↗

Hlavní vládní expert epidemiolog Roman Prymula, jemuž zřetelně schází politická supervize i adekvátní oponentura, vystupuje ze své odborné role, když trousí výroky o škodlivosti naší nynější „hyperdemokracie“ při zvládání epidemie a oceňuje v tomto směru efektivitu „totalitních systémů“. Koláž BEUywube

Uplynulých čtrnáct dní přineslo pozoruhodnou proměnu české politiky i fungování ústavního systému. Jistě jsme konfrontováni s mimořádnou situací, která si žádá — po nezbytnou dobu — mimořádná opatření omezující práva občanů. Různé evropské státy se s ní vypořádávají různě a jejich úspěšnost zatím lze těžko hodnotit.

Problémem je, že se tato opatření mohou stát „zárodkem“ nové normality. Posouvá se zřetelně hranice, co lze bez toho, aby následovala pádná kritika, říkat. Rovněž se, zdá se, značně proměnila akceptace toho, co lze dělat. Zatímco to první by nemuselo tolik vadit, to druhé je na pováženou, jde-li tu vládnutí, respektive jeho omezení zárukami právního státu a základních práv či jeho veřejnou — demokratickou — kontrolu.

Hlavní vládní expert — epidemiolog Roman Prymula, donedávna předseda Ústředního krizového štábu, nyní předák „Centrálního řídícího týmu Covid-19“, jemuž zřetelně schází politická supervize i adekvátní veřejná — odborná — oponentura, poněkud vystupuje ze své odborné role, když trousí výroky o škodlivosti naší nynější „hyperdemokracie“ při zvládání epidemie a oceňuje v tomto směru efektivitu „totalitních systémů“.

Širší veřejnost pak upoutal, když v televizním diskusním pořadu zaspekuloval, že pro občany — až na výjimky — vydrží zavřené hranice až rok či dva: letošní dovolená prý bude každopádně v tuzemsku. Že tu jde nejen o dovolené, ale i o jiné a důležitější aspekty soukromého osobního i pracovního života, museli připomínat až někteří komentátoři a opoziční politici.

Jedná se tu však nejen o životní osudy mnohých, ale také o základní principy, na kterých stojí v současnosti skoro ze všech stran kritizovaná Evropská unie, jež ovšem sama o sobě postrádá kompetence pro — potřebné — mezinárodní „řešení“ nastalé situace.

Nelze to odbýt jen jako uvažování nahlas jednoho vládních úředníka, byť v současnosti v klíčové pozici. Pregnantně se v rozhovoru pro Idnes vyjádřil sám premiér Babiš: „Chceme, abychom se co nejdřív vrátili do nějakého normálního stavu. Že budou fabriky vyrábět, postupně otevřeme další obchody, restaurace. Ale pravděpodobně zůstaneme izolováni od světa, zůstanou otevřené hranice pro export a import, ale jinak ne. Když vidíme, jak to řeší některé evropské státy, máme z toho strach.“

Ve stejném rozhovoru nicméně připouští význam solidarity mezi zeměmi Evropy, zejména sousedními státy. Zároveň se dušuje, že demokracii „nikdy neomezí“, formální procedury mu ale zjevně překážejí. Je třeba jednat rychle, operativně, jako tým: „…Jako když vám bouchne chemička.“

Legalita — ústavnost — některých vládních opatření přitom může být pochybná. Na určité problémy a rizika upozorňuje v tisku ústavní právník Jan Wintr. Vláda chrlí bez transparentního odůvodnění jedno usnesení za druhým. Jejich právní forma — a tedy i eventuální způsob soudní ochrany proti nim — je, respektive byla, nejasná, neboť se jedná o nařízení vlády nebo opatření obecné povahy.

Navíc se mění právní základ. Omezující opatření nejdřív vydávalo Ministerstvo zdravotnictví podle zákona o ochraně veřejného zdraví, pak vláda podle krizového zákona a nyní opět Ministerstvo zdravotnictví. Plošný zákaz vycestování pro všechny občany, zvlášť měl-li by trvat delší dobu, pak může být nejen nepřiměřený, ale patrně postrádá — tak či onak — i zákonnou oporu.

Pokud jde o kontrolu dodržování různých příkazů a zákazů, jsme upozorňováni, že se bude „přitvrzovat“. Dohlížet a trestat nadstandardními způsoby se stát chystá i v rámci projektu „inteligentní karantény“. I když použití osobních dat má být zprvu na dobrovolně bázi, další postup, jak jej přibližuje sám premiér Babiš, budí obavy: „Ten, kdo bude testován pozitivně, bude povinně umístěn do izolace. Je naprosto zásadní, aby karanténu dodržoval. Možná zavedeme i telefonické kontroly či sledování pohybu, protože máme stále signály, že ne všichni to berou vážně a že nedodržují doporučení.“

Přitom ale obecná míra dodržování všech opatření, která vláda zavedla, je — již — celkem vysoká. Pomáhat a chránit se musí nicméně občané především sami. Solidarita mezi lidmi je nebývalá.

Jedna věc je ale chování v souladu s příkazy či pokyny, základní pochopení situace, altruismus a osobní inciativa, jiná pak vyslyšení volání, že jsme společně „ve válce“ a máme se sešikovat za naší vládou, jejíž kroky určuje nejlepší odborník široko daleko… Národ jako rodina, řízení „rodinné firmy“ pro deset milionů obyvatel.

V rámci takového organicko-manažerského narativu není místo pro kritickou veřejnou diskusi. Okřikování kritiků z řad politické opozice i právnické obce zaznívá i z jinak nečekaných míst, třeba od zasloužilých osobností justice, jako je bývalá předsedkyně Nejvyššího soudu Iva Brožová, od ombudsmana, nebo — pokud jde o kontroverzní otázku odpovědnosti státu za škody v současné situaci — od vedení advokátního stavu.

Celá situace upomíná na koncept „liberálního autoritářství“, který má původ v analýze politické situace před nástupem nacismu v Německu (Hermann Heller). Svojí aktualizace se tento pojem dočkal v době eurokrize v souvislosti s prosazováním úsporných opatření navržených (mezinárodními) experty v některých státech, zejména v Řecku — shora, na hranici legality, bez možnosti demokratické kontroly či volby prostředků.

Důležitým aspektem je absolutizace určité „objektivní“ hodnoty na úkor jiných s tím, že není alternativa. Strukturálně je současná situace, i když dnes se nacházíme stále jen v náznaku, v něčem podobná. Spojnicí je situace mimořádného stavu. Prioritou je nyní veřejné zdraví, tedy — méně neosobně — zdraví nás všech, fungování ekonomiky — a ekonomický liberalismus — je až na druhém místě.           

„Autoritářský liberalismus“ tak může třeba mít ještě i jinou podobu, než jakou Evropská unie poznala během euro-krize a v letech následujících. Dosahování určitého cíle za každou cenu určitým způsobem, „diktátem“, i když jsou myslitelné i jiné mírnější alternativy, trivializace kolidujících hodnot, kritika „hyperdemokracie“, technicistní vojensko-manažerský odosobňující slovník, to je realita České republiky v době výjimečného stavu „války“ s koronavirem.

Vyjevuje se tu pozoruhodná autoritářská neoliberální dystopie: Kapitál a zboží — s nějakými technickými omezeními — se volně pohybují, zatímco lidé jsou, nikoli jen po krátkou dobu, uzavřeni a sledováni za „ostnatým drátem“ a podrobeni direktivám vyvolených — nevolených — expertů... Zřejmým rozdílem samozřejmě je, že tu tentokrát nejde „politiku úspor“, ty teď jako by na chvíli skoro nikoho nezajímaly. Stát se zavazuje mohutně ekonomiku podporovat výdaji.

To se však v delším výhledu může snadno změnit. Těžko se bránit dojmu, že tu jde tentokrát především o „vládu tvrdé ruky“, tedy autoritářství jako účel sám o sobě, respektive o mocenské výhody, které přináší, což názorně ukazuje situace v Maďarsku.

Jsme stále ve stádiu úvah a provizoria, které bude muset mimo jiné projít testem hlasování o prodloužení nouzového stavu v Poslanecké sněmovně. Na jak dlouho bude prodloužen — či prodlužován — to hodně napoví o tom, nakolik máme být počínáním současné Babišovy vlády a výroky jejích představitelů znepokojeni. Podle mého názoru je každopádně ohroženo nejen veřejné zdraví, ale, přinejmenším potenciálně, i naše demokracie a svoboda…