Ústavní soud rozhodl, že státní zastupitelství musí prověřit postup policistů při vyklizení pražské usedlosti Cibulka. Podle Ústavního soudu státní zastupitelství pochybilo, když se odmítlo zabývat stížností squatterů. Právník stěžovatelů Pavel Uhl k tomu stručně konstatoval, že očekává, že státní zastupitelství dostojí rozhodnutí Ústavního soudu.

Před dvěma lety zasáhlo na Cibulce — na podnět majitele objektu — sto třicet policistů a násilně vyvedlo její obyvatele, kteří neuposlechli výzvu a zůstali v budově. Policisté zadrželi deset lidí, tři utrpěli při zásahu zranění. Jeden z nich byl později odsouzen.

Druhý senát Ústavního soudu složený z Jiřího Zemánka, Kateřiny Šimáčkové a Vojtěcha Šimíčka, coby soudce zpravodaje, se zabýval otázkou, na koho se měli bývalí obyvatelé Cibulky obracet kvůli postupu policie, zda na státní zastupitelství anebo na správní soudy. Podle nich totiž policie neměla pravomoc k vyklizení nemovitosti.

„Úplná výhra to není,“ řekl Deníku Referendum jeden ze squatterů Marky. „Jde o první krok. Stát by zkrátka měl více dbát, co police dělá. Rozhodnutí Ústavního soudu chápu jako jistý posun v dlouhodobém boji. Když budou jednou benga mlátit naše děti, tak snad nebudou muset na spravedlnost čekat, tak dlouho jaky my teď nebo v případě Milady.“

Rozhodnutí Ústavního soudu přivítal i Arnošt Novák z Autonomního sociálního centra Klinika. „Je to první krok, jak se domoci spravedlnosti. Mám radost z toho, že se Ústavní soud zastal squatterů, kteří jsou jinak ve společnost spíše marginalizováni. Věřím, že časem dojde k průlomu a právo na bydlení, právo mít střechu nad hlavou, bude u nás více chráněno,“ řekl Deníku Referendum.

Nejvyšší správní soud loni žalobu čtyř squatterů proti postupu policie a ministerstva vnitra odmítl s tím, že se jedná o problematiku v působnosti státního zastupitelství. Městské ani vrchní státní zastupitelství se však podnětem rovněž nezabývalo. Stěžovatelé proto v ústavní stížnosti u uvedli, že se stali obětí negativního kompetenčního sporu, neboť své nároky uplatnili ve dvou odlišných systémech ochrany práva, ale ty se jen vzájemně odkazovaly na ten druhý.

„Není možné, aby orgány veřejné moci (státní zastupitelství a soudy) vzájemně popíraly svou pravomoc, aniž by se jakkoliv věnovaly podstatě tvrzeného zásahu do základních práv a svobod osob, jež se na ně se svými podáními obracely. Za klíčové pak Ústavní soud považuje posouzení otázky, který z orgánů pochybil, pokud podání stěžovatelů odmítl přezkoumat z důvodu (údajné) absence pravomoci k projednání,“ stojí v nálezu Ústavního soudu.

Podle Ústavního soudu dotčená státní zastupitelství pochybila, když se odmítla zabývat podání stěžovatelů ve věci tvrzeného zásahu do základních práv a svobod z důvodu nedostatku pravomoci daný zásah prošetřit. Proto bude úkolem Městského státního zastupitelství v Praze posoudit celý případ znovu s tím, že se musí meritorně zabývat námitkami stěžovatelů.