Roušky a uzavřené hranice — postsovětské placebo namísto bezpečí v odpovědnosti

Václav Mls

Opatření české vlády působí tak, že na první místě je pro ni populistická snaha vyvolat dojem jakékoli činnosti a vystrašit obyvatelstvo, aby s ním bylo možné snáze manipulovat. Srovnání se svobodným světem nevyznívá dobře.

Česká roušková absurdita v kostce. Foto FB Andrej Babiš

Proč mě tak iritují české roušky a zavřené české hranice, proč to intuitivně vnímám jako něco, co nás od občansky vyspělé Evropy nebezpečně vzdaluje? Proč mě obě dvě zdánlivě nesouvisející věci neustále znepokojují jako jeden propojený problém?

Roušky

V žádné západoevropské zemi plošná povinnost nosit roušky všude venku, jako je tomu v České republice, zavedena nebyla a ani se o takovém opatření neuvažuje. V Belgii — zemi mého trvalého bydliště, po zvážení všech pro a proti, tento týden vláda oznámila, že nošení roušek mají občané vnímat jako doporučení, nikoliv jako povinnost. Doporučení se omezuje pouze na uzavřené prostory, kde nelze dodržovat bezpečnou vzdálenost, jako například v supermarketech nebo městské hromadné dopravě.

Po týdnech odborných a mediálních debat se taktéž tento týden stejným způsobem rozhodla i německá vláda. Nosit roušky na veřejnosti není povinné, jedná se jen o doporučení pro uzavřené prostory, jako jsou obchody nebo veřejná doprava.

Ministerský předseda nejlidnatější německé spolkové země Severního Porýní Vetsfálska, Armin Laschet, který je žhavým kandidátem na post předsedy CDU, to v rozhovoru pro veřejnoprávní televizi ARD vysvětlil tím, že vláda nemusí občanům stále všechno nařizovat, a že by jim měla naopak důvěřovat. Laschet tímto vyjádřením mimo jiné ocenil disciplinovanost občanů, kteří až na nepatrné výjimky omezení nařízená vládou dodržují, včetně hygienických doporučení, omezení sociálních kontaktů a pohybu na veřejnosti a dodržování předepsaných vzdáleností.

Na stejných principech — čili na důvěře vlády vůči občanům, pak stojí i třeba velmi liberální švédská strategie tamní sociálně-demokratické vlády. Švédsko jako jediná země Evropy nezavedlo žádná výraznější omezení, obchody a restaurace zůstaly otevřené a život v této severské zemi jde dál bez větších změn.

Porovnáme-li pak statistická čísla se sousedním Dánskem, má Švédsko přibližně stejný počet nakažených v přepočtu na počet obyvatel, i když počet úmrtí je ve Švédsku asi dvojnásobný. V posledních dnech se tam totiž virus rozšířil v domovech seniorů.

Proč se tedy v otázce roušek Česká republika od západní Evropy tak výrazně odlišuje? Možnou odpověď lze nalézt v materiálech Evropského centra pro prevenci a kontrolu nemocí (ECDC).

Podle nich neexistují vědecké důkazy, že by nositelé ne-zdravotnickych (čili podomácku vyrobených) roušek byli efektivně chráněni před onemocněním dýchacích cest a že takové roušky mají velmi nízkou filtrační schopnost. Zároveň pak z materiálů ECDC vyplývá, že jsou takové podomácku vyrobené roušky neúčinné i v opačném směru — čili nezadrží únik kapének do okolí, například při kýchnutí.

Jak si tedy vysvětlit kolektivní hysterii české politiky i společnosti, kdy vláda nařídila všudypřítomné nošení roušek a kdy doslova celá společnost propadla koronavirové panice a začala si doma šít a vyrábět roušky? Odpověď opět nabízí informace ECDC.

Mezi důvody, které hovoří proti nošení podomácku vyrobených roušek, je i riziko „falešného pocitu bezpečí“, neboť to může vést k nepozornosti a nedodržování sociálního odstupu. Stejně argumentuje i Světová zdravotnická organizace a řada dalších expertů.

Například předseda Německého sdružení lékařů, Andreas Gassen, považuje roušky za čistou symboliku. Roušky podle něj nabízejí jen „klamavý pocit bezpečí“, ale v reálu jsou prakticky k ničemu.

Mám neodbytný pocit, že se česká vláda i celá společnost v otázce roušek uchýlily přesně k řešení nabízejícímu pocit viditelného prostřednictvím předmětu uchyceného na obličeji, avšak jen zdánlivého bezpečí. Bez obalu to vystihl český lékař Jan Hnízdil, který patří k nejhlasitějším kritikům vládních protikoronavirových opatření: „Když lidi vystrašíte, přestanou se kontrolovat a můžete s nimi manipulovat.“

Hranice

S uzavřením hranic je to bohužel úplně stejné jako s rouškami. Hlavní roli zde taktéž hrají strach a manipulace, a dosaženým výsledkem je opět jen falešný pocit bezpečí. Slovinský filozof Slavoj Žižek vyjádřil v souvislosti s korona-krizí obavu, že výsledkem bude autoritářská nákaza, „nové barbarství s lidskou tváří, bezskrupulózní pravidla k přežití, vynucovaná dokonce za podpory lidí a legitimizovaná názory expertů“. Hranice by pak za takového scénáře byly již jen přirozenou součástí nového systému.

K hranicím mám hluboce osobní vztah. U jedné takové jsem vyrostl a strávil tam prvních patnáct let svého života — v Chebu, jen několik kilometrů od neprostupné železné opony. Pamatuji si, jak jsme se jednou s kamarádem Zbyškem zaběhli až příliš blízko k hranici, jak nás odchytila vojenská hlídka a gazíkem nás odvezla zpátky do města. Museli jsme nahlásit jména a povolání rodičů.

Pamatuji si, jak jsme se díky šikovně nastavené anténě na balkóně dívali doma na západoněmeckou televizi, třeba na americké velkofilmy. Nerozuměl jsme tehdy německy skoro ještě ani slovo, ale i tak to vždy byl neuvěřitelný zážitek. Už jako kluk jsem věděl, že na druhé straně té divné hranice je jiný, svobodný svět.

A kvůli hranici jsem nakonec přišel i o svého nejlepšího kamaráda Zbyška, jehož rodina ještě před sametovou revolucí emigrovala do západního Německa. Dodnes si pamatuji na náš rozhovor přes dialogový telefon, když mi Zbyšek zavolal z utečeneckého tábora poblíž Hannoveru. Později se jeho rodina vystěhovala do Kanady a setkali jsme se opět až po dlouhých patnácti letech.

Pro mě hranice vždy byly a budou něčím, co nechrání, nýbrž rozděluje. I proto jsem nemohl věřit svým očím, když jsem se v chebském tisku dočetl, že na ochranu hranice po dobu koronové krize byl do Chebu povolán dělostřelecký pluk z Jinců. Toto už nemá s bojem proti virové nákaze nic společného.

Toto je čistý populismus a předstírání činnosti. K mému ještě většímu zděšení to však údajně většina místních lidí přijala pozitivně, lokální tisk psal o znovuoživení vojenské tradice města. Je to pro mě děsivé trauma a noční můra.

Pak začaly události a informace přicházet ráz na ráz. Vláda uzavřela hranice do Německa a Rakouska pro desetitisíce pendlerů. Na výběr bylo buď odejít na tři týdny, zajistit si na druhé straně hranice ubytování a po celou dobu se nevidět s rodinou (a poté pak strávit ještě dva týdny v domácí karanténě), anebo zůstat doma a riskovat ztrátu zaměstnání.

Zároveň se v médiích objevil průzkum veřejného mínění, že si šedesát procent českých občanů myslí, že zavřít hranice je správná věc a že by hraniční kontroly a omezení měly zůstat i do budoucna. Přestávám tomu všemu rozumět.

Co se stalo s mojí zemí, zemí, která dala světu sametovou revoluci a jednu z největších osobností konce studené války, Václava Havla, celosvětově známou autoritu a nejlepší vizitku, jakou kdy Česká republika ve světě měla? Co se stalo s touhou po návratu do Evropy, po svobodě a otevřených schengenských hranicích? Opravdu koronavirus vyděsil českou společnost natolik, že převládne touha po starém dobrém pocitu bezpečí za střeženými hranicemi?

Jak o Schengenu nedávno napsal Martin Hančl, bude „v příštích měsících, možná i letech, především záležet na tom, zda veřejnost bude požadovat obnovení skutečného Schengenu nebo zda se nechá přesvědčit, že postačí jen nějaká forma ‚Schengenu s kontrolami‘.” Dále pak předvídá, že takový model by sice zajistil volnou výměnu zboží, ale při nějaké další krizi by Schengen mohl nakonec nenávratně padnout.

Podíváme-li se na situaci v zemích visegrádské čtyřky, naplňuje mě to vážnými obavami. Orbán, Kaczynski, Babiš a k tomu teď v Bratislavě nová Matovičova vláda, jejíž součástí je i strana Sme Rodina tvrdého populisty Borise Kollára, jenž na evropské úrovni spolupracuje s krajní pravicí a lidmi, jako je Marine Le Penová. Těžko se za dané situace hledá optimismus.

Zápas o svobodný, demokratický a proevropský vývoj České republiky pokračuje. Česká společnost si bude muset odpovědět na otázku, zda pro ni vyšší hodnotu mají občanská práva a svobody, či zda jí vyhovuje pocit bezpečí, ve kterém budou pánové Babiš nebo Prymula rozhodovat o tom, kam pustí lidi v létě na dovolenou.

      Diskuse
      LV
      April 18, 2020 v 20.3
      Také mne to děsí

      Zavření hranic v březnu mělo smysl, nikdo nevěděl, co bude.

      Situace momentálně vypadá všude přibližně stejně. Toho víru se nezbavíme, takže zavřené hranice nedávají smysl.

      Když slyším, že hranice zůstanou zavřené dva roky, tak mne mrazí.

      S těmi rouškami to také vidím spíše jako psychologický trik.

      JN
      April 19, 2020 v 11.42
      "SROVNÁNÍ SE SVOBODNÝM SVĚTEM NEVYZNÍVÁ DOBŘE" (VÁCLAVU MLSOVI):

      Německo

      počet obyvatel: 83,02 milionů

      hustota zalidnění: 227 ob. /km²

      nakažených 143 724 (173.12 člověka na 100 000 obyvatel)

      zemřelo 4 538 (5.47 člověka na 100 000 obyvatel)

      to je 3.16 úmrtí na 100 nakažených

      -------------------------------------------

      Česko

      počet obyvatel: 10,65 milionů

      hustota zalidnění: 134 ob. / km²

      nakažených 6 654

      (62.48 člověka na 100 000 obyvatel)

      zemřelo 181 (1.70 člověka na 100 000 obyvatel)

      to je 2.72 úmrtí na 100 nakažených

      -------------------------------------------

      Švédsko

      počet obyvatel: 10,23 milionů

      hustota zalidnění: 22,8 ob. / km²

      nakažených 13 822 (135.11 člověka na 100 000 obyvatel)

      zemřelo 1511 (14.77 člověka na 100 000 obyvatel)

      to je 10.93 úmrtí na 100 nakažených

      ------------------------------------------

      Belgie

      počet obyvatel: 11,46 milionů 

      hustota zalidnění: 365 ob. / km²

      nakažených 37 183 (324.46 člověka na 100 000 obyvatel)

      zemřelo 5 483 (47.84 člověka na 100 000 obyvatel)

      to je 14.75 úmrtí na 100 nakažených

      -------------------------------------------

      Pořadí podle počtu nakažených na 100 000 obyvatel:

      1. Belgie 324.46 člověka na 100 000 obyvatel

      2. Německo 173.12 člověka na 100 000 obyvatel

      3. Švédsko 135.11 člověka na 100 000 obyvatel

      4. Česko 62.48 člověka na 100 000 obyvatel

      ------------------------------------------

      Pořadí podle počtu úmrtí na tuto nemoc (na 100 000 obyvatel):

      1. Belgie 47.84 člověka na 100 000 obyvatel

      2. Švédsko 14.77 člověka na 100 000 obyvatel

      3. Německo 5.47 člověka na 100 000 obyvatel

      4. Česko 1.70 člověka na 100 000 obyvatel

      -------------------------------------------

      Pořadí podle počtu úmrtí na 100 nakažených:

      1. Belgie 14.75 úmrtí na 100 nakažených

      2. Švédsko 10.93 úmrtí na 100 nakažených

      3. Německo 3.16 úmrtí na 100 nakažených

      4. Česko 2.72 úmrtí na 100 nakažených

      V rozporu s panem Mlsem se mi tedy zdá, že to srovnání zatím vyznívá pro Českou republiku docela dobře.

      Nechápu z jakých údajů pan Mls vycházel.

      V této souvislosti je podle mě docela zajímavé to, že například ten běloruský a ten liberální přístup k této pandemii se do určité míry zcela překvapivě podobají právě v tom, že "se dělá, jako by se nic nedělo".

      Všimněme si i určitých paralel mezi koronavirovou a klimatickou krizí (politicky jsou zde ovšem opačná znaménka: co je na jedné straně té politické rovnice "+", to je na druhé straně rovnice "-").

      "SPOR O ROUŠKY"

      jakoby vlastně již přecházel z roviny praktické do roviny symbolu.

      Rouška je symbolem ohleduplnosti k ostatním, ale zároveň je i symbolem antiliberálním.

      Jde tak vlastně o docela výstižnou ilustraci toho, oč v tom současném (nikoli v tom historickém) liberalismu skutečně jde.