Francie připjala řád Čestné legie právničce a feministce Kateřině Šimáčkové

Petr Janyška

Udělení řádu čestné legie Kateřině Šimáčkové podněcuje mnoho otázek — proč i my neumíme podobně vyzvedávat přátele ČR v zahraničí, proč je tu pro ženy stále tak těžké se prosadit či jak by mohla vypadat optimální prezidentská kandidátka.

Je velkou zastánkyní osobní svobody a práv občana, tedy i občana nebohatého. I ti „potřebují dostat jednoduchou, srozumitelnou, a hlavně dostupnou pomoc“, říká. A kritizuje, že Česká republika má „velký deficit v oblasti bezplatné či levné právní pomoci pro lidi, kteří mají právní potíže, ale nejsou na tom třeba finančně dobře“. Foto Petr Janyška

Francie má jako stát tu obdivuhodnou vlastnost, že si dovede všímat lidí, kteří něco dokázali, a veřejně a elegantně je ocenit. Což platí jak pro domácí obyvatele, tak pro cizince, zvlášť pokud mají nějakou vazbu na Francii a na její jazyk a kulturu. Zároveň si Francie dotyčného cizince takovým vyznamenáním jemně zaváže.

Je škoda, že český stát to po třiceti letech existence stále neumí. 28. října prezident uděluje několik státních vyznamenání, cizinců je ale mezi laureáty vždy jen hrstka. Pro ty jsou spíš ministerská ocenění, jako cena Gratias agit ministra zahraničí za šíření dobrého jména českého státu v cizině. Ročně ji ale dostává jen tucet osob, a přitom má pokrýt celý svět. A potom už na úrovni státu nemáme skoro nic.

Před pár dny předal francouzský velvyslanec Alexis Dutertre vysoké státní vyznamenání řád Čestné legie ústavní soudkyni Kateřině Šimáčkové. Řád založil Napoleon roku 1802, primárně pro francouzské občany, Francie jím ale honoruje také cizince. Druhým francouzským vyznamenáním tohoto druhu je řád Za zásluhy, jejž založil po válce De Gaulle.

Soudkyně rebelka

Proč právě této soudkyni? Za její „osobní nasazení v prosazování lidských práv“, jak řekl v laudatiu velvyslanec. Celý svůj dosavadní život hájí hodnoty právního státu, demokracie, právo občana, rovnost žen a mužů, práva menšin, což jsou i oficiální hodnoty Francie a pilíře evropského práva.

Paní soudkyně má za sebou dosti přímočarou, krásnou právnickou dráhu. Po studiu práva v Brně asistentka ústavního soudce, potom advokátka, následně členka Legislativní rady vlády, soudkyně Nejvyššího správního soudu a ve finále soudkyně Ústavního soudu, a taky třeba členka vědecké rady právnické fakulty Karlovy univerzity nebo Benátské komise.

A nyní v lednu nová kapitola, odjezd do Štrasburku jako soudkyně Evropského soudu pro lidská práva — kam ji bude doprovázet její muž, tak to mají mezi sebou zařízeno. Výčet je ale třeba rozšířit: Kateřina Šimáčková vybočuje, je jednou z nejvýraznějších právnických osobností, všestranně a intenzivně činná.

Některá média o ní psala jako o „rebelce“, protože v Ústavním soudu často zastávala názory opačné, než byl většinový. Byla tak například pro zrušení EET či proti povinnému očkování tak, jak je u nás stanoveno — ovšem nikoli proti očkování jako takovému.

Nebojí se vystupovat v médiích, nežije v klauzuře budovy soudu, otázky práva vnáší do veřejné debaty. Je velkou zastánkyní osobní svobody a práv občana, tedy i občana nebohatého. I ti „potřebují dostat jednoduchou, srozumitelnou, a hlavně dostupnou pomoc“, říká. A kritizuje, že Česká republika má „velký deficit v oblasti bezplatné či levné právní pomoci pro lidi, kteří mají právní potíže, ale nejsou na tom třeba finančně dobře“.

K tomu na fakultě vyučuje v kurzech ústavního práva, politologie, státovědy, lidských práv a mediálního práva. Vštěpuje studentům, jak řekla v jednom rozhovoru, že „právo nemůže být bezhodnotové, musí sloužit demokratickému právnímu státu… že být právníkem neznamená být cynikem, který použije všechny prostředky k dosažení svého cíle, ale znamená to přispívat k fungování pravidel ve společnosti“.

Pro ženy je u nás stále skleněný strop

Její velké specifikum: léta se soustřeďuje na roli žen ve společnosti, v rozhodovacích pozicích, na jejich rovnost s muži, která je u nás stále jen teoretická. Na slaďování soukromého, rodinného a profesního života. Léta se snaží motivovat ženy, aby nesklápěly oči před ambicemi a ucházely se o místa, kde se rozhoduje.

Kdysi vytvořila, jak sama jednou řekla, „holčičí projekt“, kde si právničky mezi sebou prokazují podporu a sdílejí zkušenosti, jak „dosáhnout vysokých met“ a sladit osobní a pracovní život. Mile, elegantně, s úsměvem, ale úporně a s jasně formulovanými argumenty mluví o tom, že pro ženy u nás stále platí jakýsi skleněný strop, že si mnoho lidí nedokáže v určitých pozicích představit ženu a že ženy kolikrát samy abdikují na ambici dostat se do čela.

Což mimochodem platí i pro svět soudů: jestliže ženy u nás představují asi šedesát procent soudkyň, v čele Nejvyššího, Ústavního ani Správního soudu nestojí jediná. A v plénu Ústavního soudu je kromě Kateřiny Šimáčkové už jen jedna soudkyně, zbylých třináct jsou muži.

Letos vyšla tisícistránková kniha „Mužské právo: Jsou právní pravidla neutrální?“, jejíž je spoluautorkou, kde se analyzuje, nakolik je naše právo napsané z mužské perspektivy a že straní mužským zájmům. Už pracuje na druhém dílu.

Frankofilka, která by se hodila na Hrad

Její vazba na Francii je velmi silná, studovala chvíli v Dijonu (tam studoval právo a v roce 1908 získal doktorát i Edvard Beneš). Léta byla předsedkyní brněnské pobočky Francouzské aliance, instituce, která už více než sto let šíří po světě povědomí o francouzské kultuře, jazyku a společnosti. Mluví výborně francouzsky, čehož jsme byli svědky všichni, kdo jsme se slavnosti na ambasádě účastnili.

Včetně předsedy Ústavního soudu Pavla Rychetského nebo bývalého disidenta a novináře Petra Uhla či jeho ženy, bývalé ombudsmanky Hany Šabatové. Vyznamenání má jen nemnoho Čechů, kromě právě jmenovaných třeba i Petr Pithart, Vladimír Špidla nebo Marta Kubišová.

Odchodem do Štrasburku paní soudkyně výrazně posílí image českého státu v zahraničí, bude mu tam jistě dělat dobré jméno. Mnoho lidí, kteří ji znají, se ale domnívá, že by byla ideální prezidentkou státu.

Na rozdíl od některých dnes již víceméně deklarovaných kandidátů má jasný profil a jasné hodnoty, které mnohokrát obhájila na veřejnosti. Je liberální, přitom sociálně vnímavá, je obhájkyní menšin, zastánkyní ženské rovnosti. Uvažuje o běžných lidech a jejich potřebách, v jednom rozhovoru o právu klidně argumentuje obuvníkem, kterého zná, starší paní co prodává na Zelném trhu nebo majitelkou galanterie v Moravském Krumlově.

Takhle vysvětluje, co ji formovalo: „Pamatuji se, jak moje máma lékařka říkala svým studentům medicíny, že budou muset třeba jednou rozhodovat i o umístění pacienta do klecového lůžka. Vyzvala je, ať si tam zkusí vlézt a všichni včetně mě to vyzkoušeli. Byl to silný zážitek toho, kdy vás zavřou do klecového lůžka a pak zavřou dveře od pokoje a odejdou... Možná tohle byla největší škola lidských práv, kterou jsem za svůj život zažila, a můj vůbec první kontakt s lidskými právy.“

Právnička s perfektní znalostí ústavy, zájmem o obyčejného člověka, milým projevem, kultivovaným chováním, znalostí jazyků. Co bychom si mohli přát víc? Měla by ale taková žena, která by se jistě nikdy v televizním rozhovoru nesmála jako dobrému vtipu tomu, že v mládí „mlátila cikány“, měla by šanci v přímé volbě?

Její cesta teď povede do francouzského Štrasburku, přinejmenším ale ukázala, že v českých zemích jsou kultivované, vzdělané ženy, které se nebojí veřejné zodpovědnosti, a že není od věci, aby se v příští volbě mohla taková prosadit. Vždyť Zuzana Čaputová prokázala, že to je reálné.

advertisment
advertisment