Ústavní soud odmítl dvě stížnosti na krizová či mimořádná opatření, která vyhlásila vláda Andreje Babiše (ANO) a ministr zdravotnictví Adam Vojtěch (nestr. za ANO) v souvislosti s pandemií koronaviru SARS-CoV-2. První, již podal zastupitel městské části Praha 4 Viktor Derka (Piráti) se týkala, omezení jednání zastupitelstev. Druhá, kterou za svou klientku zpracoval advokát David Záhumenský, napadala vyhlášení nouzového stavu a několik navazujících opatření kabinetu a rezortu zdravotnictví.

Ústavní soud konstatoval, že stěžovatelé nebyli k podání stížnosti aktivně legitimování a on sám není příslušný k přezkumu vyhlášení nouzového stavu. V obou případech se ale verdikt neobešel bez menšinových nesouhlasných stanovisek, na nichž se v obou případech podílela Kateřina Šimáčková.

Derka namítal, že vládní usnesení, které po dobu trvání nouzového stavu územním samosprávným celkům uložilo svolávat jednání zastupitelstev pouze tehdy, je-li to nezbytné k přijetí opatření souvisejících s nouzovým stavem, nemá dostatečný zákonný podklad. Argumentoval, že restrikce činnosti samospráv se zakládá pouze na omezení pohybu a pobytu, což krizový zákon vůbec nepředpokládá. „Takový výklad by mohl vést absurdně k obdobnému omezení činnosti Parlamentu České republiky nebo obecných soudů,“ vysvětlil pirátský zastupitel.

Ústavní soud ovšem dospěl k závěru, že Derka nebyl k podání stížnosti oprávněn, neboť napadený akt nelze hodnotit jako zásah orgánu veřejné moci ani jako ústavní stížnost proti němu. „Je totiž vyloučeno, aby fyzická nebo právnická osoba napadla přímo toliko právní předpis,“ uvedl Ústavní soud ve svém usnesení. „Nelze rovněž přehlédnout skutečnost, že dané opatření již bylo zrušeno,“ doplnil soudce zpravodaj Pavel Šámal s tím, že platilo pouhých čtrnáct dní a bylo nahrazeno mírnějším, respektive k právům navrhovatele i územních samosprávných celků šetrnějším opatřením.

Vláda si během krizového stavu počínala neobratně

K odůvodnění usnesení nicméně uplatnili odlišné stanovisko Jan Filip, Vladimír Sládeček a Pavel Šámal s Kateřinou Šimáčkovou. Dva posledně jmenovaní uvedli, že krizový zákon, na jehož základě může vláda přistoupit k restrikci některých práv, s možností omezení jednání zastupitelstev vůbec nepočítá. „Jelikož je výčet práv, jež lze omezit, taxativní, nelze než uzavřít, že vláda nemůže svými krizovými opatřeními ústavně zaručené právo na samosprávu omezit,“ shrnuli.

„Územní, a zvláště místní samospráva je dle ustálené judikatury Ústavního soudu pokládána za ‚nezastupitelnou složku rozvoje demokracie‘. Zásah do práva na samosprávu je tak současně zásahem do dělby moci jako jednoho z nejdůležitějších strukturálních principů, na nichž je vybudován ústavní pořádek,“ pokračovali Šimáčková se Šámalem s tím, že akt, jímž Babišův kabinet zasáhl do systému dělby moci a práva na samosprávu by Ústavní soud neměl přecházet mlčením.

Dále konstatovali, že okolnosti vydání napadeného krizového opatření sice nasvědčují konání vlády v dobré víře, ale ani tak neobstojí. „Aniž bychom zpochybňovali, že v současné době čelí vláda řadě náročných rozhodnutí, musíme současně poukázat na to, že disponuje dostatečným institucionálním a odborným zázemím k tomu, aby se tohoto typu pochybení vyvarovala,“ uzavřeli společné disentní stanovisko někdejší předseda Nejvyššího soudu a bývalá soudkyně Nejvyššího správního soudu.

Nouzový stav nepodléhá kontrole soudu, ale Sněmovny

Ve druhém podání stěžovatelka namítala, že Babišův kabinet a ministerstvo zdravotnictví nezákonně omezily její ústavně zaručení právo na svobodný pohyb a pobyt, přičemž oba orgány postupovaly chaoticky, bez respektu k příslušným procedurám a své rozhodnutí řádně neodůvodňovaly. Dále se rovněž domáhala zrušení usnesení, jímž vláda na počátku března vyhlásila nouzový stav. Tribunál Ústavního soudu v čele se soudcem zpravodajem Jaromírem Jirsou ale všechny její argumenty odmítl.

„Vyhlášení nouzového stavu je aktem aplikace ústavního práva; představuje ‚akt vládnutí‘, který má normativní dopad, zásadně nepodléhá kontrole Ústavního soudu a je ‚přezkoumatelný‘ primárně demokraticky zvoleným politickým orgánem, jímž je Poslanecká sněmovna. Nestanovil-li zákonodárce vhodný standard soudního přezkumu formou speciálních procesních pravidel, nelze na politické rozhodnutí o nouzovém stavu aplikovat tradiční ústavněprávní přezkum proporcionality,“ uvedl Ústavní soud ve svém usnesení.

Za pravdu nedal stěžovatelce ani v dalších věcech. Odmítl, že by byla protiústavně omezena její svoboda pohybu a pobytu, neboť nedoložila žádný zásah do svých práv. „Tento akt vlády je natolik obecný, že je přezkoumatelný toliko na návrh kvalifikovaného navrhovatele, tím může být skupina deseti senátorů, pětadvaceti poslanců nebo veřejný ochránce práv, nikoliv fyzická osoba,“ vysvětlil Jirsa s tím, že opatření rezortu zdravotnictví navíc již zrušil pražský městský soud.

Šimáčková, Šimíček a Uhlíř: Ústavní soud vytvořil procesní past

Usnesení soudu v tomto případě ale nebylo jednomyslné, odlišné stanovisko k němu uplatnili opět Kateřina Šimáčková, Vojtěch Šimíček a David Uhlíř. „Nesouhlasíme s odmítnutím ústavní stížnosti v části brojící proti třem mimořádným opatřením Ministerstva zdravotnictví ani s odůvodněním, o které většina pléna tuto část usnesení opřela, a nepovažujeme za dostatečné většinové odůvodnění týkající se vyhlášení nouzového stavu,“ uvedli ve společném disentu.

Podle soudkyně a obou soudců je vyhlášení nouzového stavu právním aktem, který soudu zkoumat přísluší, neboť má posoudit, zda byly splněny procedurální předpoklady jeho vzniku včetně samého vyhlášení. „Tím není nijak omezován prostor výkonné moci pro uvážení, zda je vyhlášení nouzového stavu namístě; pouze je dbáno na to, aby výsledek takovéto úvahy byl vyjádřen v řádné formě. Současně platí, že ne každá vada má za následek neplatnost či neúčinnost vyhlášení nouzového stavu,“ vysvětlili.

Dále vyjádřili přesvědčení, že plénum nemělo odmítnout přezkoumat krizová, respektive mimořádná opatření pro nepříslušnost, jelikož základním atributem právního státu je soudní přezkoumatelnost všech aktů veřejné moci, které mohou zasáhnout do základních práv fyzických a právnických osob. „Ústavní soud proto musí hledat efektivní možnosti poskytnutí soudní ochrany. Lapidárně vyjádřeno, jeho úkolem je nacházet způsoby přezkumu těchto aktů namísto důvodů pro jeho odmítnutí,“ shrnuli.

„Ústavní soud odmítl návrh na zrušení mimořádných opatření z důvodu svojí nepříslušnosti jen proto, že tato opatření byla po podání ústavní stížnosti zrušena pozdějšími mimořádnými opatřeními, čímž vytvořil pro každého budoucího navrhovatele procesní ‚past‘ spočívající v tom, že věcný přezkum těchto opatření bude prakticky vždy vyloučen již jen proto, že napadená opatření budou v rychlém sledu nahrazována opatřeními jinými,“ varovali.

Šimáčková, Šimíček a Uhlíř v neposlední řadě vyjádřili obavu z toho, že tribunál neposoudil ústavnost opatření rezortu zdravotnictví. „Výkonná moc by se totiž i pro futuro mohla spokojit s vydáváním takových opatření bez nouzového stavu a vyhnout se tak zvláštnímu mechanismu kontroly ze strany Sněmovny,“ konstatovali s tím, že přitakání nynější praxi by fakticky znamenalo, „že ministr zdravotnictví může dle vlastního uvážení suspendovat jedno ze základních lidských práv, například při řešení příští chřipkové epidemie“.