo dávat to, co je nějak uspokojovalo. To, co by přehlušilo jejich jiné potřeby.
Potom je ještě druhý problém: Lidé očekávali (a možná stále očekávají) od státu, že se bude chovat křesťansky, ale oni sami se křesťansky také moc nechovali (nechovají).Lidé chtějí, aby bylo uzákoněno milosrdenství, ale sami nejsou milosrdní.
Vy to vidíte tak, že křesťanství už nefunguje.
Ale já to vidím tak, že lidé ho ještě dostatečně nepřijali. Nemyslím nutně jeho vnější praktikování, ale mám na mysli vnitřní přijetí křesťanských pravidel.
JP
Tohle je věčný zápas, paní Hájková. Na to přesně pasuje ten slavný výrok Jana Wericha o zápase s lidskou hloupostí: "My tento zápas nikdy nemůžeme vyhrát. Ale nikdy ho nesmíme vzdát."
Pokud místo té lidské hlouposti dosadíme lidskou špatnost všeho druhu, máme přesně ten samý výsledek. Respektive ten samý stav. My tu lidskou špatnost nikdy nedokážeme bezezbytku vykořenit; na to je příliš hluboko vrostlá do samotných základů lidského charakteru, lidského bytí vůbec. Ale nikdy ten zápas proti té špatnosti nesmíme vzdát - protože právě až tím bychom jí otevřeli všechna stavidla naplno.
"Kdyby lidé plně přijali křesťanství" - to je právě to "kdyby". Ten zásadní problém je v tomhle: křesťanství se svým mravním étosem se prostě dostává do zásadního rozporu s holou realitou lidského žití.
To je přesně to werichovské dilema: ano, je nutno oceňovat křesťanství, že je to jeden z oněch bojovníků proti lidské špatnosti; ale ani od křesťanství nikdy nemůžeme očekávat nějaké konečné vítězství.
Z materialistického hlediska věc stojí takto: křesťanství jenom moralizuje; ale neodstraňuje ty podmínky, které člověka k jeho špatnému jednání vedou.
Z ještě užšího hlediska materialisticky-marxistického: dokud bude existovat (a celý život společnosti dominovat) kapitalismus, do té doby bude lidi strhávat k egoismu a přízemnímu materialismu. A křesťanství může moralizovat jak chce - proti té síle reálných materiálních poměrů nakonec nic nezmůže. Nebo přinejmenším nic opravdu zásadního.
Obecně je možno říci (respektive zopakovat): jakákoli mravní výzva která se dostane do rozporu s aktuálně žitou realitou, nevyhnutelně zploští na pouhé moralizování.
Pokud místo té lidské hlouposti dosadíme lidskou špatnost všeho druhu, máme přesně ten samý výsledek. Respektive ten samý stav. My tu lidskou špatnost nikdy nedokážeme bezezbytku vykořenit; na to je příliš hluboko vrostlá do samotných základů lidského charakteru, lidského bytí vůbec. Ale nikdy ten zápas proti té špatnosti nesmíme vzdát - protože právě až tím bychom jí otevřeli všechna stavidla naplno.
"Kdyby lidé plně přijali křesťanství" - to je právě to "kdyby". Ten zásadní problém je v tomhle: křesťanství se svým mravním étosem se prostě dostává do zásadního rozporu s holou realitou lidského žití.
To je přesně to werichovské dilema: ano, je nutno oceňovat křesťanství, že je to jeden z oněch bojovníků proti lidské špatnosti; ale ani od křesťanství nikdy nemůžeme očekávat nějaké konečné vítězství.
Z materialistického hlediska věc stojí takto: křesťanství jenom moralizuje; ale neodstraňuje ty podmínky, které člověka k jeho špatnému jednání vedou.
Z ještě užšího hlediska materialisticky-marxistického: dokud bude existovat (a celý život společnosti dominovat) kapitalismus, do té doby bude lidi strhávat k egoismu a přízemnímu materialismu. A křesťanství může moralizovat jak chce - proti té síle reálných materiálních poměrů nakonec nic nezmůže. Nebo přinejmenším nic opravdu zásadního.
Obecně je možno říci (respektive zopakovat): jakákoli mravní výzva která se dostane do rozporu s aktuálně žitou realitou, nevyhnutelně zploští na pouhé moralizování.
April 23, 2017 v 12.39
No, pokud si myslíte, že podstatou křesťanství je právě jen to umravňování či moralizování, pak těžko může být v rozporu s lidskou přirozeností. Moralizovat druhé je přece tou největší lidskou přirozeností.
Já ale vidím jako podstatu křesťanství milovat druhé (dokonce bez ohledu na to, zda jsou k nám v příbuzenském vztahu či ne).
A to opravdu není jednoduché. A je to určitě v rozporu s lidskou přirozeností.
Já ale vidím jako podstatu křesťanství milovat druhé (dokonce bez ohledu na to, zda jsou k nám v příbuzenském vztahu či ne).
A to opravdu není jednoduché. A je to určitě v rozporu s lidskou přirozeností.
+ Další komentáře