↗

Je velkou zastánkyní osobní svobody a práv občana, tedy i občana nebohatého. I ti „potřebují dostat jednoduchou, srozumitelnou, a hlavně dostupnou pomoc“, říká. A kritizuje, že Česká republika má „velký deficit v oblasti bezplatné či levné právní pomoci pro lidi, kteří mají právní potíže, ale nejsou na tom třeba finančně dobře“. Foto Petr Janyška

Francie má jako stát tu obdivuhodnou vlastnost, že si dovede všímat lidí, kteří něco dokázali, a veřejně a elegantně je ocenit. Což platí jak pro domácí obyvatele, tak pro cizince, zvlášť pokud mají nějakou vazbu na Francii a na její jazyk a kulturu. Zároveň si Francie dotyčného cizince takovým vyznamenáním jemně zaváže.

Je škoda, že český stát to po třiceti letech existence stále neumí. 28. října prezident uděluje několik státních vyznamenání, cizinců je ale mezi laureáty vždy jen hrstka. Pro ty jsou spíš ministerská ocenění, jako cena Gratias agit ministra zahraničí za šíření dobrého jména českého státu v cizině. Ročně ji ale dostává jen tucet osob, a přitom má pokrýt celý svět. A potom už na úrovni státu nemáme skoro nic.

Před pár dny předal francouzský velvyslanec Alexis Dutertre vysoké státní vyznamenání řád Čestné legie ústavní soudkyni Kateřině Šimáčkové. Řád založil Napoleon roku 1802, primárně pro francouzské občany, Francie jím ale honoruje také cizince. Druhým francouzským vyznamenáním tohoto druhu je řád Za zásluhy, jejž založil po válce De Gaulle.

Soudkyně rebelka

Proč právě této soudkyni? Za její „osobní nasazení v prosazování lidských práv“, jak řekl v laudatiu velvyslanec. Celý svůj dosavadní život hájí hodnoty právního státu, demokracie, právo občana, rovnost žen a mužů, práva menšin, což jsou i oficiální hodnoty Francie a pilíře evropského práva.

Paní soudkyně má za sebou dosti přímočarou, krásnou právnickou dráhu. Po studiu práva v Brně asistentka ústavního soudce, potom advokátka, následně členka Legislativní rady vlády, soudkyně Nejvyššího správního soudu a ve finále soudkyně Ústavního soudu, a taky třeba členka vědecké rady právnické fakulty Karlovy univerzity nebo Benátské komise.

A nyní v lednu nová kapitola, odjezd do Štrasburku jako soudkyně Evropského soudu pro lidská práva — kam ji bude doprovázet její muž, tak to mají mezi sebou zařízeno. Výčet je ale třeba rozšířit: Kateřina Šimáčková vybočuje, je jednou z nejvýraznějších právnických osobností, všestranně a intenzivně činná.

Některá média o ní psala jako o „rebelce“, protože v Ústavním soudu často zastávala názory opačné, než byl většinový. Byla tak například pro zrušení EET či proti povinnému očkování tak, jak je u nás stanoveno — ovšem nikoli proti očkování jako takovému.

Nebojí se vystupovat v médiích, nežije v klauzuře budovy soudu, otázky práva vnáší do veřejné debaty. Je velkou zastánkyní osobní svobody a práv občana, tedy i občana nebohatého. I ti „potřebují dostat jednoduchou, srozumitelnou, a hlavně dostupnou pomoc“, říká. A kritizuje, že Česká republika má „velký deficit v oblasti bezplatné či levné právní pomoci pro lidi, kteří mají právní potíže, ale nejsou na tom třeba finančně dobře“.

K tomu na fakultě vyučuje v kurzech ústavního práva, politologie, státovědy, lidských práv a mediálního práva. Vštěpuje studentům, jak řekla v jednom rozhovoru, že „právo nemůže být bezhodnotové, musí sloužit demokratickému právnímu státu… že být právníkem neznamená být cynikem, který použije všechny prostředky k dosažení svého cíle, ale znamená to přispívat k fungování pravidel ve společnosti“.

Pro ženy je u nás stále skleněný strop

Její velké specifikum: léta se soustřeďuje na roli žen ve společnosti, v rozhodovacích pozicích, na jejich rovnost s muži, která je u nás stále jen teoretická. Na slaďování soukromého, rodinného a profesního života. Léta se snaží motivovat ženy, aby nesklápěly oči před ambicemi a ucházely se o místa, kde se rozhoduje.

Kdysi vytvořila, jak sama jednou řekla, „holčičí projekt“, kde si právničky mezi sebou prokazují podporu a sdílejí zkušenosti, jak „dosáhnout vysokých met“ a sladit osobní a pracovní život. Mile, elegantně, s úsměvem, ale úporně a s jasně formulovanými argumenty mluví o tom, že pro ženy u nás stále platí jakýsi skleněný strop, že si mnoho lidí nedokáže v určitých pozicích představit ženu a že ženy kolikrát samy abdikují na ambici dostat se do čela.

Což mimochodem platí i pro svět soudů: jestliže ženy u nás představují asi šedesát procent soudkyň, v čele Nejvyššího, Ústavního ani Správního soudu nestojí jediná. A v plénu Ústavního soudu je kromě Kateřiny Šimáčkové už jen jedna soudkyně, zbylých třináct jsou muži.